---

Agent mimozemšťanů

---

       Uaxio mě potom zavedla dál do jeskynního labyrintu. Byli jsme ve skále už velice hluboko a ještě jsme sestoupili níž. Konečně jsme se ocitli v menší jeskyni, spíš kobce. Bylo zde světleji - uprostřed stál modravě světélkující kámen, takže tu bylo vidět jako při měsíčním úplňku.
       »Je to divné, ale mohl bys nám pomoci, dokonce významně pomoci,« řekla pomalu, jakoby zamyšleně Uaxio. »Nebylo by to ovšem nijak jednoduché a především by to znamenalo, že budeš muset - zabít člověka. Jednoho z vás.«
       »Nešlo by to bez zabíjení? Zaslouží si to?«
       »Zda si to zaslouží? Člověk, který všechno zlo způsobil, si už dávno zasloužil smrt. Kdyby bylo možné obejít se bez ní, sami bychom byli raději.«
       »Myslíš tedy - podniknout atentát na Hitlera?«
       »Ne,« odtušila Uaxio. »Jedná se o muže číslo Dvě. Mužem číslo jedna je sice Adolf Hitler, ale ačkoliv se tváří jako vládce, není tím nejhorším. Jde nám o jiného.«
       »Kdo je to? Myslíte si, že ho znám?«
       »Jsme si skoro jisti, že ne. Jmenoval se Ernest Norden.«
       Zamyslel jsem se.
       »To jméno mi opravdu nic neříká.«
       »Ve vašem bývalém světě nikdy nic neznamenal. Byl vědec, ale to bylo asi tak všechno. Jeho pokusy s rozpadem hmoty se ovšem projevily až u nás a tak na něho nasměrovaly pozornost našich vědců. Norden byl proto první s kým se ve vašem světě setkali a s kým navázali kontakt. Setkali se s ním a dali mu svou důvěru, ale on ji zneužil.«
       »Moment,« nerozuměl jsem tomu. »Vy jste už kdysi v našem světě byli? Jak jste se tam dostali?«
       »Otvorem, který jsme dokázali vytvořit. Propustí, která spojuje naše světy. Dveřmi do vašeho vesmíru.«
       »Slyšel jsem, že to je vynález německých vědců,« mračil jsem se. »To by ale znamenalo - další lež!«
       »Ano,« přikývla Uaxio. »My jsme vytvořili tuto propust. Pozvali jsme k nám na návštěvu jednoho vědce z vašeho světa. Zajímal se o ni - a my jsme mu ji bez zdráhání ukázali. Pak jsme ho naučili, jak s ní zacházet. A on - on nás podvedl.«
       »A zneužil propust k tomu, aby do vašeho světa dopravil hordu profesionálních vrahů.«
       »Nejen to,« pokračovala Uaxio. »Postavil si svou vlastní propust, dokonce několik těchto propustí. Na tom nebylo nic špatného - sami jsme mu to přece umožnili. Souhlasili jsme s tím, aby v našem světě našli útočiště jeho lidé, neboť nám vykládal, že jim hrozí strašlivá přírodní katastrofa.«
       »Odplata za jejich zločiny...« podotkl jsem.
       »Ale to jsme tenkrát ještě nevěděli. Pomáhali jsme jim, dokonce i tady. Dodávali jsme jim naše stroje, pomáhali jsme jim stavět si obydlí. Vyhradili jsme jim široké pásmo kolem jejich osady Nový Berlín, aby mohli pěstovat rostliny pro svou obživu. Některé rostliny jsme vymysleli a vytvořili jen podle jejich potřeb. Salámovníky, chlebovníky, naftu i máslo mají od nás. Nebylo to někdy snadné. Například naftovníky by v přírodě rozhodně samy od sebe nevznikly, jejich hořlavost by je velmi rychle z přírodního výběru vyřadila, ale nám se všechno podařilo a my jsme jim rádi pomohli.«
       »Takže - zprvu s vámi jednali v dobrém!«
       »Ano. Netušili jsme žádné nebezpečí - až jsme jednoho dne zjistili, že propusti něco blokuje. Nejprve jsme museli vyloučit chybu na naší straně, ale brzy jsme se přesvědčili, že nejde o chybu, ale o úmysl. Aforxita vesmírů způsobuje, že mezi dvěma vesmíry může být otevřena jen jediná propust. Těžko bych ti vysvětlovala, co to je a jaký fyzikální význam to má. Důležité je, že jedna zapnutá propust blokuje všechny ostatní. Ernest Norden nám dokonale a natrvalo zablokoval možnost spojit se s vaším vesmírem.«
       »Nejspíš nechtěl, abyste se o naší Zemi dozvěděli pravdu a odhalili ho jako zločince a lháře.«
       »Ano, teď už je nám mnohé jasnější než na počátku. Jenže jemu šlo o více, než jen o tohle. Když jsme ho požádali, aby podle předchozí dohody vypínal propusti, neboť i my chceme dělat pokusy, zatvářil se udiveně. Popíral, že jeho propusti jsou zapnuté a tvrdil, že ta chyba musí být u nás. Navrhoval nám dokonce výměnu expertů. Naši vědci by měli zkontrolovat jeho propusti a naopak jeho spolupracovníci se měli pokusit hledat a najít chybu u nás.«
       »Vy jste tenkrát byli rovněž v začátcích, že ano?«
       »Tak jak říkáš. Věřili jsme mu. Ukázalo se, že jeho lidé nebyli vědci, ale - sabotéři. Pokusili se zničit naše stroje výbušninami a podařilo se jim to, takže jsme na čas ztratili možnost vstupu na Zem úplně. Naše vědce zatím nařídil Ernest Norden zajmout a zabít.«
       »A tím začala válka v tomto světě...« došlo mi.
       »Ano, od toho dne se datuje naše nepřátelství. Němci nám náhle rozvrátili všechna hnízda, o kterých z dob míru věděli - pobili tisíce našich mláďat, postříleli vědce. Museli jsme se před nimi ve vlastním světě začít ukrývat! Založili si tu velkochov lidí, rychle zvyšovali svoje počty a úměrně k tomu rozšiřovali i svou oblast. Nás zaháněli jako zvěř.«
       »Přesně to samé chtěli dělat u nás. Volné místo pro sebe chtěli získat vyvražděním původních obyvatel - a jak vidím, tady v tom pokračovali. Jenomže u nás se jim to nepovedlo.«
       »Pak snad pochopíš, že jsme se nakonec rozhodli vyhubit všechny Němce.«
       »Pochopil bych to - ale nesouhlasím.«
       »Nestačí nesouhlasit,« podívala se na mě Uaxio. »Kdybys nám pomohl zničit Nordena a jeho vědce bez zničení německého národa, bylo by to lepší. Ale my už nemůžeme čekat. Také náš národ má právo na život. Naše počty jsou sotva poloviční než před počátkem toho osudného zabíjení. Už jsme započali akce, které by měly skončit úplným vyhubením lidí.«
       »A nemohli byste je zastavit...«
       »Nemohli,« podívala se Uaxio na mě zpříma. »Začali jsme používat zbraně, které jsme před nespočetnými věky zakázali. Museli jsme proto zrušit některé prastaré přísahy. Nebylo to jednoduché, ale pochopili jsme, že nám jde o bytí a nebytí. Přísahy jsme zrušili a teď to zastavit nemůžeme - ledaže by se pozemšťané vzdali. Zkus je přesvědčit, že jejich odpor je marný. Kolik jich přesvědčíš, tolik jich možná přežije - ale budeš si muset pospíšit. Do nedávna jsme s nimi bojovali jen v lesích na našem území. Teď jsme začali pronikat do jejich měst. Konečné vybíjení lidí už započalo.«
       »Bude to velice obtížné. Jsem sám proti miliónu a zdejší lidé mi ke všemu nevěří. Nemůžete trochu posečkat?«
       »Jistě to bude obtížné, to víme. Ale trochu ti to můžeme usnadnit. Ovšem jen tehdy, budeš-li chtít.«
       »Myslíš si snad, že nechci?«
       »Věřím ti. Ale my bychom tě mohli vybavit něčím, co jsme sami donedávna nepoužívali. Jenomže - to by trochu pozměnilo tvou současnou lidskou podstatu.«
       Myslím, že jsem trochu zbledl.
       »V jakém smyslu?«
       »Navenek se to neprojeví, ale získáš možnosti, jaké jsi dosud neměl. Dokážeme ti přidat orgány, jaké ve vašem světě nemá žádný člověk.«
       »Nemyslím, že bych o něco takového stál.«
       »S tím jsme počítali. Můžeš odmítnout, ale pak budeš mít velice ztíženou pozici, protože tvůj protivník Norden tyhle výhody má a bude pro tebe příliš nebezpečný. Nebude to lehké ani s našimi výhodami - bez nich je atentát pro neupraveného člověka téměř sebevraždou. Rozhodni se.«
       Zůstal jsem stát jako zkamenělý. Nevím proč, náhle se mi před očima objevila celá má pozemská rodina. Moje žena Eva, dva kluci, čtyřletý Jaroslav a tříletý Jiříček. Až se k mým drahým někdy vrátím, už bych to nebyl já. Ale - nejprve budu muset udělat všechno, abych se vůbec vrátil.
       »Když je to tak, jak říkáš, budu muset souhlasit,« řekl jsem trochu přiškrceně.
       »Věděla jsem, že budeš souhlasit,« řekla Uaxio. »Napij se - to ti pomůže.«
       Podala mi misku s jakousi tekutinou. Na první ochutnání byla trochu nakyslá, ale nic nepříjemného.
       Vypil jsem ji naráz.
       Uaxio mě zachytila, když jsem se pomalu začal skládat na kamennou podlahu jeskyně...
*****
       Probouzel jsem se pomalu. Ležel jsem v lese a nade mnou se rozprostíraly obrovské zelené koruny stromů. Měly velice zvláštní listí - dlouhé čepele, zakroucené do spirál. Barvu měly poněkud jinou než je obvyklé u nás, tmavší a trochu do modra, asi tak jako barva jehličí.
       Hmatem jsem zjistil, že jsem zabalený do jakési podivné látky - vzdáleně připomínající kožešinu.
       Rozhlédl jsem se.
       Vedle mě seděla Uaxio. Seděla - to nebylo to pravé slovo - ale jak jinak bych to mohl vyjádřit? Vztyčená nebyla, ale neležela, tak napůl vzpřímeně. Prostě seděla.
       »Guten morgen,« popřála mi.
       Odpověděl jsem jí, ale ještě se mi trochu motala hlava, zvlášť když jsem se pokusil nadzvednout.
       »Ještě chvilku lež, zhluboka dýchej a dívej se výš.«
       Napomínala mě jako lékař pacienta. Nejspíš to ani nebylo daleko od pravdy.
       »Takže - jsem už upravený?« zeptal jsem se.
       »Ano,« odtušila. »Zvenku to není znát, ale ode dneška si budeš pamatovat podstatnou část našeho vědění, neboť jsme ti trochu zvětšili paměť.«
       Ano, to jsem si uvědomoval. Najednou jsem rozuměl nejen principům hvězdné brány, spojující oba vesmíry, ale také mi bylo jasné, co se mnou vlastně udělali.
       Zvětšení paměti byla nejdůležitější změna. Nebylo to jen zvětšení, ale současně naplnění vědomostmi. Dokonale jsem na první dojem odlišoval své dřívější vzpomínky a znalosti od nových. Upřímně řečeno, toho bych nemusel litovat. Ale to se netýkalo dalších orgánů voperovaných v blízkosti srdce - ty byly podstatně větším zásahem. Ano, byly výhodné. Ale bylo v tom něco - odpuzujícího.
       »Paměť, tacuky - a quro. Nic víc?« zeptal jsem se.
       Neměl jsem pro to odpovídající slova ani v němčině, ani v češtině, také jsem byl odkázán pouze na zvuky, které jsem mohl vyslovit - a vnímat.
       »Vidím, že už o tom víš,« řekla Uaxio. »Quro je velice silná zbraň. Budeš se ji muset naučit dokonale ovládat, abys ji nepoužíval zbytečně.«
       »Ano, vím,« přikývl jsem. »Nechci přece zabít každého, koho potkám, nebo komu podám ruku.«
       »To se snadno naučíš. A teď už můžeš vstát - přeměna je skončena.«
       Posadil jsem se - a pomalu jsem se vyhrabal z podivné, měkké látky. Byla cítit sirovodíkem, jako ostatně všechno, ale už jsem si na pach hlavonožců zvykl.
       Dvacet metrů od nás stál zaparkovaný Tiger, tak jak jsem jej tam včera zanechal. Ano, mezitím uplynul celý den. Věděl jsem to naprosto bezpečně. Ostatně - mohl bych teď podobnou operaci provádět i sám.
       »Zopakuj si, co máš udělat,« připomněla mi Uaxio. »Máš to uložené ve své nové paměti, ale ne tak trvale, jako jiné znalosti. Uvědom si to - jen tak to nezapomeneš.«
       Uvědomil jsem si to.
       Musím zlikvidovat Ernesta Nordena. Buď ho zabít nebo ne, to je moje věc, ale musím mu znemožnit dál blokovat hvězdnou bránu. Pokud k tomu dojde, získají opět vládu nad bránou ti, kdo ji vymysleli. A Německá branná moc přijde o další zbraň, srovnatelnou jedině s atomovou bombou - jen mnohem horší.
       »Ano, vím už všechno,« kývl jsem a vstal.
       Uaxio se také vztyčila. Jedním chapadlem uchopila měkkou izolační podložku, na níž jsem dosud ležel, dalším chapadlem ji srolovala do malého balíčku a vložila si jej pod chapadlo - jako my lidé pod paži. Až teď jsem si uvědomil, že nemohu tyto tvory zařazovat k pozemským chobotnicím. Kromě rozumu se od nich lišili i dalšími znaky. Například tím, že neměli osm chapadel, ale devět. Stranová symetrie, na jakou jsme my lidé na Zemi zvyklí, pro ně neplatila.
       »Budeme na tebe myslet,« řekla tiše. »Pevně doufám, že nejsi stejný, jako Norden.«
       »Neboj se. Nejsem jako on.«
       Zmizela mi mezi listím nejbližších keřů. Neslyšně, bez nejmenšího zvuku. Devět chapadel je jemnější nástroj než dvě tlusté nohy s těžkýma botama. Pode mnou při chůzi praštěly uschlé haluzky, Kopffüsslerové se lesem pohybovali nehlučně, skoro jako přízrační duchové. Před mnoha tisíciletími byli lovci podobně jako pračlověk. Pračlověk si svou neohrabanost kompenzoval nástroji a zbraněmi - jen tak si mohl troufnout na mohutné kolosy mamutů a nosorožců. Hlavonožci lovili bez pomůcek - a přece se vyvinuli do rozumných bytostí, aniž by potřebovali tolik strojů, na nichž je postavena civilizace nás lidí. Je strašná tragédie, že tyto dvě civilizace stály proti sobě, místo aby si navzájem pomáhaly. Ale kdo na tom má vinu? Hlavonožci jsou v tomto směru jako lilie. Za celé střetnutí mohou lidé - přesněji, nesmírná nadutost Teutonů.
       Došel jsem k Tigrovi. Byl ještě studený, protože stál ve stínu a sluníčko teprve vycházelo.
       Sluníčko? Ano, vypadalo skoro stejně jako to naše. Jenže stejné nebylo. Ani ten svět, který mě obklopoval, nebyl naše Země a nepatřil nám, lidem. My jsme tady vetřelci, které je třeba vyhubit.
       Ano, musím si pospíšit. Protože jen já mám jakousi malou naději, že aspoň část těch zdejších nadutých vládců převedu na naši stranu hvězdné brány. Ti co tu zůstanou nebudou mít budoucnost nijak růžovou.
       Nastartoval jsem Tigra. Rozvinul jsem mapu a pomalu jsem se podle ní rozjel. Možná bych ji nepotřeboval, věděl jsem přece o každé skále na této jediné pevnině... Ale musel jsem jet podle německé mapy, protože to bylo součástí plánu.
       Plánu, vymyšleného nepozemšťany - proti mým krajanům.
       Tiger si spokojeně broukal a já jsem jel lesem. Nemusel jsem se teď starat o hlavonožce. Věděl jsem, že mi nikdo z nich nevstoupí do cesty, nikdo na mě nehodí Stalinovu láhev, nikdo mi nenastraží minu v podobě figury napěchované íxisem, nikdo mě neohrozí ani qurem. Zbraní, kterou nejspíše právě v této chvíli Kopffüsslerové likvidují německé obrněné vozy, tanky a pevnosti v okolí Essenu. Zbraní, kterou kdysi jejich předkové zavrhli jako nečestnou, ačkoliv pro ně není tak ničivá jako pro lidi. Zbraní, kterou bych jistě zemřel, kdybych nepoložil jejich mládě a nepustil je. Musel jsem se obdivovat Uaxio, že proti mě quro nepoužila, ačkoliv jsem ohrožoval její péči svěřená mláďata. Možná jako jediná včas pochopila, že je nechci a nebudu zabíjet.
       Pokračoval jsem v šílené jízdě lesem. Tady trochu pomalu a pozor na bažiny, abych nemusel dál pěšky. Bažiny na mapě zakreslené nebyly - lidská noha sem ještě nevstoupila a mapa byla nejspíš vytvořena podle leteckých snímků. Za kopečkem je step porostlá trávou, kde pojedu rychlostí sto čtyřiceti kilometrů v hodině, i když tam není žádná silnice.
       Všechna okna Tigra byla otevřená. Nejen proto, že jsem už nepotřeboval pancíře, ale především aby se mi z kabiny co nejdříve vyvětral zápach zkažených vajíček - sirovodíku. Ne že by mi vadil - už jsem si zvykl. Ale Němci by mohli získat podezření, které by nebylo daleko od pravdy.
       Ujížděl jsem v jednom zátahu několik nekonečných hodin. Zpočátku lesem, potom stepí, pak opět krátce lesem a nakonec aspoň dvě hodiny po břehu kouzelného jezera Blaurhein. Bylo větší než Švýcarsko, obklopené písečnou pláží, po které jsem mohl jet naplno. Nic mi nestálo v cestě a písek byl mokrý, slehlý a tvrdý.
       Na jižním cípu jezera písečná pláž končila u strmé skály s vějířem podivných otvorů nahoře.
       Podle německých map to mohla být jen pevnost Rheinfall, nejzazší výspa území Bavorska.
       Pevnost neměla obklopující zeď, protože nebyla postavena na silnici. Zajel jsem před její vchod a vystoupil.
       Těžký pancéřový vchod byl otevřený. Hned za otevřenými vraty byla střílna s velkorážným kulometem. Jeho hlaveň však mířila šikmo vzhůru, takže jsem se jí nemusel obávat.
       Vedle kulometu ležely křížem přes sebe dvě postavy. Byli to dva mladí chlapci v uniformách Wehrmachtu. Po obličejích jim lezli brouci a svými kusadly rvali zbytky hnijícího masa z lebek. Vzduch byl plný nasládlé vůně rozkladu.
       Věděl jsem, že pevnost Rheinfall byla dobyta před třemi dny. Padla bez boje, dokonce bez jediného výstřelu. Z osádky nezůstal naživu ani jeden muž. Udělalo se mi trochu nevolno, když jsem viděl ty mladé chlapce, pomalu se měnící v kostry. Musel jsem je překračovat, abych se dostal dál. Hledal jsem velitele. Našel jsem ho na polním lůžku. Smrt ho zastihla ve spánku - pro německého vojáka smrt jistě ponižující.
       V jeho kanceláři jsem našel deník. Vzal jsem jej s sebou a stejnou cestou jsem pevnost opustil. Nedělal bych to - ale právě ten deník byl součástí plánu hlavonožců.
       Tiger vyrazil podél západního břehu jezera. Brzy narazil na další pásmo, pokryté krátery od bombardování. Byly mnohem čerstvější než krátery u hnízda Xijtra, ale i v nich už byla voda, jak jsem viděl.
       Zamířil jsem od jezera jižně a Tiger začal šplhat nahoru do kopce. Rostl zde opět les, kde se mi jelo dobře, protože vzdálenost mezi stromy byla mnohem větší než je zvykem u nás na Zemi. Zabočil jsem na východ. Potřeboval jsem přejet jen nevysoký hřeben, abych se dostal na další německou silnici.
       Slunce však už dokončilo půloblouk nad mou hlavou. Brzy zapadne - a nastane tma. Měl bych si buďto pospíšit, nebo se někde na vhodném místě uložit k odpočinku.
       Brzdy - brzdy. Tiger se kymácel, jak pod jeho šesti koly povolovaly drny a hrnuly se za ním jako malá lavina. Sešup jako ze střechy - ale nic, co by šestikolový stroj nezvládl. Dole byla jasná, světlá betonová silnice.
       Zpozoroval jsem, jak se proti mě stáčí několik tankových hlavní. Kdosi tam dole pískal na píšťalu poplach.
       »Nestřílejte!« vykřikl jsem, jak jsem mohl nejvíce.
       Nebylo toho třeba. Německý voják přece nebude střílet na obrněný Mercedes. I když přijíždí z pustiny, odkud by ho asi nikdo neočekával.
*****