Opouštěl jsem Reichstag s dobrými pocity. U východu jsem obdržel svou pistoli Parabellum s ponaučením, že není dobré chodit po městě s náboji dum-dum. Znamenalo to, že se mi asi dívali do zásobníku. Odvětil jsem na to, že jsem přiletěl na přímý rozkaz Vůdce a nestihl jsem přezbrojit, protože náboje zůstaly v autě, které je teprve na cestě sem. Uznali to, ale upozornili mě, že si mohu snadno zakoupit balíček normálního střeliva ve kterémkoliv obchodě s municí. Poděkoval jsem jim a prohodil, že tak učiním, jakmile budu volný.
       Nemělo jistě smyslu chodit po městě s výbušnými náboji, které mohou explodovat například už při pádu pistole na zem. Zašel jsem tedy do nejbližšího obchodu se zbraněmi a vyměnil náboje za konvenční střelivo. Nenápadného pána, který mě zvenčí sledoval, to zřejmě uspokojilo. Ale možná, že jsem si to jen tak namlouval.
       Potom jsem zašel do hotelu Rote Fahne, abych se tam opět ubytoval.
       Recepční mě poznal a hned mi nabízel stejné apartmá jako minule.
       »Nebylo by tam něco prostšího?« zeptal jsem se ho.
       »Pročpak?« podíval se na mě recepční udiveně. »Chceme, abyste se tu cítil spokojeně.«
       »Nějakou dobu jsem cestoval a to víte, zvykl jsem si tam prostším, skoro bych řekl vojenským podmínkám,« vysvětloval jsem mu to.
       »Ach, ano, to je jiná,« roztál recepční. »Každý muž musí v sobě cítit část vojáka.«
       Dostal jsem jednodušší jednolůžkový pokoj. V hotelu Rote Fahne měl i tento menší pokojík koupelničku a od apartmá se lišil snad jen velikostí. Pravda, byla tu jednodušší kovová postel, ale tvrdší lůžko jsem beztak považoval za přednost.
       Vzhledem k tomu, že bylo teprve odpoledne, rozhodl jsem se projít se trochu po městě, ale u recepce už na mě čekali dva pánové od tajné státní policie - Gestapa.
       »Potřebovali bychom se vás na pár věcí zeptat,« začali celkem zdvořile.
       »Beze všeho,« přikývl jsem.
       Vyšel jsem s nimi ven. Před hotelem na nás čekalo šedivé auto s řidičem. Nasedli jsme a jeli.
       »Co vás zajímá, smím-li se zeptat?« pokusil jsem se opět s klidem navázat rozhovor.
       »To se dozvíte u nás,« podotkl suše a méně vlídně jeden, zatímco druhý mlčel.
       »Prosím,« pokrčil jsem rameny a věnoval se vyhlížení na ulici z okna. Auto nebylo velké a moc toho vidět nebylo.
       Zastavili jsme před šedivou budovou. Vystoupili jsme. Za dveřmi jsme zabočili na schody, vedoucí dolů. Pěkně děkuji, řekl jsem si, už je to tady. Výslech ve sklepě.
       Zavedli mě do kanceláře. Byla sice pod úrovní ulice, ale vypadala normálně a čistě. Posadili mě ale na tvrdou židli, sedli si proti mě a jen jako mimochodem mi začali svítit do očí lampičkou.
       »Tvrdíte nám, že vaši rodiče měli vysvědčení o árijském původu,« začala první otázka.
       »Ano,« přikývl jsem. »Několikrát jsem je viděl.«
       »Vzpomenete si, co na něm bylo přesně napsáno?«
       »To sotva,« zavrtěl jsem hlavou. »Víte, v našem světě je to jen památka, dokument bez ceny.«
       »Opravdu si myslíte, že takové vysvědčení nemá cenu?«
       »U nás - ne,« kývl jsem. »Tady, v Novém Německu, je tomu jinak, jak jsem pochopil. Ale v našem světě se na to hledí jen jako na kuriozitu.«
       »A vy sám takové vysvědčení nemáte?«
       »Nemám. Narodil jsem se v době, kdy se taková vysvědčení už dávno nedávala a jak říkám, nepřikládá se jim význam.«
       »To je ovšem anarchie!« posteskl si gestapák. »Vždyť vy u sebe nemáte jediný pořádný doklad!«
       »Jak to, že nemám?« naježil jsem se. »Mám u sebe pořád svůj průkaz. To u nás stačí.«
       »Ale na tom průkazu není nic napsáno!«
       »Jak to, že není?« vytáhl jsem jej. »Tady je moje foto, abyste se mohli přesvědčit, zda jsem opravdu ten, za koho se vydávám. Fotografie je barevná, takže už nepotřebujete údaje o barvě očí a vlasů. Tohle je moje rodné číslo a podpis. Nic víc nepotřebujete. Celé je to zalisované do průhledné hmoty, takže se na tom nedá změnit ani čárka.«
       »Máte tu napsáno, že jste inženýr. Kdo tomu má věřit?«
       »Pokud o tom pochybujete, pošlete dotaz na počítače naší školy, ať vám ve své kartotéce zjistí, zdali jsem opravdu na této škole studoval.«
       »Dotazy počítačům?« zarazil se gestapák.
       »Samozřejmě u nás,« uťal jsem. »Počítače u nás jsou ale důvtipnější, než si myslíte. Mohlo by se stát, že v telefonu nepoznáte, zda mluvíte se strojem anebo s člověkem.«
       »Vy myslíte, že stroj v kartotékách něco najde rychleji než člověk?«
       »To bych prosil!« řekl jsem sebejistě. »Víte vy o někom, kdo v jakékoli kartotéce najde příslušný list během sekundy? Tohle dnes u nás dělají jedině počítače.«
       »Nemožné!«
       »Víte, já jsem totiž odborník právě přes počítače,« řekl jsem shovívavě. »Pochopte, mě vysloveně rozčiluje, když vás vidím, jak se mě zbytečně ptáte na údaje, co by vám kdejaká mašina hodila na obrazovku během zlomku sekundy, případně za čtvrt minuty i vytiskla. Jména rodičů, jejich data narození, případně veškeré jejich zápisy. Na to všechno vám stačí znát jediné rodné číslo.«
       »Možná - pro policii by to jistě bylo zajímavé.«
       »Policie dnes počítače také používá. Například můžete si myslet, že jsem tuhle kartičku zfalšoval nebo ukradl. Pak si necháte od centrální kartotéky poslat můj obrázek, případně i otisky palců a porovnat. Barevná tiskárna vám to vytiskne v barvách během čtvrt minuty. I kdybych zfalšoval průkaz, je nemožné zfalšovat údaje v centrálních kartotékách. Co chcete víc? Když budete mít počítač s sebou na ulici nebo v autě, může být přenos dat pomalejší, ale ne víc než o minutu.«
       »Jak jsou vlastně ty vaše počítače velké?«
       »Běžný stolní je o trochu větší než psací stroj. Počítač musí mít samozřejmě klávesnici, která je trochu větší než co bývalo u psacích strojů, záleží také na velikosti obrazovky. Přenosné počítače jsou veliké, aby se daly strčit do aktovky a přenášet. Když je otevřete, ve víku je obrazovka a pod ní klávesnice. Menší počítače jsou ovšem dražší.«
       Uspořádal jsem jim přednášku o počítačích, ale trochu se mi ulevilo. Jde-li jim jen o árijský původ, pak je to dobře. Horší by bylo, kdyby se vyptávali na časové nesrovnalosti mé anabáze mezi Hamburkem, Frankfurtem a Stuttgartem.
       Pánové poslouchali jako u vytržení.
       Dovedu si představit, jak by se vám hodilo, mít všechna data o každém člověku takhle přehledně, pomyslel jsem si. To by se vám to snadno na všechny dohlíželo!
       Nahlas jsem ovšem neřekl nic. Jen jsem nadhodil, že naše počítače tu tak brzy zavedené nebudou, leda kdyby brzy došlo k opětnému propojení Nového Německa se starou Zemí.
       »Bude to, bude,« pokýval hlavou nemluvnější z obou.
       Pak se mě vyptávali na všechno možné o staré Zemi. Zdálo se mi, že své otázky přizpůsobují tomu, co jim řeknu. Už se aspoň tak nedivili, když jsem jim na většinu dalších otázek ohledně mé osoby odpovídal stereotypně, že mě takové detaily nezajímají, protože: kdo si má pamatovat něco, co ví kdejaká mašina lépe a přesněji?
       »Bylo to opravdu zajímavé,« prohlásili na závěr. »Ale my ty vaše chytré mašiny nemáme a pochopte teď vy nás, musíme kartotéky vést postaru. Takže byste si měl ve vlastním zájmu aspoň na některé ty detaily vzpomenout.«
       »Vždyť já vás chápu,« odtušil jsem smířlivě. »Já vám teď řeknu všechno, na co si vzpomenu. Potíž je v tom, že nemusím některé údaje vůbec znát. Jistě znám vlastní datum narození, datum své svatby; vzpomněl bych si i na data narození svých dětí - ale neznám přesně ani jejich rodná čísla. To je přece věcí počítačů, pamatovat si naše data.«
       »To je ale velice nebezpečné,« namítal gestapák. »Co se stane, když taková centrální kartotéka, jak říkáte, vyhoří?«
       »No tak vyhoří, to je toho!«
       »A vy budete bez dokladů.«
       »Máte to štěstí, pánové, že jste narazili právě na mě,« řekl jsem sebejistě. »Patřil jsem právě k lidem, kteří se na Zemi starali o data. Jako odborník vám ovšem mohu vysvětlit, že žádná důležitá kartotéka nesmí existovat jenom na jednom místě. To by mohlo vskutku dojít k podobnému neštěstí. Proto musí být důležité kartotéky vždy současně na více místech. Veškerá data se vždy zapisují do několika naprosto shodných kartoték a při zničení jedné z nich počítače ihned dotazy přesměrují jinam a tatáž data obdrží ze záložních kartoték. Většinou si toho člověk ani nevšimne, pouze lidé jako já, co mají nad daty dohled, dostanou okamžitě varování, že se děje něco nepřípustného.«
       »Co byste dělal, kdyby k tomu došlo?«
       »Vyhořelý počítač nahradím novým, kartotéku překopíruji z nejbližšího dalšího a je to.«
       »To přepsání kartotéky ale musí trvat dlouho.«
       »Záleží na tom, zdali se vám pět minut zdá dlouho. Tolik potřebují počítače na přepsání dat asi o miliónu lidech.«
       Nakonec to vzdali.
       »Víte, my jsme už počítačově řízená společnost,« loučil jsem se s nimi skoro kamarádsky. »Ale uznejte, že to je pro všechny výhodné. Lidé nemusí skladovat dokumenty, úřady mají všechno při ruce a hlavně, je v tom ordnung.«
       Ordnung, kouzelné slovo pro Němce, zejména když se jedná o policistu - nebo byrokrata. Skoro bych řekl, že litovali, že se raději nenarodili u nás.
       Upozornili mě pak, že za mnou určitě přijdou další a měl bych především německým vojenským odborníkům vypovídat pokud možno pravdivě.
       Samozřejmě jsem je ujistil, že nemám žádný důvod cokoliv z naší Země zatajovat. Ale současně jsem je ujistil, že znám pouze data běžně publikovaná, neboť jsem nikdy neměl přístup k utajovaným skutečnostem.
       »Ani na vojně ne?« zeptali se mě udiveně.
       »Ani tam,« pokrčil jsem rameny. »Naučili nás střílet ze samopalu a pistole, ale to umí každý voják i tady. Speciální věci se zbytečně nesdělují těm, kdo nejsou trvale v armádě.«
       Nebyla to tak docela pravda, ale oni si to nemohli hned na místě ověřit a nezbylo jim, než zklamaně sklapnout.
*****