Měl jsem v úmyslu intervenovat za uvězněné Němce opět u presidenta ve Washingtonu. Washington se ovšem zase trochu posunul, takže jsme v Norimberku natankovali a pokračovali v letu směrem na Nové Fríské ostrovy.
       Podle poslední situace poslala letadlová loď Enterprise bombardovací svaz směrem na Novou Antarktis, ale o výsledku bychom se měli dozvědět později. Mezitím si vyřídíme další zdvořilostní a intervenční návštěvu.
       Letěli jsme na vypočítané místo, když jsme náhle potkali letoun, jaký jsme tu nečekali. Malý kurýrní Storch se nesl tak nízko nad lesem, že byl určitě neviditelný nejen radary Enterprise, ale i z letadel AWACSu.
       »Co s ním? Sundáme ho?« navrhl Johnny.
       »Nechal bych ho letět, sirotka,« mávl rukou Michael.
       »Není doba na to, aby si Němci lítali jenom tak pro svou zábavu. To letadlo má určitě svůj význam,« namítal Johnny.
       Storch nás zatím zpozoroval, obrátil se na útěk a snažil se ještě více se přilepit k vrcholkům stromů. Měl by naději uniknout pozornosti nadzvukových stíhaček, ale proti našemu vrtulníku šanci neměl.
       »Což ho takhle zajmout?« navrhl jsem.
       Američané to okamžitě pochopili jako nádherné zpestření. Vrtulník měl vyšší rychlost než chudák Storch, takže hra na kočku a myš mohla začít. V malé chvilce jsme nebohý kurýrní letounek dohonili a několika kulometnými dávkami přinutili změnit směr na Norimberk.
       Pilot se nám několikrát pokusil uniknout kličkou, ale na obratnost vrtulníku prostě neměl. Vždy to skončilo krátkou kulometnou dávkou, která ho nakonec vrátila do směru.
       Nad Norimberkem v podstatě rezignoval. Navedli jsme ho na letiště, které jsme dopředu rádiem upozornili, co se bude dít. Dole bylo připraveno několik džípů se střelci, kteří se už jistě těšili, jak posádku Storcha zajmou.
       Nenechali jsme jim ani tohle potěšení. Storch dosedl na konci dráhy. Vrtulník ho předletěl, klesl na beton a zamířil na letounek své dva rychlopalné rotační kulomety.
       Němci vylezli a zůstali stát s rukama za hlavou. Johnny zůstal sedět v kabině u dálkového ovládání kulometů, Michael s hrozivě napřaženou puškou M-16 a já s holýma rukama jsme rychle doběhli až k zajatcům. Němci se ale už vzdávali.
       Mezitím přijely první džípy. Naložily zajatce a vzali mě také - prý se mnou chce mluvit kapitán Turranch. Mrkl jsem na Michaela a zvedl palec pro Johnnyho.
       »Namalujte si pod okno šedého Storcha!« navrhl jsem jim.
       »To se nedělá,« chechtali se vojáci kolem mě.
       Netušili, že zajetí tohoto letadla bude důležitější, než by bylo jeho sestřelení.
       Němce zavřeli do vězení v letištní budově. Bylo tu více cel, dali tedy každého zvlášť. Nejprve chtěli vyslýchat toho menšího, ale pamatoval jsem se, že pilot byl vyšší. Nicméně ten menší už seděl v křesle a dva informační důstojníci ho zběžně vyslýchali. Identifikační číslo, cíl letu, účel letu, samé drobnosti.
       Spěchal jsem k vysílačce, potřeboval jsem hlavně rychle vyřídit rozhovor s kapitánem Turranchem, abych stihl let do Washingtonu. Ještě na chodbě mě ale zastavil jeden z Němců.
       Všichni Němci, zejména ti z Norimberku, nebyli odesláni do Ameriky. Pro několik jsme tu měli práci jako pro experty. Na letišti jich bylo osm a pamatoval jsem si všechny jménem, protože všech osm bylo vychováváno v rodinách a ne v domech Hitlerjugend, jako většina mladších. Johann Malkow pomáhal Američanům uvést do chodu rafinaci hitlernafty a často se na mě obracel s připomínkami a žádostmi. Ačkoliv Američané měli své tlumočníky, rozuměl jsem si s ním nejlépe ze všech.
       »Oto, člověče nešťastná,« obrátil se na mě po straně, když mě na chodbě spatřil. »Víš koho jste to zajali?«
       »Nevím. Snad nás bude zajímat,« odtušil jsem.
       »Počkej,« zadržel mě Johann za rukáv. »Ty nevíš, že jste zajali - prince Friedricha Hitlera?«
       Exploze bedny dynamitu na konci chodby by se mnou možná trhla stejně jako tato zpráva.
       »Cože? Jsi si tím jistý?«
       »Myslíš snad, že se mýlím? Srovnej si tedy jeho obličej s nejbližším plakátem.«
       Plakát zachycoval prince Friedricha Hitlera ve vznešené póze, oblečeného do císařských šatů, mnohem parádnějších než prostý oděv jeho otce císaře, ale ta podoba opravdu seděla.
       »Díky, Johanne!« kývl jsem.
       Chystal jsem se vstoupit do místnosti a vložit se do výslechu, ale Johann mě ještě chytil za rukáv.
       »Oto - prosím tě, nikomu ani slovo, že to víš ode mne,« požádal mě. »Kdoví, kolik našich se nemůže smířit s porážkou a nechci skončit fémovým soudem.«
       Podíval jsem se na něho s pochopením.
       »Samozřejmě,« přikývl jsem. »Nikdy jsem tě tady na tomto místě neviděl. Ale máš to u mě k dobru.«
       Vstoupil jsem a pozvedl ruku k árijskému pozdravu.
       »Heil Friedrich!« vyštěkl jsem tak nacisticky, že se na mě Američané udiveně podívali.
       Zato zajatec vyskočil. Neřekl sice nic a rychle se opět posadil, ale i jemu bylo jasné, že jeho inkognito skončilo.
       »Pánové, važte si tohoto zajatce,« obrátil jsem se na americké důstojníky. »Je to princ Friedrich Hitler, jediný syn Adolfa Hitlera.«
       Američané to však jen vzali na vědomí. Neměli zřejmě tu správnou úctu k pomazaným hlavám jako my Evropané.
       »Co zatím řekl?« zeptal jsem se anglicky vyšetřujícího důstojníka. Ten se na mě podíval jako na idiota, který se mu nepřípustně plete do práce.
       »Tvrdí, že zabloudili při letu Dresden - Berlín.«
       »Koncové letiště ještě beru. Jenže z Drážďan do Berlína přes Fríské ostrovy? To je trochu silný tabák.«
       Tlumočník to rychle polohlasem překládal do němčiny, ale zajatec trval na svém.
       »Vyletěli jsme z Drážďan a dostali se do oblačnosti.«
       »Žádná tam není,« podotkl jsem suše. »Veškerá oblačnost je soustředěna nad Severním oceánem.«
       »Letěli jsme v mracích a když zmizely, nacházeli jsme se nad Frískými ostrovy,« trval na svém zarputile princ.
       »Mraky nejsou ani mezi Frískými ostrovy a Antarktidou,« zavrtěl jsem hlavou. »Byl jste na návštěvě vaší základny. Mě to velice zajímá. Proč sám princ Friedrich Hitler navštěvuje osobně tajnou Antarktickou pevnost?«
       Zajatec se na mě podíval úkosem.
       V té chvíli se zatřásla podlaha. Zazvonily skleničky na stole, ale hned všechno utichlo. Zemětřesení - trvalo ovšem sotva sekundu.
       Princ se ihned podíval na hodinky, ale neznatelně přitom zavrtěl hlavou.
       »Copak? Nesouhlasí vám velitelský čas?« popíchl jsem ho.
       »Urychlili to o čtvrt hodiny,« odsekl Friedrich Hitler nasupeně. »Budiž, stejně se to rychle dozvíte. V této chvíli přestala existovat americká základna na pobřeží Severního oceánu, pánové. Samozřejmě i s Hamburkem jako takovým.«
       Pronesl to tak vítězoslavným tónem, jako kdyby nám právě nadiktoval podmínky naší kapitulace.
       Jeden z amerických důstojníků vyběhl na chodbu. Nejspíš se šel přesvědčit o tomto výroku.
       »Neřekl bych, že vyletěl do povětří Hamburk,« řekl jsem klidným tónem. »To bylo z mnohem větší dálky. Odhadl bych, že to byla - pevnost Antarktis.«
       Mladý Hitler se na mě podíval nesmírně zlým pohledem.
       »To se brzy ukáže,« odsekl. »Škoda, že jsme nevěděli, že máte další základnu právě tady v Norimberku. Další střela by šla sem. Nevadí, my to brzy zjistíme. Střel máme dost.«
       »Jen aby!« zapochyboval jsem.
       Vrátil se zpravodajský důstojník.
       »Hamburk je v pořádku,« oznámil všem ulehčeně. »Přišlo první stručné hlášení o akci Antarktis. Cíl byl zasažen.«
       »Takže naše základna v Hamburku stojí dál, zatímco vaše v Antarktidě je v pekle,« obrátil jsem se k Hitlerovi. »Asi jste tam měli hodně střel, když to bylo znát až tady, že?«
       Neodpověděl, jen po mě blýskl očima.
*****
       Ponechal jsem ho zpravodajcům a vyšel jsem ven. Vrtulník s Johnnym a Michaelem stál nedaleko - hoši mezitím přelétli k budově a dotankovali nádrže. Mohli jsme letět dál.
       V té chvíli se nad letištěm ozval svist turbín.
       Letělo sem letadlo US Navy - tuším F-18. Vypadalo nějak divně. Bylo bez směrovky, pravé křídlo nalomené a táhl se za ním pruh černého dýmu. Přímo nad letištěm se ozvala tlumená rána, z letadla vylétla malá postavička a letadlo zlomilo kurs ostře k zemi. Vlétlo do lesa za betonovou stěnou, ozval se tam další, silnější výbuch a mezi stromy vylétly plameny.
       Zdravotníci vyběhli s nosítky k místu, kam se snášel na padáku pilot. Ten ale dopadl na nohy a zůstal stát. Odepnul padák a obklopen zdravotníky zamířil k nám.
       »Hello,« pozdravil důstojníky, kteří vyběhli z budovy. Poznal jsem ho. Byl to George Macuss, černoch se kterým jsem letěl krátce po zahájení mise Nimitz & Enterprise.
       »Co se děje? Kdo vás tak zřídil?« podivil jsem se.
       George měl obličej od krve, ale držel se na nohou jakoby nic. S jeho náturou býka to nebylo tak divné.
       »Kdo mě zřídil? Nikdo živý,« odpověděl. »Jsem poslední z Antarktické akce. Nikdo další už nepřiletí.«
       Vedli ho dovnitř, šel jsem s nimi. George dostal horký čaj a rychle se napil.
       »Byli jste prý úspěšní,« zajímalo mě.
       »Oh yes, Oto,« usmíval se na mě svým zářivým úsměvem, zatímco mu zdravotníci umývali obličej od krve. »Dostali asi dvanáct protipevnostních raket do kožichu, jednu po druhé. Každá okamžik poté, co jí její předchozí sestřička prorubala další kus cesty. Naše letadla utvořila čertovo kolo a sypala je tam jednu za druhou. Museli mít na střeše strašně tlustou vrstvu betonu, ale dvanáctá nejspíš prorazila dovnitř.«
       »Takže jste pevnost zničili?«
       »Já jsem to viděl - ale nezapomenu na to,« zvážněl náhle a podíval se na mě. »Oto, bylo to něco příšerného. Najednou se tam zablesklo. Nic nevylétlo ven, žádný oheň, žádný oblak dýmu, jen naše letadla zničeho nic ozářil jakýsi bílý oheň zespodu, z pevnosti. Potom jsem viděl - nedovedu si to nijak vysvětlit, ale je to naprostá pravda - nějaká neznámá síla popadla naše letadla - a vcucla je dovnitř do toho ohně.«
       »Cože?« neudržel se jeden z důstojníků. »Dovnitř?«
       »To je v pořádku,« přerušil jsem jeho divení. »Tyto pumy se tak projevují. Znamená to, že byli opravdu úspěšní.«
       »Měl nám ale někdo říci, že to bude taková síla!« skoro vykřikl George. »Ono to najednou do sebe začalo vtahovat vše okolo. Sníh, led i skály... Byl jsem od toho nejdál, jistil jsem zadní stranu, neměl jsem ani protipevnostní rakety, jen běžné protiletadlové - ale smýklo to se mnou skoro o dvacet kilometrů, letadlo se mnou dělalo kotrmelce jako když barman třepe šejkrem, mlátilo to se mnou o přístroje...«
       Na chvilku se odmlčel. Jeho odřený obličej, samá krevní podlitina, potvrzoval, že si příliš nevymýšlí. Vypadal jako poražený finalista mezistátního turnaje v boxu - a to měl za letu na hlavě leteckou přílbu.
       »Věděli jste, že ta základna je plná atomových raket.«
       »Věděli,« přikývl. »Nikdy neletěl nikdo z nás nablízku, když dopadala další raketa. Proto nám to trvalo tak dlouho. Být tam obyčejné atomové rakety, rozlétli bychom se nejspíš při jejich výbuchu do všech stran a trvám na tom, odnesl by to nejvýš jeden z nás - možná dva, tři. Ale tohle... vtáhlo je to do pekla všechny, všechny...«
       Chvíli seděl a zakryl si oči rukou.
       »Potom jsem najednou uviděl, že letím šikmo proti ledu, ale ještě jsem to vybral. Letounu chyběla směrová kormidla, křídlo bylo nějak divně ohnuté, ale turbíny běžely a já byl naživu. Vysílačka fungovala, ohlásil jsem tedy na Enterprise splnění mise a požádal jsem o navedení nad pevninu, ale jak jsem se sem dostal, to nepovím ani reverendovi při zpovědi, prostě to nevím. Jistě, na nějaké útržky si pamatuji. Letěl jsem nejprve nad mořem, pak nad hustými lesy. Nebyl to ale žádný výlet. Letadlo nebylo stabilní, buď sklápělo čumák dolů, nebo by se chtělo vzepnout do výšky, ale to by určitě skončilo vývrtkou a kráterem v zemi. Vzpamatovával jsem se, ale příliš pomalu. Motory byly přehřáté a začaly slábnout. Nakonec jsem v poslední chvíli spatřil letiště a na něm naši helikoptéru. Na víc jsem nečekal a katapultoval se.«
       »To bylo v pořádku,« přikývl letecký důstojník, který se nacházel až vzadu a dosud jen poslouchal. »S tím strojem se nedalo ani zatáčet, natož přistávat. Při dosednutí by se asi odlomilo křídlo a vzhledem k tomu, že motory už kouřily, asi by to nedopadlo dobře. Katapult byl jediné správné řešení.«
       »Kolik vás bylo původně?« otázal jsem se tiše.
       »Devět bombardérů, dvanáct stíhaček. Šest jistilo přímo, šest spolu se mnou z větší dálky... ale mám dojem, že jsem zůstal z celého našeho comba sám...«
       »Možná to rozhodlo válku,« utěšoval jsem ho. »Určitě to stálo za to. Přinejmenším jste na poslední chvíli zachránili Hamburk a kdoví, možná i Enterprise.«
       »Však to taky byla šlupka!« ožil George.
       »Bodejť!« plácl jsem ho opatrně po zádech. »V pevnosti byly všechny zásoby Q-bomb, co Čtvrtá Říše vyrobila od konce Druhé světové války!«
       »Vážně?« rozzářil se opět George.
       »To by mohli zjistit zpravodajci od dnešních zajatců,« obrátil jsem se na důstojníky US Navy. »Myslím, že princ byl poslední, kdo Antarktickou pevnost opustil.«
*****