Druhého dne mě probudili brzy ráno, tak jak jsem je o to požádal. Nasnídali jsme se všichni tři a s Kurtem jsme vyšli jako první. Měl jsem v plánu ještě zkontrolovat Třetí Fríský na Zemi.
       Na rohu ulice byl nebývalý sběh lidí. Na vysoké lucerně tam visel oběšenec oblečený do nažehlené uniformy majora SS s velkou cedulí na krku.
       »Major Carl Ottis, vyvrhel německého národa,« bylo na ní napsáno velkými černými písmeny.
       Zachvěl jsem se, když jsem toho muže poznal. Ano, byl to on - Karl, kterého mi Vůdce přidělil na počátku mého pobytu v Novém Německu. Karl, kterému jsem zachránil život. Nebyl to tedy bývalý učitel, ale major SS? Ačkoliv - vlastně se to ani nevylučovalo. Možná kdysi opravdu býval učitelem na svém německém gymnáziu v Praze, ještě než se přidal k Hitlerovi. Německy mě naučil ve velmi krátké době. Podivné - ale mnohé by se tím vysvětlilo. Především byl tedy agentem, nasazeným aby mě sledoval, esesákem věrným Vůdci až za hrob. Vzpomněl jsem si, jak o mně neustále podával podrobná hlášení a také, že byl na seznamech hlavonožců jako velmi hledaná bestie.
       »Kdyby toho nechal, udělal by lépe,« řekl jsem potichu. »Teď už přece neměl důvod, když je Vůdce konečně kaput.«
       Vytanulo mi náhle na mysli, jak nás jednotka Wehrmachtu vystrnadila z relativního bezpečí pevnosti U tří vrahů. Byl Karl opravdu tak bezmocný, že se nechal vyhnat do nebezpečí německého lijáku, nebo se dal vyhnat proto, abych si nevšiml jeho skutečného vlivu? Šlo mu přitom o krk stejně jako mně, nebo doufal, že se svými zkušenostmi snáze vyvázne? To už se nikdy nedozvím.
       Současně s námi dorazila na místo i policie. Policisté oběšence opatrně odřízli a naložili do přistavené ambulance, ačkoli každému bylo jasné, že mu už žádný lékař nepomůže.
       »Doufám, že už to bude poslední Němec, pohřbený na Nové Zemi,« dodal jsem po chvilce.
       Zajímalo by mě, kdo ho pověsil? Možná ti, kterým velel? Tihle lidé mu ale nebránili vypravit auta naložená atomovými bombami proti Kopffüsslerům. Zbavili se ho teď, když mu jeho plán nevyšel? Proč? Nebo - že by konečně prohlédli, jaká to byla falešná a nebezpečná hra? Na tak náhlé obrácení Šavla v Pavla se mi nechtělo upřímně uvěřit.
       Za chvíli přijel osobně i policejní president Schmidke. Vyslechl si nás sám a na místě - nevěděli jsme ovšem nic, co předcházelo objevení mrtvoly, já jsem ji jen identifikoval. Schmidke mi přislíbil, že se s tím bude osobně zabývat.
       »To doufám,« podíval jsem se na něho. »Ti, co ho oběsili tady na lucerně, musí mít také máslo na hlavě. Kdoví, proč brali spravedlnost do vlastních rukou - jednodušší by přece bylo předat ho policii a soudům.«
       »Já je trochu chápu,« zavrčel Schmidke. »Soudy už dávno nedávají tresty smrti.«
       »Raději chápejte, že trest smrti ve slušné společnosti nemá místo,« vzpomněl jsem si, nevímproč, na jeho polní soud v Drážďanech.
       »Dal jsem vám čestné slovo, že nebudu sloužit takovýmto praktikám,« vypjal hruď Schmidke. »Ty lidi chápu - což ještě neznamená, že bych s nimi souhlasil.«
       »No proto!« nemohl jsem si odpustit. »Pane Schmidke, ti lidé, co nám tu spravedlivě věší lumpy, jim nejprve pomáhali vymýšlet plán s atomovým vyvražďováním hlavonožců a proto si myslím, že byste je neměl nijak podceňovat. Zejména když do té špinavosti zatahovali i vaše jméno. Ono to totiž vypadá i jako zabití nepohodlného svědka.«
       »Dám si s nimi práci, jakou zasluhují.«
*****
       Neměli jsme ale čas. Sestoupili jsme do podzemní dráhy a odcestovali na letiště. Messerschmidt tam stál připraven, stačilo nasednout a vzletět. Zatím se trochu srovnal rozdíl zeměpisné délky mezi naším ostrovem a Berlínem, takže let netrval tak dlouho jako včera.
       Proletěli jsme modravou propustí a zamířili k otevřené plošince mezi stromy. Teď z výšky jsme měli celý ostrov jako na dlani, jasně byly vidět i dva kopce a masivy lesů. Volné místo tu bylo vzácností.
       Na plošince však už kdosi byl.
       Stál zde bitevní vrtulník brazilského námořnictva, velký stan khaki barvy, dva jeepy a skupina vojáků, vyrovnaných do řady co čestná rota a vzdávajících poctu brazilské vlajce.
       Přistáli jsme za svistu turbín nedaleko od nich.
       »Stát!« rozběhl se k nám jakýsi důstojník. »Tady nesmíte přistávat! Zakázáno!«
       Hovořil hrozně lámanou angličtinou, mračil se na mě jako kakabus, ale rozuměl jsem mu.
       »Proč?« usmál jsem se a spolu s Kurtem vystoupil.
       »Máte povolení ke vstupu na brazilské území? Nemáte!«
       »Ani je nepotřebujeme. Jak jste přišli na to, že jsme na brazilském území?« vyšel jsem mu vstříc. »Brazílie je odtud sto osmdesát kilometrů daleko.«
       »Tento ostrov nese jméno Svatého Paula; ode dneška patří Brazílii,« řekl sebevědomě. »Objevili jsme jej jako první a kromě toho, leží v brazilských vodách.«
       »To byste snadno přišli k hotovému!« opáčil jsem trochu dotčeně. »Snad si nemyslíte, že se vynořil z vln?«
       »Ať se tu objevil jakkoli, zabrali jsme jej pro Brazílii a patří tedy nám.«
       »Poslyšte, pane,« řekl jsem už vážně. »Časy, kdy stačilo přistát na neznámé půdě a zarazit do ní vlajku, pominuly už dávno. Zřejmě vám to nedošlo. Musím vás trochu poopravit. Nacházíte se na území Nového Německa a nemáte tady co dělat. Takže vám dávám pouhých deset hodin, abyste ostrov opustili. Brazílie je necelých sto osmdesát kilometrů odtud.«
       »Snad na tenhle ostrov neuplatňujete nárok?« roztáhl se obličej brazilského důstojníka do pobaveného úsměvu.
       »Samozřejmě,« přikývl jsem.
       »Jakým právem, pánové?«
       »Náš nárok na tento ostrov nevyplývá ze skutečnosti, že bychom jej objevili. My jsme jej sem z jiného světa se vším všudy přemístili.«
       »Ale do výsostných vod Brazílie! Takže je náš.«
       »...a jestli do deseti hodin nevypadnete, dočkáte se zde velice nepříjemného překvapení. Chystáme se přidat sem ještě jeden ostrov, tenhle je přece jen poněkud malý. Mohli byste se pak cítit jako zrnko obilí mezi mlýnskými kameny.«
       Důstojníkovi pobavený úsměv ztuhl na tváři.
       »Na to nemáte právo! Tady jsou výsostné vody Brazílie!«
       »Tady nejsou žádné výsostné vody, ale pevná zem. Jmenuje se Nové Německo. Seberte si, co vám patří, vlajkou počínaje, máte na to zmíněných deset hodin. A varujte své lodi, aby se po dobu nejbližších několika dní aspoň na sto kilometrů této oblasti vyhýbaly. Budou se tu dít věci nevídané.«
       »To je vyhrožování! Jak si to představujete?« čepýřil se důstojník.
       »Jednoduše,« odtušil jsem. »Jednal jsem prostřednictvím OSN s mnoha vládami, včetně vaší. Všechny nám odmítly prodat byť jen píď své půdy, kromě Anglie, která nám nabízela podíl na nehostinných Falklandech. Takže nám nezbylo než vytvořit si vlastní území přesunem z jiného světa. Nedivte se tolik, umíme to. Ale určitě jsme sem tento ostrov nepřesouvali, aby nám jej sousední stát zabral jako kolonii. Nacházíte se tady na našem území a opakuji vám, máte ultimátum deseti hodin.«
       »A co kdybychom vás teď zatkli?« ušklíbl se důstojník.
       »My vás nechceme pobít, ale jestli si o to budete dlouho koledovat, přikročíme i k tomu.«
       »Jste snad ozbrojeni? Vidím, že ne, kdežto my...«
       Sáhl výmluvně k opasku s pistolí.
       »Vaše zbraně jsou jen víc vidět,« řekl jsem smutně. »To neznamená, že jste ozbrojeni lépe než my. Zdá se mi, že ani netušíte, co máme za zbraně.«
       »Mohl byste nám nějaké ukázat?«
       Provokoval drze jako malý kluk. On si o to snad vážně koledoval! Dobrá, má to mít.
       »Jak chcete. Máte pravdu, naše zbraně nejsou tak zjevné, dokud je nepoužijeme. Ale jsou také příliš smrtící na zdejší poměry. Poskytnu vám jenom malou ukázku, samozřejmě ne proti vám ani proti vašim vojákům.«
       Vlajka Brazílie se třepetala ve větru v dosahu qura, asi padesát metrů ode mne. Vztáhl jsem k ní ruce a vyslal proti ní dlouhý modrý blesk, až plátno vzplálo jasným plamenem.
       »Kdybych totéž použil na vás a vaše muže, byli byste už v této chvíli mrtví,« řekl jsem suše. »Nechci začínat nový život konflikty a zabíjením, jsem ochoten vám zaplatit i tu spálenou vlajku, ale na ultimátu nezměním vůbec nic a jestli se tady bude po deseti hodinách kdokoliv z vás vyskytovat, nemá nejmenší naději přežít, protože se zde budou projevovat gigantické síly, o kterých dosud nemáte ponětí.«
       »Já tohle stanoviště nesmím opustit,« zkrotl důstojník. »Mám přísný rozkaz. Za pár hodin sem přiletí další vrtulníky a bude se tu stavět vojenská základna.«
       »Žádná základna se zde stavět nebude, to jediné vám mohu v této chvíli garantovat. Kdyby tu znenadání vybuchla sopka, museli byste prchat jako kdyby vám za patami hořelo - tohle může být ještě horší. Chystáme se přihodit sem ještě jeden ostrov a kdybychom se nestrefili, mohli byste se ocitnout pod ním. Proč myslíte, že jsme sem přiletěli? Jen abychom se přesvědčili, že tady není nikdo, komu bychom mohli nechtěně ublížit. Kdybychom zde objevili vaše rybáře, vysvětlíme jim, aby odsud prchali co nejrychleji a nejdál. Trosečníky bychom vzali do vrtulníku a odvezli. Jak vidím, máte vlastní stroj. Laskavě jej použijte, máte na to pouze deset hodin - pardon, už jenom devět a půl.«
       »To bude mít mezinárodní dohru!« řekl důstojník.
       »Nebude,« zavrtěl jsem hlavou. »Uznáte naši svrchovanost jako všechny ostatní státy světa a navážete s námi normální obchodní vztahy. Nové Německo bude velice zajímavý obchodní partner a vy budete mít samé výhody, jste totiž nejblíž.«
       »Anebo sem pošleme armádu.«
       Podíval jsem se na něho tak naježeně, až ztuhl.
       »Pane, vyřiďte laskavě svému ministru války, nebo co to tam máte, aby si něco takového zčerstva rozmyslel. Uvědomte si, že se sem stěhuje národ, který celých padesát let válčil proti mimozemské civilizaci a i když to prohrál, přemisťuje dnes podle libosti ostrovy. Ohrožovat vás nebudeme, válčení máme po krk, ale kdybyste se z mladické nerozvážnosti na nás pokusili zaútočit, připravte se na strašný masakr. Uvědomte si, jak skončila americká atomová loď Nimitz. Výbuch německé atomové základny se projevil zemětřesením až na Zemi a dnes máme zbraně mnohem účinnější.«
       »To je vyhrožování!«
       »Není, jenom odpověď na váš ztřeštěný nápad posílat sem armádu. Máte na to dost času, rozmyslete si to. Ale odsud se koukejte pakovat rychle, tady se budou dít přírodní procesy, jaké ještě neznáte. Pamatujte si, neručím za vaše životy.«
       Vrátil jsem se klidně k vrtulníku. Důstojník mě sledoval jen zpovzdálí. Zapnul jsem turbíny a pomalu se vznesl. Brzy jsme byli ve výšce čtyř set metrů, oblétli jsme ostrov kolem dokola a pak následoval skok skrz modré kolo.
       Ostrov pod námi vystřídala pevnina. Byli jsme nedaleko od Nového Berlína a měli jsme ještě šest hodin času. Do této doby se jistě i Nordenova pevnost vzpamatuje a její obrovské kondenzátory energie budou plné.
       »Nevyhrožoval jsi jim trochu moc?« zeptal se mě Kurt.
       »Musel jsem,« usmál jsem se. »Vsaď se, že do půl hodiny po nás odletí a už se nevrátí.«
       »A kdyby nás později napadli, jak vyhrožovali?«
       »Jak jsem řekl, byl by to masakr!«
       »Ale spíš na naší straně. Jejich vrtulníky vypadají jako lepší než naše a pokud se pamatuji, my jsme zbraně celkem nedávno zničili.«
       »Dokud máme jakýsi vliv na propusti, nebojím se. Museli by použít letadel nebo lodí. Prohodil bych je na Novou Zemi. V první chvíli by jen nevěřícně zírali na svou flotilu, jak jim mizí za modrou duhou. Později by byli rádi, kdyby se jim armáda vrátila.«
       »Jak dlouho budeme mít vliv na propusti? Pět let? Ale co potom? Nebo si myslíš, že nám je hlavonožci nechají?«
       »Ať nechají, nebo ne. Nezapomeň, dokážu takovou propust postavit i bez nich.«
       »Ty?« podíval se na mě udiveně.
       »Já,« řekl jsem prostě. »Umím víc než vysílat blesky.«
*****