Středa 1:38 
     Studené cihly mě tlačily do břicha, vlhkost, která z nich stoupala, mi přes džíny zvolna prosakovala na kůži a studený vítr mi nepříjemně profukoval uši. Ležel jsem asi padesát metrů od místa, které jsem viděl když jsem byl in a opatrně potahoval z cigarety, schované v dlani. Dalekohled jsem měl přepnutý na infra-rozsah a díky automatickému režimu, by mě upozornil na jakoukoliv změnu v místech kam byl zaměřen.
     Pořád jsem se ještě vzpamatovával z té očistné kůry kterou jsem si připravil a stále se ještě styděl za některé věci, které mě napadaly, když se matrotrixinol, který byl v ampulích, smíchal se Styxem. Na tuhle ďábelskou směs jsem přišel vlastně náhodou. Když jsem tyhle dvě látky poprvé smíchal ve své vlastní krvi, málem jsem se zabil. Nevěděl jsem ještě co mě čeká a v sebevraždě mi zabránil jakýsi člověk, který si všiml, že se nějak moc zajímám o podlahu. Tehdy jsem zjistil, že můj mozek dokáže nějak poskládat neúplné informace které má a vydedukovat z nich různé závěry, které se většinou - zatím pokaždé - ukázaly jako pravdivé. Někdo by to možná nazval věštectvím, ale podobné nesmysly jsou dobré leda pro slabé povahy, které nemají odvahu přiznat si, že Bůh je už hezkých pár století mrtev. Zázraky se už nedějí.
     Típnul jsem cigaretu a vyklepl z krabičky další. Vedle mě ležela termoska s kafem, ale po tom jsem pokaždé jako hydrant, takže jsem si ho zatím odpustil. Zapálil jsem si a pro jistotu se podíval do dalekohledu. Neviděl jsem nic. Plánoval jsem počkat do rána, a kdyby se nic nestalo, šel bych se podívat, kam jsem to vlastně došel. Pokud bych objevil nějaké známky toho, že jsem opravdu na správné adrese, zavolal bych Majorovi a nechal jeho chlapce, aby tu špinavou práci dokončili. Odložil jsem dalekohled a dál se věnoval kouření.
     Neležel jsem sice zrovna moc pohodlně, ale dalo se to vydržet a nebylo kam spěchat. S tímto povzbuzujícím vědomím, jsem vykouřil další čtyři cigarety.
     Pak dalekohled zablikal. Rychle jsem ho zvedl a podíval se k místu, kde jsem očekával vchod do sklepa nebo něco podobného. To co jsem uviděl mě překvapilo. Ještě víc mě ale překvapilo co jsem v tu chvíli ucítil. Něco kulatého mě zatlačilo mezi lopatkami. Něco jako hlaveň samopalu. 

     Zůstal jsem strnule ležet. Pak jsem pomalu zvedl ruce nad hlavu a ještě o něco opatrněji se převrátil z břicha na záda. Nade mnou stálo sto devadesát centimetrů té nejlepší vojenské výzbroje a velmi jednoznačným gestem mi dávalo najevo, že bych se měl postavit, pokud možno tak, aby to nebylo možno vyložit jako pokus o útok.
     Zmateně jsem se začal zvedat. Nechápal jsem co se to kolem mě děje, kde se tu vzal ten ozbrojenec a proč v místě, kde měla stát jedna malá holka je najednou pět lidí a všichni vydávají takovou tu typickou tlumenou auru, kterou méně kvalitní snímače infrazáření nejsou s to zachytit.
     Pak mi to došlo. Měl jsem chuť začít si nahlas nadávat, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, jak moc nervózní je prst, který se dotýká spouště toho samopalu, raději jsem se udržel. Ta první vize byla správná! Alenka je opravdu někde kousek od Administativy. To nebyl žádný zkrat způsobený strachem z Majora. To bylo to co jsem hledal. Podvrh bylo to druhé místo, to na které si můj mozek vzpomněl v okamžiku, kdy jsem začal myslet na to, co se mnou Major udělá, když zklamu. Uviděl jsem, kde je ta slavná Philipsí neuroklinika. Místo, kde z lidí dělají stroje. 

     Strážný mi hodil pouta a já si je poslušně nasadil. Pak jsem klopýtal tmou k místu, kde byl vchod. Narozdíl od mého průvodce jsem na očích neměl fotonásobič, takže jsem neviděl na cestu a pořád jsem do něčeho narážel.
     Že jsme už na místě jsem poznal podle další hlavně, která mě zatlačila pro změnu do břicha. Zastavil jsem a čekal. Na hlavu mi nasadili nějakou páchnoucí umělohmotnou přilbu, která mi zakryla oči, zacpala uši a málem i nos a pusu. Pak mě několik minut vodili sem tam, než mě opravdu vzali dovnitř. To jsem poznal podle toho, že mi už netáhlo na nohy.
     Další asi tři minuty jsem zkoušel používat fintu, kterou jsem nastudoval ze špatných knih a filmů - pokoušel jsem se rovnoměrně počítat a pamatovat si u kterého čísla jsme odbočili na kterou stranu. Vydrželo mi to přesně do třetí obrátky. Pak jsem se v tom nějak ztratil.
     Když mi z hlavy sundali přilbu a z rukou želízka, byl jsem ve skleněné krabici, ve které byla postel, noční stolek s lampičkou, nějaké časopisy na plastikovém stole, dvě židle a hlavně - čistý záchod. Kovový rám dveří zaklapl do zárubní a já se rozhlížel co je venku. Byly tam jen další skleněné krabice, stejné jako ta moje, a v nich trosky lidí. Někteří byli špinaví a otrhaní, někteří byli okoupaní a navlečení do nějakých modrých papírových oblečků, ve kterých vypadali jako pacienti psychiatrického ústavu. Většina těch špinavých se tvářila odevzdaně, jako by byli uklidněni nějakými sedativy, všichni ti čistí a namydlení měli obličeje prázdné. Nemyslím tím jen nějaký nepřítomný obličej masového vraha, ale absolutní uvolněnost všech mimických svalů, která je typická pro tu fázi výroby těla, ve které se ladí ovladače právě pro mimiku a gestikulaci.
     Posadil jsem se na postel a automaticky si do koutku hodil cigaretu. Pak jsem se rozpačitě rozhlédl po nějaké skryté kameře, které bych se mohl zeptat, jestli si můžu zapálit. Žádnou jsem neviděl, takže jsem si zapálil. Z nějakého zvláštního důvodu jsem se s těmi ostatními lidmi a už ne-lidmi neztotožňoval. Vůbec mě nenapadlo, že bych se měl vzrušovat tím, že by ze mě také udělali tělo. Bylo mi úplně fuk, co se mnou bude. Možná to bylo dojezdem ze Styxu, a možná toho na mě za ten týden bylo už moc.
     A tak jsem jen tak seděl a pokuřoval a čekal, až někdo přijde. 

     Nakonec přišel mladý, dynamicky působící člověk v saku, na nose decentní brýle, krátké vlasy napatlané celými tunami gelu, pod paží tenkou složku. Když vešel, neříkal jsem nic. On se posadil na jednu z těch dvou židlí, složku položil na stůl a otevřel ji. Pak se rozhlédl po místnosti, nakrčil nos, jako by nesnášel cigaretový kouř a konečně si mě všiml.
     "Hi," řekl anglicky.
     "Good morning," zaperlil jsem svou oslnivou angličtinou. Dál se rozhovor vyvíjel tak, že on něco řekl, já jsem půl minuty hledal slova, mával rukama a vůbec se snažil naznačit mu, že má mluvit raději česky.
     Z naší krátké rozpravy vyplynulo asi tolik, že jemu je opravdu líto, že jsem se nechtěně připletl zrovna k jejich výzkumnému centru, nicméně, že mě musí prověřit a tak dále.
     Zrovna v okamžiku, kdy se chystal přátelsky se na mě usmát a odejít, stalo se něco neuvěřitelného. Za sklem se objevili Soňa a pánové Nerozhodný a Nervózní. Zoufale jsem zavřel oči a cítil jsem, jak se mi pod víčky sbírají slzy. Tohle už bylo na mě opravdu příliš.
     To povedené trio doprovázeli tři ozbrojenci a vypadalo to, že tři mladé obličeje se v nebližší době změní z vystrašených, zlomených a odevzdaných na prázdné. Sklopil jsem hlavu a doufal, že si mě nevšinou. V okamžiku, kdy jsem si říkal, že už je to v pohodě, mě Nerozhodný poznal a ukázal na mě svýma spoutanýma rukama. Sklo bylo zvukotěsné, takže jsem neslyšel co říkají, ale podle toho se dělo dál, předpokládám, že Nervózní se rozhodl předvést další z úžasných lidských vlastností: když už mám jít ke dnu, tak ať nejdu sám.
     Skupinka se zastavila, a elektronický zámek na dveřích se tiše rozebzučel. Dovnitř vešel jeden ozbrojenec a něco pošeptal tomu mladému dynamickému muži, který se už stačil postavit. Podíval se na mě - jeho pohled byl najednou studený jak polární noc - pak se spěšně otočil a odešel. 

    Odvedli mě do nějaké kanceláře. Tam mladého dynamického nahradil obtloustlý plešatý chlap, který vypadal, že si každý večer před spaním místo čištění zubů sežene nějakou holku a umlátí ji baseballovou pálkou. Rozvaloval se v křesle, které pod jeho nadváhou skřípalo. Před ním stál robustní stůl na kterém bylo rozházeno několik papírů a krabiček od cigaret v různém stádiu deformace. Chlap se potil tak strašně, že to bylo cítit až ke mně. Za mnou stáli z obou stran nějací strážní, pažby samopalů připravené tak, aby mi v případě, že bych se snad styděl mluvit, mohli dodat odvahy.
     "Wie hei3t du?" řekl německy chlap, které jsem si pojmenoval jako Sadistu.
     Napadlo mě, že bych se třeba mohl odvolat na Majora. Zkusil bych říct, že pro něj dělám a tak dál. Pak mi ale došla jedna věc, kterou jsem do té chvíle dost dobře nechápal. Uvědomil jsem si, že Majorova moc není tak neomezená, jak vypadá. Mocní totiž vždy stojí na základech ze zlatých cihel. A tihle jich měli mnohem víc, než o kolika se Majorovi mohlo i jen zdát. Tyhle lidi by naprosto nezajímalo, co chce nebo nechce nějaký Major. Protože on byl na nich závislý mnohem víc, než oni na něm. Oni svou kliniku vždycky mohli přestěhovat někam jinam, do nějaké rozvojové země, nebo i jen na předměstí amerických megaměst. Bylo by to pro ně asi o něco dražší a vyžadovalo by to vydatné podplácení, ale možné to bylo.
     A tak jsem řekl: "I speak english only." A to byla první chyba.
     Sotva jsem domluvil, Sadista neuvěřitelně rychle vyletěl z křesla, opřel se rukama o stůl a hlasem, který mi připomínal některé filmy o Druhé světové válce a Gestapu, na mě začal něco řvát. Pažby za mými zády se daly do práce a několika rychlými údery mi provětraly ledviny. Složil jsem se k zemi a za občasného hekání jsem do sebe nechal ještě chvíli mlátit. Pak se Sadista znova posadil, nervózně si vyklepal z jedné krabičky cigaretu a zapálil si. Strážní mě přestali zpracovávat, a několika kopanci do břicha mě přesvědčili, že bude lepší, když se znova postavím.
     "Wie hei3t du?" porozuměl jsem znova jedné z mála naučených frází. Pak jsem pochytil ještě zařvání: "Sprich, du tschechische Schweine!" Sadistova ruka popadla jednu z rozmačkaných krabiček a hodila mi ji do obličeje.
     A tehdy jsem udělal další chybu - neovládl jsem se a použil jednu větu ze své skromné zásoby němčiny. Řekl jsem: "Leck mich am Arsh!"
     Dál si pamatuju už jen křik a kopance a rány pažbami. 

     Probral jsem se v nějaké malé místnosti. Seděl jsem na židli, hlavu svěšenou na prsou, oči nateklé tak, že jsem sotva viděl, dolní ret roztržený. Ruce, nohy, tělo, hlava - to všechno mě neuvěřitelně bolelo. Znova jsem se ocitl za tou hranicí, kdy mi bylo všechno jedno. Jen jsem seděl a čekal co bude dál.
     "Už jste se probral?" ozvalo se někde přede mnou. Chvíli jsem zápasil s očima, které se nechtěly odtrhnout od nějakého zajímavého obrazce na podlaze. Pak mi někdo do obličeje chrstnul kýbl ledové vody. Málem mě to porazilo. Všechno mě začalo bolet ještě mnohem víc než jsem si myslel, že je to vůbec možné. Po nějaké dlouhé době jsem se konečně vzpamatoval a rozhlédl se trochu kolem sebe.
     Na bílých stěnách byly krvavé šmouhy, podlaha byla plná podivných věcí o kterých jsem předpokládal, že kdysi tvořily součásti něčího těla. Veškerý nábytek byly tři židle, jeden kovový stůl a ze stropu visící žárovka bez stínidla. Přede mnou seděli nějací dva chlapi. Jeden se tvářil se jako by se mnou hluboce cítil, pohled toho druhého naopak mohl za můj celkový zubožený stav. A já pochopil, že začíná klasická hra na hodného a špatného policajta.
     Rozhovor začal Špatný: "Tak se přiznej, ty svině, pro koho nás šmíruješ? Kdo tě platí? Kdo tě najal? Kolik si toho už stačil vyčenichat?" Nahnul se nad stůl a zařval: "Tak mluv ty hajzle!"
     Hodný řekl: "Podívejte, když budete spolupracovat, tak vám garantuji, že s vámi budeme zacházet slušně, ale -"
     Špatný: "Jak se jmenuješ, ty zkurvysynu? Kde bydlíš? Kolik je ti let? Kde máš schované materiály?"
     Hodný: "Chceme toho po vás tolik? Jen nám řekněte, kde - "
     Špatný: "Tak mluv ty ksindle! Otevři tu svou zasranou klapačku, nebo ti pomůžu!"
     A tak dále. Po chvíli jsem dokonce i začal mluvit, ale věci, ke kterým jsem se mohl přiznat, ty dva vůbec nezajímaly. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale Špatný mě pokaždé utnul nějakou dobře mířenou ranou, špatně nabroušeným nožem, nebo rozpálenou cigaretou. Hodný mi vysvětloval jak je důležité abych spolupracoval, a že ani jemu se nelíbí co se mnou jeho kolega dělá, ale že on, Hodný, nemá hlavní slovo a že s tím tedy nemůže nic dělat.
     Nechápu jak je to možné, ale jako způsob vyprání mozku na mě ta hra zabrala téměř dokonale. Můžu říct, že když mi Hodný po dvou hodinách nechal přinést lavor heřmánku, byl bych mu odpřísáhl, že jsem Ježíš Kristus. To po mně ale nechtěl.
     "No tak, člověče," říkal a já vzpomínal na svého otce, který mi podobným hlasem domlouval když jsem poprvé rozbil okno. "Nic po vás nechceme. Jen nám řekněte, jak dlouho už nás sledujete a kde máte schované materiály, které jste zatím získal."
     "Já se s tímhle podělaným čurákem nebudu srát," řekl Špatný. "Prostě mu dám pár pecek svářečkou a pak uvidíš jak to z něj posype."
     "Přece byste nechtěl, aby vás tady kolega mučil svářečkou. Jen mi řekněte, kde máte schované ty dokumenty a můžete jít domů dát se do pořádku."
     Jak já si přál mu to věřit! Jak jsem chtěl říct "Ano, tady máte ty papíry. Už mi nepalte obličej cigaretou, už mi neřežte kůži na dlani tupým nožem a nelijte mi do toho alkohol, už mě nechte, tady vám to všechno dávám a dejte mi pokoj." Ale já neměl žádné dokumenty, které by je zajímaly. Neměl jsem vůbec nic. A tak jsem tam seděl, tupě na ně zíral, téměř už nevnímal fyzickou bolest, o to víc se trápil tou psychickou a přál si, aby mě nechali být.
     Pak jsem asi usnul, nebo lépe - propadl se do bezvědomí. 

     Nevím jako dlouho jsem spal, nevím co všechno se mnou dělali. Když jsem se znovu probral, jediné na co jsem se zmohl bylo, že jsem se zeptal kolik je hodin.
     Od Špatného mi okamžitě přiletěla rána do rozkroku.
     Hodný mi řekl, že jim mám ukázat, kde jsou schované ty materiály.
     Špatný mi zakroutil zlomeným nosem.
     Hodný mě upozornil, že se takhle zničím.
     Špatný mi znovu trhnul za poraněné ucho.
     Hodný smutně pokýval hlavou a řekl, že mé zatvrzelosti nerozumí.
     A tak jsem se přiznal. 

     Odtáhli mě do nějaké podzemní garáže a naložili do vozidla velmi podobného vojenským obrněným transportérům. Nízký rakvovitý tvar, po třech kolech na každé straně, dveře vzadu a nahoře věž s malým kanónem. To vše obaleno několika centimetry pancíře. Vevnitř bylo místo tak pro osm, možná deset lidí. Seděl jsem na jedné straně. Trochu nalevo naproti mně čtyři strážní se zbraněmi, napravo od nich Špatný a vedle něj, úplně u stěny, Hodný. Napadlo mě, jestli si Špatný sedl naproti mně proto, aby mi mohl, v případě potřeby, jednu napálit. Pak jsem ale došel k závěru, že jsem příliš velký optimista, protože u jedné rány by zcela jistě nezůstalo.
     Když se za úzkými průzory z tlustého skla objevilo denní světlo - vůbec jsem neměl představu co je za den, nebo hodina - přesedl si Hodný na mou stranu a ukázal mi mapu. Chvíli mi trvalo, než jsem se v ní zorientoval - byly to počítačově upravené družicové snímky - jen trochu jinak uspořádané než moje mapa. Pak jsem se několikrát dotknul displeje a nechal kousek zvětšit. Když jsem rozeznal to správné místo označil jsem ho. Hodný pokýval hlavou a poplácal mě po rameni, že jsem pašák. Projevy jeho radosti mi způsobily další vlnu bolesti. 

     Vozidlo jelo rychle, a hlavně velmi stabilně. Přibližně hodinu, během které jsem musel několikrát usnout, jsme kličkovali troskami Města. Když jsme konečně dojeli na místo, dva strážní mě vytáhli z vozidla a spolu se Špatným a Hodným mě vtáhli do předsíně.
     "Huberte, otevři dveře, prosím," řekl jsem nakřáplým hlasem.
     Hubert chvíli mlčel, pak řekl: "Hlas nerozpoznán, prosím vyslovujte zřetelněji."
     Zmučeně jsem se podíval na Hodného a ten rukou zadržel Špatného, který se mi za tu sabotáž už chystal dát přes hubu.
     "Huberte, otevři dveře, prosím!" zopakoval jsem a snažil se, aby mé pošramocené hlasivky mluvily alespoň trochu srozumitelněji. Hubert pípnul a dveře se otevřely. Vešli jsme do místnosti, ve které byla úplné tma. Ještě než strážní stačili zapnout své svítilny jsem řekl: "Huberte, světlo, prosím." A pak se pokoj opravdu rozzářil.
     Pětice různě rozmístěných samopalů, která se zamířila už při našem vstupu do místnosti, spustila hromovou palbu a na kusy rozmetala všechno živé, co nemělo mou identifikační štěnici. Okamžitě mi zalehlo v uších, a jak kulky roztrhaly hlavy vojáků, kteří mě do té chvíle podpírali, svezl jsem se spolu s jejich mrtvými těly k zemi. Padl jsem do lepkavé hmoty, která zbyla z jejich hlav a nemotorně se obrátil na záda. Pak Hubert - jeden z jeho terminálů připojený k hlavní stanici pomocí sítě - rozsvítil tlumené světlo.
     "Huberte," zaskuhral jsem. "Vozidlo před vchodem, minomet, čtyři rány, termitové nálože. Teď." Uslyšel jsem čtyři slabá pufnutí, jak nálože dopadly a hlasitější výbuch vodíku v palivových nádržích transportéru.
     Ještě než jsem upadl do bezvědomí, napadlo, mě, že to byli strašliví pitomci. Měli vědět, že tohle všechno je jen past. Kdyby Hodný nebyl tak nedočkavý, a nechal Špatného, aby mě umlátil a pak ty dveře vyrazili násilím, mohli být teď ještě naživu. Vždyť to byla tak naivní finta.
     Copak už jste někdy počítači říkali prosím?