S doktorem Ascherem přišel do klubu další velmi zajímavý Němec. Byl to také pamětník, už mu bylo přes devadesát let, ale jako všichni Němci vypadal mladší a hádal bych mu nejvýš čtyřicet. Küfferlové máslo a ostatní plodiny hlavonožců i na něho působily vysloveně v kladném směru. Ani tento Němec nezapomněl své původní jméno - byl to bývalý právník Alfréd Gottlieb. Také zde zažil pronásledování, ale v trochu jiném provedení, než doktor Ascher.
       Po svévolném porušení smluv s hlavonožci opustil justici Čtvrté říše, aby nemusel cítit výčitky svědomí. Měl naštěstí dostatečné znalosti i zkušenosti z oblasti práva či bezpráví Třetí i Čtvrté říše; neriskoval vystoupit otevřeně. Vyřešil to jinak. Oficiálně se rozhodl změnit svou dosavadní kariéru z neodolatelné touhy po umění. Všichni na to skočili - vždyť i sám Vůdce míval ještě na Zemi sklon k malířství.
       Alfréd Gottlieb se dal také na malování. Měl to poměrně snadné - ve Čtvrté říši bylo pravých znalců umění minimálně. Málokdo z nich byl v kritickou dobu v armádě a ještě méně se jich do Nového Německa dostalo. Alfréd je všechny vyhledal a otevřeně se s nimi domluvil, aby ho pochopili a nedělali mu potíže. Přistoupili na to všichni.
       Začal malovat. Zprvu jednoduché obrazy, odborná kritika na ně reagovala kladně - mohl v tom tedy pokračovat. Krajiny z Nového Německa od Alfréda Gottlieba se už po první výstavě staly módními a zdobily teď příbytky mnoha rodin. Oficiální německá kultura byla zdrženlivější - obrazy krajiny podle ní dostatečně nevyjadřovaly průbojnost německého ducha. Nicméně připustila možnost jeho talentu - a nechala ho jako poněkud výstředního umělce na pokoji. Vždyť i sám Vůdce...
       Alfréd Gottlieb nám přišel nabídnout své právní služby. Překvapil mě - ale i já jeho. Ten příjemný pán s plnovousem měl na život a na svět zajímavý pohled, ale bohužel nezapřel především Němce.
       »Neštěstí Německa nebylo v národním socialismu,« začal zasvěceně hovořit při první debatě klubu, kdy se řeč točila, jak jinak, kolem Nazi-partaje. »Myšlenka byla správná, jenom se dostala do rukou špatným lidem, kteří ji zneužili.«
       »Jsem trochu jiného názoru,« oponoval jsem mu. »Národní princip znamená opovrhování jinými národy. To pak nutně vede k neúctě k lidem jako takovým, bez ohledu na to, kdo se této ideologie chopí.«
       »Neřekl bych,« namítal jemně Alfréd. »Podívejte se, jste Čech. Cítíte přitom hrdost na své slavné krajany, anebo vinu za pár sviní, které by se v Čechách jistě také našly?«
       »Nevím,« zamyslel jsem se. »Měl bych možná říci hrdost, mezi Čechy bylo hodně nádherných lidí. Ale máte pravdu, bylo mezi námi také dost udavačů. Já bych otázku národa nechal až někam do třetího plánu. Nevím ani, zda bych měl být hrdý na to, že jsem člověk.«
       »Měl byste,« pokýval hlavou Alfréd. »Já vím, ve srovnání s hlavonožci nemáme mnoho důvodů k hrdosti, neboť jsme se na nich hodně provinili. Ale - jsme všichni grázli?«
       »Zeptám se jinak - kdo z Němců o porušení smluv nevěděl? Kdo jednal s přesvědčením, že bestie jsou ti druzí?«
       »Většina,« potřásl hlavou Gottlieb.
       »Vy jste to věděl?«
       »Já ano,« přikývl. »Já jsem patřil k menšině, která se pravdu dozvěděla hned zpočátku. Proto jsem opustil Nejvyšší říšský soud, abych už na tom neměl podíl. Převážná většina Němců se pravdu dozvěděla až teď, tím jsem si skoro jist.«
       »Když o tom víte víc, povězte mi něco,« vyzval jsem ho.
       »Je to velice jednoduché,« usmíval se Gottlieb. »Kdo byl v armádě, nevěděl prakticky nic než to, co se k němu dostalo přes oficiální kanály propagandy - od počátku zaměřené, aby pěstovala nedůvěru. Vojáci žili v oddělených kasárnách, kde s hlavonožci nepřišli do styku. Pravdu nejspíš neznali ani sabotážníci, kteří všechno zahájili. Zbytek obyvatelstva měl na počátku plno práce a nestačil sledovat co se kolem Nového Německa děje. Stavba zdi kolem Berlína byla v rekordním čase hotová a potom už nikdo žádné kladné zprávy o Kopffüsslerech neslyšel.«
       »A vy, kteří jste pravdu znali?«
       »Od počátku to bylo vázáno přísahami o státním tajemství a kdo by je porušil, mohl počítat s popravčí četou. Měl jsem více štěstí než ti, co v justici zůstali, ale myslím si, že se mi podařilo opustit ji na poslední chvíli.«
       »Nemyslím si, že to bylo na poslední chvíli. Měl jste se odtrhnout od toho smrtícího stroje ještě předtím, než Hitler začal první válku na Zemi.«
       »Zpočátku to vypadalo jinak,« vysvětloval mi. »Měli jsme skvělý cíl - dostat Německo na místo první velmoci světa. To byl přece úkol, který stál i za nějaké oběti, nemyslíte?«
       »Nemyslím. Jako právník jste přece musel vědět, že tomu tak není. Udělal jste tutéž chybu jako vaši kolegové, zájem Německa jste postavil nad zájmy ostatní. Zájmům německého státu jste obětovali i lidi, kterým měl tento stát původně sloužit. To nebylo správné.«
       »Uvažovali jsme, že bude rozumné obětovat zájmům Německa pár nevinných lidí, bude-li celkový výsledek kladný.«
       »To byl váš největší omyl,« odtušil jsem suše. »Tím jste Německu uškodili víc než ti co jenom hajlovali po hospodách, nebo pálili knihy nepřátel.«
       »My jsme to cítili jinak,« nedal se.
       »Nemohu si pomoci, vaše vina byla největší,« pokračoval jsem. »Vy jste postavili všechny ty pozdější hrůzy, vraždění Židů, Poláků, Rusů i Čechů na právní podklad. To byl ve své podstatě horší zločin než zabíjení Židů při pogromech.«
       »Netušili jsme, k čemu to povede,« bránil se.
       »Já vám něco povím, pane doktore,« pokrčil jsem rameny. »Katastrofou Německa nebyly gigantické továrny na smrt, jak se dnes koncentrační tábory na Zemi nazývají. Katastrofou byl okamžik, kdy byl ve jménu Německa odsouzen první nevinný člověk. Právníci jako vy dopustili schválení zákonů, které pozdější vraždění umožňovaly. Zbytek byl jen následkem.«
       »Já naši vinu nepopírám. Ale jestli jsem dobře pochopil, vy ji posuzujete přísněji než Hitlerovu Noc dlouhých nožů!«
       »Ano,« přikývl jsem. »Noc dlouhých nožů byla kriminální záležitost. Byl to zločin, jaký jste měli vyšetřit, vypátrat viníky a odsoudit je. To se nestalo a naopak, právě právníci jako vy udělali ze zločinu normu. To byla ta katastrofa. Kam to vedlo, bylo naprosto jasné.«
       »To jsme v těch počátcích opravdu netušili.«
       »Vaše vina byla, že jste jste jako právníci lépe věděli, že konáte zlo. Měli jste to vědět a museli jste to vědět.«
       »To musel vědět každý, kdo vstupoval do NSDAP.«
       »Každý mohl vědět, že jedná protiprávně. Řadoví vrahové drobného kalibru tam vstupovali s tím, že někdo nahoře za ně rozhodne, co se ještě smí a co ne. Většina by se při prvním potrestaném zločinu zastavila. Vy jste jim dali pokyn, aby pokračovali a dodatečně jste je ospravedlňovali.«
       »Asi to byla chyba. Ale pak už to nešlo změnit. Najednou byla všude tajná státní policie a měla větší moc než soudy.«
       »Vy sami jste ji zavedli,« pokrčil jsem rameny.
       »My ne!« bránil se doktor.
       »Ale ano. Myslíte že jste to jen rozjeli a pak nevěděli, jak z rozjetého vlaku vyskočit? Kdeže! Vy jste už od počátku pilně přikládali pod kotel. A vyskakovali jste z vlaku, když jste viděli, že trať končí u propasti.«
       »Myslíte, že jsme z toho nebyli nešťastní?«
       »Ano - když jste viděli, do čeho se řítíte. Ale to vaši vinu nezmenšuje.«
       »Bylo to složitější, než si myslíte!«
       »O složitosti nikdo nepochybuje. Ale na staré Zemi se to rozebíralo dost dlouho. Co teď s vámi? Nejlepší bude, když se budete dál zabývat malováním obrazů. Přitom snad nikomu neublížíte. Můžete přece dělat i jiné užitečné činnosti, ale v justici bych vás už nechtěl vidět.«
*****
       Náš klub se rozrůstal pomalu, ale přibývalo nás.
       Připojil se k nám dokonce i profesor Maxmilián Hurtig. Jakmile jsem ho poznal, vyčetl jsem mu, že mě hned po našem rozhovoru v berlínské knihovně udal Gestapu.
       »Vidíte - a já jsem si myslel, že jste udal vy mě,« řekl Maxmilián Hurtig. »Ještě jsem si říkal, že bych to od tak rozumně vyhlížejícího Čecha nečekal. Seděl jsem v kriminálu až do osvobození Berlína a mohl jsem mluvit o štěstí, že mě neodsoudili k smrti.«
       Z toho ovšem vyplynulo, že nás musel udat někdo třetí. Ukázalo se, že v berlínské knihovně byly ve všech stolcích nainstalované mikrofony, obsluhované ukrytými neviditelnými muži od Gestapa. A bylo jasné, kdo podal to oznámení.
       Nezbylo mi než se profesoru Hurtigovi omluvit. Naopak on se potom omluvil mně - a mohli jsme nadále zůstat přátelé. Mikrofony jsem dal ovšem okamžitě vytrhat a zničit.
       Z bývalých známých se ke mně nehlásil jen Karl. Vděčil mi za život, navrhoval mě kdysi na rytířský kříž, ale asi přece jen neměl nejčistší svědomí ohledně místních obyvatel. Vlastně jsem se ani nedozvěděl jeho skutečné příjmení. Pokud se mi chtěl vyhýbat - pátrat po něm přece nebudu, řekl jsem si nakonec. Kdybych jen tušil, jak se s ním nakonec setkám!
       Pomalu jsme začali připravovat program další činnosti, který bychom mohli nabídnout voličům. Měli jsme proti našim eventuálním protivníkům obrovskou výhodu, neboť část našeho programu už přinášela výsledky. Především skončilo zabíjení, které tu v poslední době viselo nad všemi jako Damoklův meč. Vleklá, dlouho nekončící a bezvýsledná válka přinášela všem jen slzy a její skončení museli všichni vítat.
       Pohlaváři Nazi partaje nás obviňovali, že jsme ukončili válku jen za cenu potupné kapitulace Německa, ztráty většiny těžce dobytých území, což bude v budoucnu podle jejich slov znamenat katastrofu. Když se však ukázalo, že enkláva Berlín spolehlivě uživí milion lidí i bez nutnosti obdělat všechny plochy půdy, většina si konečně oddychla od válečného napětí a nechtěla se vracet k minulým pořádkům.
       Rezonanční stroje hlavonožců způsobily veliký převrat ve stavebnictví. Výstavba prstence obytných domů kolem centra Berlína probíhala velmi rychle a obyvatelé vyklizených měst se sem stěhovali plynule, bez problémů. Podzemní rychlodráha úspěšně nahradila tramvaje a všechno podtrhovala snadnost používání identifikačních a platebních karet.
       Měl jsem nepřehlédnutelnou výhodu, že veškerý zahraniční obchod procházel mýma rukama. Berlín byl soběstačný, nutnost spojení se starou Zemí nepociťoval. Vyhlásil jsem, že musíme nejprve řádně ustavit demokratickou společnost a pak teprve se opět připojíme k Zemi. V skrytu jsem doufal, že se mi zde podaří prosadit některé principy, jaké se na Zemi v žádném státu dosud nepodařilo zavést.
       Jednotný platební systém bez oběživa mi už fungoval.
       Zánik Domů Matek a konec nezdaněné prostituce vedly sice k pomalé, ale přece jen k obnově tradičních rodin. Napomohly tomu identifikační karty i propaganda rádia Berlín. Měl jsem v něm zástupce neocenitelné penězi: Kurta a Gertu Wernerovy. Stali se trvalou součástí německého povědomí a jejich letmo vyřčené názory ovlivňovaly zejména jejich vrstevníky. Nutno přiznat, že do našeho klubu docházeli od začátku, ještě když jsme tomu tak neříkali.
       Revize školství byla nezbytná jako všechno ostatní. Doby hromadné výchovy v Domech Hitlerjugend definitivně skončily, ale normální školy nebylo možné ustanovit. Chyběli učitelé. Kromě toho nebylo možné Domy Hitlerjugend zlikvidovat dokud jsme nevyřešili kam s chovanci.
       Samozřejmě vznikly problémy. Systém Svobodných Matek byl německy důkladný. Matky v dokumentech dětí zapsané byly, ale otce nebylo možné zjistit, protože se vůbec nezaznamenávali. Děti jedné matky měly krom toho zpravidla každé jiného otce, takže v konečném důsledku neměly otce ani matku a bylo dnes nemožné tyto propletence rozmotat a chtít, aby si matky své děti rozebraly. Pokoušel jsem se zjistit, jak byl ten systém zabezpečený proti příbuzenským svazkům, které mohly nastat. Jak se dalo čekat, nebyl. Snad v mysli původních ideologů na Zemi bylo zabezpečené, aby se sourozenci náhodně nesetkávali v posteli, ale ideologové zůstali zřejmě na Zemi a ti, co to tady dále rozvíjeli, se s něčím tak odtažitým jako je incest nezatěžovali. Chlapci byli zpravidla vychováváni odděleně od dívek, bratři své sestry neznali - mnohdy ostatně neznali ani své bratry, umístěné v jiných skupinách. Že příbuzenské svazky genetici nedoporučují? Německá rasa je přece naprosto dokonalá, koho by to pálilo?
       Nepatrně světla do problému vneslo přidělování jmen při změně systému identifikace. Příjmení Hitlerových dětí nešlo odvozovat od otců, jak bývá zvykem na Zemi, ale podle matek, které se přece jen dařilo v dokumentaci nalézt. Do programů byl zanesen algoritmus vyhledávání, který by dokázal alespoň částečně odstranit nebezpečí sourozeneckých svazků. I teď se mohlo stát, že se vezmou bratr se sestrou aniž by o tom měli tušení, ale už jen po otcovské linii. Doufal jsem, že to pro jednu generaci vadit nebude a později v tom bude pořádek.
       Domy Hitlerjugend měly být zachovány do doby, než jejich chovanci vyrostou a osamostatní se. Přestaly se však nazývat podle fýrera a vrátily se k názvu sirotčince. Doufal jsem, že v nich časem zůstanou jen děti, kteří nešťastným způsobem o rodiče přijdou - a že takových bude co nejméně.
       Když jsme tak o tom uvažovali, výsledků naší práce bylo tolik, že se nikdo nemohl chlubit lepšími.
       Také volby měly být uspořádány moderním způsobem, pomocí počítačů. Stačilo rozeslat na všechny počítače peněžní sítě příslušné programy. Každý občan byl majitelem identifikační karty a pokud byl starší osmnácti let, mohl by u kteréhokoli terminálu či peněžního počítače volit. Stačilo jen aktivovat příslušnou funkci. Šlo ovšem o nezvyklý způsob voleb a proto jsme vyhlásili, že volby budou dvojí. První prověří programy a jejich výsledky se nebudou počítat. Jde o to, aby si každý skutečně uvědomil, že může volit jen jednou a jakmile odešle své rozhodnutí a jeho hlas bude počítán, identifikační karta ztratí možnost dvojí volby. V jiných zemích by nejspíš tento způsob volby sváděl ke zfalšování, ale tady na Nové Zemi se prozatím nevyskytovali počítačoví podvodníci - a nutno ovšem dodat, že systém vyvíjený od začátku pod mým dohledem neměl slabá místa, umožňující proniknout do systému. Výrobci virů a hackeři všeho druhu tady nebyli.
       První volby, konané jen na nečisto, měly být vyhodnoceny se stejnou pečlivostí jako skutečné vypsané o měsíc později. Jejich výsledky měly být zveřejněny, aby poskytly předběžný obraz. Proto bylo nutné ohlásit kandidaturu na každé místo Městské rady dva měsíce dopředu.
       Volební program se podobal běžnému peněžnímu platebnímu příkazu, takže by s ním uměli zacházet všichni. Místo určení na koho přepsat jaký obnos bylo nutno zaškrtnout kandidáty. Program nakonec zobrazil složení Městské rady, jako kdyby to záleželo jenom na tomto voliči, vyžádal si jeho definitivní potvrzení a poté mu poděkoval. Kdyby se tento člověk pokusil hlasovat podruhé, program by mu zobrazil strohou zprávu, že platný hlas už odevzdal a další nemá.
*****