Nastartoval jsem.
       »Budete mi muset ukazovat, kam mám jet,« řekl jsem.
       »Velký kus cesty můžeš jet po vaší tvrdé cestě,« ujistil mě hlavonožec.
       Pomalu jsem se rozjel a projeli jsme dokořán otevřenou bránou. Silnice pokračovala dalšími serpentinami. Tiger si spokojeně brumlal a jeli jsme. Čtyřicet, šedesát ale víc ne. Projeli jsme první zatáčku, rovinku, druhou zatáčku a třetí.
       »Tady vaši tvrdou cestu opustíme,« upozornil mě a ukázal chapadlem na sotva znatelnou stezku, která od této zatáčky pokračovala strmě do kopců.
       Zařadil jsem jedničku a Tiger zavyl. Kopec strmý jako na střechu, ale Mercedes to zvládl. Vyjeli jsme nahoru a před námi byl hustý les.
       Neuvažoval jsem, zdali projedeme. Spolehl jsem se čistě na jejich znalosti. Snad věděli, kudy se projet dá a kudy ne - kdyby to nešlo, zastavím.
       Hlavonožec mě dirigoval vlevo a vpravo. Tiger kličkoval mezi stromy, ale nikde se neotřel tak, aby ulomil větev nebo pokácel křoví. Zdejší les vypadal jako naše středoevropské, kultivované lesní kultury, ne jako prales. Nebyly v něm sice cesty, ale mezi obrovskými kmeny stromů bylo dost místa pro Tigra. Ujeli jsme tak skoro kilometr, když jsme narazili na oblast vykáceného lesa. Stromy tu byly zpřerážené, mezi nimi veliké, hluboké jámy. Nedalo se to projet a musel jsem proto na kraji té spouště zastavit.
       »To udělali tvoji krajané,« vyčetl mi hlavonožec, ale ne příliš tvrdě. »Všimli si, že jsme se tu shromažďovali.«
       »Ach tak,« uvědomil jsem si. »Bombardéry Siegfried, nebo se tu používaly starší typy?«
       »To nevím, nemohu vědět a vlastně nechci vědět,« odtušil hlavonožec. »Výsledek je vidět dostatečně.«
       Vystoupili jsme z auta. Zanechal jsem Tigra pod korunami stromů, nebral jsem s sebou nic, než to co jsem měl na sobě. Museli jsme přes to kilometrové vybombardované pásmo přejít pěšky. Slunce stále pražilo a já jsem se podivoval, s jakou lehkostí se hlavonožci lesem pohybovali. Skoro bezhlučně se ta smečka mláďat mihotala vpravo i vlevo, zatímco pode mnou neustále praskaly uschlé větvičky.
       »Naštěstí pro nás jste dost hluční,« podotkl Kopffüssler bez jakéhokoliv emotivního náboje. Prostě konstatoval fakta.
       »V našem světě na tom nezáleží,« odtušil jsem. »Někdy je dobře, když před námi zvěř včas uteče.«
       »Pro vás - nebo pro tu zvěř?«
       »Někdy je tomu tak, někdy naopak,« přikývl jsem. »Je to lepší pro obě strany.«
       Přeskakoval jsem vývraty a obcházel krátery po bombách. Hlína se mi drolila pod botami a padala do jam, kde často žbluňkla do vody. Většina kráterů už byla zatopená.
       »Jaké máš číslo?« zeptal se mě náhle hlavonožec.
       »Mám sice také jakési číslo,« odtušil jsem, »ale u nás k odlišení používáme raději jména. Známí mi říkají Ota.«
       »Tím jste opět blíž k nám, než zdejší ...lidé,« uvažoval nahlas hlavonožec. »My také používáme jména. Já se jmenuji Uaxio, přesněji, to z mého jména zbude, když vynechám všecko co vy lidé nejste schopní vyslovit. Chceš-li, můžeš mě tak nazývat.«
       Zastavil jsem se na okamžik a obrátil se.
       »Souhlasím. U nás je ale zvykem podat si přitom ruku.«
       Natáhl jsem k němu pravačku.
       »Zajímavé,« podotkl. Vzápětí jsem měl v dlani chapadlo, které mě na krátký okamžik přisálo dvěma přísavkami. Potom jsme se opět oba stáhli.
       »My se také dotýkáme končetinami. Až na to, že jich máte méně než my. A jiné.«
       »Nám to stačí - a vy jistě umíte zacházet s tím, co vám příroda vytvořila,« usmál jsem se. »Myslím, že to není tak podstatné. Důležitější než rozdíly ve tvaru končetin je, zda se dokážeme domluvit.«
       »To máš pravdu.«
       Došli jsme opět na pokraj nepoškozeného lesa. Před námi byla hora, rovněž porostlá lesem. Ale přímo proti nám čněla strmá skála, ve které se černal otvor jakési jeskyně.
       »To je Xijtra, naše největší hnízdo.«
       Vchod byl hlídaný několika hlavonožci, ale všichni se po krátkém skřeku Uaxio stáhli. Najednou zmizeli, buďto prostě zapadli do skrýší, do nezřetelných trhlin ve skalách, či se jen vtiskli do prohlubní a listy je zakryly. Otvor ve skále byl volný a my jsme zamířili co malá žlutá povodeň dovnitř.
       Byla tam tma. Připravil jsem si baterku, ale umínil jsem si nepoužít ji, dokud budu trochu vidět.
       »Povšiml jsem si, jak tě ostatní poslouchají,« nadhodil jsem po několika krocích.
       »Protože jsem matka téhle rodiny,« zněla odpověď.
       Aha! Takže Uaxio není on, ale ona. Ostatní bytosti ji tu poslouchají, protože má v jejich hierarchii větší váhu. Toho už jsem si všiml v hořící pevnosti Krvavá skála. Také tam ji všichni poslechli na slovo. K mému štěstí, protože právě ona jako první přistoupila na vyjednávání.
       Chodba se zatáčela doprava a světlo, které sem padalo ze vchodu, zesláblo tak, že jsem přestal vidět. Upozornil jsem na to Uaxio a zeptal se jí, zda nebude vadit, když si budu na cestu svítit.
       »Oči bychom s vámi nejspíš neměnili,« podotkla. »Budiž, je-li to třeba, osvětluj si cestu. Nám to vadit nebude a vy světlo potřebujete.«
       Rozsvítil jsem tedy baterku, ale používal ji umírněně, abych nikoho neoslňoval. Odražené světlo ostatně stačilo ze tmy vytáhnout obrys chodby. Na několika místech jsme míjeli tiše stojící Kopffüsslery, ale Uaxio už nepotřebovala žádné další povely, aby mě nechali na pokoji. Jejich oči ve světle baterky světélkovaly slabým žlutým světlem.
       Náhle obrysy chodby vpředu zmizely. Chodba tam ústila do nějaké větší prostory. Byl jsem zvědavý, jak je ta jeskyně velká, ale potlačil jsem chuť objet ji svítícím kuželem své baterky. Svítil jsem si jen na cestu.
       »Jsme na místě,« řekla Uaxio.
       Nahoře se trochu rozsvítilo. Nebylo to přirozené světlo, tohle bylo modravé, jako měsíční - a sotva o málo silnější. Ale vzhledem k tomu, že jsem si zvykl na tmu, mi dostatečně osvítilo celou jeskyni.
*****
       Hlavonožců tu byly - snad tisíce. Takže jsem se dostal přímo do jejich hnízda. Bude to hnízdo zmijí?
       Uaxio vydala několik nepříliš hlasitých skřeků. Odpovědí bylo několik jiných, stejně slabých. Diskuse nebyla natolik bouřlivá, jak by se dalo očekávat, bohužel se vedla v jejich řeči, jejíž smysl jsem vůbec nechápal.
       Stál jsem a mlčel. Nejprve se museli dohovořit oni mezi sebou oni. Jakmile do rozhovorů vtáhnou i mne, mohl bych si oddechnout. Zatím mi nezbývalo než cvičit se v trpělivosti.
       »Sdělila jsem jim, že jsi teprve nedávno přišel z vašeho světa, který nazýváte Země. Je tomu tak?« promluvila na mě po chvíli opět Uaxio.
       »Ano, je tomu tak,« potvrdil jsem to.
       »U vás žije početně mnohem více lidí z vašeho druhu, než z našeho, je tomu tak?« ozvalo se zřetelně ze sálu.
       »V našem světě jsme myslícími bytostmi jedině my,« řekl jsem. »Váš druh se u nás vůbec nevyskytuje. O dalších typech bytostí se vedou spory, zda jsou myslící nebo ne.«
       »Které typy bytostí máš na mysli?«
       »Delfíny,« odtušil jsem. »Žijí ve vodě, ale nepoužívají ani nástroje, ani řeč. Nemůžeme se s nimi domluvit, ale máme dojem, že oni se mezi sebou domlouvají.«
       »Všechna zvířata se mezi sebou domlouvají,« ozvalo se.
       »Ano, jistým způsobem. Ale na vzájemnou komunikaci je to nedostačující.«
       »Třeba jim jenom nerozumíte,« nadhodil další. »My s vámi musíme používat váš pomalý a primitivní způsob předávání vět a přece vás nepovažujeme za nemyslící.«
       »Pokoušeli jsme se analyzovat veškeré projevy zvířat,« opáčil jsem. »Nikde jsme ani my ani naše stroje nerozpoznali žádné stopy inteligence. Vy tu máte i jiné myslící tvory než jste sami?«
       »Zajisté,« ozvala se odpověď. »Museli jsme je přesunout co nejdál od vašich lidí, jinak by nám je vyhubili. Nazývali je Kleinkuh a Grosswolf. Prvé z nich zabíjeli a jedli, druhé zabíjeli jen tak.«
       »Slyšel jsem to jinak,« namítl jsem. »O prvním druhu mi nikdo nic neřekl, ale Grosswolfové prý přepadali auta a lidi v nich zabíjeli. Jak tomu bylo doopravdy?«
       »Grosswolfové žijí v párech. Jsou dravci a živí se masem zvířat, ale s námi odjakživa vycházeli v dobrém a když jsme jim vysvětlili, že lidé nejsou zvířata a mají inteligenci, respektovali je. Ovšem pouze do chvíle, kdy je lidé začali zabíjet. Ty bytosti žijí v párech, přitom jsou na sebe citově velmi vázané. Když jeden z nich zjistil, že mu lidé zabili partnera, mstil se. Tak jsme to pochopili, ale aby nedocházelo k dalším tragédiím, odstěhovali jsme je všechny daleko od oblastí lidí do hlubokých lesů.«
       »Takže mi i v tomhle lhali,« kvitoval jsem klidně.
       »Ano, ale lhali ti tvoji krajané.«
       »To jsem pochopil už dřív.«
       »Co s tím budeš dělat?« zněla další naléhavá otázka.
       »Nevěřit tomu,« odtušil jsem.
       »A ty sám - také lžeš?«
       »Jen když musím.«
       »Co to má znamenat? Jaký důvod můžeš mít k ospravedlnění jakékoliv lži?«
       »Kdybych své smýšlení vyjádřil vždy pravdivě a nahlas, zabili by mě,« odvětil jsem.
       »U vás se zabíjíte - pro pravdu?«
       »Zločinci zabíjejí i proto. Opakuji, do vašeho světa se dostali jako první zločinci. Chtějí po mně, abych se přidal do jejich hnízda. Kdybych řekl ne, zabili by mě. Já jsem jim dal podmínku, že si to tady nejprve prohlédnu. Domnívali se, že souhlasím, proto mi dali auto, abych to měl jednodušší. Ale já s nimi souhlasit nebudu.«
       »A pak tě zabijí?«
       »Ano, kdyby na to přišli. Proto jsem vás hledal. Chtěl bych být užitečný dříve než mě zabijí, neboť se domnívám, že se s vámi domluvím.«
       »Ale - můžeme ti věřit, když umíš lhát?«
       »Nemusíte,« pokrčil jsem rameny. »To není otázka rozumu, ale víry. Nezastírám vám, že lhát umím, nezastíral jsem ani to, že jsem dva vaše kamarády zabil.«
       »To nebylo vraždění, ale obrana. Uznali jsme to.«
       »Ano, já to tak cítím. Chtěli mě zabít a já jsem zabil je, toť vše. Kdyby se se mnou chtěli domluvit, dopadlo by to úplně jinak.«
       »To ale nebylo možné, protože jste byli dva. A ten druhý s tebou byl starý vrah, který si smrt zasloužil.«
       »O tom nic nevím. Člověk, který byl se mnou, mi byl tady přidělen, aby mě doprovázel. O tom, že by vraždil, nevím.«
       »Ten případ jsme už prošetřovali. Podle pachových stop jsme zjistili, že šlo o známého nebezpečného zabijáka. Tvoje pachové stopy byly nové, ale když jsme je srovnali, souhlasí všechno s tím, jak jsi tvrdil. Proto ti věříme.«
       »Promiňte mi mou zvědavost, ale co byste mi mohli sdělit o muži, který byl tak dlouho se mnou? Nezjistil jsem, že šlo o vraha.«
       »Neměl jsi ani možnost to zjistit, ale my víme o většině lidí, co kdo z nich provedl zlého. Máme na to cosi podobného strojům, takovým, jaké například vy používáte pro cestování po našem světě. My máme stroje jiného druhu.«
       »I na naší Zemi máme stroje, které si pamatují.«
       »Němci zde nic takového nemají.«
       »My jsme je vynalezli až po jejich útěku.«
       »Nemáme teď čas srovnávat je. Důležité je, že stroje nám podaly o tobě svědectví. Můžeme ti věřit.«
       »Díky za důvěru,« odtušil jsem. »Musím ti poděkovat, ty jsi vůbec první pochopila, že patřím k jiné skupině.«
       »Napadlo mě to, jakmile jsi poprvé promluvil a daroval jsi volnost našemu mláděti. Řekl jsi přitom něco, čemu jsem neporozuměla. Napadlo mě, že to bylo jinou řečí a že možná ani nejsi Němec.«
       »Byla to pravda,« přikývl jsem. »Patřím k národu, který s Němci sousedí a má s nimi dlouholeté zkušenosti.«
       »Jsou-li vaše zkušenosti stejné jako naše, pak se naopak já nedivím, že jsme ti byli milejší.«
*****