Index Dozadu Dále Obsah



Vyjednávání

      
První vysílání pro německé obyvatelstvo bylo poměrně krátké. Natočili jsme je a radista Arnold Beauty dostal úkol vždy po půlhodině vysílání opakovat.
       Vysvětloval jsem Němcům jejich situaci poměrně tvrdými slovy. Vyčetl jsem jim, že způsobili lidstvu Země nebetyčnou ostudu a dopustili se mnoha zločinů. Upozorňoval jsem je, že jejich pobyt na této planetě končí, ačkoli to některým zatím nemusí být zřejmé. Ujišťoval jsem je, že budou mít možnost vrátit se na Zem - podmínkou ale bude složit zbraně. Ujistil jsem je, že obyvatelé Země je přijmou, ale že se budou muset vzdát některých představ, na prvním místě té o nadřazenosti germánské rasy nad ostatními, na Zemi i v Novém Německu.
       Natočili jsme celý proslov a Arnold jej začal vysílat. Druhý radista Harry mezitím zkoumal, jak se naše vysílání projeví v oficiálním německém. Jak se dalo čekat, napoprvé si nás nikdo nepovšiml, ale doufal jsem, že brzy budeme tou nejsledovanější stanicí planety.
       Musel jsem mezitím vyjednávat s hlavonožci. Odešel jsem v doprovodu Uaxio do hnízda Aouvaja. Bylo stejně jako Xijtra ukryto hluboko pod zemí v jeskyních. Hlavonožci mě sice přivítali, ale hned zkraje vyslovili své pochybnosti. Podle nich bylo bláhové domnívat se, že pouhé vysílání stačí Němce přesvědčit.
       Americké lodě se rozdělily. Atomová letadlová loď Nimitz pokračovala v plavbě k mrtvým troskám Hamburku, zatímco její sestra Enterprise zůstala na místě, kde obě lodi projely vesmírnou bránou. Měla úkol zmapovat planetu, držet vzdušné hlídky, aby ji Němci nezaskočili - a vyčkávat.
       Tři tisíce kilometrů pro Nimitz nepředstavovaly žádnou nepřekonatelnou překážku. Brzy si pro nás přiletěl vrtulník. Sbalili jsme stan a naložili materiál. Vrtulník nás odnesl na palubu záložní letadlové lodi Enterprise, odkud mě měli odvézt dvojmístným bitevním letadlem na Nimitz. Vzdálenost mezi loděmi už totiž byla pro vrtulníky příliš velká.
       Takže jsem se měl seznámit s dalším letadlem, tentokrát s moderním supersonikem. Na palubě Enterprise mě oblékli do letecké kombinézy a nasedl jsem do kabiny. Upozornili mě, ať si co nejvíce opřu hlavu do opěrek. Letadlo musí být poměrně prudce katapultováno, aby na konci krátké letové paluby mělo dostatečnou rychlost. Věděl jsem to, ale přece mě to pořádně překvapilo. Po dobu startu jsem byl jako v kleštích, nemohl jsem hnout rukou ani nohou, hlavu jsem měl jako připoutanou. Nepochopím, jak přitom pilot dokázal něco uřídit. Letoun se nejprve trochu propadl, ale hned se vzepjal a s vytím turbín šplhal vzhůru jako na pořádně strmou horu. Připadal jsem si jako v počátečním úseku obří horské dráhy, kdy vozíčky táhne řetěz, ale tahle horská dráha měla být pěkně vysoká. Teprve v šesti kilometrech se nos letadla sklonil do vodorovného směru.
       »Jakpak se cítíte?« slyšel jsem ve sluchátkách rozjařený hlas pilota. Představili mi ho, jmenoval se George Macuss, černoch jako hora. Nechtěl bych mu být soupeřem v boxu ani v řecko-římském zápase. Divil jsem se, jak se dokáže složit do sedadla, které ani mně nebylo moc volné. Viděl jsem, jak se ke mně pokouší otočit hlavu a zahlédl jsem dokonce i jeho oslnivě bílé zuby ve věčném úsměvu.
       »Jako v automatické pračce,« odtušil jsem.
       »Už jste někdy letěl v takovém letadle?«
       »Není tomu tak dávno,« přikývl jsem. »Němci mě převezli kus cesty v jejich tryskáči, Messerschmidtu 264 Schwalbe. Je to trochu modernizovaný Me 262 z druhé světové války.«
       »To ale nebylo žádné pořádné letadlo,« vyprskl George. »Před nedávnem jsme měli briefing, ukazovali nám tam obrázky německých letadel, abychom je blíž poznali.«
       »Těžko vám mohli ukazovat všechno, například bombardéry typu Siegfried,« pochyboval jsem. »Ty vymysleli až tady.«
       »Ale ukazovali nám je, dokonce kreslené vaší rukou. Řekl bych, že jsou zastaralejší, než naše starodávné B-52.«
       Pravda - zapomněl jsem. Pokoušel jsem se přece seznámit americké experty, s čím se tu mohou setkat. Mohlo mě ovšem napadnout, že se všechno dostane až k poslednímu námořníkovi - a tím spíše k pilotům.
       »Jistě,« přikývl jsem. »Ale uvědomte si, že i tyto staré stroje mají kanóny, poměrně účinné neřízené rakety a torpéda a mohou potopit i tu největší letadlovou loď světa, pokud se k ní dostanou.«
       »Pokud se k ní dostanou!« opakoval po mně, ale takovým tónem, abych přestal pochybovat o odhodlání pilotů nepustit si nepřítele k lodím.
       Něco jiného je pevná vůle, něco jiného skutečné možnosti a brzy jsem měl možnost na vlastní oči poznat, jak těžce se nevyplácí podceňovat nepřítele.
       Letadlo sklonilo nos dolů a začalo klesat. Před námi byla na moři znát dlouhá světlá stopa a na jejím konci plula nevelká placička. Rychle se ale zvětšovala, ačkoliv my jsme snižovali rychlost. Pilot se jen krátce dohadoval s letovou věží a okamžitě dostal povolení přistát.
       »Tak se držte, sedáme,« upozornil mě vesele.
       Za chvíli už jsme škrtli o palubu a záchytné lano nás prudce zabrzdilo. Musel jsem se rukama opřít o přístrojovou desku, abych trochu odlehčil popruhům, které se mi zařízly do ramen.
       Letoun zastavil, dva muži k nám hned přistavili schůdky. Byli jsme opět na palubě Nimitzu.

*****

       Po krátké poradě, spojené s obědem u admirála Thompsona, jsem se opět vydal na palubu, kde už roztáčel listy vrtulník připravený odvézt mě do hnízda Xijtra. Vzhledem k tomu, že to bylo na dosah bombardérů Siegfried, kryla nás shora letka bitevních letadel a stíhaček.
       Přistáli jsme blízko zadního vchodu do jeskyně. Zatímco jsem se dohadoval s hlídkujícími hlavonožci, amíci rychle vykládali materiál, aby mohl vrtulník odletět.
       Všechno jsme potom dopravili do jeskyně, kterou nám pro náš pobyt vyhradili. Byla to ostatně tatáž jeskyně, ve které nedávno žili Němci po našem útěku z Hamburku.
       Radisté Jack Himie a Dan Ending vynesli na vrchol hory malou retranslační vysílačku. Nasměrovali ji do míst, kde na vlnách Severního oceánu křižovala loď Nimitz, která vysílání zachycovala, zesilovala a opět vysílala. Abychom snížili na nejmenší míru nebezpečí zaměření se strany německé branné moci, pracovala naše vysílačka na vysokých kmitočtech VHF, kde podle posudků radiových expertů Němci nepracovali.
       Naše studio se rozprostřelo dole v jeskyni. Byli jsme tu dobře ukryti před bombardováním a měli jsme přímé spojení na hlavonožce i na Nimitz.
       K mému nebetyčnému překvapení mě druhého dne navštívila Uaxio. Jak se sem dostala od hnízda Aouvaja, vzdáleného přes tři tisíce kilometrů, bylo mi záhadou, ale byla zde.
       »Jak to vypadá s Němci?« zeptala se mě.
       »Zatím si našeho vysílání ani nepovšimli,« musel jsem ji trochu zklamat.
       Bylo příliš brzy na nějaké závěry. Zatím se nám opravdu zdálo, že si nové stanice nikdo nevšiml. Němci měli zřejmě své oblíbené stanice nastaveny napevno a ani je nenapadlo si je přeladit.
       Konzultoval jsem to s admirálem Thompsonem.
       »Nechte to na nás,« zachechtal se, když jsem mu opatrně sděloval, že nás zatím nikdo neposlouchá. »Věřte mi, tohle je úkol přímo stvořený pro Američany.«
       »Co chcete dělat?« zajímalo mě.
       »Máme na Nimitzu tiskárnu. Vytiskneme tisíce reklamních letáků a shodíme je na německá města. Byl by v tom rohatý, aby si jich nevšimli.«
       Smysl pro reklamu amíci jistě měli. Neuplynuly ani čtyři hodiny a nad Xijtrou se přehnaly první dvě letky amerických bitevních letadel. Mířily nad města Nového Německa, kde měly otevřít kontejnery a rozhodit z nich letáky.
       Zatím jsme se shodli do prvních ohlasů z německé strany naše relace neměnit. Na Nimitzu je dokázali vysílat bez nás, proto jsme pokračovali v monitorování německého rozhlasu. Tady všechno běželo při starém. Vysílali německou hudbu, zábavné pořady, gratulace Vůdci, zprávy, nic mimořádného.
       Konečně, celých šest hodin po zahájení letákové akce, se v německém rozhlasu objevila první reakce.
       Vrchní velitel německé branné moci Adolf Hitler vydal císařský rozkaz, jímž na celém území Nového Německa vyhlásil válečný stav. S okamžitou platností zrušil všechny zábavné akce, zavedl zákaz nočního vycházení a stanné právo. Všechno německé obyvatelstvo bylo povinno sbírat nepřátelské letáky a bez čtení je odevzdávat na místních velitelstvích. Poslech zahraničního rozhlasu měl být od této chvíle trestán smrtí. Velení Wehrmachtu a Luftwaffe dostalo přísný rozkaz štvavou vysílačku okamžitě vypátrat a umlčet.
       Od Hitlera se to dalo čekat.
       Po krátké poradě s admirálem Thompsonem jsme reagovali i my. Oblast Severního oceánu jsme prohlásili zakázanou pro všechna německá letadla i plavidla s varováním, že každá loď bude ve vzdálenosti dvaceti pěti mil od pobřeží bez výstrahy potopena a každé letadlo sestřeleno. Admirál Thompson vyzval jménem vlády Spojených států Hitlera ke kapitulaci a složení zbraní.
       Odpoledne téhož dne byl hlášen první incident. Tryskový letoun Messerschmidt Me 264 Schwalbe objevil v dálce Nimitz. Krátce poté byl sestřelen, ale stačil ještě rádiem podat na svou základnu informace a hlavně souřadnice. Pilot nepřežil zásah raketou a skončil v moři.
       Letadlová loď Nimitz se otočila a poněkud zvětšila svou vzdálenost od pobřeží. Navrhoval jsem vyjednat s hlavonožci, aby vytvořili kolem lodi Nimitz krycí clonu z mračen, ale admirál Thompson to odmítl s tím, že se raději spolehnou na svou osvědčenou leteckou a raketovou ochranu. Měl jsem ovšem v Američany dostatečnou důvěru a proti jejich rozhodnutí jsem proto nic nenamítal.
       Americké stroje teď podnikaly průzkumné lety vysoko nad územím Nového Německa. Několikrát proti nim vzlétly tryskáče Schwalbe, ale nikdy se nedostaly na dostřel. Americké stroje byly, jak jsem očekával, o třídu lepší.
       K večeru zaslechly hlídky hlavonožců vzdálený hukot německých bombardérů. Oznámili jsme to raději admirálovi na Nimitze, ale ujistil nás, že bombardovací svaz na radarech vidí, nemíří na Xijtru, ale nad moře, přímo k Nimitzu.
       »Necháme je doletět těch pětadvacet mil - ale potom se nepostačí divit. Už máme ve vzduchu třicet stíhaček a každou minutu startují čtyři další. Podle radarů je proti nám pouze stovka velkých strojů a padesát menších.«
       »Dokážete vyslat varování na jejich frekvencích, aby je slyšeli?«
       »Těžko,« odpověděl admirál Thompson. »Zdá se, že Němci střídají několik frekvencí.«
       »Zkuste to na všech. Varujte je. Hlavně ať si uvědomí, že proti samonaváděcím střelám nemají naději. Snažil jsem se v jejich vojenských odbornících vyvolat úctu ke schopnostem samonaváděcích střel. Jestli se jim moje ujišťování potvrdí, ztratí jejich piloti odvahu.«
       »Ach tak - psychologická válka. Rozumím.«
       Krátce poté dostali Němci poslední varování. Bylo to ale účinné jenom pro pozemní personál. Bombardovací svazy letěly dál. Jakmile překročily hranici pětadvaceti mil od pobřeží, naletěly na ně ze dvou stran stíhači US Navy - a během pěti minut trosky všech sto padesáti německých letadel padaly do vln Severního oceánu.
       »Myslím, že nás budou brát vážně,« komentoval to přísným tónem admirál Thompson.

*****


Index Dozadu Dále Obsah