---

Obchod

---

       Další problém, který jsem se pokusil řešit, byly zdejší Domy Svobodných Německých Matek. Oficiálně byly základem racionalizace růstu populace a výchovy dětí. Já jsem se ale na ně díval jinak. Považoval jsem je za bordely a za ostudu, jaká musí co nejrychleji zmizet ze světa.
       »Osvobodili jsme německé ženy od každodenních starostí a nelehkou výchovu dětí jsme svěřili uznávaným odborníkům,« hlásaly plakáty.
       Jak to dopadlo, viděl jsem sám. Děti v Domě Hitlerjugend Düsseldorf vychovával gestapácký kat a to jistě nebyla žádná výjimka. Výchova v Domech Hitlerjugend by jistě teoreticky možná byla, jenže tady ve Čtvrté Říši produkovala převážně cynické sobce. A měl jsem nedobrý pocit, že tomu ani jinak nemohlo být.
       Zatímco všechny rozumné státy staré Země podporují staré klasické rodiny, v Novém Německu se úspěšně pokusili rodiny rozbít, bohužel s otřesným výsledkem. Bylo načase vrátit se k tisíciletími osvědčenému modelu klasické rodiny s dětmi.
       Řešení toho problému jsem svěřil právníkům, jenomže celá skupina, která se tím zabývala, nic nevymyslela. Její zákony by v podstatě zachovaly stávající stav. Rozzlobil jsem se na ně, ale brzy jsem vychladl. Oni si na Domy Matek zvykli, jim samotným tento systém jistě také vyhovoval. Jenom já jsem se s tím odmítl smířit a navrhl jsem proto reformu sám.
       První, co jsem zrušil, bylo vyznamenávání zasloužilých matek, spojené s poměrně vysokou penzí. Místo ní jsem chtěl obnovit dětské přídavky, spojené ne s porody, ale s výchovou dětí. V současné době bylo potřeba populaci omezit, zastavit nekontrolovatelnou populační explozi. Přídavky by zvýhodnily dosavadní klasické rodiny. Měly se vztahovat i pro výchovu adoptovaných dětí nebo dětí vyzvednutých z Domů Hitlerjugend vlastními matkami. Podle mě nebylo žádoucí, aby ženy rodily pětadvacet dětí - a nestaraly se o ně. Naopak, i svobodné ženy teď měly na své děti přispívat, pokud se o ně nechtěly starat samy.
       Pobídkou pro obnovu rodin měly být i daně. Svobodní muži i ženy by odváděli na daních mnohem více než ti, co se budou starat o nezletilé děti.
       Byty byly zpočátku přidělovány na pořadník. Navrhl jsem dávat nově stavěné garsonky přednostně ženám z Domovů Matek. Stejné garsonky dostávali i svobodní vojáci, kteří postupně odcházeli z armády. Úmyslně jsem zařídil přidělování bytů, aby v domech bydleli ženy a muži zhruba půl na půl. Nebyl pak problém po založení rodiny byty vyměnit, aby novomanželé bydleli v sousedních, vybourat naznačené dveře a rodina byla pohromadě. Představa to byla krásná - bohužel nerealistická v zemi, kde byli lidé na státně podporované bordely zvyklí.
       Ženám z Domů Svobodných Matek se měly otevřít možnosti zaměstnání ve všech oborech. Potíž byla v tom, že dívky byly celou dobu vychovávány pouze aby mohly rodit děti a příprava na jiné povolání pro ně nepřicházela v úvahu. Teď jim nejvíc chybělo vzdělání. Zaměstnání s vyššími požadavky kvalifikace jim pochopitelně nebyla dostupná. Tuto nespravedlnost měly odstranit až nové školy, přístupné stejně chlapcům i dívkám.
       Svatá prostoto!
       Můžete počítat jak chcete, jakmile půjde o lidi, všechny výpočty jdou často k čertu a lidé se začnou chovat jinak než předpokládáte. Nastane to zcela zákonitě v devíti případech z deseti, jakmile se v problému vyskytují ženy.
       Tady jsem pochopitelně narazil nejdříve. Výstavba nových domů pokračovala rychle. Z technického hlediska byly všechny problémy řešitelné a vzhledem k zápalu architektů se rychle řešily. Zájemcům bylo brzy co nabízet - jenže vývoj německé společnosti se ubíral jinam, než jsem očekával.
       Místo aby ženy postupně nacházely vhodná zaměstnání, nic se v tomto směru nehýbalo. Svobodné Matky měly dnes vlastní garsonky, ale přijímaly v nich nadále návštěvy mužů, jen že si za to dávaly dobře platit. Bordely se z veřejných ústavů přestěhovaly do privátu, ženy byly navíc trvale nezaměstnané a hlásily se o sociální podpory. Musel bych být slepý, abych si toho nevšiml.
       Věděl jsem, že jde o nikde nevyřešený problém starý jako lidstvo. Doufal jsem, že příležitost zakládat rodiny využije většina žen, ale nová manželství se dala počítat na prstech.
       Napadla mě úplně nová metoda, jak by se to dalo vyřešit. Pochopitelně neznámá, zejména v tomto světě. Potřeboval jsem jen pozemské peníze - ale hodně peněz. Jak je získat? Řešení mě naštěstí napadlo včas.
*****
       Prvním ředitelem Rádia Berlín se stal můj kamarád Kurt Werner a spolu se svou ženou Gertou.
       V té době se vzdaly posádky dalších měst. Proti nám teď stály pouze Drážďany, Jena a Karlsruhe, ale jejich vojenští velitelé měli na přímou vojenskou konfrontaci málo sil. Tady čas pracoval pro nás. Očekával jsem, že Rádio Berlín vedené Kurtem Wernerem dosáhne soustavným přesvědčováním v dohledné době toho, nač nestačila diplomacie. Bylo nutné hlídat, aby se z drážďanského letiště nepřiletěly nad Berlín bombardéry Siegfried, ale k tomu stačilo udržovat v pohotovosti radary a několik přepadových stíhaček.
       I poslední americká základna Norimberk začala ztrácet na významu. Uvažoval jsem, že si zde po nějakou dobu podržíme stíhačky z Bundesrepubliky Německo. Jejich posádky rozuměly místním lidem lépe a Američané by se mohli vrátit domů.
       Znamenalo to ovšem nové jednání. A to bylo horší, neboť jsem byl ve Spojených státech a asi i jinde nežádoucí osoba a kdybych se tam objevil, mohli by mě zatknout.
       Musel jsem se chtě nechtě obrátit na dovezenou loutkovou vládu, stále ubytovávanou grátis v hotelu Rote Fahne. Pánové byli zajisté nesmírně zklamáni a ukřivděni odmítnutím jejich pomoci, ale nezbylo jim než přiznat porážku. Šlo o to, zdali budou ochotní vzít na sebe úlohu pouhých styčných důstojníků při jednání mezi Novým Německem a Spojenými státy, nebo zda podlehnou ukřivděnosti a odmítnou.
       Jak jsem se obával, stalo se. Spolupráci odmítli všichni jako jeden muž.
       Nabídl jsem jim, aby vyslali jednoho ze svého středu na Zem k presidentovi Spojených států informovat ho o současném stavu Q-Země. Čekal jsem, že mezi nimi vypukne dohadování, ale nečekal jsem, že výsledkem bude - další odmítnutí.
       »Dohodli jsme se. Pošlete všechny - nebo nikoho.«
       »Nemůžeme převést do Spojených států všechny najednou,« tvrdil jsem.
       »Proč ne? Dokázal jste přece převést za malou chvilku čtyřiašedesát tisíc Němců sem.«
       »Jenže to byla příznivá konstelace hvězd,« odsekl jsem. »Tam, kde jsou dnes Spojené státy, je na Q-Zemi les, jaký si stěží dovedete představit. Poslal bych s vámi helikoptéru, ale musím s ní odeslat pár amerických vojáků a zbývá jediné místo. Váš zástupce potom vyjedná, aby pro ostatní přiletělo letadlo. Pěšky to prostě nejde. Nedělejte mi nepříjemnosti.«
       »To jsou vaše nepříjemnosti. My to tu vydržíme. Nebudeme chodit po jednom jako ty lištičky v pohádce. Kdoví co chcete s námi udělat!«
       Zarazil jsem se. Ne nad vysloveně hloupou podezíravostí. Jaká příkoří bych jim mohl učinit? Takovou jasně vyslovenou nedůvěru bych měl možná pochopit jako pokus o další urážku, ale - lištičky v pohádce?
       Odkud to vzali?
       Pokud vím, pohádka o Budulínkovi patří k typicky českým pohádkám. Že by ji Němci znali tak dobře? Anebo - napadlo mě náhle - anebo tu mám krajana!
       »Neřekl jste mi, že jste Čech!« oslovil jsem posledního z mluvčích k jeho nesmírnému překvapení.
       »Nikdo z nás nepřišel z Česka,« zněla sebejistá odpověď, bohužel od jiného muže, než na koho jsem se obrátil. Další kamínky zapadly do mozaiky a celkový obraz se pro mě stal opět o trochu zřetelnější.
       »Chcete mi tvrdit, že jsou Češi na Německém ministerstvu zahraničí všedním jevem?« kontroval jsem. »Anebo je to úplně jinak? Všichni jste Američané a na Němce si jen hrajete. Asi se budete divit, ale nevadí mi to.«
       »Jsme Němci z Bonnu!«
       »Skutečně? Dobrá - pak určitě víte, která budova v Bonnu je nejvyšší. Je to přece tak jednoduché!«
       Vyslanci Německa se zarazili. Na tuhle otázku asi nebyli připraveni. Já jsem sice v této chvíli odpověď také nevěděl, ale mohl bych si ji snadno ověřit. Pokud nebylo odpovědí, že všichni zarytě mlčeli. Počkal jsem ještě okamžik. Snad by je časem něco napadlo, ale tolik času jsem jim na vzpamatování nedopřál.
       »Tak se podívejte, pánové. Nejste z Bonnu a nejspíš ani z Německa. Věděli jste až příliš dobře, že jsem byl poslán, či spíše zavlečen do Spojených států, zato neznáte základní věci, které v Bonnu ví každý školák. Zúčastnili jste se tady podvodu, který mohl mít dalekosáhlé následky a přinejmenším zhoršil vztahy mezi zdejšími obyvateli a Zemí. Díky vám se teď musíme obejít bez americké letadlové lodi Enterprise. Ta tu vykonala spoustu dobrého, ale její velitel, kapitán Willy Turranch, se rovněž nechal přemluvit k tomu podvodu; snad to dostal jako rozkaz od své vlády, ale po tom nemíním pátrat.«
       »To není pravda!« vykřikl jeden z diplomatů. »Nebudete urážet Spojené státy! Jaký podvod myslíte?«
       »Myslíte, že urážím Spolkovou republiku Německo - anebo Spojené státy? Leží vám na srdci víc Evropa nebo Amerika?«
       »Oboje!«
       »Oboje jistě ne, pánové. Spolková republika nejspíš nemá ani tušení, kdo jejím jménem jedná. Ale můžeme se o tom hned přesvědčit. Evropa se právě nachází na dosah, helikoptéru mohu poslat nad Středozemní moře a odtud doletí do Německa. Doletím tam a zeptám se v Bonnu, zda o vás ministr zahraničí vůbec ví - a hlavně, co.«
       »Prosím, poslužte si.«
       Chvíli jsem se na ně jen díval. Ministerstvem zahraničí v Bonnu si byli nejspíš jistí. Takže tam o nich budou vědět - a budou mít instrukce, jaké informace mi poskytnou. Mohlo mě napadnout dřív, že tudy cesta nepovede!
       »Dobrá, mohl bych vážit i cestu do Evropy,« pokračoval jsem klidně. »Ale bude to zbytečné. Pravdu se můžeme dovědět docela spolehlivě i tady. Zdejší obyvatelé dovedou rozebrat myšlení člověka na elementy a neunikne jim žádná myšlenka. Má to jen jednu vadu - ten člověk zahyne. Mohl bych požádat, aby jednoho z vás otestovali. Lhostejno koho.«
       Byl to jen bluf - ale z toho, jak všichni náhle zbledli, bylo vidět, že na to skočili.
       »Máme diplomatickou imunitu!« ozval se jeden z diplomatů nesměle. »To by mělo dalekosáhlé následky!«
       »Požadujete ovšem něco, co jste mi sami odepřeli! Můžete jako diplomatické poslání chápat zastupování bytosti tohoto světa? Jistě. Ale právě Spojené státy mě odmítly uznat jako diplomata, zejména co do imunity. Jednáte se mnou skoro jako se zločincem. Stejným a možná i větším právem se mohu chovat k vám. Nebude mě zde podporovat jeden stát, ale celá planeta - a to je mnohem více, než Spojené státy. Můžeme se dozvědět pravdu o vašem poslání - stačí nám rozebrat jediného z vás. Celou dobu se snažím, aby zde lidé Země nebyli souzeni podle místních zákonů - ale přistoupím na výjimku, pokud zjistím, že nejste zač se vydáváte.«
       »Chcete snad porušovat mezinárodní dohody?«
       »Mezinárodní dohody jsou čistě pozemskou záležitostí, ne meziplanetární. V této rovině pravidla stanovena nejsou mimo těch, které jsem se zdejšími bytostmi dohodl. Ujišťuji vás, v meziplanetárních vztazích převažují principy viny a trestu a není v nich nic o diplomatické imunitě, kterou ostatně vy sami v meziplanetárních vztazích neuznáváte.«
       »To by se ale mělo doplnit, dojednat.«
       »Jistě,« přikývl jsem. »Jenomže ochota jednat musí vyjít od vlády Spojených států. Hlavonožci se v ní zatím jen trpce zklamali.«
       »To byste musel dokázat!«
       »Potíž je v tom, že mě považují za svého zástupce. Takže všechno, co vláda Spojených států podnikne vůči mé osobě, je tady chápáno jako útok. Navíc byl přímo na palubě Enterprise učiněn pokus zajmout pozorovatele hlavonožců. Jednáte jako přísloveční tlustokožci v porcelánu netušíce, kam to povede. Nedovedete si zřejmě představit, na jak křehkých základech stojí vztahy mezi dvěma odlišnými civilizacemi.«
       »Vy se také nechováte jako diplomat! Nejprve jste dohodl přijetí Němců na Zemi, ale pak jste je unesl zpátky. K čemu to bylo? Požádal jste nás, abychom vám zde pomohli vytvořit novou vládu - a zavřel jste nás do hotelu.«
       »Nejsem pozemský diplomat, v tom máte pravdu. Chovám se jako zdejší diplomat. Zatím úspěšně, to nemůžete popřít. Ale vy se chováte úskočně jako pozemští diplomaté. Měli byste se stydět - pokud jste toho schopní. Vždyť i vaše další námitky svědčí jen proti vám. Ano, dohodl jsem se s vládou Spojených států vrátit Němce zpátky na Zem. Netušil jsem, že je zavřou do internačního tábora. Jakmile jsem to zjistil, dosáhl jsem místo toho zmírnění odmítavého postoje zdejších obyvatel. To umožnilo zachování Němců zde na Nové Zemi. Nebyl to tedy můj rozmar, pouze reakce na nepřijetí Němců v Americe. Z jejich únosu mě nemůžete obviňovat. Všichni se dobrovolně rozhodli odejít se mnou zpátky. Kdo chtěl, mohl v internačním táboře zůstat, nikoho jsem nenutil.«
       »Žádný Němec tam nezůstal.«
       »To také o něčem vypovídá, nemyslíte? Všichni odešli na Zem víceméně dobrovolně, ale všichni se pak rozhodli vrátit. Aspoň víte, kdo považoval Denverský tábor za snesitelnější, než hrozbu vyhubení tady. Uvědomte si, zdejší Němci nejsou žádné citlivky. Žili tu více než padesát let v trvalé válce, krutější než Vietnamská. Rodiny, kterým padlo z deseti synů osm, nejsou vzácností.«
       »Vy jste tu krutost převzal po nich? Co jste říkal o tom rozebrání člověka na elementy?«
       »Rozebírání se obávat nemusíte. Nemám náladu hlavonožce žádat, aby někoho z vás rozebírali. Ne že bych vás litoval, ale pravda by mohla poškodit moje snažení dosáhnout lepších vztahů mezi našimi civilizacemi. Zdejší obyvatelé už bohužel pochopili základy falešné lidské povahy, ale nechci je v tom utvrzovat. Uvědomte si, původní rozhodnutí zdejších bytostí bylo vyhubit všechny lidi v tomto světě bez výjimky. Tohle nebezpečí bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat - a vás by se to týkalo také. Tak se tu, prosím, nechovejte jako vládci.«
       Strašení mi zřejmě šlo, protože vyslancům Země pořádně spadl hřebínek.
       »Co tedy po nás chcete?« zněl už docela mírný dotaz.
       »Nic než to co na začátku. Zvolte si jednoho z vás, koho naložíme do helikoptéry a pošleme přímou cestou do Evropy, kde jistě najde odpovídající přijetí. Navíc chci žádat vládu Spojených států o obnovení jednání, které útokem na zástupce hlavonožců na lodi Enterprise přerušila.«
       »Tím myslíte sebe?«
       »Jistě. A také pozorovatele na Enterprise. Nebo si snad myslíte, že je pro zástupce zdejší civilizace vhodné hledat na vlastní planetě záchranu skokem s paluby letadlové lodi do moře? Zejména když bylo dohodnuto něco jiného?«
       »O tom ale nevíme!« bránili se.
       »Jistě, protože vzápětí následovalo vyhození Enterprise zpět na Zem a přerušení spojení se Zemí. Buďte rádi, že jsem se vrátil a jednal dál. Spojené státy přišly jen o pomocnou loď Gloomy, mohlo to být horší.«
       »Co se stalo s Gloomy?«
       »Ztroskotala. Posádku zachránily helikoptéry Enterprise, takže jsou teď všichni na Zemi. Myslel jsem, že to víte.«
       »Kde ztroskotala - když už byla na cestě do Států?«
       »V pralesích Rheinlandu zhruba pět set kilometrů odtud.«
       »Na této planetě?«
       »Ano. Stejně jako mohli prohodit Enterprise na Zem, bylo snadné hrábnout propustí na Zem a vrátit Gloomy sem. S malým rozdílem: Gloomy se nacházela v místě, kde tady na Nové Zemi byla souš. Bohužel v té chvíli plula plnou rychlostí, takže si o zdejší skály prodřela dno, dříve než na nich zabrzdila. Tím se stalo, že tady zůstala definitivně.«
       »Pak tedy Gloomy je - zničená? To byl ale jasný únos!«
       »Bohužel, začalo to vaší pirátskou akcí,« zavrtěl jsem hlavou. »Byla to obrana proti vašemu únosu. Požádal jsem své přátele o okamžité navrácení na Q-Zem. Byl jsem sice zavřený v malé kabině na lodi, ale vrátili mě, naštěstí s celou lodí Gloomy. Mohli to udělat i tak, že by ji propustí překrojili vedví, ale to by určitě ublížilo posádce víc - jak asi víte, s piráty se tu nedělají žádné ciráty.«
       Jak jsem očekával, požádali mě o strpení a novou poradu. Její výsledek jsem odhadoval za vstřícnější a tentokrát jsem se nemýlil.
       »Vyšleme jednoho našeho zástupce,« bylo nové rozhodnutí. »Ale chceme vědět, kdy přiletí ze Spojených států letadlo pro ostatní.«
       »Až si budu jistý, že americké letadlo nebude sestřeleno nějakou zákeřnou stíhačkou Schwalbe. Víte přece, že Drážďany a Jena disponují leteckými základnami. Americká letadla jsou sice lepší třídy, ale osudové salvě čtyřiadvaceti neřízených raket by nemusely zabránit - a pak by bylo celkem lhostejné, zda by Američané osamělou stíhačku sestřelili nebo ne.«
       »Je ale nepřípustné držet nás tady proti naší vůli.«
       »Vyjednejte si to s někým jiným. Například - kdo vás sem pozval, ačkoliv tu zatím není plně bezpečno. Nebo s tím, kdo si začal roztržku s místními obyvateli. V hotelu je pro vás relativně bezpečno, ačkoliv jsem vás chtěl původně přesunout do protileteckých krytů pod bývalou budovu Gestapa.«
       »Jsou ty kryty vůbec bezpečnější?«
       »Hitler v nich nedávno přežil i bombardování Reichstagu americkými bombardéry. Dojděte se podívat, co z této budovy zbylo. Reichstagu nelituji, byl přímo krystalickým symbolem zla, ale jeho zničením se ničeho podstatného nedosáhlo.«
       »Pak tedy Hitler ještě žije?«
       »Ne, tentokrát je zaručeně mrtev. Vlastnoručně jsem ho zastřelil - a také všechny, kdo s ním byli.«
       »Český James Bond...« uchechtl se někdo.
       »Mám zbraně místních obyvatel,« zamračil jsem se trochu. »Nijak netoužím po střetnutí, ale nedělal bych si starosti ani z dvaceti pistolníků. Také nosím pistoli, ale málokdy ji opravdu potřebuji. Teď sice žádnou nemám, ale ani pak nikomu nedoporučuji ohrožovat mě. Moje zbraň přitom působí i za roh a nikdo se před ní neukryje. Nedávno mě ohrožovala americká helikoptéra a přežil jsem ostřelování jejími dvěma rotačními kulomety. Na vašem místě bych si z toho nedělal legraci.«
       »Opravdu? Vážně si myslíte, že se nemůže najít někdo kdo tasí rychleji než vy?«
       »Nikdo to nestihne,« zavrtěl jsem hlavou. »Žádná ruka nemůže být rychlejší než myšlenka. Stačí, abych si pomyslel na obranu - a už to je obrana. Obávat bych se měl pouze rány ze zálohy. Nedávno mě zezadu postřelil jeden esesák.«
       »Ale přežil jste to, že?«
       »Jak vidíte, ano. Nezabil mě hned první ranou a sám byl mrtev dříve, než stačil stisknout spoušť podruhé.«
       »Byla by to velice nebezpečná zbraň, kdyby vám ji někdo odcizil a začal ji používat - dejme tomu na Zemi?«
       »Byla,« přikývl jsem. »Toho se naštěstí nemusíte obávat. Moje zbraně jsou neodcizitelné. Já sám jsem tou zbraní.«
       »Jak tomu máme rozumět?«
       »Zdejší hlavonožci mi s mým souhlasem implantovali nové orgány a udělali ze mě svého mstitele. Moje úloha pro ně už skončila, ale zbraně mi zůstaly a stále mezi námi přetrvává vzájemná důvěra. Proto mám také mnohem snadnější pozici při vyjednávání. Můžete to všechno vysvětlit svému presidentovi. Neudělal dobře, že se mě pokusil zbavit. Mocenská hra o to, kdo bude vládnout v tomto světě, nemá smysl. Nebude zde ani německá, ani americká vláda, nýbrž vláda místních obyvatel, hlavonožců. Německá enkláva Berlín může mít pouze cosi jako samosprávu, ale nebude spadat pod žádnou vládu ze Země. Lidé jsou na tomto světě trpěni, nic víc. Můžeme mít dobré vztahy se Zemí, ale nemůžeme se protivit zdejším bytostem, jejich civilizace o nějakých padesát tisíc let starší než naše. To je mé poselství Americe. Vyřiďte svému presidentovi, že máme nesmírný zájem na dobrých vztazích zdejší civilizace se všemi státy Země.«
       »I když tu budou lidé Země jen trpěni?«
       »Stejně by byli zdejší obyvatelé trpěni na Zemi, kdyby se situace obrátila.«
       »Ale přece... není to trochu jednostranný vztah?«
       »Vám se to tak jeví?«
       »Zajisté.«
       »Máte pravdu. Vztah našich civilizací bude jednostranný. Zdá se, že pozemská civilizace z té spolupráce získá mnohem větší prospěch než hlavonožci.«
       »To myslíte vážně?«
       »Naprosto vážně. Vždyť to začalo už tady. Němci dostali od hlavonožců úžasné dary. Kdyby to nepokazili, pomáhaly by dávno i Zemi. V tomto světě například neexistují ropná pole - a přece tu jezdí automobily. Hlavonožci totiž pro Němce vymysleli rostlinu, ze které se dá snadno získávat benzín. Jak by to bylo užitečné na Zemi, nemusím ani vysvětlovat.«
       »Nějaké - benzínovníky?«
       »Ujalo se tu jméno hitlernafta, ale to se asi změní. Ale i spousta dalších zdejších plodin, vypěstovaných původně pro Němce, může Zemi pomoci. Jde o to nekazit vztahy mezi našimi civilizacemi. Rozumíte mi, pánové?«
       Nechal jsem delegaci čas na rozmyšlenou. Po další hodině jsem si přišel vyzvednout vybraného delegáta. Představili mi ho jako doktora Isaaca Stormera. Byl to nenápadný chlapík, dosud jsem si do mezi ostatními nevšiml. Během představování jsme si jen letmo podali ruce a spolu jsme opustili jídelnu, kde se zdržovali všichni ostatní.
       Vyjeli jsme spolu výtahem do horního patra a pokračovali po schodech na střechu hotelu Rote Fahne. Vrtulník US Navy ho měl odkud odvézt a já jsem měl zařídit transfer na Zem.
       »Proč vás vlastně vybrali?« usmál jsem se na delegáta už v kabině výtahu.
       »Jsem nejméně důležitým členem, takže mě zde mohou spíše postrádat, než jiné,« odpověděl mi s úsměvem.
       »Aha - takže ostatní jsou důležitější než vy?«
       »To je všeobecné mínění.«
       »Všeobecné mínění neznamená pravdivé mínění,« usmál jsem se trochu smutně.
       Na schodech jsem nevydržel a pokračoval ve vyptávání.
       »Jaká měla být vaše úloha ve vládě?«
       »Měl jsem být ministrem zdravotnictví, ale zdá se mi, že z té vlády nebude nic.«
       »Sdílím váš dojem,« souhlasil jsem. »Ale pobyt tady byl jistě zajímavý, ne? Pokud jste lékař, mohl vás přinejmenším zajímat zdejší lék küfferlin.«
       Podíval se na mě zpytavě.
       »Kvůli němu jsem tady,« přiznal s důvěrou. »Pokud vám to nevadí, vezu si s sebou nějaké vzorky, nakoupené ve zdejších lékárnách. Nebyl jsem tu aspoň nadarmo.«
       »Kolik dávek jste sehnal?«
       »Skoro dvě stovky injekcí,« poklepal si na lehký kufřík. »Doufám, že proti tomu nic nemáte.«
       »Celkem ne,« řekl jsem. »I když - tyto léky budou mít na Zemi obrovskou cenu. Víte o tom?«
       »Slyšel jsem, že léčí i AIDS. Mám přístup do prestižních laboratoří, chtěl bych to ověřit.«
       Mezitím jsme vyšli na plochou střechu. Vrtulník tu ještě nebyl. Než přiletí, posadili jsme se na lavičku.
       »Ano, küfferlin léčí,« pokračoval jsem v debatě. »Nejen AIDS, i spoustu dalších nemocí. Také prodlužuje lidský věk. Jen vás musím upozornit, v některých případech může uškodit. Nesmí se například používat při graviditě.«
       »To vím už ze Země. Ale to je nepatrná vada na kráse.«
       »Když to víte, tím lépe. Budeme tento preparát prodávat pozemským nemocnicím, aby mohly využívat jeho sílu v praxi. Doufám, že to Zemi pomůže.«
       »Smím se zeptat, za jakou cenu?« zajímal se.
       »Vzhledem k tomu, že jediná injekce léku dokonale vyléčí AIDS, budeme za ni zpočátku žádat polovinu té částky, kterou Amerika věnuje ročně na jednoho nakaženého pacienta.«
       »To by byl velice drahý lék!« podíval se na mě pobaveně.
       »Proč myslíte?«
       »Amerika věnuje na výzkumy této nemoci obrovské peníze. Možná si to ani představit nedovedete.«
       »Naopak, vím to poměrně přesně. Asi šedesát tisíc dolarů ročně na pacienta. My vám nabídneme účinný lék za polovinu. Pochopitelně jen zpočátku, později budeme cenu snižovat. Teď potřebujeme dolary na modernizaci zdejších továren a ostatní techniky. Asi víte, že Němci tady neznají pozemské počítače, televizi a jiné vymoženosti. A protože nemáme ani dolar, jen tento lék, necháme si za něj zaplatit.«
       »Třicet tisíc dolarů za jedinou injekci, která zde stojí necelé dvě marky?« zbledl lékař. »To snad bude příliš drahé, nemyslíte? Přitom výrobní cena je jistě mnohem nižší. To by byla - přímo lichvářská cena!«
       »Bude to drahé,« přikývl jsem. »Ale uznejte sám, budeme ty peníze velice nutně potřebovat. Amerika snad ty peníze má - a ještě jí hodně ušetříme, neboť chceme jen polovinu toho, co beztak ročně proti AIDS vydává. Za léky proti AIDS budeme nakupovat pozemskou techniku.«
       »I tak je to vyděračská cena.«
       »Kromě toho musíme co nejdříve zaplatit Spojeným státům za pobyt Němců ve vašem internačním táboře, činilo to třicet tisíc dolarů na internovaného.«
       »Pokud vím, to byla bezplatná pomoc.«
       »Však taky za nic nestála. Většinu z těch peněz dostali zpátky vaši dodavatelé, kteří se nestyděli prodávat kilogram chleba i za deset dolarů. To také bylo vyděračské, přesto to zaplatíme. Přesněji, čtyřiašedesát tisíc dávek léku pošleme na úhradu amerického pobytu Němců a teprve další léky budeme prodávat. Ovšem - za uvedenou cenu.«
       Doktor chvíli přemýšlel. Očividně ho můj záměr překvapil víc, než byl ochoten přiznat.
       »Pak by tady ten kufřík měl cenu - šest miliónů dolarů!«
       »Jistě. Přeji vám to.«
       »Ale co když právě z léku v tom kufříku zjistíme složení a začneme jej vyrábět sami - a mnohem levněji?« vyhrkl. »Co budete dělat, až to pak začneme nabízet - za dolar?«
       Bylo mi dávno jasné, že doktor přijel do Nového Německa, především aby získal küfferlin. Dalo se samozřejmě očekávat, že se jej Američané pokusí syntetizovat. Jenže se jim zatím syntéza nepodařila, ačkoliv se jim něco málo léku dostalo do rukou už v Americe. Díky znalostem od hlavonožců jsem věděl, že to nebude jednoduché, jak si asi představují. Proto jsem s úsměvem pokračoval:
       »Můžete to zkoušet - ostatně brzy od nás dostanete další tisíce dávek tohoto léku. Ale obávám se, že ani potom jeho podstatu - neobjevíte.«
       »Jak to můžete tvrdit? Pozemská chemie dnes dokáže pravé divy! Dokážeme syntetizovat jakoukoliv sloučeninu, na jakou si jen vzpomenete!«
       »Snad byste to dokázali - kdyby nešlo o rostlinnou látku se složitostí molekul srovnatelnou s DNA.«
       »A tohle vy vyrábíte za dvě marky - a je to tady v každé lékárně volně k dostání?«
       »Ano. Látku poskytují rostliny küfferle, které rostou na této planetě. Předpokládám, že to už dávno víte a možná máte i nějaká semínka v kufříku. Nebudou vám nic platná. Všechny rostliny vám uhynou.«
       »Myslíte? Věnovali bychom jim jistě mimořádnou péči.«
       »Nedáte jim všechno. Potřebují totiž i maličkosti, jako padesát tisíc let šlechtěnou půdu, symbiotické bakterie v ní a jistou vlnovou délku světla. V bývalém Denverském táboře zůstalo po Němcích rozsáhlé pole rostlin küfferle, měli jste dost materiálu ke zkoumání.«
       »Neměli,« zachmuřil se lékař. »Nějaký horlivý strážný to zapálil. Všechno shořelo jako sláma, nedalo se to uhasit.«
       »Vaše škoda. Plody jsou velice hořlavé, vždyť se z nich tady lisuje máslo. Díky vandalovi jste přišli o jedinečnou možnost k výzkumu. Ale ani pak by to nebylo jednoduché. Jak říkám, všechny rostliny vám uhynou.«
       »Takže budete mít i nadále - monopol?«
       »Vypadá to tak. Já s ním dokonce najisto počítám.«
       »A tvrdíte, že výzkum toho kufříku bude zbytečný?«
       »To netvrdím. Možná přitom na ledacos přijdete. Jenom si nemyslím, že to dokážete syntetizovat chemicky. Proto mi ani nevadí, že si berete tento vzorek. Budiž vám přán.«
       »To by ale podstatně měnilo situaci!« chmuřil se.
       »Proč myslíte?«
       »Protože - my ten lék opravdu zoufale potřebujeme. Víte, kolik lidí jen ve Státech trpí AIDS? Což o to, Spojené státy jsou bohatá země, ale nezdá se vám, že tahleta příšerná cena odsoudí v rozvojových zemích miliony lidí k smrti?«
       »Vím o tom,« pokýval jsem hlavou. »Časem cenu snížíme až na ty dvě marky. Jenomže teď musíme splácet dluhy. Američané beztak vynakládají na AIDS obrovské peníze.«
       »Vděčností zrovna neoplýváte. Vy nevíte, že zde zahynulo několik tisíc Američanů, byla tady zničena atomová letadlová loď Nimitz? Tolik byste nikdy nesplatili.«
       »Splatili,« pokýval jsem hlavou. »Museli bychom poněkud zvýšit cenu léku proti AIDS, ale splatili bychom všechno. To naštěstí nebude nutné. Požadovaly snad Spojené státy někdy za vojenskou pomoc finanční náhradu?«
       »Zatím ne. Ale země, které americkou vojenskou pomoc kdy potřebovaly, byly za ni mnohem vděčnější.«
       »Jistě. Většinou byly natolik zničené, že potřebovaly po vojenské pomoci ještě hospodářskou. A dostávaly ji. U nich byla vděčnost namístě. My máme s Američany horší zkušenosti. Ne tady. Tady nám Američané pomohli významně, ale například v Denverském táboře naprosto zbytečně zahynulo šedesát devět dospělých a osm dětí, nemluvňata nepočítám. Zabíjel je buďto elektrický proud v ohradě, kterou byl tábor celkem zbytečně obklopen, byli stříleni strážnými, případně různými grázly, kteří měli do tábora volný přístup a byli si zcela jistí beztrestností. Byl to tábor, kde se za celou dobu americké lékařské pomoci nenarodilo ani jediné živé dítě - všechny se rodily mrtvé. Vypadalo to až jako genocida ve vyhlazovacích táborech. V tomto světle se naše ceny pořád ještě jeví jako neskonalá vděčnost.«
       Apelovat na mé city bylo marné, když jsem měl stále před očima poměry v Denverském táboře.
       »Mluvíte teď jako zástupce zdejších domorodců, nebo jako Němec?« vyjel si na mě dotčeně.
       »Víte, já někdy ani nevím co jsem zač,« vzdychl jsem si. »Němci mě tady považují za Čecha, Američané za Němce. Zdejší domorodci mi několikrát navrhovali, že ze mě udělají jednoho z nich. Asi jsem už od všeho trochu.«
       »Jak by z vás mohli udělat jednoho z nich?« zajímal se.
       »Mám to od nich vlastně slíbeno pro případ, že by mě zde přece jen někdo zabil. Vzali by moje vzpomínky, vnesli je do jejich zárodku a až bych se narodil, byl bych jako oni - jen bych se musel učit chodit po chapadlech, ale to se prý každé jejich mládě naučí velice rychle.«
       »Proboha! Tohle - to oni opravdu dokáží?«
       »To je pro ně maličkost. Reinkarnace tohoto druhu je zde základem života jedince. Proto někteří z nich žijí více než pět - šest tisíc let. V jednom těle by to prý ani nešlo.«
       »A oni by vás - přijali mezi sebe?«
       »Dokonce mě k tomu už přemlouvali.«
       »To je - strašné! To byste přece přestal být člověkem!«
       »To právě nevím. Nejspíš ne. Myslím si, že jsem člověkem začal a jako člověk skončím. Ale něco z nich už mám. Málokdo z lidí dokáže vysílat holýma rukama blesky. Já ano.«
       »Kdoví co jste tomu musel obětovat. Nezávidím vám to.«
       »Neříkám, že byste mi měl závidět - to je ostatně velice ošklivá vlastnost a doufám, že jí netrpíte. Nicméně - doufám na oplátku, že tohle správně vyřídíte, až budete opět mluvit s presidentem Spojených států. Počítám s tím, že se s ním setkáte dříve než já.«
       Mezitím přiletěl vrtulník a pozvolna klesal na střechu. Čím víc se přibližoval, tím víc jsme museli křičet.
       »Vyřídím to naprosto přesně,« slíbil. Podal mi ruku na rozloučenou, ale opatrně, jako by se bál, že mu ublížím. Pak nastoupil do kabiny.
       Vrtulník US Navy roztočil rotor na plné obrátky a pomalu vzletěl do výšky. Bylo v něm několik vojáků - a jeden lékař s kufříkem léků v ceně šesti milionů dolarů.
       Pak kolem vznášejícího se stroje proletělo modravé kolo. Jen se na okamžik mihlo.
       Vrtulník zmizel - aby se objevil na dohled od italského pobřeží Středozemního moře...
*****