Pokud Singularitě nemůžeme zabránit ani ji spoutat, jak zlá by mohla být posthumánní éra? No ... hodně zlá. Jednou z možností je vyhynutí lidské rasy. (Vezmeme-li v úvahu, co všechno taková technika může dokázat, vlády by mohly přijít k závěru, že občany už nepotřebují!) Přesto by fyzické vyhubení nemuselo být tou nejděsivější možností. Použijme opět analogii: Pomysleme na naše chování ke zvířatům. Některé způsoby krutého fyzického týrání jsou nepřijatelné, ale ... V posthumánním světě by stále byla spousta míst, kde je žádoucí automatizace vyžadující schopnosti ekvivalentní lidským: systémy začleněné do autonomních zařízení, vědomím vybavené kontrolní subsystémy pro výkon nižších činností ve větších cítících organizmech.) Některé z těchto lidských ekvivalentů by mohly být využívány pro pouhé digitální zpracování signálů. Byly by podobnější velrybám než lidem. Jiné by mohly vypadat velice lidsky, ale byly by jednostranné - natolik, že dnes by je to přivedlo na psychiatrickou kliniku. Třebaže žádní z těchto tvorů by nemuseli být lidmi z masa a kostí, mohli by v novém prostředí být čímsi, co je nejbližší k tomu, co dnes nazýváme lidmi. (I. J. Good k tomu měl co říci, ačkoli dnes už je jeho rada diskutabilní. Good [12] navrhl "meta-zlaté pravidlo", které lze parafrázovat slovy: "Chovej se k nižším tvorům tak, jak bys chtěl, aby se vyšší tvorové chovali k tobě." Je to skvělá, byť paradoxní idea - a většina mých přátel v ni nevěří - protože očekávaná výhra ve smyslu teorie her se obtížně vyjadřuje. Kdybychom to však dokázali, mohla by nám v jistém smyslu říci něco o pravděpodobnosti takové dobrosrdečnosti v tomto vesmíru.)

V předchozím jsem argumentoval, že Singularitě nemůžeme zabránit, že se blíží jako nevyhnutelný důsledek lidské přirozené soutěživosti a možností technice vlastní. A přesto - my jsme to uvedli do pohybu. I ta největší lavina se spouští maličkostmi. Máme svobodu v tom, jaké počáteční podmínky zavedeme, aby se věci udály co nejméně nepřátelsky. Samozřejmě (jako při spouštění laviny) nemusí být jasné, kterým směrem máme věci "pošťouchnout".

Další cesty k singularitě: posilování inteligence

Mluví-li lidé o vytvoření nadlidsky inteligentních bytostí, představují si obvykle projekty umělé inteligence (AI). Jak jsem však poznamenal na začátku této stati, k nadlidskosti vedou i jiné cesty. Počítačové sítě a interfejs člověk-počítač vypadají pozemštěji než AI, a přesto mohou vést k Singularitě. Toto odlišné pojetí budu označovat jako posilování inteligence (intelligence amplification - IA). IA je něco, co postupuje velmi přirozeně, většinou  ti, kdo ho vyvíjejí, ani nepostřehnou, co se děje. Avšak pokaždé, kdy se zlepší naše schopnost přístupu k informacím a předáme ji ostatním, udělali jsme v jistém smyslu krůček nad přirozenou inteligenci. Už dnes tým složený z lidí s vědeckým titulem a s dobrou pracovní stanicí (i když nebude zapojena do sítě!) by asi mohl dosáhnout špičkových výsledků ve kterémkoli psaném testu inteligence.

A je velmi pravděpodobné, že IA je mnohem snazší cesta k dosažení nadlidskosti než čistá AI. V lidských bytostech byly největší vývojové problémy už asi vyřešeny. Stavět na tom, co je v nás, by mělo být snazší než nejprve zjistit, co jsme zač, a potom konstruovat stroje na stejném principu. A je zde aspoň hypotetický precedens. Cairns-Smith [6] spekuloval, že biologický život možná začal jako přídavek k ještě primitivnějšímu životu založenému na růstu krystalů. Lynn Margulis (v [15] i jinde) předložil pádné argumenty ve prospěch názoru, že vzájemný vztah je v evoluci silným hybným činitelem.

Poznamenávám, že nenavrhuji, abychom ignorovali výzkum AI nebo na něj věnovali méně prostředků. To, co se povede v AI bude asi použitelné i v IA a naopak. Navrhuji pouze uvědomit si, že ve výzkumu sítí a interfejsů je něco stejně závažného (a potenciálně nebezpečného) jako v AI. S tímto pochopením před sebou můžeme vidět projekty, které nejsou jen přímo aplikovatelné jako konvenční interfejsy a návrh sítí, ale které nás posunou blíže k Singularitě po cestě IA.

Zde jsou některé možné projekty, které mají z hlediska IA zvláštní význam:

• Automatizace týmu člověk-počítač: Vezměme si problémy, které se normálně považují za vhodné pro čistě strojové řešení (jako je problém maximalizace funkcí) a navrhněme programy a interfejs, které využijí lidskou intuici a počítačový hardware. Vezmeme-li v úvahu všechnu bizarnost vícerozměrných problémů tohoto typu (a elegantní algoritmy, které byly pro jejich řešení vymyšleny), bylo by možno navrhnout velmi zajímavé zobrazovací a ovládací prvky pro použití lidským členem týmu.
• Vývoj symbiózy člověk-počítač v umění: Zkombinujme grafické zobrazovací možnosti moderních počítačů a estetické cítění člověka. Samozřejmě již bylo věnováno ohromné úsilí návrhu počítačových nástrojů pro umělce zaměřené na usnadnění jejich práce. Navrhuji, abychom se výslovně zaměřili na větší splynutí úloh člověka a počítače, abychom explicitně posílili kooperatovní přístup. Obdivuhodnou práci v tomto směru udělal Karl Sims [23].
• Dovolit na šachových turnajích kombinované týmy člověk-počítač. Už máme programy, které dokáží hrát lépe než většina lidí. [Pozn. překl.: Od roku 1997 můžeme vynechávat slovo "většina" - program Deep Blue běžící na počítači doplněném speciálním šachovým hardwarem porazil v zápase na 6 partií úřadujícího mistra světa. Brzy poté byl počítač ve zmíněné speciální úpravě likvidován.] Kolik úsilí však bylo věnováno tomu, jak by jejich sílu mohl využít člověk, abychom získali něco ještě lepšího. Kdyby účast takových týmů byla připuštěna alespoň na některých turnajích, mohlo by to na výzkum IA mít pozitivní efekt, stejně jako připuštění účasti samotných počítačů mělo v oblasti AI.
• Vyvinout interfejs, který by umožňoval přístup k počítači a k síti, aniž by člověk byl uvázán na jediné místo vsedě před počítačem. (Tento aspekt IA představuje tak velké ekonomické výhody, že je mu už věnováno mnoho úsilí.)
• Vytvořit symetričtější systémy pro podporu rozhodování. Výzkum a tvorba rozhodovacích systémů je v posledních letech populární oblastí. Je to forma IA, ale možná je příliš soustředěna na systémy "věštecké". Stejně důležité jako to, aby systém dával uživateli informace, musí být i otázka, jak má uživatel dávat systému vodítka.
• Využívat lokální sítě tak, aby lidské týmy skutečně pracovaly (tj. aby byly efektivnější než jejich samostatní členové). Obecně to spadá do oblasti "groupware", což už je velmi populární komerční činnost. Přístup k ní by se však měl zaměřit na to, aby činnost skupiny byla chápána jako sladěný organismus. V jednom smyslu lze tento návrh brát s cílem vytvořit "pravidla uspořádání" takových sladěných organismů. Například hlavní zaměření může být udržováno snáze než pomocí klasických pracovních porad. Kvalifikace jednotlivých členů týmu může být oddělena od osobních záležitostí, aby se přínos jednotlivých členů soustředil na týmový projekt. A samozřejmě sdílené databáze se využívají mnohem lépe než výsledky činnosti komise. (Poznamenávám, že tento návrh je zaměřen na týmovou práci a ne na politické schůze. V politice by výše popsaná automatizace pouze zvýšila moc těch, kdo určují pravidla!)
• Využívat celosvětově rozšířený Internet jako nástroj pro souhru člověka a stroje. Ze všech bodů tohoto seznamu rozvoj tohoto bodu postupuje nejrychleji a může nás dovést k Singularitě dříve než cokoli jiného. Síla a vliv i dnešního Internetu [tj. Internetu z r. 1993 - pozn. překl.] se výrazně podceňuje. Například si myslím, že naše současné počítačové systémy by se zhroutily pod tíhou vlastní složitosti nebýt výhody, kterou správcům systému a lidem z technické podpory dává "skupinové vědomí" Usenetu! Sama anarchie panující v celosvětovém vývoji sítí je důkazem jejího potenciálu. Jak se rozšiřuje konektivita, přenosová rychlost, rozsah archivů a rychlost počítačů, vidíme něco jako  Margulisovu [15] vizi biosféry jakožto vyššího stupně datového procesoru, milionkrát rychlejšího a složeného z milionů lidských inteligentních komponent (nás).