Sunul jsem se pomalu tušově černou tmou. Proti mě náhle z boční chodby vyběhl kdosi s rozsvícenou baterkou. Otočil se ke mně a posvítil mi zblízka do očí.
       »Halt!« vykřikl. »Kdo jste?«
       Neviděl jsem, kdo to je. Z mých prstů vylétl za slabého zasršení modravý blesk a muž se bez výkřiku zhroutil k zemi. Sklonil jsem se k němu. Byl mrtev. Poprvé jsem použil svou implantovanou zbraň. Její největší výhodou byla bezhlučnost. Slabého sršení by si sotva kdo všiml. Vykroutil jsem mrtvému z ochablé ruky svítilnu a posvítil si do chodby.
       Ano, tady začínalo bludiště křížících se chodeb. Trochu jsem si ještě pamatoval, kde všude jsme odbočovali, když mě sem Franci vedl. Ale teď jsem se vracel a z druhé strany se mi všechny křižovatky zdály úplně jiné než při cestě sem.
       Spěchal jsem. Pravda, i kdybych zabloudil, musel bych se při troše trpělivosti dostat k východu. Jenomže jsem nemínil setrvávat v této pevnosti, až někdo znovu zapne kondenzátory vesmírné propusti - do zkratu. Automatické pojistky to sice poprvé vydržely, ale nebylo jisté, že vydrží pokaždé.
       »Halt!« ozvalo se za mnou.
       Napadlo mě, že jsem si měl obléknout Franciho plášť. Pak by mě mohli považovat za Nordenovu gorilu a nechali by mě na pokoji. Ale bylo už pozdě se vracet.
       Otočil jsem se. Doháněli mě dva muži v bílých pláštích. Neměli zbraně, patřili zřejmě k Nordenovým asistentům.
       Vyslal jsem druhý blesk.
       Jeden z mužů se zhroutil. Dával jsem si pozor, abych se soustředil jen na jednoho. Druhý na místě ztuhl hrůzou.
       »Svlékněte plášť! Rychle!« poručil jsem mu.
       Muž vytřeštěně zíral na mrtvé tělo kamaráda. Pak pomalu shodil plášť z ramen a vytahoval ruce z rukávů.
       »Vy jste ho...«
       »Hoďte mi ten plášť!« poručil jsem mu.
       Němec se k tomu neměl. Přistoupil jsem k němu, abych mu plášť vytrhl z ruky.
       V té chvíli proti mě vylétla jeho pěst. Kdyby jenom sáhl po zbrani, byl bych rychlejší, ale tak přesný úder na solar plexus jsem nečekal. Zkroutilo mě to bolestí. Stačil jsem ještě vyslat blesky a můj protivník bez hlesu padl přes tělo svého mrtvého kamaráda, ale i já jsem se stočil do klubíčka a chtělo se mi úporně zvracet. Vzpamatovával jsem se hrozně pomalu, ale přece - oni byli mrtví a já v pořádku. Narovnal jsem se, zdvihl s podlahy plášť a oblékl si jej.
       S baterkou v ruce jsem postupoval rychleji.
       »Kam jdeš, moulo?« oslovil mě kdosi zezadu. Prošel jsem právě křižovatkou úzkých chodeb a ten za mnou asi vystoupil z jedné z těch bočních.
       »Ven, na světlo,« odpověděl jsem mu německy s ležérním přízvukem.
       »Vždyť jdeš falešným směrem,« upozornil mě. »Tady musíš odbočit.«
       »Danke schön,« poděkoval jsem mu.
       »Bitte schön,« odpověděl zdvořile a víc si mě nevšímal. Ani netušil, že mu zdvořilost právě zachránila život. Aspoň pro tuto chvíli.
       Odbočil jsem podle jeho rady a zrychlil jsem.
       Náhle se pomalu, jako váhavě rozsvítily všechny žárovky na chodbách. Nordenovi technici zřejmě odpojili konvertor od sítě a spustili náhradní dieselagregáty. Tím mi jen ulehčili cestu ven. Oprava konvertoru bude dlouhodobější záležitostí a chybělo jim k tomu hlavní - vědomosti mrtvého Nordena.
       Ještě jednou jsem se musel vrátit. Tentokrát jsem poznal sám, že jdu špatným směrem a rozpoznal jsem křižovatku, kde jsem zapomněl odbočit.
       Konečně jsem byl u výtahu.
       Nakrátko jsem zauvažoval. Není pro mě výtah příliš velké riziko? Neměl bych se raději pokusit najít schodiště?
       Jenomže v pevnosti šel proud a každou chvíli zde vypukne poplach. Hledání nouzových schodů by mě nebezpečně zdrželo. Mohlo by se stát, že se nedostanu ven. Přivolal jsem raději výtah. Kabina přijela v pořádku, snad vydrží i cestu nahoru. Nastoupil jsem, zavřel dveře a stiskl nejvyšší tlačítko.
       Výtah jel dlouho, ale pokud jsem mohl odhadnout, bylo to asi stejnou dobu jako když jsme sjížděli dolů. To bylo dobré znamení. Nahoře jsem vystoupil - a přímo padl do rukou muže v černé uniformě SS.
       »Vy nevíte, že v nouzovém režimu je zakázáno používat vařiče a jezdit výtahem?« vyštěkl na mě.
       »Promiňte, zapomněl jsem,« odpověděl jsem.
       »Tady bude pořádek! Nahlásím vás. Jaké je vaše číslo?«
       »Jsem Nula,« odpověděl jsem mu.
       »Celé!« vyštěkl esesák a vytahoval z náprsní kapsy blok.
       Řekl jsem mu rodné číslo, tak jak jsem je měl napsané ve svém pozemském průkazu.
       »Děláte si blázny?« zavrčel výhružně. »Tak vysoké číslo přece neexistuje!«
       »Ale já jiné nemám,« usmál jsem se.
       »Cože? Halt, počkejte!«
       Než se mu podařilo rozepnout pouzdro s pistolí, vylétly z mých rukou blesky a esesák se s udivenou grimasou zhroutil na betonovou podlahu. Byl mrtev.
       Nezdržoval jsem se s ním, ale spěšně odcházel křivolakou betonovou chodbou. Naštěstí byla dostatečně osvětlená a krom toho jsem věděl, že musím jít pořád rovně až ke schodišti. Brzy jsem po něm začal vystupovat nahoru.
       Za mnou se ozvalo pískání píšťalek.
       »Achtung! Halt! Nikdo nesmí ven!«
       Ohlédl jsem se. Chodbou, kterou jsem pozoroval už trochu shora, běžel ke mně dav vojáků v černých uniformách SS. Bylo jich aspoň dvacet.
       Začal jsem brát schody po dvou, ale přitom jsem pocítil značnou únavu. Nebylo divu. Vyslal jsem dosud čtyři blesky. Potřebnou energii si elektrický orgán quro odebíral z živin v mé krvi, což se projevilo tíživou únavou a strašným, přímo vlčím hladem. Ale neměl jsem klid ke svačince.
       Můj náskok se začal zmenšovat. Muži za mnou byli zřejmě odpočatí a já jsem se sotva vlekl. Slyšel jsem je dupat pár kroků za sebou. Otočil jsem se - a modravým bleskem srazil dva nejbližší. Jak se hroutili dozadu, strhli s sebou další, živé kamarády. Na schodišti zavládl zmatek, zatímco já jsem opět pokračoval směrem k východu.
       Konečně vrchol schodiště.
       Před vrátnicí se mi postavil do cesty další esesák.
       »Ven se nesmí. Je nouzový stav a...«
       Nedořekl. Za mnou se na schodech ozývalo dupání desítek okovaných holínek, neměl jsem čas se s ním vybavovat. Padl na zem v modravém světle blesků. Pak jsem se otočil zpět ke schodům.
       Sedmý blesk. Tentokrát se rozvětvil na tři muže. Běželi po schodech těsně vedle sebe. Cítil jsem, jak slábnu, tento blesk byl rozhodně nejslabší. Nicméně stačil. Na schodišti padali muži přes sebe, živí sraženi mrtvými. Úzká prostora tím byla dokonale ucpána, ale nesměl jsem se na to spoléhat. Nebude dlouho trvat a budu je mít opět v patách.
       Venkovní pancéřové dveře byly uzavřeny. Zoufale jsem se rozhlížel, ale nebylo tu nic, žádná páčka, žádný vypínač. Až po několika mučivých vteřinách jsem si uvědomil, že esesák, který strážil vchod, vyšel z vrátnice. Ano, tam někde muselo být ovládání.
       Vběhl jsem tam. Vypínačů tady byla celá dlouhá řada, ale jen jeden z nich byl nejvíce ohmataný. Překlopil jsem páčku. Na chodbě se ozvalo kňouravé bzučení elektromotoru. Musel jsem počkat, až se pancéřová vrata otevřou natolik, abych se jimi protáhl ven.
       »Feuer!« ozvalo se za mnou.
       Mířili na mě tři esesmané. Další, nejspíš důstojník, je pobízel. Měli zamířeno, ale byl jsem mnohem rychlejší. Osmý blesk. Všichni čtyři se zhroutili nazpět, začali se kutálet dolů po schodech a strhávali pod sebou další.
       Otočil jsem se a protáhl se otevírajícími se dveřmi ven. Byl jsem z pevnosti venku, ale náhlý náraz zezadu mě odhodil zpět proti dveřím. Současně jsem slyšel prásknutí pistole.
       V pádu jsem se mimoděk otočil.
       Před pevností doposud stálo Nordenovo modré opancéřované auto. Jeho mlčenlivý šofér na mě mířil pistolí. Z hlavně se vinul tenký proužek dýmu.
       Vyslal jsem devátý blesk. Byl slabý, už sotva viditelný. Nordenův řidič se udiveně začal skládat na dláždění. Pomalu, ztěžka jsem se posadil. Na pravé straně prsou mě zle bolelo a bílý plášť rychle zčervenal mou krví. Rána sice vypadala ošklivě, ale nebyla z těch smrtelných.
       Pomalu jsem se postavil. Na své blesky už jsem se nemohl spoléhat. Šofér byl zřejmě v šoku, ale nebyl mrtvý. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se snaží pozvednout pistoli směrem ke mně. Věnoval jsem mu ještě jeden náboj, už poslední.
       Za mnou se ozvalo slabé bzučení elektromotoru. Někdo se konečně dostal do vrátnice a nenapadlo ho nic lepšího, než pancéřové dveře uzavřít. Oddychl jsem si. Přinejmenším jsem tím získal pár okamžiků, kdy mě nikdo nebude pronásledovat.
       Pomalu a obtížně jsem se zvedl. Připadal jsem si slabý, vyždímaný jako citrón. Dovlekl jsem se k Nordenovu šoférovi. Byl bezvládný a snad už konečně mrtvý. Rozhodl jsem se vzít si jeho vůz a odjet co nejdál, ale při pohledu na svůj bílý plášť s velkou červenou skvrnou mě napadlo, že budu příliš nápadný. Pohlédl jsem na šoféra. Nezdál se být vůbec zraněný a jeho livrej mi padla do oka. V ní snad nápadný nebudu.
       Košili jsem měl také mokrou a rudou od krve, ale rána se mezitím stačila zatáhnout a krev skoro netekla. Svlékl jsem opatrně šoféra a oblékl jeho livrej místo pláště. Pak jsem obešel auto, nasedl a nastartoval.
       Velké dveře pevnosti se pomalu otevřely. Vybíhali z nich esesáci, ale já jsem se už rozjížděl. Uslyšel jsem několik výstřelů, po zadním skle se rozlétlo několik vějířů trhlin, ale pancéřové sklo nepovolilo.
       Přidal jsem plyn a auto se rozjelo. Rojící se esesáky jsem nechal daleko za sebou.
       Náhle se zpětné zrcátko rozzářilo oslnivým bílým jasem. Záře vyšlehla z budovy Nordenovy pevnosti, ale nevypadalo to jako exploze. Obrovská betonová kupole se prolomila jakoby byla z perníku, ale ne směrem ven, jak by to odpovídalo při výbuchu, nýbrž dovnitř. V okamžiku, kdy se klenba propadla, zmocnila se postaviček před pevností jakási neviditelná pěst - a sežmoulala je okamžitě na krvavé kusy.
       Vzápětí tatáž neviditelná pěst udeřila do limuzíny, ale zepředu a ne zezadu, jak jsem čekal. Motor se zakuckal, ale obrněné auto tento úder překonalo. Přidal jsem plyn. Za mnou se teprve teď začal nad zborcenými troskami pevnosti zvedat velký hřibovitý mrak...
*****