Jak postupovaly práce na stavebních projektech, pustil jsem se do dalších problémů. Obsadil jsem svými lidmi budovu bývalého Gestapa a vládních úřadů. Nebyl jsem zvolen ani za primátora, ani za předsedu vlády, ale v podstatě jsem jejich funkce vykonával; oboje současně.
       Největší a vlastně jediná partaj, nazývaná běžně Nazi, byla rozpuštěna. Jednak proto, že ji oficiálně vedl Hitler, kterého jsem nepokrytě nazval válečným zločincem, ale také pro její spojení s Gestapem, které bylo prohlášeno za druhou největší zločinnou organizaci. Během dobývání Berlína byla většina příslušníků Gestapa postřílena, v ostatních městech tomu bylo nejinak. V budově Gestapa jsme soustředili všechny úřady a prohlásili ji za Radnici. Velký sál staré Radnice se změnil na koncertní sál, berlínský sekretariát Nazi-partaje obsadilo nové divadlo a podobně bylo naloženo i s ostatními vládními budovami.
       Nebyl jsem odborníkem v žádném zdejším oboru, ale rukama mi procházela většina plánů, návrhů a všechny nové zákony. V zákonech Čtvrté Říše byl trest smrti i za drobné krádeže. Nové zákony musely být postaveny na zcela jiném základě.
       Se zákony byla samozřejmě potíž.
       Všichni němečtí právníci byli dosud vychováváni v duchu bezpodmínečné službě Vůdci a Nazi-partaje. I když se někteří z nich, zejména starší, mezitím dostali do vnitřní opozice, otevřeně se postavit Hitlerovi je ani nenapadlo. I když měli často upřímnou snahu, navrhovali zpočátku takové zákony, až mi šla hlava kolem. Složité, místy až nepochopitelné, přitom jen málo odlišné od nacistických.
       Pokusil jsem se zaměstnat přípravami zákonů i Američany a Němce ubytované v hotelu Rote Fahne. Nebylo to jednoduché, cítili se oklamaní a uražení, ale nakonec to některým z nich nedalo a připojili se k německým právníkům. Bohužel o jejich výplodech platilo totéž co o německých. Každý návrh jsem si musel dát předložit a nemilosrdně jsem v nich škrtal.
       Dostal jsem se do sporu s příliš sebevědomým Američanem. Ten americké zákony neustále vychvaloval do nebe a tvrdil, že by je Němci měli prostě převzít.
       Vyčetl jsem mu: »Dokonalejší právní systém nám snad může pomoci vytvořit i stát s tak barbarskými zákony, jaké mají Spojené státy. Ale nemělo by to být odstrašujícími příklady, jakých je v americkém právu víc než dost.«
       Požádal mě - ještě zdvořile - abych mu nějaké jmenoval.
       Nenašel jsem milost pro americké soudnictví, jeho systém laických porot a zásadu, že rozsudek soudu je neodvolatelný, i kdyby se později objevily důkazy, které pohled na vinu či nevinu docela otočí.
       Na precedenční systém jsem reagoval, že potom stačí, aby si jeden mafián obstaral šikovného právníka a jeho metoda je pak hned volně k použití i pro ostatní lumpy. Tak například vznikla i beztrestnost parciálních porodů, prováděných podle amerických zákonů. První lékař, obžalovaný za vraždu dítěte, měl asi velmi šikovného právníka. Podařilo se mu přesvědčit porotu, že dítě minutu před narozením není ještě člověk a je proto přípustné nabodnout mu hlavičku a vysát mozek, takže se narodí už mrtvé.
       »Takovou zvrhlost byste chtěli prosazovat v civilizované zemi?« zeptal jsem se Američana. »Vždyť se jedná o bestiální vraždy dětí! Je to hrozná ostuda nejen Spojených států, ale celé Země!«
       »Tak tomu není,« odporoval Američan. »U nás se na pokrok v medicíně díváme jinak než v zaostalé Evropě. Tento způsob provedení potratu je přece pro ženu nejpřirozenější, neboť se téměř neliší od přirozeného porodu.«
       »A pro to dítě je také šetrný?« vybuchl jsem. »Čím se to liší od brutální vraždy už narozeného dítěte? Právě jen tím krátkým okamžikem!«
       »Ano, ale právně velice důležitým,« trval na svém.
       »Víte, s takovými názory bude lépe, když budete pomáhat vytvářet zákony lidojedům,« uzavřel jsem to.
       »Vážený pane,« nadechl se Američan. »Co tady vyvádíte, to nemá ve světě obdoby. Člověk jako jste vy, bez základního právního vzdělání, a vyvyšujete se nad zkušené právníky! To je prostě do nebe volající skandál!«
       »Právní řád Třetí i Čtvrté německé Říše dávali dohromady zkušení a vystudovaní právníci - a jak to dopadlo? Skandálem do nebe volajícím. Vznikl právní systém na úrovni kanibalů, i když vytvořený kvalifikovanými právníky. Takovou hrůzu teď chceme nahradit. Ale ne vaším systémem. Ten není o moc lepší než německé zákony. Aspoň v několika bodech.«
       Američan se samozřejmě urazil, práskl dveřmi a vrátil se do hotelu Rote Fahne. Víc se neukázal.
       Jistě, nebyl jsem právníkem, ale tady se mi podařilo být při vzniku nového právního řádu - a musel jsem si dát hodně záležet, aby neprošly zákony, za které bych se potom styděl. Začínali jsme v rozvrácené zemi a systém zavedený předchozí vládou byl zničen. Nemohli jsme jej prostě převzít a v mnoha směrech ani nechtěli. Znamenalo to stvořit všechny potřebné státní struktury od základů. Jedinou výhodu kterou jsme měli byla možnost výběru nových lidí z postupně rušené armády. Ale i zde byla opatrnost namístě. Velká část mladých chlapců byla vychována v Domech Hitlerjugend. Byli vzorně ukáznění, ale měli velmi pokřivený pohled na svět a na lidské hodnoty. Snad jedinou kladnou vlastností těch kluků se jevil »cit pro rytířskost« - vlastně jinak nazývaný »smysl pro fair play«. Bylo možné i vhodné toho využít.
       Větší část vojáků byla zaměstnána na stavbách domů. Až se vyřeší bytový problém, mohli dostat jinou práci. Hlavní v této chvíli bylo zajistit všem lidem potravu a střechu nad hlavou. Pokud to zvládneme, ostatní bude snazší, doufal jsem - bohužel dost naivně, jak se brzy ukázalo.
       Generál Alfréd Schmidke se chopil nelehkého úkolu změnit armádu v pořádkovou stráž. Nijak neprotestoval, když jsem mu vysvětlil, co mám na mysli. Pochopil to rychle a bylo vidět, že se na ten úkol navzdory vysokému věku těší. Jen škoda, že se mezi starousedlíky nenašlo více takových jako on.
       Nacistická policie byla zrušena a menší část vojáků byla převelena k nové pořádkové stráži, vytvářené místo policie. Zločinců nebylo na Q-Zemi mnoho, proto nám zpočátku nevadila nezkušenost nových strážců pořádku. Civilisté i vojáci měli být odzbrojeni a pak by se mohli strážci obejít beze zbraní. Zatím to však nebylo možné.
       Generál Schmidke byl jmenován ministrem pořádkové stráže a dočasně mu byly svěřeny i zbytky armády. Jeho jmenováním měl být zajištěn pořádek a položen základ nového práva. Brzy se ukázalo, že tato volba byla nejlepší z možných. Ale také to přineslo nečekané problémy.
*****