Druhým v současné době používaným systémem je předplácení služeb. Příkladem mohou být nejen již zmíněné servery zabývající se pornografií, ale také množství speciálních služeb, u nichž nelze předpokládat masový zájem, ale ti, kdo zájem mají, jsou ochotni a schopni za obsah zaplatit (na českém Internetu takovou službu nabízí např. server tamtam.cz).

Výhodou pro uživatele by mělo být především osvobození od nadbytečných informací a dat které nepotřebuje (pokud tedy poskytovatel předplacené služby netrpí nějakou patologickou formou nenažranosti a kromě vybírání peněz nebude ještě i otáčet bannery), s předplacenou službou uživatel může získat i určité množství výhod navíc. Příkladem mohou být různé zpravodajské servery z oboru ekonomiky, které mohou poskytovat obecné informace zdarma, pro předplatitele pak podrobné analýzy a doporučení.

To je ovšem ideální stav. Většinou předplatitel s informacemi které jej zajímají získává i velké množství informací redundantních. Navíc předplatné je velmi neinternetovou metodou zpoplatňování. Současný trend je totiž platit spíše jen za to, co užovatele opravdu zajímá, a neposkytovat majiteli serveru cosi jako bezúročnou půjčku, jejíž návratnost je navíc dost nejistá.

Speciálním případem obsahu který je předplácen je hudba, nebo zábava obecně. Zde někteří lidé (zejména klasičtí producenti hudby) vidí velkou budoucnost - tedy v předplácení např. hudebního kanálu, který pak má uživateli údajně poskytovat hudbu podle jeho představ a naturelu. Jde však jen o příklad až k dokonalosti dotaženého problému který jsem zmiňoval v předchozím odstavci - místo aby si uživatel sám vybíral co chce poslouchat, stává se pouze konzumentem obsahu vybíraného někým jiným, čímž v podstatě popírá celou interaktivní potencialitu Internetu.

Obecně lze tedy předpokládat spíš odklon od předplácení jakýchkoliv služeb spjatých s poskytováním obsahu, mimo speciálních případů úzce zaměřených informací. Za ty jejich příjemci, budou-li dostatečně věcné a kvalitní, rádi zaplatí.

Co se týče reklamy, vidíme v současnosti ještě jeden model: totiž reklamní agenturou připravené reklamy (nebo spíše celé reklamní kampaně), nerespektující současná omezující pravidla reklamních systémů. Taková reklama nejen že nebude svazována nějakým předepsaným formátem či velikostí, ale navíc se ani nebude měnit za jinou v závislosti na okamžiku připojení ke zdroji informací (právě kvůli své unikátnosti).

Taková reklama není svázána se vzhledem stránek z nichž informaci čerpáme, ale přímo s informací samou. Může se objevit jako obrázek (i dosti objemný co se týče do počtu kilobajtů) zakomponovaný přímo do textu, jako animace pracující se stránkou, nebo jako aplikace reagující na aktivitu uživatele. Taková reklama se svou propracovaností (v některých případech) blíží spíše interaktivní reklamně televizní, než jakési zdynamičnělé verzi reklamy novinové. Není těžké si představit různé animované vtipy ve Flashi (či jakémkoliv jiném vhodném formátu), příšery pronásledující kurzor kterým uživatel vybírá linky na které klikne (nesmělé pokusy o toto můžeme už dnes pozorovat např. na stránkách Annonce), či cokoliv dalšího, co technologie umožní.

Nutnou podmínkou aplikovatelnosti je samozřejmě dostatečná kapacita přenosové cesty, aby stahování reklamy nezabralo více času a prostředků než samotný obsah (i když v podmínkách dostatečně "tlustého" připojení není pro reklamu omezující ani tak její objem v kilobajtech, jako spíš celková plocha, kterou zabírá na monitoru), a také dostatečný nadbytek výpočetního výkonu klientského zařízení. Obojí se přibližuje ideálnímu stavu (ideálnímu pro aplikovatelnost opravdu interaktivní reklamy, samozřejmě) velmi rychle. Nadbytek výpočetního výkonu je dnes už spíše obvyklý, než vzácný a co se týče dostatečné šíře pásma přenosového kanálu, je to jen otázkou času (i když to v lokálních podmínkách, kde trhu s připojením pro koncové uživatele, vládne moloch Českého Telecomu vypadá jako utopie).