AZ: Tvůj první con. Co to bylo, kde to bylo, podrobnosti?

ON: Ten první se ještě nejmenoval con. Bylo to setkání scifistů, přátel sci-fi - nebo tak nějak legračně se to jmenovalo - ale dnes se tomu říká nultý con v Pardubicích. Tehdy jsme podnikli společnou výpravu, byl tam Jarda Veis, myslím Ivo Železný a Vojta Kantor, redaktor nakladatelství Mladá Fronta. Měl s sebou na ukázku korektury antologie Lidé ze souhvězdí Lva a Železo přichází z hvězd. Tahle antologie měla pro českou SF v té době nesmírný význam. Dala dohromady celou generaci, která se později v české SF během deseti let poměrně výrazně profilovala. Publikoval v ní J. Veis, já jsem tam otiskl vůbec první své SF povídky, Zdeněk Volný a Macháček tam měli povídky, atd., stačí se do té knihy podívat, najdeš nás tam všechny.

Tehdy mi zrovna vyšla knha Něco je jinak, vůbec první pokus o zachycení historie české fantastiky od Komenského po současnost.
V Pardubicích se na všech conech bydlelo na kolejích na okraji města. Ten první con, co ještě nebyl con, se tam, pokud se to vybavuji dobře, v nějaké posluchárně na koleji odehrával. Alespoň taková je moje vzpomínka, pozdější skutečné Parcony už byly ve městě ve velké posluchárně Vysoké školy chemicko-technologické. Přijeli jsme, samozřejmě autem, páni z Prahy, u vchodu už nás čekali a vedli nás dlouhou tmenou chodbou a jeden z pořadatelů mi povídá: "Pane Neff, oni se tam nahoře na vás už chystaj a vykládaj, jak jste blbě napsal tu knihu Něco je jinak. Voni vás tam roztrhaj na kusy." Já jsem se zaradoval, že se pěkně pohádám, jenže tam nahoře čekala tlupa nesmírně mladých lidí, já jim řekl dobrý den, jsem ten a ten a napsal jsem Něco je jinak a tady mě prej někdo chce roztrhat na kusy. Oni se jenom hihňali a vůbec mě na kusy netrhali! To mě dost zklamalo a usoudil jsem, že je to společenství nebezpečně hodných lidí. Přirozeně že to byl blbej odhad, z některejch se časem vyklubali pěkný parchanti.

To tedy byl ten první con necon z roku 1982. Později jsme se radili v takové hospodě - byla to v jednu dobu až legendární hospoda, říkalo se tam U Zdeničky podle tlusté ožralé servírky, v Panské ulici - my z Mladé Fronty jsme tam chodili ne každý den, ale několikrát denně. Tam jsme upekli věci, které pak předurčily tvář conů na dlouhou dobu, tedy čtyři další pardubické Parcony a vlastně všechny další. Něco jsem o conech věděl od Nesvadby, on mi vyprávěl, jak to je s fandomem v Americe, no a tenkrát u té Zdeničky jsme vymysleli se Zdeňkem Rampasem a klukama z Pardubic, že se to bude jmenovat Parcon. Že prostě con se musí jmenovat con. Dnes to každému připadá normální, ale tehdy to nikdo nevěděl. To byla jedna věc, co jsme upekli. Druhá byla, že tam musí být dražba knih. Už na tom následujícím conu tedy byla dražba, vyvolávačem jsem byl já a místo kladívka jsem měl veliký klíč od hlavního uzávěru plynu na Vysoké škole chemicko-technologické a udělal jsem si bordel v účetnictví a Vlado Ríša mi musel pomáhat, teda, nemusel, ale pomáhal a tehdy nad těma prachama jsme se skamarádili.

Jarda Veis zase vymyslel, jak se bude jmenovat hlavní cena fandomu, náš český Hugo. Kluci chtěli Robota, dokonce ho už měli vyrobeného, takového keramického panáka. Jarda Veis pravil, že robota vymyslí každý blbec a že to musí být něco originálního a vymyslel Mloka, já jsem ho potom vyrobil, ze sádry. Kdybych nebyl spisovatelem, byl bych byl sochař - baví mě vytvářet z hmoty tvary. To byl tedy můj první con a od té doby jsem jich zažil příšerná kvanta.

AZ: Conů byla od té doby podstatná řada. Zajímalo by mě, jestli tě tedy roztrhali na nějakém z nich na kusy. Jestli si vzpomínáš na nějaký velmi výrazný con, kde byl třeba policejní zásah, nebo něco takového - byla to tehdy poloilegální záležitost. Jestli si tedy pamatuješ na nějaký "nejlepší" con?

ON: Že by byla nějaké represe, to vůbec ne, spíš buzerace, té byla spousta. Jediným z autorů, kdo byl vysloveně represivně postižen, byla Ludmila Freiová, když ji na sklonku totáče sešrotovali knížku. To byl jediný případ. Ve fandomu byl taky jeden, to se stalo, jestli si pamatuji dobře, ve čtyřiaosmdesátém v Teplicích. Měli tam jeden z nejstarších SF klubů při tamní hvězdárně, velice aktivní, velice fajn. Vydávali hezký fanzin a ten jim zakázali. Já jsem tam tenkrát jel, setkal jsem se tam v cukrárně na náměstí s roztomilou slečnou, která mi tam plakala do kafe a říkala "Co já mám dělat?" Já jí na to říkal: "Milá zlatá, s tím se nedá dělat nic, jakmile jednou bolševik něco zakáže, tak to nikdy neodvolá." Oni těmi zákazy žili a byl to smysl jejich existence. Každý zákaz byl svorník v té jejich stavbě, kdyby to odvolali, tak se ta stavba rozklíží a spadne jim to. A skutečně na ta slova došlo. Zavinil to nějaký činovník, dnes jistě funkcionář ODS nebo já nevím co, který si udělal fajfku někde nahoře, že zakázal sešitek, v němž se psalo o raketách a jinoplanetnících. Třeba ho za to vyfotili před standardou Lidových milicí.

Kdybych měl mít negativní nebo trošku trpkou vzpomínku, tak snad na první Bohemiacon. Zavinil jsem si to sám. Já tam přijel a ukázalo se, že mne tam absolutně nikdo nezná! Přitom jsem měl za sebou čtyři sbírky povídek a osm románů! Jenže jsem nebyl nějak dva roky na trhu, poněvadž jsem tehdy hodně psal do Mladé Fronty DNES a v SF jsem se málo výrazně exponoval. A to skutečně stačilo, aby má takzvaná "hvězda" totálně pohasla během překvapivě krátké doby. Dnes vím, že když chce někdo hrát nějakou roli v čemkoliv - to se zdaleka netýká jenom SF ale skutečně čehokoliv - musí neustále obnovovat mandát, musí neustále pracovat a neustále přicházet s něčím novým, aby mohl s lidmi komunikovat. Pokud někdo spoléhá na: "Něčeho jsem dosáhl, a budu z toho těžit až do sklonku života", je totálně vedle a nabije si hubu jako já na tom Bohemiaconu. Takže to bylo tehdy poměrně kruté poznání.

AZ: Ty jsi byl tehdy v situaci Kulhánka. Předtím, než mu vyšla první kniha, s ním bylo interview na Bohemiaconu. Také se ho nikdo neměl na co zeptat, protože ho nikdo neznal. Byl předsunut sálu a lidi se ho ptali jako nového nadějného autora.

ON: Počkej, to je samozřejmě něco jiného! Když je autor nový, přirozeně že se o něm nic neví. Ale já nebyl nový autor, já měl za sebou Něco je jinak, Všechno je jinak, životopis J. Vernea a marťanskou trilogii, Vejce naruby, práci ve fandomu, prostě spoustu práce. Nikoho jsem ale přes to všechno nezajímal, protože jsem nebyl mezi těma barevnejma knížkama, který byly vystavený na pultech. Takže jsem byl nulitní hodnota v tu chvíli.

AZ: Trendy v conech. Jestliže znáš cony od začátku, zajímalo by mě, jak vidíš jejich vývoj. Těžko se ptát, jestli jsou horší nebo lepší, ale co je na nich jiného, čím se mění postupem času. Jaké by mohly být cony za tři, čtyři roky?

ON: Samozřejmě obrovský zlom nastal po převratu. Dostali jsme se z toho nakladatelského undergroundu do obrovské komerce a velkého tlaku nakladatelů. Takže co mě nepřestává fascinovat, je enormní nabídka knižní produkce. Z toho mám obrovskou radost a baví mě to. Velmi pozitivní je, že dnes nevidíme na conech video. Není to maličkost. Jeden čas byly cony doslova zavražděny videem. Těm lidem, co na video čuměli, se říkalo šediváci. To jste přijeli na con, tam byl deset televizorů s videem.

AZ: Všichni koukali na Star Wars a na Neffa, který to tam simultánně překládal.

ON: Jo, a jinak se tam nedělo nic! Ti lidé si nepovídali, kašlali na program conu, všichni koukali na video. To je skvělé, že to teď není. Je fakt, že je tady je taková subkultura těch, kdo hrají kartičky. (Smích) Jsou naštěstí zticha a nikoho neotravují, sedí v nějaké té jídelně a mastěj ty legendy. Jsou to roztomilí lidé. Vůbec té hře nerozumím.

AZ: Zrovna včera jsi byl u toho, jak jsme si kladli otázku, kam dál. Uvažovali jsme o programové náplni příštího Parconu, který bude v Chotěboři a vlastně jsme si domlouvali, co bychom od toho chtěli.

Přece jenom ty cony jsou hodně pasivní. Sled nějakých programů, víceméně podařených, některé více, některé méně. Lidé, kteří tam sedí, vlastně jen akceptují něco, co někdo vymyslí, eventuálně pak následuje nějaká debata, což je dobrá věc. Ohromně významné jsou pochopitelně - a to je myslím hlavní smysl těch conů - osobní kontakty. Lidé se sejdou a můžou si povídat. Včera jsme tu klábosili do půl páté do rána, to je svělé.

Chtělo by to něco neočekávaného, nějaký happenning. Tenkrát například - jak jsem vyprávěl o tom, jak jsme seděli U Zdeničky a vymýšleli con - jsem věděl od Nesvadby, že ke každému conu patří maškarní ples. Skutečně jsme se o maškarní ples pokusili. Myslím, že to bylo také v Pardubicích, to by ti někdo řekl přesně, ale zajímavý bylo, že snad jen pět lidí tam přišlo v maskách. Nezbytný Honza Pavlík tam byl coby kapitán Kirk, Carola Biedermannová se nabarvila namodro podle Páralova románu, ale masivně nebyli lidé ochotní se exponovat a tranvestovat! Ukázalo se, že jsou plaší a málo agresivní v sebeprojekci a sebeprezentaci. Domnívám se, že by měl být směr a smysl těch conů - uvolňovat spontaneitu a kreativitu všech lidí, kteří tam přijdou.

AZ: Trochu nabourat pasivitu, aby každý byl spíš tvůrcem conu než pasivní účastník.

ON: Ano, to myslím, že by mělo být. Byly už takové náznaky. Tak třeba na Parconu v Košicích Egon Čierny pořádal magické představení na fotbalovém hřišti. Byly tam šílené mraky komárů a to byl jediný con, kde byl živý striptýz! Tedy jenom do kalhotek, do pasu - ale bacha, žádná amatéřina, byla to profesionální striptérka. No a ti lidé, co tam Egonovi asistovali byli trošku členy toho magického chóru.
Nebo na Parconu v Olomouci, tam jsme o půlnoci jsme oživovali v cihelně Golema. To byl nástin toho, co mám na mysli: happening na symbolickém, snadno pochopitelném principu. Mohli bychom vymyslet něco velmi jednoduchého se silným emočním nábojem, na co by se pak vzpomínalo, o čem by se dalo vyprávět. Zřejmě se na něčem takovém uradíme. Nějaké nápady se už nad ránem rodily, nemá smysl je prozrazovat, ale dívám se na to optimisticky.

ON: Přirozeně. První významný fanzin byl teplický Sci-fi, vycházel od roku 81, než ho po dvanácti číslech zakousli, důležitý byl matfyzácký Villoidus, samozřejmě že cyklostylovaný, pak to byly fanziny Makropulos a Leonardo, Laser - všechno cyklostyl. Od 84 to byl Intercom, ten vychází dodnes. Dohromady se za těch deset let objevilo nějakých šedesát titulů. Fanziny měly obrovský význam pro lidi. Jednak tam mohli publikovat povídky, je strašně důležité, aby si to zkusili, jaké to je, být zveřejněný. Psaní do šuplete je ošemetná věc. Nevadí, že je to publikum malé, ale musí být nějaké. Autor musí mít konkrétní představu, pro koho píše a musí mít kontakt s lidmi. No a to právě fanziny umožňovaly, to byla jejich role.
Pak také významná věc - kritika, která se tam postupně rozvinula. Ze začátku byla velice krotká. Dnes, člověk zvyklý na Rigor Mortis nebo na jiné výkony brutality, si ani nedokáže představit, jak krotké to tenkrát bylo. Opatrné odříkání děje a „Velice se mi to líbilo" na závěr. „Myslím, že to mohlo být lepší" - podobně to bylo stavěno. Lidi se báli natvrdo sci-fi kritizovat, aby se toho nějaký Komanč nechyt a nezatrh sci-fi jako třídu! Až postupně se vyvinul specifický druh fanzinové kritiky, velice tvrdé.

Ohromný krok dopředu znamenalo, když začal vycházet Interkom, který vychází dodnes a je to podle mě mimořádně důležité periodikum našeho fandomu. Kdo se zajímá více o SF, měl by si ho abonovat. Je to pořád ještě celkem levná věc a ve knižních speciálkách je k němu přístup. Dřív nebyl, ale dnes se dá koupit jako jakýkoliv jiný časopis. Tedy doporučuji každému, kdo má „byť jen lehce hlubší" zájem o SF, aby se ho naučil pravidelně sledovat.
A samozřejmě uzavřu Ikárií- původně to byl také takový semi-fanzin.

AZ: To je právě má další otázka. Jak to bylo s Ikarií?

ON: Ikarie začíná na sklonku totáče v klubu ADA. Konec osmdesátých let byl daleko volnější než to, co předcházelo. Dřív nebylo myslitelné, aby vycházelo něco na takové široké bázi! Náklad šel určitě do set, pokud to nebyly tisíce - to by ti řekl Jarda Olša, který byl u výroby. Nebylo to moc, tedy určitě ne třeba pět tisíc. Bylo to tedy masivněji produkováno.
Formálně mohla být Ikarie šířena jen mezi členy organizace Svazarmu. Museli jsme kvůli tomu vstoupit do Svazarmu! Já jsem šíleně řval, nebyl jsem ničeho členem a nakonec jsem musel vstoupit do Svazarmu, abych to mohl psát. Tím spíš jsem řval, že jsem byl v redakci.

S tím je spojená ještě jedna pikantní příhoda. Jarda Olša na úplném sklonku totáče dosáhl toho, že vyšla oficiálně fandomová kniha. Byl to Conan - nějaké povídky. Myslím, že sběratelsky to bude jednou raritní věc. Tehdy vycházelo už spousta knížek, vždycky víceméně pokoutně, vydávání bylo tenkrát dokonce i zákonem zakázané. Kdyby z toho Komanč chtěl dělat maléry, tak klidně mohl, pokud ale vím, tak nikdy malér nebyl.
Jarda chtěl, aby konečně ve fandomu vyšla oficiálně knížka, miloval ISBN, chtěl aby to bylo v knihkupectvích. No a knížky v zásadě schvaloval Třetí odbor ministerstva gultůry. Já znal jeho šéfa dr. Kubálka, který nastoupil po dr. Kristkovi - ten má zásadní zásluhu na potlačování sci-fi u nás, ve srovnání dejme tomu s Polskem, Maďarskem, ale i Rumunskem. Kubálek býval kdysi principálem loutkového divadla, ve kterém jsem byl osvětlovačem. Složitými peripetiemi se stal hlavním cenzorem přes knihy. Zašel jsem za ním na cenzuru, neboli třetí odbor ministerstva gultury, a fedroval jsem, aby povolil toho Conana. On to byl vcelku hodný člověk, ten dr. Kubálek. Strašlivě se sice kroutil, ale nakonec jsem ho zlomil a říkal mi: „...Je to ten Svazarm, že ano...". Já na to „Ano! Conan, to jsou ty meče, a tak..." a snažil jsem se ho tímto způsobem tlačit do kouta. A on na to řekl: „Tak dobře, já vám to podepíšu, ale musíte mi slíbit, že příští kniha, kterou vydáte, bude o střelbě ze vzduchovky!"

AZ: Fanzinová budoucnost. Zabýváš se jedním osobním fanzinem a ten je na Internetu. Tak by mne zajímalo, co si myslíš o malých periodicích, o nezávislých tiskovinách, ať už na papíře nebo na jiném mediu.

ON: Je to naprosto skvělá věc. Věřím, že budoucnost to má významnou, tím, jak se budou rozvíjet i kopírovací techniky a nové technologické principy, bude jich možné vydávat víc a líp. Je to důležité pro lidi, které je píšou.
Tak třeba si vzpomínám na případ - Pavel Kosatík jako gymnazista začal jako vydavatel fanzinu Siréna. Psal ho na stroji sám a posílal ho asi pěti lidem. Já byl jeden z nich, bohužel mi Sirénu někdo ukradl. Psal brilantní články, eseje, povídky, drobné texty, kritiky, Pavel na tom vyrostl, naučil se formulovat myšlenky a kriticky se dívat na literaturu a kolem sebe. Tohle bude vždycky zapotřebí, poněvadž komerce ve velkých médiích vždycky lidi omezuje, nutí je psát na objednávku to, co chce náčelnictvo média podle předpisu marketingového oddělení.

Internet hodně pomohl začínajícím autorům právě tím, že produkce je přístupnější. Kdo se dozví adresu, tak si může číst, ať je kdekoliv, kdežto rozmnožované fanziny jsou limitovány distribučně a dostanou se do rukou obtížněji.
Ale i ty, které kolují v několika kusech v omezeném okruhu lidí, mají veliký smysl. Jak pro své tvůrce, tak i pro lidi, kteří jsou jimi zasaženi, protože to v nich odstartovává psychické pochody, které by v nich jinak nenastaly. Dívám se na to velice optimisticky. Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby byli lidé natolik zhlouplí, nebo omrzelí a líní, aby přestali psát a přestali zkoušet nové věci, na malé ploše, pro omezený okruh.

AZ: Doplňující otázka - vztah komerce a fandovství, toho, jak moc se tyto věci vzájemně vylučují? Pokud něco lidé dělají z čistého zapálení, někdy se ten duch vytratí, jakmile se věc stane seriózní a lidé ji začnou brát vážně. Jak moc se to dá udržet pohromadě?

Dám příklad s Ikárií, už tedy s tou profesionální, kterou jsem založil na půdě Mladé Fronty. (Pak se ukázalo, že to byl moudrý čin, protože je obrovská výhoda, když je časopis součástí zavedeného vydavatelského domu, zejména ve vztahu k distribuci a výrobě).
Když jsme to začali dělat, Hausserová, Kosatík, Olša, měli jsme jakusi představu, kdo jsou čtenáři Ikárie. Mysleli jsme si, že jsou to takoví příjemně chytří lidé, jako jsou na conech a tak jsme ten časopis koncipovali jako chytrý literární časopis - a málem jsme na to příšerným způsobem doplatili. Osudová byla Ikárie č. 3, kde byly hlavním trhákem Satanské verše. Lidé řvali vzteky, náklad neklesal, ten padal jak balón ve verneovce! V sedmičce jsme otiskli Rymanův Ten šťastný den, já to překládal - bylo to o světě, ve němž vládnou ženy, muži jsou v koncentráku a vládnou jim buzeranti. Telefonovali jsme Rymanovi do Londýna autorovi a on se ptal: „To opravdu chcete přeložit? Vy jste se zbláznili!" A měl pravdu, ten člověk. On z toho měl patálie v Anglii a my z toho měli patálie také. Ikárie málem za ten první ročník naše intelektuálské iluze nepřežila.

Tak třeba obálky. My měli připraveny hezké surrealisticko-výtvarné obálky do zásoby a lidé také řvali vzteky. Ve dvojce měl být na obálce Saudek, k Harrisonově Kryse z nerez oceli. To už jsme měli signály, že lidi stojí o tvrdou scifárnu a né o saudkovské žertíky. No jo, jenže co tam dát místo Saudka. Tenkrát jsem u Karla Pacnera v kanceláři viděl válet obrázek od Theodora Rotrekla - už jednou otištěnou ilustraci pro nějaký Pacnerův článek pro VTM. Volal jsem Thehodorovi do Bezděkova, jestli nemá něco proti tomu, že to dáme na obálku. „Ondřeji, vždyť to je taková sračka!" Já na to: „Ne, to je přesně to, co čtenáři potřebují." Dali jsme to na obálku a několik let to bylo v anketách hodnoceno jako nejlepší obálka Ikárie! Byl to tedy obrázek do té míry komerční a bezvýznamný - vždyť Karel měl na něm hrnky od kafe - to je ilustrace toho, kam tlačí komerce.

Nebo nedávno: napsal jsem povídku Copyright. Nabídl jsem ji Ikarii, oni mi řekli „To by náš čtenář nepochopil." a vyhodili mě s tím.

AZ: Tu si pamatuju, publikovali jsme ji snad jako první, poněvadž jsme přišli na to, že znak ' © ' lze vytvořit v HTML. Pak vyšla tuším v Klonu.

ON: Ano, já ji dal do AmberZinu, pak vyšla v Klonu.
To je jen na ilustraci toho, že ta komerce má jaksi - neříkám že negativní- vliv, já bych to nehodnotil. Je bezesporné, že má vliv na tvář profesionálních produktů.
Ale ta otázka tuším zněla... jestli to ty lidi nějak neomrzí.
Myslím že ne, ta parta, která dělá Ikarii, ji dělá s ohromným zaujetím a chutí a pokud mají mají ambice jiné - Ivan Adamovič dělá například Živel, kde může naopak alokovat věci zcela ztřeštěné a naprosto avantgardní, když má chuť - v té svobodné době vždycky může člověk svou osobnost uplatnit.
Někde jsem četl krásnou větu: „Kdo chce, najde si prostředky, kdo nechce, najde si důvody".

ON: Přirozeně, že si vzpomínám. První částečně beletristické útvary jsem začal dělat jako velice mladý kluk. Při studiích na novinářské fakultě jsem pracoval koncem šedesátých let v rozhlasu.
Dostal jsem od šéfa za úkol připravit - aby to bylo zajímavé a nové - takové jakoby čtení ze zahraničního tisku. Vymyslel jsem princip téměř až rozhlasových her, s dialogy. Hrál tam tenkrát Petr Haničinec a jeho protihráčem byl režisér Jiří Škoda, což nebyl herec, ale měl školený hlas. V podstatě jsem si to režíroval sám, poněvadž režisér Škoda musel sedět ve studiu a číst ty texty. Tam jsem se naučil psát dialog, stavět napětí, vyrábět pointy, mělo to velký přesah přes normální novinářskou práci.
Potom byla velká přestávka, přišli Rusové a já šel od žurnalistiky úplně jinam, jenže mi to nedávalo a prsty mě svěděly po psaní.

Jednou jsem dostal takovou nabídku, jestli bych nemohl udělat reklamní almanach pro Českou pojišťovnu. Skutečně ten almanach vyšel - já ho měl koncipován jako parafráze na ročenky z první republiky. Nezaplatili mi to, dodnes je nenávidím, zloděje pojišťovácký, ani korunu mi za to nedali, jsem hluboce přesvědčen, že ukradli i ten honorář - a nejsem pojištěnej a každýmu říkám, nepojišťuj se, jsou to zloději!
V původní koncepci bylo osm povídek. Chtěl jsem, aby byla každá žánrově jiná, takže tam byla pohádka pro děti, zamilovaná povídka pro ženy, dívčí románek, detektivka - a také tam měl být horror a SF.
Ta SF povídka se jmenovala Kukaččí vejce a byla o galaktické válce, kterou lidstvo prohrává a je obklíčeno jinoplanetníky a nastává jeho poslední hodinka. Sedí v tom posledním bunkru a loučí se se životem a pak si někdo vzpomene, že tam mají pošuka, který má nějaký vynález. Ukáže se, že jde o stroj času. Vrátí se s ním do doby před vypuknutím války a tam se ukáže, že stejně je ta válka nevyhnutelná a že nastane znovu a že nelze jinak. Lidé dojdou k závěru, že se musí přestat s veškerými kosmickými aktivitami, elektromagneticky zatemnit - vlastně totéž, co jsem dnes vykládal na přednášce. De facto určité nápady byly už v této povídce.

Druhá - to byl horror o upírovi. Ubytuje se v hostinci, hostinský na něj pošle upírku, protož neví, kdo to je. Upír se s ní dá dohromady a oba zotročí toho hostinského, ten jim pak nahání oběti.
Tyto dvě povídky nesměly v almanachu vyjít. Ostatní vyšly a byly to vlastně moje první publikované beletristické věci.
Další beletristická práce byla spolupráce s přítelem Vladimírem Kovaříkem. Napsali jsme detektivku pro děti, která nám vyšla ve Středočeském nakladatelství. To nebylo SF. Další SF beletrii jsem psal až pro Vojtu Kantora a antologii Železo přichází z hvězd, ale až po tom, co jsem napsal ty literárněhistorické eseje o české fantastice Něco je jinak. Vojta knihu četl - my jsme se tekrát ještě neznali - a ptal se, jestli taky píšu povídky. Já řekl, samosebou, pane Kantor, mám strašnou spoustu povídek, neměl jsem tam nic, ani jednu! Napsal jsem dohromady tři, Petr a Lucie, Proč Filemon a Baucis nezůstali spolu navěky a Jak přišla Lali o zapalovač. To byly vlastně asi moje první publikované povídky, dokonce i které byly vůbec napsané, protože povídka Kukaččí vejce pro ten pojišťovácký almanach se ztratila. Protože - samozřejmě - nejenom, že mi nezaplatili ani korunu, ale nedali mi ani ty rukopisy a ztratili je, ztratil se i ten horror. Ten se ztratil asi třikrát, než se mi podařilo jej napsat znovu. Pamatoval jsem si ho a vždy napsal znovu, pak mi ho znovu ztratili a nakonec někde vyšel, už nevím, ve které sbírce to bylo.
Nevěsta pro dlouhou noc - tak se to jmenovalo.

AZ: Povídka, kterou máš nejradši? Nebo román, k nemuž máš sám hlubší vztah. Ne podle ohlasu a čtenářů, spíše to, co si myslíš, že je z tvé tvorby nejvíce zajímavé.

ON: Mám velice niterný vztah k dvěma figurám: Jakub Nedomý z Měsíce mého života a Salzmann z Milénia. Ona je to vlastně jedna a táž figura, je to jediná bytost a do velké míry se do této figury promítám já sám. Má takovou vlastnost, kterou bych nazval komplexním primitivismem. Já nevím, jak bych se sám charakterizoval, to nechám rád na jiných.

AZ: Takže spíše postavy. Ne nápady?

ON: Nápady jsou bezvýznamná věc. Já ti tady v pohodě vymyslím nápadů patnáct. Jediné, co je důležité, je postava a vztah k postavě.

AZ: Jaký sleduješ trend ve své tvorbě? Nějak jsi začal a pokračuješ, určitě tě zasáhl třeba cyberpunk, počátek devadesátých let. Od čeho jsi se dostal k čemu, jaká je to cesta? Vývoj - kam to chceš hnát, pokud se dají takové věci třeba říkat dopředu?

ON: To je velmi jednoduchá odpověď. Já jsem se dostal k takové jakoby hodně dějové, akční SF, mimochodem trochu ze vzdoru, protože ji tady vlastně nikdo nepsal a psát neuměl. V téhle době přišel na scénu Kulhánek, který to píše líp než já. Takže už není třeba, abych to psal já - ať to píše Kulhánek.
Takže třeba taková povídka, jako je Copyright dnes více odpovídá tomu, co mě zajímá. Letos jsem nastartoval román, který se bude jmenovat Rock mého života - psáno s "c". Neprozradím proč, není to samoúčelné, skutečně tam rock'n'roll bude hrát roli. Nastartoval jsem ho jako akční, napsal jsem sto dvacet stránek, ale uvědomil jsem si až před několika dny, že mně to nesedí. Že to, co mělo v té knížce nastoupit později, je to podstatné a že tím musím začít.
Teď jsem pracoval na draconské přednášce, tak jsem to dělat nemohl, ale vypadá to teď, že začnu úplně znovu, na zelené louce, že to bude návrat k takovému pojetí spíše grotesknímu, perziflážnímu, hodně jedovatému, doufám, že to bude takové srandovní. Poteče tam podstatně méně krve, lidé si tam budou dávat méně do držky než v předchozích knížkách.

AZ: Funguje nějaké broušení nástrojů na povídkách, které později rozvedeš do nápadů? Jako například Milénium, které vyšlo jako delší povídka a pak jako román, nebo případně jako povídka Potíže s elektřinou, které si později začal rozpracovávat na katastrofický román, jehož část vyšla v Klonu. Napíšeš něco a pak si řekneš: "Tak tahle věc snese knihu." Nebo za tím stojí něco úplně jiného?

ON: Něco jiného. Pokud jde o to Milénium, tak to mělo úplně jinou genezi. Ta knížka měla vyjít v nakladatelství Práce ještě za totáče a práce na něm byla přerušena převratem. Oni potom ze servility hodili na hlavu knížku mně, Nesvadbovi a místo nás zařadili do výroby samé disidenty a než to tiskárna vymandlovala, lidi se přestali o disidenty zajímat a zkrachovali a je vyhodili potom. Takže jsou to dnes bohatí soukromníci, kteří vydělávají patnáckrát více než tam.
Rukopis Milénia pak vyšel na pokračování v Ikarii, to byla zkrácená verze z té knihy, škrtal to Vlado, nabídl mi pak, abych to zkouknul a já povídal: "Todle nechci vidět svejma očima!" Původní rukopis té knihy se ztratil a já ji z větší části napsal úplně znovu. Milenium jednička má tedy jen velmi málo společného s původní knihou koncipovanou pro Práci.
Povídka je něco úplně jiného než román. Chce jinou obrazivost a nejde dost dobře udělat dobrý román z povídky. Kdybych teď šel a napsal Nejlepší vodvaz v dějinách svangu jako román, bude z toho naprostá srágora. Ztrátilo by to dynamiku, co bylo skutečně potřeba říci, bylo řečeno v povíce. Nikde není psáno, že to, co se řekne dvěma sty padasáti tisíci slov, je lepší, než to, co se řekne dvěstě padesáti slovy.

AZ: Děkuju za rozhovor a ještě tě snad na konec nějakou zdravici pro čtenáře AmberZine. Protože jsi mohutný katalyzátor vzniku AmberZine a toho, že mohl fungovat. S čím se chceš tedy obrátit na lidi, které jsi oslovil poprvé před dvěma roky na Internetu?

Hm.. Na Internetu, jo?... Nezkažte si oči, chroupejte mrkev!