Index Dozadu Dále Obsah



       Pohlíželi na mě všichni, jako kdyby mě tu očekávali. Což nejspíš byla pravda.
       »Sem jsi neměl chodit,« promluvil jeden z nich nevlídně. »Tak to nebylo domluveno.«
       »Co bylo domluveno, stalo se,« opáčil jsem. »Dál už jsme nic nedohodli, ale právě proto jsem nic neporušil.«
       »Sem jsi neměl chodit,« opakoval hlavonožec.
       »Proč? Že tu je propust? Vždyť jste mi o ní sami řekli!«
       »To je možné,« souhlasil hlavonožec rozmrzele. »Ale my tady očekáváme útok lidí. Nesmíš se divit, že k lidem nejsme přívětivě naladěni.«
       »Ano, chápu,« přikývl jsem. »Vždyť vám ani nevyčítám, že jste mě napadli už na rozcestí nedaleko odtud. Ostatně se mi nic zlého nestalo.«
       »Člověka by to zabilo.«
       »Mě ne, to je důležité.«
       »Poslouchej, to nám tak bezmezně věříš?«
       Podíval jsem se na něho udiveně.
       »Jistěže,« přikývl jsem.
       »Být na našem místě vaši lidé, také bys jim tak věřil?«
       »Být na vašem místě Němci, byl bych opatrnější.«
       »Jak si můžeš být tak jistý, že jsme lepší?«
       »Nemůže být tak těžké být lepší než hitlerovci,« podotkl jsem. »Spíš bych se divil, kdybyste byli horší.«
       »Dobrá,« souhlasil hlavonožec. »Zřejmě jsi splnil slib, to ti věříme. Co od nás čekáš dál?«
       »Pokračovat v rozhovorech,« odtušil jsem.
       »Myslíš si, že na dalších jednáních máme zájem? Teď když máme opět vládu nad propustmi?«
       »Tak jsem se dohodl s Uaxio.«
       »Možná - s tou umírněnou ses dohodl.«
       »Tvrdila mi, že jedná i za ostatní.«
       »Měla pravdu, ale jen částečně. Přesvědčila Velký sněm, abychom ti dali quro a vyslali tě zabít Nordena. Nic víc už jste nedojednali a ani dojednat nemohli.«
       »Mám její slib, že budeme v jednáních pokračovat,« trval jsem na svém.
       »Tak ses měl obrátit za ní! Ona žije v hnízdě Xijtra, ne tady. Tady nemá ani ona co dělat.«
       »Tady bylo první místo, kde bych na vás narazil. Buďto bych vás našel tady, jak se ostatně stalo, nebo byste se sem co nejdříve vypravili. Předpokládám, že jste Němcům nechtěli dovolit obnovit chod této propusti.«
       »Už jsme si ji obnovili - ale pro sebe.«
       »To je v pořádku,« kývl jsem. »Jednání mohou pokračovat, nebo ne?«
       »Nemáme zájem na dalším jednání s vaší rasou. Jste velmi úskoční a nedržíte slovo.«
       »Možná - asi myslíte Němce. Já slovo držím.«
       »Ty jsi schopen zradit vlastní krev - kdo ti má věřit?«
       Tohle mě urazilo.
       »Domluvili jsme se přece, že hranice nemají vést mezi rasami, ale mezi slušnými a neslušnými bytostmi. Splnil jsem slib, protože jsem vás považoval za slušné.«
       »Ty jsi slib splnil - Němci ne.«
       »Němci sliby neplní - vy ano? Tak zní otázka.«
       »Jdi si vyjednávat za Uaxio. Tady nemáš co dělat. My své sliby také plníme - jinak bys už nežil.«
       »Nejde jen o mě,« podotkl jsem. »Nejde ani o Němce. Tady jde o víc, o mnoho víc.«
       »O co?« podíval se na mě hlavonožec.
       »Víte o tom, že Norden udržoval spojení se starou Zemí?«
       Hlavonožci zpozorněli.
       »Jak?«
       »Udržoval nějaký malý, nepatrný otvor. Poslouchal rádio, takže věděl, co se na Zemi děje.«
       »Má to nějakou souvislost?«
       »Má. Země je krátce před vynálezem vlastní propusti, ale jiného typu než vaše. Je otázkou času, kdy se pokusí navázat spojení s tímto světem.«
       »My už je sem nepustíme,« zavrčel hlavonožec.
       »Myslíte si? Co když bude pozemská propust tak odlišná, že ji nezablokujete? Nebude lépe dohodnout se v míru, než se opět utkat v nepřátelství?«
       »Víš co? Vypadni odtud!« zvýšil hlas hlavonožec. »Pokud si vážně myslíš, že se domluvíš s Uaxio, běž si za ní!«
       Víc už jsem zvážnět nemohl.
       »Znamená to, že s vámi jednat nemohu?«
       »Je to zbytečné. My máme od Velkého sněmu úkol nedovolit lidem použít tuto propust. O jednání nebyla řeč. Odejdi.«
       Na dvě vteřinky jsem se zamyslel.
       Proč to nepřiznat? Jejich jednání mě zklamalo. Ale jistě bude lépe jít za Uaxio, než se zdržovat tady.
       »Dobrá, jak myslíte,« opáčil jsem. »Budu jednat s Velkým sněmem a s Uaxio. Tam snad budou vstřícnější.«

*****

       Uklonil jsem se lehce hlavonožcům, otočil se a vracel se stejnou cestou na povrch.
       V kruhové šachtě s točitými schody jsem se zarazil.
       Shora se ke mně nesl hluk. Těžké okované boty, němčina. Hluk se ke mně rychle blížil. Zhasl jsem baterku a rychle po točitých schodech sestoupil o několik otáček dolů, v dobré víře, že Němci vejdou tak jako já do chodby.
       Dupání se ke mně blížilo. Takhle nemohou hlavonožce za žádnou cenu překvapit, uvědomil jsem si. Neměl bych je přece jen varovat?
       Hluk začal rychle slábnout. Němci vešli do chodby, kudy jsem před chvílí opustil hlavonožce. Zamrazilo mě. Jdou si nejspíš pro smrt. Ale kdybych se je pokusil varovat, nejspíš by se mě pokusili zajmout. Tohle byla tajná německá základna a objevit zde cizince, asi by se nerozmýšleli střílet.
       Pomalu, opatrně jsem vystoupal po schodech. Nahoře nikdo nehlídal, ale ze sousedící komůrky se ke mně pootevřenými dveřmi donesly nějaké hlasy.
       Němci samozřejmě nečekali, že by k nim mohlo něco přijít zezadu. Byli dva a seděli u střílny, která kryla vchod. Když jsem je vyzval, aby odhodili zbraně a dali ruce nahoru, byli tak překvapení, že mě poslechli.
       »Hlídáte tak pitomě, že by vás mohl postřílet kdekdo,« vyčetl jsem jim, když přede mnou stáli s rukama nad hlavou.
       »Co tady děláte?« vyštěkl na mě menší. »Tady je vojenský prostor, sem nikdo nesmí!«
       »Já vím,« odtušil jsem. »Nechte ty ruce nahoře. Nemíním vám ubližovat, ale kdybych musel náhodou střílet, mám nabito střelami dum-dum.«
       »To je nepřípustné!«
       »Nemohu za to,« ušklíbl jsem se. »Nenabíjel jsem původně kvůli vám. Stačí vám to jako vysvětlení?«
       »Co od nás chcete?« zavrčel vyšší Němec s brýlemi.
       »Abyste přede mnou vyšli ven s rukama nad hlavou,« řekl jsem suše. »Nemíním riskovat, že po mně začnete střílet.«
       »To je cesta na smrt!« zděsil se menší.
       »Myslíte?«
       »Venku mohou být hlavonožci.«
       »Ti nejsou venku, ale uvnitř,« ujistil jsem ho.
       »Ale - tam odešli naši kamarádi!« zaúpěl menší.
       »Před chvílí šli kolem mě,« řekl jsem bez stopy soucitu. »Dupali a dělali strašný kravál. Jako stádo dobytka hnané na porážku. Za chvíli z nich budou mrtvoly.«
       »Proč jste je nevaroval?« vybuchl brejláč.
       »Protože byli připraveni střílet,« odsekl jsem. »Kdežto vy jste mi dali možnost vás překvapit.«
       »Myslíte, že by naši kamarádi stříleli?«
       »Kdybych si tím nebyl jist, varoval bych je.«
       »A co chcete dělat s námi?«
       »Vám dám na vybranou. V každém případě mě doprovodíte na kraj lesa, na tom musím trvat. Pak se buď vrátíte pro zbraně a budete lépe hlídat nejen co se děje před vámi, ale i co je za vašimi zády.«
       »Nebo?«
       »Mám pro vás ještě jednu možnost. Mám tady v lese auto, můžete jet se mnou. Myslíte si asi, že je to pitomost. Řeknu vám ale, je to jediná cesta, jak si zachránit život.«
       »Proč by to měla být jediná cesta?«
       »Během několika minut sem dorazí hlavonožci. Budete sami dva, takže proti nim nemáte šanci. Pojedete-li se mnou, snad to přežijete. Berte to jako nabídku, nebudu ji opakovat.«
       »Chcete po nás, abychom zradili kamarády?« podíval se po mně zle brejláč.
       Z dálky z chodeb se sem donesla krátká dávka z automatu, okamžik po ní druhá. Pak bylo opět ticho.
       »Tak - a zůstali jste sami,« podotkl jsem. »Nemíním tady čekat. Jdeme. Ruce nad hlavou - a ven! Pohyb!«
       Němci vyšli pomalu, ale já jsem jen opatrně vykoukl. Byl to dobrý nápad. Před pevností stálo obrněné auto Wehrmachtu. V kabině stál strážný, vysunutý ven do půlky těla poklopem ve střeše. V ruce držel samopal, ale ostražitě sledoval jen opačnou stranu.
       »Ruce vzhůru!« namířil jsem na něho pistoli.
       Mrkl na mě, ale náhle se ke mně otočil se zbraní v ruce. Byl jsem rychlejší, použil jsem namísto pistole modrý blesk. K jeho vyslání stačil kratší okamžik než je třeba na mrknutí oka. Strážný pustil automat a zhroutil se přes okraj poklopu na plechovou střechu auta.
       »Dvaašedesátko!« vykřikl udiveně brejláč.
       »Je mrtev,« ujistil jsem ho. »Kdyby odhodil zbraň, mohl by žít. Ale sami jste to viděli. Chtěl střílet.«
       »Ale - co to bylo? Čím jste ho zabil?« přikrčil se menší z mých zajatců.
       »Tajná zbraň,« ušklíbl jsem se.
       »Kde jste ji ukradl?« opáčil přísně větší, brejlatý.
       »Od vás ne,« odtušil jsem. »Vy byste mi ji nedali.«
       »Máte ji - ze Země?«
       »Nebudeme se dohadovat,« usekl jsem oba. »Jdeme do lesa. Tři kroky přede mnou - a žádné úskoky. Nebudu střílet, mám lepší zbraně. Teď už to víte.«
       Vedl jsem je do lesa až za skálu, kde dosud čekal Tiger. Blahopřál jsem si, že mě napadlo uklidit ho mimo dohled. Teď jsem měl opět volnou cestu.
       Před Tigrem jsem svým zajatcům poručil zastavit.
       »Hoši, je mi vás líto,« oslovil jsem je. »Pokud toužíte po hrdinné smrti, můžete se teď vrátit. Jestli chcete přežít déle než půlhodinu, můžete vsednout do vašeho obrněného auta a odjet, jenom nevím, jak to budou posuzovat vaši velitelé. Mohlo by se vám stát, že vás v nejbližší pevnosti postaví ke zdi. Když se rozhodnete odjet se mnou, jak vám opět nabízím, stanete se psancem jako já, ale vaše šance na přežití se tím prudce zvýší.«
       »Jak to myslíš?« zajímal se menší. Vyšší se na mě jenom skrz skla brýlí zle podíval.
       »Chci se vrátit na starou Zem. Pár Němců snad budu moci vzít s sebou. Staré Německo je hospodářsky prosperující země a pro pár krajanů se tam místo vždycky najde.«
       »My ale patříme sem,« odsekl brejláč.
       »Obávám se, že Čtvrtá Říše končí,« odtušil jsem. »Němce tady čeká peklo, které nikdo nepřežije.«
       »Ale ... já mám v Hamburku rodiče!« zaúpěl menší.
       »Zmlkni, Třiadvacítko!« vyhrkl prudce vysoký brejláč.
       »Budu se ještě snažit pár Němců zachránit, ale jinak než vzít je s sebou to nepůjde,« řekl jsem.
       »To je stalinská lest!« vybuchl brejláč. »Jestli na to naletíš, Třiadvacítko, bude to tvoje rodiče stát krk!«
       »Proč myslíš?« podíval jsem se na něho přísně.
       »Protože je to zrada Německa! Za to je kulka nejenom pro zrádce, ale i pro jeho rodinu!«
       »Nikdo se o tom nedozví,« opáčil jsem. »Všichni si budou myslet, že padl jako ostatní.«
       »Ale já jsem ještě naživu! A budu mluvit!«
       »Nebudeš,« podotkl jsem. »Právě teď sis zvolil hrdinskou smrt. Čtvrt hodiny po našem odjezdu budeš mrtev a nikomu nic nepovíš.«
       Náhle jsem zpozoroval podezřelý pohyb.
       »Na tvém místě bych to nedělal,« usmál jsem se klidně. »Jestli ten granát odjistíš, vybuchne ti v ruce. Dej raději ty ruce zpátky nad hlavu.«
       »Ty nejsi člověk, ty jsi ďábel!« vybuchl brejláč, ale po krátkém váhání zvedl ruce nahoru. V pravé už držel vajíčkový granát, naštěstí dosud neodjištěný.
       »Třiadvacítko,« mrkl jsem na druhého. »Teď máš poslední možnost. Nastup si nebo se přidej ke kamarádovi. Bude se vám snad spolu lépe umírat než jemu samotnému, ale já ti nabízím život. Rozhodni se.«
       »Jedu s vámi,« řekl rychle voják a přistoupil ke mně.
       »Můžeš na nás ten granát hodit,« obrátil jsem se klidně na brejláče. »Auto typu Tiger to vydrží, ale ty budeš mít za chvíli nouzi o munici. Nebo chceš jet přece jen s námi? Tady se za chvíli staneš potravou pro brouky.«
       »Já nikdy nezradím,« odsekl.
       »Tak tedy - odpočívej v pokoji!«
       Udělal jsem rukou ve vzduchu kříž a nasedl. Tiger prudce vyrazil na plný plyn mezi stromy.
       Za námi se ozval výbuch. Voják neodolal a hodil za námi vajíčko. Granát zachytil o větev a vybuchl v polovině dráhy k nám. Bylo mi brejláče líto, ale dva vojáky bych měl možná problém zpacifikovat, kdyby je napadlo vzbouřit se. Jednoho snad zvládnu snáze.
       Tiger šplhal do kopce.
       »Já jsem ho tam nechtěl nechat samotného,« vzlykal voják jako děcko. »Ale já mám ještě rodiče a oni mají jenom mě. To hoši z Hitlerjugend prostě nemohou nikdy pochopit.«
       »Ty máš ještě vlastní rodiče?« obrátil jsem se na něho. »Nemáš náhodou také vlastní jméno?«
       »Jak to víte?« podíval se na mě.
       »Protože já se jmenuji Ota,« podával jsem mu ruku. »Ota Vávra, narozený na Zemi. Jak tobě doma říkají?«
       »Matka mi říká Kurt... a po rodičích Werner.«
       »Dobrá, Kurte,« usmál jsem se na něho. »Nechci ti mluvit do toho, jestli jsi udělal dobře nebo ne. Myslím, že jsi ani nemohl jednat jinak. Někteří Němci, zejména ti zdejší, by ti to mohli vyčítat. Němci u nás na Zemi ti budou gratulovat.«
       »Gratulovat - za zradu?«
       »Německo je dnes jiné, než Čtvrtá Říše. Němci na Zemi tě pochopí úplně jinak. Pokud se nám podaří zachránit také tvé rodiče - a půjde-li to, i pár známých, budou tě obdivovat.«
       »Ale když - seběhlo se to tak náhle...«
       »To ano,« souhlasil jsem. »A připrav se, nebude to ještě jednoduché.«

*****


Index Dozadu Dále Obsah