Svítá. Svítá a akumulátory v Motorole jsou ještě z poloviny plné. Svítá a Hubert mi ještě stále mlčky naslouchá a zaznamenává všechno co říkám.
     Papírák a jeho suita mě nechali tady, v téhle úhledné stoce a odešli už před pár hodinami. Od té chvíle tu jen sedím, mluvím a polykám další a další seprotrofinové tablety.
     Čas teď běží nějak podivně. Možná za to může ten seprotrofin, možná je to tím, že jsem mrtvý. Mé tělo dýchá, udržuje krevní oběh a naplavuje do mého mozku utišující prostředky. Ale já, já, jsem už hezkých pár hodin mrtvý. Všechno co mě drželo na živu je pryč. Všechno, co mělo nějaký smysl zmizelo. Všechno, čemu jsem věřil, mě zradilo. Zbyly mi už jen tři věci: odporná pachuť seprotrofinu, bolest a poznání.
     Poznal jsem, že celou tu dobu co jsem si myslel, že jsem svobodný člověk, byl jsem ve skutečnosti jen nástrojem, který někdo používá k tomu, aby dosáhl svého. Poznal jsem, že ten někdo je úplně stejná loutka jako já, že je ovládán někým kdo je zase nad ním. A poznal jsem i to, že na vrcholu celé té pyramidy je strach. Naprosto všemocný a všeobjímající strach. Strach, který je možné najít za všemi emocemi. Strach, který nás nutí dělat to co děláme. Strach, kterému se nemůžeme ubránit, protože je v nás snad ještě hlouběji než smrt.
     A po všech těch letech, po všech těch hrůzách, po vší té bolesti, jsem našel způsob jak se z toho všeho vymanit. Teď už chápu kudy vede cesta a cítím, že mám i dost síly na to, abych jí prošel, abych už konečně zvítězil nad svým strachem.
     A teď už konečně rozumím tomu, co Mrtvý Muž napsal jako poslední větu své knihy: