 
 
 
 
 
 
 
 
        Velitele Drážďan obrsta Hanekeho
 zajali vojáci generála 
Schmidkeho v jeho krytu. Vzdal se, ale generál Schmidke hned
na místě sestavil polní soud a ten obrsta odsoudil k smrti.
Dozvěděl jsem se to pozdě, rozsudek byl už vykonán.
        »Pardon, generále,« udeřil jsem
 zlostně na Schmidkeho. 
»Spravedlnost laskavě nechte civilním soudům. Válečné soudy
už nemají v tomto světě oprávnění.«
        »Pardon, pane Vávra,« pousmál se
 trochu smutně generál. 
»Jak vás znám, asi byste pro obrsta Hanekeho vymohl život.
To by rozhodně nebylo spravedlivé. Kolik lidí bylo zbytečně
zastřeleno tady v Drážďanech a jak strašná smrt by se snesla
na nic netušící lidi v Berlíně, kdyby jeho plán vyšel?«
        »Obrst Haneke by asi dostal
 doživotí,« souhlasil jsem. 
»Trest smrti je ale barbarství.«
        »Polepším se,« sliboval mi
 generál. »Nikoho už válečnému 
soudu nevydám.«
        »Jistě, protože žádný válečný
 soud se už konat nebude,« 
řekl jsem. »Nechte spravedlnost civilním soudcům.«
        »Vždyť jsem na to měl civilní
 soudce,« usmál se trpce 
generál. »Ale i ti ho odsoudili. Důkazy byly nezvratné.«
        »Pokud vím, německé právo
 vyžaduje uplynutí sto dní mezi 
rozsudkem a popravou.«
        »Ano, pro civilní zločiny. Pro
 válečné to neplatí.« 
        »Ale v Drážďanech byli bez
 soudu stříleni i civilisté. 
několik jsem jich viděl.«
        »Na rozkaz obrsta Hanekeho. To
 byl jeden z jeho zločinů, 
válečných zločinů. Pokud vím, sám jste mi kdysi tvrdil něco
o nepromlčitelnosti těch lumpáren. Důkazů bylo dost a dost.
On sám byl voják a na něho se vztahovalo vojenské právo.«
        »To vojenské právo přestane
 platit jako první,« sliboval 
jsem zarputile.
        »Nebudu proti,« pokrčil rameny
 generál. »Pane Vávra, jen 
tak mimochodem, po pádu těchto tří měst vám chci složit svou
funkci vojenského velitele Berlína. Doufám, že mi ponecháte
do voleb jen funkci velitele městské policie a že ode dneška
budou v Berlíně pouze civilní soudy, právo i policie. Vám se
jistě po armádě stýskat nebude.«
        »Máte pravdu. Nebude. Vám ano?«
        »A víte, že ne?« usmál se trochu
 veseleji. 
 *****
        Co jsem tvrdil německému lékaři,
 to nebyla žádná laická 
troufalost, ale zkušenost.
        Na poradu jsem se dostavil
 v novém obleku a ránu už jsem 
nejen necítil, ale už skoro nebylo znát, kam mě střelili.
        Dobytí Drážďan, největšího
 z odbojných měst, způsobilo, 
že se menší Jena vzdala hned a velitel osamoceného Karlsruhe
došel k logickému názoru, že další odpor je zbytečný. Vzdal
se pod podmínkou, že jeho podřízení nebudou trestně stíháni
za plnění jeho rozkazů. Vzal tím rytířsky všechno na sebe,
ale brzy jsme zjistili, že v Karlsruhe nebyly žádné popravy
bez soudu jako v Drážďanech, takže soudy jednaly jen krátce.
Šalamounsky se usnesly, že velitelé Jeny a Karlsruhe jednali
ve smyslu dříve platných zákonů a není tedy důvod k jejich
trestnímu stíhání.
        Neprotestoval jsem. Důležité
 bylo, že konečně nastal mír 
a bylo možné definitivně rozpustit armády.
        Prvotním úkolem bylo
 stabilizovat německou enklávu tady 
na Nové Zemi. Tomu jsem se musel věnovat především. Jakmile
se vzdali poslední odpůrci z řad Němců, mohli jsme se obejít
i bez další přítomnosti Američanů.
        Oficiálně jsem všem poděkoval za
 velikou podporu a pomoc 
při nastolení demokracie v Novém světě, ale oznámil jim, že
jejich další přítomnost není nezbytně nutná a od této chvíle
může mít charakter soukromé návštěvy. Zeptal jsem se majora
Redrivera, kdy a jakým způsobem se chce vrátit na Zem. Mohl
jsem mu nabídnout jedinou německou rybářskou loď, zakotvenou
v přístavu Hamburk, která přečkala atomový úder na Nimitz.
Na ní bych příslušníky pozemních zabezpečovacích skupin US
Navy poslal do některého pozemského oceánu, zatímco letadla
se mohla do Spojených států vrátit vzdušnými propustmi.
        Major Redriver mě nato požádal,
 abych mu umožnil spojení 
s americkým velitelstvím na Zemi pro další pokyny.
        »Obávám se, majore, že to nebude
 možné,« řekl jsem na to 
klidně. »Ano, mohl bych vás spojit s vaším velitelstvím, ale
vaše vláda odmítá jakékoli vyjednávání kterého se zúčastním.
Bojkot mé osoby vaší vládou jednání úplně přerušil. Kdybych
vás odkázal na hlavonožce, ti vám nepomohou ani v nejmenším.
S těmi se americká vláda rozkmotřila dávno. Nikdo jiný nemá
prostředky pro spojení mezi našimi světy. Jedině hlavonožci
a s nimi lze jednat jen mým prostřednictvím.«
        »Jak se mám tedy spojit se svými
 nadřízenými?« 
        »Obávám se, že se budete muset
 rozhodnout sám,« odtušil 
jsem. »Vaše vláda další jednání zablokovala.«
        »Podivná situace,« podíval se na
 mě. »Nechtěl jsem tomu 
věřit, ale vy jste se asi opravdu dostal do konfliktu s naší
vládou. Jak to vlastně cítíte?«
        »Vás a všechny Američany
 tady považuji stále za přátele, 
ale pochopte, nemám jinou možnost než to co vám nabízím. Ke
každému jednání potřebujete vždycky strany dvě.«
        »Proč vlastně vláda Spojených
 států přerušila jednání?« 
        »Vy jste neslyšel o mém
 obvinění?« 
        »Slyšel - ale považoval jsem
 to za maličkost.« 
        »Nejvyšší soud Spojených států
 má jiný názor.« 
        »To bude ovšem problém,«
 povzdychl si. 
        »Ne tak velký,« pokrčil jsem
 rameny. »Naštěstí se tady 
nacházíme na neutrální půdě. Jste a budete i nadále váženými
hosty a nevím proč bych se k vám měl chovat jinak než dosud.
Moje úloha zprostředkovatele jednání zřejmě skončila, co se
dá dělat. Ale vám ještě pomohu, jak jen to bude možné.«
        »Můžete obnovit spojení našich
 světů?« 
        »Pokud jde o propusti, mohu
 a kdykoliv. Pokud ovšem jde 
o další jednání, to teď nezáleží na mé osobě.«
        »Zapeklitá situace. Nemohl bych
 na Zemi intervenovat ve 
váš prospěch?«
        »Tím si nejsem jistý. Vaši
 nadřízení vás mohou přinutit 
mlčet o tom jako o státním či vojenském tajemství.«
        »To je pravda. Ale
 v Norimberku jsou ještě dva novináři. 
Těm nikdo nic zakazovat nebude.«
        »Chcete-li, poskytnu jim před
 odjezdem informace. Teď se 
však budete muset rozhodnout sám.«
        »Já mám v tomto případě
 omezenou možnost rozhodování,« 
řekl major Redriver. »Přiklonil bych se tedy k vaší nabídce.
Letadla odeslat vzduchem a zbytek výpravy lodí.«
        »Dobrá - zařiďte si to
 u svých podřízených.« 
 *****
        Následujícího dne začalo
 stěhování příslušníků pozemních 
oddílů US Navy do Hamburku, kde se měli nalodit na rybářskou
loď »Sieg Heil«, přejmenovanou na »Vorschuss«. Bylo
 nezbytné 
ji trochu opravit a vystrojit, ale to byla maličkost. Spolu
s příslušníky US Navy byli do Hamburku odstěhováni i všichni
členové odmítnuté loutkové vlády.
        Jako výraz vděčnosti jsem
 každému účastníkovi americké 
pomoci předal medailónek, který by ho opravňoval k libovolně
dlouhému pobytu v Novém Berlíně, až budou poměry mezi našimi
světy opět v normálu. Medailónky byly určeny nejen těm, kdo
misi dotáhli až do konce. Měli je obdržet i všichni členové
posádky Enterprise a dokonce i diplomaté loutkové vlády.
        Medailónky byly dílem
 hlavonožců. Každý obsahoval malý 
kámen. Dokud měl medailónek na krku jeho majitel, kámen měl
zářivě modrou barvu. Jakmile jej majitel odložil, kámen hned
zezelenal a ztmavl. Nikdo jiný než majitel jej nemohl přimět
ke změně barvy. Byla to malá ukázka mimozemského umění a též
jistého uznání hlavonožců těm, kdo pomáhali zlomit panství
nenáviděného Hitlera.
        Kromě této drobnosti byla
 každému dána nevelká krabička, 
obsahující deset küfferlinových injekcí. Všem bylo kladeno
na srdce, aby s tímto lékem pokud možno šetřili, neboť bude
na Zemi ještě dlouho vzácností. Cena injekce bude na Zemi po
obnovení kontaktů dosahovat třiceti tisíc dolarů, takže dnes
může být ještě mnohem vyšší, ujišťoval jsem je a doporučoval
každému, aby tento lék používal jen pro své nejbližší.
        Nejdéle jsem se loučil
 s Johnnym. Ujistil jsem ho, že na 
hrob jeho kamaráda Michaela v Norimberku nezapomenu.
        »Kdyby ti na Zemi kdokoliv kladl
 za vinu, jak jste se mě 
zastali v Denveru, musíš jim tvrdit, že jsi byl přidělen pod
mé velení a plnil jsi pouze moje rozkazy.«
        »Já to pořád nechápu,« zavrtěl
 hlavou Johnny. »Vždyť tam 
o nic nešlo. Jedna výstražná dávka do země, co je to? To se
snad u mariňáků víceméně předpokládá. Ostuda by byla, nechat
se i s vrtulníkem zajmout od tří chlapů s pistolemi.«
        »Možná šlo o víc, než si
 myslíš,« pokýval jsem hlavou. 
»Kdyby tě za to chtěli stíhat, odkaž je na můj rozkaz.«
        Potají jsem mu dal další
 vysílačku, kterou by se se mnou 
mohl spojit. Nechtěl jsem být odkázán na doktora Stormera,
bývalého člena loutkové vlády. Johnny byl přece můj kamarád,
na něho jsem se mohl spolehnout více.
        Pak nastal okamžik odletu letadel.
        Nejprve vzletěly všechny
 vrtulníky, seřadily se do šňůry 
a jedna po druhé zmizely modravým kolem. Počítal jsem, že na
Zemi snadno zajistí, aby se tomuto místu vyhnula letadla, až
budu posílat rychlejší stroje.
        Za pět minut odstartovaly
 všechny stíhačky a bombardéry 
US Navy a také tak v jediné řadě proletěly na Zem. Přelet se
uskutečnil podle výpočtů nad Pacifikem, na dohled západního
pobřeží Spojených států.
        Loď Vorschuss byla zatím
 dokončována. Čekal jsem, až se 
proti Hamburku nastaví Atlantický oceán, aby nedopadla jako
Gloomy. Mezitím jsem jednal o podrobnostech s oběma novináři
- a vyslechl si i první oficiální protesty loutkové vlády.
Požadovali odškodné za nadarmo ztracený čas. Odkázal jsem je
opět na toho, kdo je na Novou Zem pozval.
        Nastal čas odplutí. Opravdu
 vřele jsem se loučil už jen 
s majorem Redriverem.
        »Vy za to nemůžete, majore, ale
 kdyby se vás někdo ptal, 
jak to vidíte, řekněte mu pravdu.«
        Modré kolo se objevilo jenom na
 okamžik přímo ve chvíli, 
kdy Vorschuss odrazil od mola. Proskočilo kolem - a zmizelo.
Jen zvlněná hladina se ještě chvíli uklidňovala.
        Zůstal jsem na Nové Zemi uvězněn
 jako předtím. Tentokrát 
ne proto, že bych neměl k dispozici propust. Tentokrát mě tu
držely podivné zákony Spojených států.
 *****
 
 
 
 
 
 
