Index Dozadu Dále Obsah



Loutkový kabinet

      
A pak jsme vyrazili - a nestačil jsem se držet. Jestliže prve Uaxio spěchala, pak se teď vyloženě hnala. Možná, že mi to jen připadalo rychlejší, protože jsem na sobě neměl úplný oděv a horký tropický vítr mě okamžitě profoukl. Ovšem proti prvnímu svezení tohle pokračovalo úplně jinak.
       Místo aby se mnou Uaxio běžela na zemi pod korunami těch vysokých prastarých stromů, vyšvihla se na jeden ze šikmých kmenů a po něm vyjela až do koruny. A tam jsem teprve poznal co je to rychlost. Cestování v korunách stromů nebylo hladké jako běh po zemi, byl zde navíc houpavý pohyb nahoru a dolů, až se mi místy zvedal žaludek jako při mořské nemoci.
       Uaxio přeskakovala snadno z větve na větev, ačkoliv mezi některými byla až sedmimetrová vzdálenost. Pořád mě měla na hlavě, jen jedním chapadlem si mě přidržovala. Ve výšce jsme se snadno přehoupli i přes říčku, rozložité koruny stromů se nad ní na mnoha místech ve výšce spojovaly. Připadal jsem si jako Jane v knize Tarzan, vládce opů a pochopil jsem, proč Němci Kopffüsslerům říkali opice. Tvarem těla se sice opicím více podobáme my, ale způsob pohybu ve větvích ovládají lépe než kterákoliv opice, která kdy na Zemi žila.
       »Nemáš hlad?« zeptala se mě náhle.
       »To je dobré,« mávl jsem rukou.
       »Když už cestujeme našimi plantážemi, škoda neochutnat. Neboj se, známe i co vám chutná. Máš raději sladké, nebo si pochutnáš na mase?«
       »Na mase,« podotkl jsem. »Ale nevím, zda je tady seženeš a už vůbec nemluvím o úpravě.«
       »K čemu úprava? Mělo by být slanější?«
       »Dejme tomu,« přikývl jsem.
       Neznatelně změnila směr a vyšplhala se náhle se mnou až vysoko do větví. Byla tu pravá houština drobnějších větviček a spousta hustého listí. Uaxio vylétla nad ně, na okamžik mě oslnilo jasně zářící slunce, ale hned jsme sestoupili dolů, do tmavšího »podpalubí«.
       Podala mi jedním chapadlem podlouhlý plod. Podobal se na první pohled okurce, až na to že byl tmavohnědý. Uaxio měla ve svých chapadlech dva další. Ukázala mi, jak se dá oloupat slupka; ten proces připomínal loupání banánu.
       Kdyby uvnitř nebyla drobná černá semínka jako v melounu, měl bych dojem, že pojídám uherský salám. Dužina byla pevná, bez zbytečné šťávy, chuť měla slanou, salámovou. Ukusoval jsem ji chvíli, až jsem měl pocit, že víc nemohu. Snědl jsem sotva polovinu, zatímco Uaxio spořádala dva takovéto plody. Zajímavé bylo, že přitom stále běžela korunami stromů, ani na chvilku nezpomalila, jen jsem měl dojem, že si tentokrát trochu vybírá cestu, aby se mnou nemusela skákat tak daleko z větve na větev.
       »Asi to nesním,« přiznal jsem.
       »Ukaž,« přebrala z mé ruky plod a zakousla se do zbytku. Za chvíli měla v sobě i to co jsem nedojedl.
       »Velkou výhodou vás lidí je, že spotřebujete méně jídla než my,« řekla - jako bychom neletěli vzduchem. »Stačí vám mnohem menší úroda než nám, dokonce si vystačíte s plodinami pěstovanými přímo na zemi. Jen nechápu, proč zbytečně kácíte stromy, které rodí podstatně více než rostliny dole.«
       »Možná je to tím, že o nich nevíme. Anebo je pro nás moc obtížné sklízet v oblacích.«
       »Nevadí,« odtušila. »Každý máme jiné výhody a nevýhody. Pravda je, že se uživíte na menší ploše než potřebujeme my.«
       »Neumíme to tak jako vy,« přiznal jsem. »Ale doufám, že se v budoucnu shodneme. Lépe než dosud.«
       »Ti co tu žili, se budou muset hodně změnit,« řekla po chvilce mlčení. »Ale nerada bych, aby se změnili k horšímu. Zdá se mi, že Američané jsou mnohem přátelštější než Němci, ale po posledních zkušenostech s nimi - nevím, nevím. Budeš na to muset řádně dohlédnout.«
       »Poslyš,« obrátil jsem se k ní. »Zřejmě vůbec neuvažuješ o tom, že se chci vrátit domů, na Zem.«
       »Vždyť se tam vrátíš,« uklidňovala mě. »Ale neuvažuji, že by ses vrátil dřív, než to tady dostanete do přijatelného a hlavně stabilního stavu.«
       Zamyslel jsem se.
       »Máš asi pravdu,« přiznal jsem. »U nás na Zemi se říká, že nikdo není nenahraditelný. Ale rovněž je pravda, že někdo mívá větší vlohy k některým věcem, než sto jiných.«
       »Vidíš,« řekla shovívavě. »A teď pozor, jedeme dolů. Les tu končí.«
       Sjela dolů po šikmém kmeni. Před námi byla velká zničená plocha, pokrytá rozštípanými kmeny.
       »Sem dopadl bílý oheň Němců,« upozornila mě.
       Brzy jsem uznal, že touhle zkázou bych se sotva prodral. Větve stromů bez listí tvořily propletenou houštinu či spíše mřížoví, uvázl bych na prvních metrech. Takovými houštinami se lidé na Zemi obvykle prosekávají mačetami, ale Uaxio se i tudy s lehkostí přenesla. Naštěstí jsme přecházeli okrajem této plochy, kde stála vysoká skála. Za ní bylo údolíčko kam vliv Q-bomby nedosahoval. Uaxio se mnou nevyšplhala do korun stromů, ale pokračovala po zemi - chybělo nám ostatně sotva sto metrů ke známému postrannímu vchodu do hnízda Xijtra, jen že jsme přišli z opačné strany než dosud.
       Opět jsem tady, kde jsem poprvé jednal s hlavonožci.
       V jednom měla Uaxio pravdu.
       Nemohl jsem odejít teď, kdy nebylo všechno hotové, tak jak jsem si přál.

*****

       Sesedl jsem a vstoupil do jeskynního komplexu. V boční jeskyni seděl u oněmělé vysílačky nešťastný Arnold Beauty. Když mě spatřil, vyskočil úžasem.
       »Oto - co se děje? Jako kdyby Enterprise úplně zmizela ze světa!«
       »Přesně tak,« řekl jsem. »Zmizela. Domorodci se s tvými krajany nepohodli a katapultovali Enterprise zpět na Zem, do Pacifiku. Neboj se, všichni jsou v naprostém pořádku. Jenom tě prosím, zatím to nikomu neříkej.«
       »Ale proč?« vykřikl. »Proč se nepohodli?«
       »Bohužel, zdá se, že se to stalo právě kvůli mně,« řekl jsem smutně. »Je mi to moc líto.«
       »To je konec příměří?«
       »Neboj se, není,« povzbudil jsem ho. »Jistě sis všiml, že se k tobě pořád chovají jako přátelé.«
       »Ano, ovšem - ale... co budeme dělat?«
       »Pokračovat v tom, co jsme začali.«
       »Bez Enterprise?«
       »Bez ní,« přikývl jsem. »Bude to obtížnější, protože nám ubyla veliká podpora. Naštěstí je to v úplně jiných kolejích než na počátku. Berlín je náš a s ostatními městy bude méně práce. Především je konečně kaput Hitler a veliká část Němců se k nám přidala.«
       »Já to pořád nemohu pochopit. Co se kolem tebe vlastně semlelo? Proč to všechno? Cožpak jsme si dost nerozuměli?«
       Řekl jsem mu bez obalu, jak jsem byl vsazen do vězení na lodi Gloomy a odvážen k soudu do Států.
       »To jsem slyšel, ale nechápu. Proč? Víš, hodně jsme tady o tobě diskutovali, když nebylo co dělat. Naši kluci přece byli na Zemi s tebou a dušovali se, že jsi tam neudělal nic, co by nebylo oukej.«
       »Nemyslím, že bych se dopustil něčeho špatného,« pokrčil jsem rameny. »Ale na Zemi zřejmě dospěli k názoru, že jsem nebezpečný zločinec a že mě musí odsoudit.«
       »Jak jsi jim vlastně dokázal uprchnout? Jak vidím, utekl jsi jim bez šatů...«
       »Kdyby jen to!« vzdychl jsem si. »Já jsem přitom zničil loď Gloomy, která mě odvážela do Států.«
       »Poslyš, nemohlo by to mít nějakou souvislost s tím, že dnes ráno kapitán Turranch vyhlásil novou vládu nad oblastí Berlína?«
       »Hleďme! A že o tom nevím! Co je to za vládu?« zpozorněl jsem.
       »Ze Země přijela skupina německých úředníků a prohlásila se za zástupce Německa na Zemi. Chtějí prý oficiálně spojit Nové Německo s pozemským Německem.«
       »Kde jsou?«
       »V Berlíně, kde jinde?«
       »A co ostatní?«
       »Podporují je, jak jinak?«
       »Díky, Arnolde,« poděkoval jsem mu. »Začínám to chápat. Prosím tě, nemohl bys mi zavolat Norimberk?«
       Arnold zapnul vysílačku. Vzhledem k tomu, že tu vysílaly jen tři stanice - Xijtra, Norimberk a Berlín - dovolal se za malou chvilku.
       Požádal jsem velitele základny Norimberk o helikoptéru s Johnnym a Michaelem.
       »Jsou v Berlíně. Vezou delegaci ze Země,« zněla odpověď.
       »Máte přehled o situaci?«
       »Zdá se mi, že ano. Letadla z Enterprise, pokud byla ve vzduchu, postupně pro nedostatek paliva dosedají na letiště Norimberk, ale zatím je přijímáme bez problémů. Jen nevím, budeme-li mít pro ně palivo i na start.«
       »Mějte neustále připravených pár stíhačů, kdyby se něco semlelo. Radary je snad dokáží varovat a kdyby něco, letadla se jistě dostanou do vzduchu. Jinak vám děkuji za zprávu,« skončil jsem.
       »Dokážeš navázat spojení s letícím vrtulníkem?« zeptal jsem se jen tak přes rameno Arnolda.
       »Jistěže,« přikývl. »Mám tu tabulku identifikačních kódů a mohu jim zavolat okamžitě.«
       »Tak mi je zavolej, prosím,« požádal jsem ho.
       Vyhověl mi v minutě.
       »Tady Johnny,« ozvalo se. »Co se děje?«
       »Hello, Johnny,« pozdravil jsem ho. »Máte plno, nebo se pro mě můžete stavit u Xijtry? Spěchám.«
       »Pořád máme permanentní rozkaz od Turrancha, takže mohu pro tebe zaletět třeba ihned.«
       »Pěkně prosím, Johnny. A pozdravuj Michaela.«
       »Budeme tam ve čtvrthodině.«
       »Díky, počkám na vás venku před jeskyní.«
       Arnold zrušil spojení.
       »Poslyš, Arno, mohl bys mi půjčit něco na sebe?« požádal jsem ho. »Vylétl jsem ze spacího pytle jenom tak, nestačil jsem se ani obléci. Ostatně nebylo do čeho, zavřeli mě bez šatů.«
       »Beze všeho,« přikývl. Pak se otočil a vytáhl z lodního vaku náhradní uniformu. Oblékl jsem ji - byla mi sice trochu velká a měla distinkce seržanta, ale nevadilo mi to.
       »Ještě jednou díky. Měj se krásně a ještě to tu chvilku vydrž,« podal jsem mu ruku na rozloučenou.
       Vyšel jsem na plošinu před vchodem do Xijtry. Nezůstal jsem ale stát před jeskyní. Šel jsem si prohlédnout zblízka kmen nejbližšího stromu. Zajímalo mě, jak dokázala Uaxio tak rychle vyšplhat do koruny, když podle mě na rozpraskané kůře nemohla použít přísavek chapadel. Zblízka se ale ukázalo, že na kůře každého stromu je dostatek hladkých plošek, na nichž se přísavka může úspěšně udržet.
       Náhle zasvištěla turbína a ozvalo se tepání listů. Hoši už tu byli - ti sebou nějak hodili!
       Zadíval jsem se na kabinu klesajícího vrtulníku. Náhle jsem zpozorněl. Pod Johnnyho oknem měly být namalované černé siluety tanků - trofeje z prvních bojů. Hledal jsem tam nový obrázek šedého Storcha - ale nebyly tam ani tanky. Buďto je hoši umyli, nebo - nebo to nebyl správný vrtulník.
       »Tady jsem!« zamával jsem na osádku.
       Náhle jsem zpozoroval, jak se oba rotační kulomety stáčí směrem ke mně. Na víc už jsem nečekal. Skokem plavmo jsem se přenesl za obrovský kmen stromu - a kulometná dávka rozčísla jen kůru stromu za mými zády. Ještě že byl strom tak silný, že by se za ním snad schoval i autobus.
       Aha - tak je to! To nejsou Johnny a Michael!
       Vrtulník pomalu manévroval, aby se ke mně dostal z boku, jenomže za obrovským kmenem mě nemohl objevit. Chystal jsem se rozesmát se tomu, ale najednou jsem si uvědomil, že by mě mohli dostat, kdyby na mě odpálili raketu. Lhostejno jakého typu, stačilo by, aby vybuchla stranou. Ohnivá stěna výbuchu společně se střepinami by mě musela smést. Naštěstí jsem na tuto možnost přišel dříve než oni, ale znamenalo to, že jsem se jich musel chtě nechtě rychle zbavit.
       Modravé kolo propusti prolétlo odshora dolů kolem nízko letící helikoptéry. V jednom okamžiku tu ještě visela sotva dvacet metrů ode mne, hrozivá a nebezpečná, a v následujícím okamžiku zmizela. Modravé kolo zhaslo tak rychle, jak rychle se objevilo. Horečnatě jsem vzpomínal, kde se na naší staré Zemi vynořili. Někde poblíž by teď mohly být Azory, přesněji jsem to nevěděl. Jisté je jen, že budou patřičně překvapení, syčáci. Na cestu do Spojených států jim už palivo nevystačí, ale když se nechají včas zaměřit, mohli by doletět na Azory, do Španělska nebo do Maroka.
       Jisté je jen to, že mi ubylo jedno nepříjemné nebezpečí. Kolik takových překvapení tu ještě bude? Celá delegace Němců z Gloomy. Jsou to vůbec Němci z Bundesrepubliky?
       Sotva jsem se uklidnil, začal se sem z dálky přibližovat další vrtulník. Tentokrát jsem pod oknem pilota brzy spatřil známé siluety tanků.
       Johnny přistál a já jsem sehnutý proběhl pod dotáčejícím se rotorem. Za okamžik jsem byl v kabině. Nebyla prázdná. Sedělo zde pět lidí v civilu a zaraženě si mě prohlíželi.
       »Hello, hoši,« vítal jsem se s piloty.
       »Máme zde delegaci ze Země,« ukázal Johnny dozadu. »Moc se tu ještě nevyznají.«
       »Vy jste Němci z Bundesrepubliky?« otázal jsem se jich německy.
       Potvrdili mi to, ale nějak nejistě.
       »Kam máte namířeno?«
       »Nach Berlín,« zněla lakonická odpověď.
       »Odkud jste?«
       »Z Bonnu, z ministerstva zahraničí.«
       »Výborně,« usmál jsem se. »Pošleme vás vyjednávat. Němci tady nemají v lásce Američany, k vám snad budou vlídnější.«
       »My nemáme za úkol vyjednávat,« odpověděl jeden z nich. »Máme sestavit vládu a jednat o připojení...«
       »Vládu? To je předčasné,« přerušil jsem ho. »Nejdříve za půl roku, dřív ne. Ale nebojte se, my už vás nějak zapojíme. Potřebujeme tu německy mluvící vyjednavače jako sůl.«
       »Nebudeme nikoho poslouchat,« naštětil se vysoký Němec. »Jsme delegace z Německa a máme jiné úkoly.«
       »Trochu je pozměníte,« usmál jsem se medově. »Nastaly tu nečekané problémy a budeme potřebovat každou ruku.«
       »Jaké problémy?«
       »Zmizela letadlová loď Enterprise. Myslel jsem si, že už to víte. Zůstalo tu osazenstvo základny Norimberk, ale to je pokud vím jen pár letadel, základna Hamburk a vojenská pomoc Berlín, kde je naživu pár Němců z Bundeswehru. Připojíte se k nim, budete si s nimi jistě rozumět a oni si s vámi také budou vědět rady.«
       »My máme sestavovat vládu. Nepatříme pod Bundeswehr.«
       »Ale ano, vládu. Jenže teď na to nebude čas. Teď patříte pod Bundeswehr a spolu s ním pod velení Norimberk.«
       »Velení základny Norimberk naopak spadá pod nás.«
       Jakmile jsem mluvil s Němci, mluvil jsem německy, jinak jsem používal angličtinu. Anglicky rozuměli všichni, kdežto němčina byla určena jen pro »vládu«.
       »Ba ne, hoši,« řekl jsem německy. »Situace se otočila. Teď tady bude horko, takže velení přebírají ti, kdo si budou vědět za všech okolností rady. Vy jste tu noví, proto budete zařazeni do ostřílenější jednotky.«
       Na obzoru se objevil Berlín.
       »Nevíte, kam se usídlila tahle prozatímní vláda?« zeptal jsem se Michaela anglicky.
       »Mají snad být v hotelu Rote Fahne,« odtušil.
       »Přemístíme je do budovy Gestapa. V podzemí jsou hluboké bunkry, budou tam chránění, kdyby nastalo bombardování.«
       »Bombardování?« vyjekl jeden z Němců.
       »Jistě,« obrátil jsem se na něho opět německy. »Můžeme je brzy očekávat. Letadla AWACS se neudrží ve vzduchu věčně. Sednou na letiště Norimberk, ale pro další lety nebudou mít palivo. Radary budou vyřazené a až si toho Luftwaffe všimne, nastane pořádný tanec. S tím musíme počítat.«
       »Jak je možné, že si sem zvete novou vládu, když tu není bezpečno?« rozčiloval se další z Němců.
       »Na to se přeptejte někoho jiného,« pokrčil jsem rameny. »Já se k vašemu pozvání nehlásím.«
       »A co vy tu vlastně děláte?« dorážel na mě Němec. »Kdo vás pozval do naší helikoptéry?«
       »Vyjednavače,« usmál jsem se. »A taky trochu šamana. Až budete potřebovat pořádný déšť, obraťte se na mě.«
       »Nedělejte si legraci, myslíme to vážně!«
       »Nedělám,« zavrtěl jsem hlavou. »Vyjednávám se zdejšími obyvateli - a ti dovedou poroučet počasí. Zatím nám pokaždé vyšli vstříc.«
       »To snad vyjednával nějaký Čech a ten je teď na cestě do Spojených států!«
       »Trošínku se nám to zamotalo,« přikývl jsem. »Ten Čech jsem já. Necestuji do Spojených států, ale do Berlína. Tahle helikoptéra mi byla určena k ruce trvalým příkazem, který je stále v platnosti. Takže jste vlastně mými pasažéry. Všechno je úplně jinak.«
       Doletěli jsme do Berlína. Na střeše hotelu Rote Fahne se podivně vyjímala další helikoptéra, ale byla už na odletu. Jakmile nám uvolnila plochu, dosedli jsme.
       »Počkejte na mě venku,« vypoklonkoval jsem své pasažéry.
       »Co máme dělat?« zeptal se mě Johnny.
       »Dokud neseženu radiotelefon, abych s vámi mohl udržovat spojení, počkejte na mě tady.«
       »Máme jeden navíc,« nabízel mi Michael.
       »Prima!« usmál jsem se na něho. »Tím se to zjednoduší. Posaďte vrtulník kousek na sever na stadión, jistě tam bude místa dost. Kdyby něco, trvejte na posledním příkazu vašeho kapitána, že jste mi k dispozici.«
       »Oto, co se tady vlastně děje?« ztišil hlas Johnny. »My do toho moc nevidíme, ale slyšeli jsme divné zvěsti.«
       »Povím vám to později, až tu nebudou tamti... Je to moc ošklivá historie a zdá se, že jste v ní pořádně namočení. Je mi to líto.«
       »A když přijde někdo jiný s novým příkazem?«
       »Trvejte na tom, že to musí být příkaz vašeho velitele. Tím je to jisté. Žádný takový příkaz nedostanete, protože už zde není kapitán Turranch.«
       »Enterprise je zničená?«
       »Ne. Pluje v Pacifiku. Domorodci ji tam poslali.«
       »Proti vůli kapitána?«
       »Ano. Pohádali se s ním a on jim chtěl poroučet, nebo co se mezi nimi stalo. Vyhodili ho i s lodí. Ale nebojte se, já nad vámi držím ochrannou ruku.«
       »No potěš! To vypadá na pořádné trable!«
       »Vypadá. Ale hrdinové od Jeny se snad nebojí.«
       »To jsem neřekl! Já jen, že to nebude jednoduché. Nebo snad ano?«
       »To tedy nebude,« zašklebil jsem se.
       Rozloučil jsem se s nimi a vedl pozemskou delegaci dolů. Sjeli jsme výtahem do velikého slavnostního sálu hotelu, kde bylo shromážděno několik desítek lidí. Větší počet jich byl v civilu, zbytek v uniformách US Navy.
       »Tady máte své kolegy,« řekl jsem Němcům, které jsem sem přivedl. »Omluvte mě, prosím.«
       Obrátil jsem se k východu a seběhl na ulici.

*****


Index Dozadu Dále Obsah