Aby byly volby spravedlivé, muselo se kandidátům dostat i příslušné místo ve vysílání. Znamenalo to, že všichni musí vyložit karty měsíc před volbami. Týkalo se to všech stejně, nebyl důvod vidět v tom chybu. Během předvolebního období už bylo možné sledovat, s čím na voliče přišli naši protivníci.
       Kupodivu jich bylo dost.
       Bývalá Nazi-partaj, nyní Národní strana Německa, vytáhla do pole s velkými hesly o promarněné šanci německého národa, o nutnosti napravit tuto historickou katastrofu a o věrnosti ideálům národa Nibelungů.
       Dvě na sobě nezávislé skupinky, které se vynořily krátce před kampaní, Německo Němcům a Vzkříšení Německa, měly hesla mírnější. Nehovořilo se v nich ani o zradě a katastrofě, jen o povinnosti zastavit prodej Nového Německa Američanům. Šlo zřejmě o reakci na mé obchody, o kterých tady kdekdo věděl. Zaměřili se na rádio Berlín, kde podle jejich názoru seděli moji agenti. Slib znovuzavedení starých dobrých peněz mohli přivítat jen lidé, kteří se systémem automatického strhávání daní cítili dotčeni. Jak jsem rychle odhadl - šlo jim buď o šizení, nebo o návrat starých časů pro prostitutky.
       Heslo »Německo Němcům« bylo stejně nacionalistické jako mnohem otevřenější hesla Národní strany Německa, jenže bylo přitažlivější pro větší vrstvy lidí.
       Volby proběhly překvapivě rychle. Peněžní funkce byly po tuto dobu v provozu, ale zájem byl o ně minimální. Kolem tří hodin odpoledne centrální databáze ohlásila, že má hlasy ode všech voličů.
       Nevěřili jsme svým očím.
       Kandidáti Národní strany Německa obdrželi deset procent hlasů, byli tedy naprosto mimo šance. Výsledky naší skupiny se však pohybovaly pouze od pětadvaceti procent do třiceti, o zbytek se dělili kandidáti opozice, strany Německo Němcům a Vzkříšení Německa. Nejvíce hlasů se sešlo pro Schmidkeho, kterého uznávali v podstatě všichni od vojáků po posledního nezaměstnaného. Jeho volební heslo bylo prosté, ale velice účinné: Udržet v Německu pořádek. Všichni věděli, že policie pod jeho vedením perfektně zvládla všechno co hitlerovská, ale bez všeobecného strachu z Gestapa. Schmidke získal více než sedmdesát procent hlasů - ale to byl jediný úspěch naší party. Moji kandidaturu na pozici primátora podpořilo sotva sedmadvacet procent voličů. Stačilo by to ještě na zvolení, protože protikandidáti opozice měli pod pětadvacet procent, ale nečekal jsem, že to bude tak těsné.
       »Co bys dělal, kdyby tě nezvolili?« zeptal se mě opatrně Schmidke, jehož pozice byla z nás všech nejlepší.
       »Předal bych kancelář primátora svému nástupci,« usmál jsem se klidně.
       »Dobře - ale co bys dělal potom?«
       »Pokračoval bych v tom, co mám už rozpracované,« pokrčil jsem rameny. »Měl bych o to víc času na počítačové středisko a další aktivity, které teď neprávem opomíjím.«
       »Ty bys vážně nechal pozici nejvlivnějšího muže Německa někomu jinému?«
       »Tak to chodí v demokracii,« řekl jsem. »Demokracie je vláda většiny. Nelíbím se jí, zvolí si jiného. To přece bývá docela normální.«
       »Myslíš si, že druzí nestrhnou na sebe moc definitivně?«
       »Bude to trochu záležet na tobě,« zvážněl jsem. »Nesmíš dopustit, aby se policie dostala do rukou někomu, kdo by ji opět zneužil. Kdyby byli zvoleni jiní, brzy uvidíme, jak jim to půjde. Za čtyři roky budou další volby.«
       »Hitler kdysi volby vyhrál naprosto regulérně.«
       »Doufám, že se Němci z toho poučili a podruhé to nikomu tak snadno neprojde.«
       »A kdyby přece?«
       »Vláda, která vyhlásí válku Kopffüsslerům, způsobí zkázu Němců v tomto světě, což si určitě rozmyslí každá. Na dobytí starého světa Německo také nemá. Jediné co by mohla tyranská vláda dokázat by bylo ovládnutí jednoho milionu lidí. S tím nic světoborného udělat nemůže.«
       »Mohla by ale i tak napáchat mnoho zla.«
       »Poslyš, Alfréde - každý národ mívá takovou vládu, jakou si zasluhuje. Kdyby si Němci opět zvolili diktátora jako Áda Hitler, dalo by se už možná mluvit o jejich osudu. Nebo také o trestu Božím. Přeber si to jak chceš.«
*****
       Ačkoliv jsem pokračoval jakoby se nechumelilo, něco bylo přece jen jinak než na počátku.
       Měl jsem teď jen měsíc jistoty. To se ale dá v politice očekávat. Přátelé pořád stáli za mnou, ale všichni byli více zaražení.
       Kurt to řekl lakonicky: »Nevděk světem vládne.«
       »Na vděku se stavět nedá,« namítl jsem. »Němci se chtěli prosadit vždycky a pomyšlení, že jim vládne Čech, nebylo pro mnohé nikdy přijatelné.«
       »I když jim připomínáme, co všechno mají jen díky tomu, že jsi svrhl Hitlera?«
       »Musíš ovšem uvažovat i nevýhody. Svobodné Německé Matky přišly o bezstarostný život a musí se o sebe starat samy. Ke všemu jsem je zbavil nejsnazšího způsobu obživy. Vojáci musí pracovat. Nehrozí jim takové nebezpečí jako ve válce, ale na vlastní kůži jsem zažil, že civilisté byli na tom v případě nebezpečné situace hůře než vojsko. Ztratili teď pocity síly a výlučnosti - jen si vzpomeň, jak měli dřív všude přednost. Přívrženci Nazi-partaje přišli o totéž, navíc o milovaného Vůdce - a o prebendy, které jim plynuly z funkcí.«
       »Můžeme přece na své spoluobčany apelovat, aby se nedali ovlivnit sliby, ale tím, co se už stalo.«
       »Ti druzí ovšem tvrdí, že totéž by se stalo i za jejich vlády a navíc lidem vypočítají, co by mohli mít navíc.«
       »Vždyť to není možné! Vzkříšení Německa slibuje snížení daní a současně zvýšení podpor. Z čeho to chtějí platit?«
       »Buďto nesplní zvýšení podpor, nebo zvýší daně. Však oni si najdou důvody, proč to nemohli splnit.«
       »Mohou zvýšit daně jen na něco. Například na tvé obchody se Spojenými státy.«
       »A já je zastavím úplně. Mám sice zakázky a musím splnit sliby Američanům, ale v nouzi mi vypomohou hlavonožci. Potom ovšem z těch peněz neuvidí Němci ani cent.«
       »Jsi si tak jistý, že ti hlavonožci pomohou?«
       »Nejsem. Ale kdyby městské radní napadlo chystat nějaké extra podrazy, tvrdit to mohu.«
       Navzdory mému klidu vládla v našem klubu chmurná nálada a někteří začínali uznávat, že myšlenka založit novou partaj nebyla úplně od věci.
       »Nebojte se,« konejšil jsem všechny. »Mám ještě spoustu plánů a mnohé z nich bych mohl lépe realizovat, kdyby se mi jako na zavolanou uvolnily ruce.«
       Mluvil jsem vesele, ale starosti jsem měl také.
       Už během volební kampaně vyhrožovalo Vzkříšení Německa rádiu Berlín, že mu odebere rozhlasovou licenci, bude-li dál propagovat moje protiněmecké plány. Měl to být dokonce první krok primátora a jeho radních po obsazení radnice. Kdyby se jim to podařilo, ovládli by úplně éter - ale nemuselo nás to bolet. Budova studia nové kabelové televizní stanice se již dokončovala a za šest týdnů začneme v Berlíně prodávat první japonské televizory. Kabely byly položené s počítačovou sítí a patřily mi. Vybavení studia jsem financoval také a dohodli jsme se, že Kurt bude ředitelem této televize a Gerta ještě oblíbenější hlasatelkou, než dosud. Zdálo se, že s obsazením rádia Berlín novými vládci přejde s Kurtem do televize také většina jeho personálu. Na kabely by neměla licence nejmenší vliv a z budoucnosti jsme nemuseli mít obavy.
       Za ten poslední měsíc jsme spolu se střediskem počítačů dokončili rozvody sítí po celém Berlíně. I zastrčené krámky na periférii byly napojené na centrální finanční databázi, dostatečně několikanásobně zajištěnou, takže nehrozilo její narušení - náhodné nebo úmyslné. Vzkříšení Německa slibovalo voličům zrušení počítačové finanční soustavy. Ten slib radši neměli dávat. Zavedení papírových peněz by je přišlo příliš draho a navíc by znamenalo návrat k dřívějším daním, kdežto automatické odvádění daní mělo už své příznivce.
       Středisko počítačů jsem kdysi založil jako samostatnou nevýdělečnou organizaci. Počítače mé finanční soustavy byly administrativě Berlína darovány, jenomže ve věnovací listině bylo výslovně napsáno, kdyby město přece jen počítačovou síť zrušilo, stanou se všechny počítače opět mým vlastnictvím. O tom zřejmě předáci Vzkříšení Německa nevěděli.
       Vlastnil jsem klíčové podíly ve firmě Medizine Niederle a měl jsem dlouhodobé smlouvy s farmáři na dodávky küfferle, mohl bych si tedy žít celkem v pohodě. Z výtěžků jsem koupil některé hotely v Berlíně. Když se obyvatelé sestěhovali do jednoho města, staly se hotely zbytečné, ztrátové a vlastně bezcenné. Podařilo se mi výhodně je skoupit - včetně hotelu Rote Fahne. Měl jsem dost peněz, abych je udržel v chodu než začne příval turistů po otevření Nové Země. Prozatím jsem ve svých hotelích pořádal kursy angličtiny pro obsluhu. Kdo měl zájem, dostalo se mu možnosti naučit se kteroukoliv řeč si vybral. Platil jsem lektory a snažil se, aby se mi personál nerozběhl. Naopak jsem přijímal další - tentokrát výhradně ženy, aby obsluha nebyla výhradně mužskou záležitostí.
       Finančně jsem byl tedy dostatečně zajištěn. Proto mě ani nepřekvapilo, když pouhý den před volbami všichni kandidáti seskupení »Německo Němcům« své kandidatury stáhli a voličům doporučili dát hlas kandidátům Vzkříšení Německa, kteří mají téměř stejný program.
       Někteří to prohlédli, ale většina ne. Když začaly volby, zdálo se, aspoň podle dopisů přicházejících do rádia Berlín, že se někteří cítí podvedení, ale konečný výsledek byl známý brzy - a byl jasný.
       Dostali jsme o něco víc hlasů než v předchozích cvičných volbách, ale kandidáti Vzkříšení Německa na celé čáře jasně zvítězili. Získali místo primátora i většinu v Radě. Zůstala nám pouze dvě křesla: funkci policejního presidenta s ještě větší převahou obhájil Alfréd Schmidke a finančním radním se kupodivu stal ekonom a zastánce počítačové peněžní reformy Ernest Hauptmann.
       Znovuzavedení papírových peněz asi v nejbližším volebním období nehrozilo a machinace s počítači také ne, což by mi pro tentokrát muselo stačit.
       Aniž bych dal protivníkům čas na bouřlivé oslavy, svolal jsem je na radnici. Předal jsem kancelář primátora nástupci a hlavnímu ideologovi Vzkříšení Německa Hansu Köppkemu.
       »Ať se vám tu vede dobře,« popřál jsem všem, ale hlavně Schmidkemu a Hauptmanovi hodně štěstí.
       »Však uvidíte, jak rychle Německo pozvedneme!« kasal se novopečený primátor Köppke. »Můžete okamžitě vyklidit rádio Berlín. Od zítřka v něm začneme vysílat my.«
       »Nepřeji si nic víc, než aby se vám nepodařilo Německu ublížit,« odtušil jsem. »Za měsíc uvidíte, že obsazení Rádia Berlín bude vaše první Pyrrhovo vítězství.«
       Potom jsem v klidu opustil radnici.
       Musel jsem projít špalírem příznivců Vzkříšení Německa. Rychle a v hojném počtu se dostavili před Radnici oslavovat vítězství. Ani mi příliš nevadily posměšky, metané z davu na mou adresu. Na mnoha místech stáli v ulici policisté. Jejich přítomnost zřejmě odradila dav od horšího. Usmíval jsem se, když mě Kurt Werner natáčel novou videokamerou. Asi to budou jednou velice zajímavé dokumenty, pomyslel jsem si. A možná dřív než se Hans Köppke vzpamatuje.
       Posměšky ovšem jen pršely a kdosi z větší dálky vykřikl i starodávné heslo:
       »Svinskou smrt podřadným - Čechům!«
       Ohlédl jsem se, ale nepodařilo se mi zjistit kdo to byl. Naštěstí se mu nepodařilo strhnout více lidí. Že tady takoví budou, to jsem přece věděl. Že jich bude hodně, to mě trochu nemile překvapilo, ale nešť. Uvidíme, zda a jak je uspokojí novopečený primátor Hans Köppke.
       Dav opilý vítězstvím - a částečně už i pivem - jásal.
*****