Popularita racionality (Luboš Motl)

Dnešní lidstvo je zasaženo jednou nepříjemnou nemocí, totiž ztrátou důvěry v rozum a svěží myšlenky, doprovázenou rozmachem víry v paranormální jevy a nárůstem prestiže rozmanitých druhů šarlatánů a podvodníků. Tyto názory jsou podporovány intelektuálním relativismem, který se rozpíná téměř všude a který budeme pro jednoduchost nazývat "postmodernismem". O to cennější je, že i na internetu najdeme mezi mnoha stránkami opěvujícími paranormální jevy i Occamovu břitvu, věnovanou "skeptickým" názorům.

V tomto článku se pokusím podívat na kořeny i projevy problému, stejně jako na možné cesty ven. Věřím, že i "skeptik" může být v jádru duše optimistou a že dnešní postmoderní doba nebude trvat věčně. :-) Tento optimismus mě vede i k tomu, že slovo "skeptik" píšu v uvozovkách. Pro účely tohoto článku, paranormálním "jevem" míním iracionální projev lidské bytosti, projevující se ochotou uvěřit v existenci experimentálně nepotvrzených či sporných jevů, která odporuje všem zkušenostem a výsledkům lidského snažení, které obsahuje dnešní věda. Navzdory tomu, že se tato definice liší od konvenční definice, by neměla tato neshoda vést k nedorozuměním.

Příznaky krize

O prázdninách mně tatí řekl, že jeho spolupodnikatel si koupil destičku, kterou položí pod postel v místě odpovídající přibližně polštáři, a ubrání se tak geopatogenním zónám. Tuto destičku vyrábí jakési zemědělské družstvo. Vyslovil jsem před ním "smělou" hypotézu, že geopatogenní zóny podle všech vědeckých poznatků neexistují. Trochu jsem se obával, že zareaguje podobně jako desítky postmodernistů, před kterými stačí říci, že geopatogenní zóny jsou hloupost, a hned do vás začnou kopat jako do dogmatika, fanatika zkostnatělé vědy, omezence a arogantního nadutce. :-)

Reakce však byla jiná. Můj otec je velmi technicky nadaný a řekl bych, že je i dobře informovaný. Moje odpověď ho poměrně rozradostnila a řekl mně, že ho vůbec nenapadlo o existenci geopatogenních zón pochybovat. Bral geopatogenní zóny jako fakt, poznatek moderní vědy. Nicméně stačilo znovu potvrdit, že oficiální věda existenci jevu "geopatogenních zón" neuznává, a měl ve věci jasno. Otec asi vždycky intuitivně cítil, že teorie "geopatogenních zón" nezní přirozeně. Také mu vždy metody užívané vědou připadaly správné a věděl, jakou roli sehrála věda například v době druhé světové války, což je jeden z jeho koníčků. Bylo mu však vnuceno, že tatáž moderní věda odhalila jev "geopatogenních zón". Tenhle příklad jsem řekl jako ukázku toho, jak daleko sahá neinformovanost. Řekl bych, že mnoho lidí si udržuje zdravý rozum, ale informace o tom, co vlastně naše "oficiální" věda uznává a co nikoliv, se k nim vůbec nedostane. Nikdo asi na tom není zainteresován.

Ale nejsou všichni takoví, že ano. Komunismus v sovětském bloku padl a občas slyšíme dodatek, že spolu s ním padl i vědecký pohled na svět. Bohužel, z jistého hlediska je to pravda. Nelze se tomuhle vývoji až tolik divit. Postmodernismus má svoji velkou líheň právě v zemích, které se zotavují ze socialismu. V těchto zemích cítí mnoho lidí potřebu říkat určité věci jen proto, že v době komunismu na to neměli dost odvahy. Marxismus, který měl být ideovou základnou komunismu, v sobě obsahoval i naivní názory, podle kterých lze formulovat prakticky exaktní zákony vývoje společnosti, analogické fyzikálním zákonům. Toto přecenění mechanistického pohledu na svět se svým pádem nutně přineslo podcenění vědeckého pohledu na svět obecně.

Člověk by si ale asi neměl nechat vnutit klam, že komunismus je s vědou nějak úzce spojen. Tak například i Lenin měl často velmi naivní názory na vědu. Psal například, že každý elektron je vesmírem či galaxií, v níž je ohromné množství dalších částic, a že tato hierarchie ruských matrjošek je dokonce nekonečná. To bylo v době, kdy lidé již začali chápat stavbu atomu a nerozlišitelnost elementárních částic, Pauliho princip atd.

Je také poměrně evidentní, že věda se více rozvíjela právě v kapitalistických zemích, podobně jako mnoho dalších sektorů lidské aktivity. Mnoho pohlavárů komunistických režimů mělo také svoje astrology. A naopak, mezi disidenty a kritiky režimu nalezneme i velké vědce, jmenujme třeba Andreje Sacharova. Jako závěr těchto odstavců bych řekl, že spojení věda-komunismus je víceméně účelovou nálepkou, kterou někteří užívají ve svém boji proti lidskému rozumu.

Parapsychologie má mnoho forem. Parapsychologie samotná je termínem posledních let pro aktivity, kterým se předtím říkalo psychotronika nebo biotronika. Lze studovat nit tohoto oboru lidské činnosti a nalezli bychom kontinuitu s prozaickým slovem "kouzelník". Hranice mezi vědou a pavědou nebyla samozřejmě tak ostrá v dobách, kdy i nejvzdělanější lidé věděli o světě mnohem méně než dnes. Tak například Johannes Kepler, objevitel fenomenologických zákonů pohybu planet, se živil jako astrolog. Vymyslel i zajímavou identifikaci mezi Platónovými tělesy a planetami, z vědeckého hlediska zcela neodůvodněnou. Nicméně dnes je hranice velmi ostrá, ačkoliv by ji parapsychologové rádi otupili a sami sebe také prohlásili za vědce.

Uvedu několik příkladů dnes rozšířených "jevů". Myslím, že by tyto "jevy" měly být sepsány kompletněji a měli bychom se pobavit o tom, jaká je nebezpečnost jednotlivých jevů pro společnost obecně a pro zdravý rozum.

• Léčitelství obecně. Léčení mimovědeckou cestou je lákavé svojí relativně častou (ale nezaručitelnou) neškodností. Rozmach této oblasti je dán i chatrným osobním vztahem k pacientům v mnoha oficiálních zdravotnických zařízeních. Léčitelství občas přináší i zločiny, například případ léčitele Erbena, který si vynutil sexuální služby pod hrozbou dálkového vyvolání rakoviny. Jemnějším projevem je homeopatie, která asi nemá žádné podobné negativní důsledky.
• Věštectví a jasnovidectví. Stará to řemesla. Jen někdy se člověk podívá, zda věštba vyšla. Navzdory tomu, že skoro všichni lidé se setkali s věštbou, která nevyšla, stále existuje víra, že jsou nějací "lepší" věštci, kteří opravdu umějí předpovídat budoucnost. Příbuznou věcí je telepatie (sdělování myšlenek na dálku přímo z mozku do mozku), na kterou má dnes schopnosti a trpělivost jen málokterý kouzelník nebo podvodník. Zde by se text mohl větvit na všechny podoblasti tzv. mimosmyslového vnímání (ESP).
• Geopatogenní zóny. Oblasti definované tak, že o nich speciálně pověřený člověk, takzvaný senzibil, prohlásí, že jsou patogenní a mají tedy neblahé zdravotní efekty na lidi, kteří se v nich nacházejí. Obvykle jsou velmi ostře odděleny od zdravých zón (geopatogenita je binární parafyzikální veličinou, odhlédneme-li od dvojitě patogenních zón) :-) a střídají se s nimi prakticky v poměru 50:50, navzdory "zkostnatělé" logice statistiky reálných jevů libovolného geologického původu, tak, že entropie a hodnota senzibilovy rádoby předpovědi je vždy maximální. Geopatogenní zóny vyhlížejí na první pohled jako poměrně rozumná teorie o jakémsi záření, proto jim mohou uvěřit i hůře informovaní, ale inteligentní lidé.
• Proutkaření. Průmysl postavený na myšlence, že proutek ohnutý tak, že malá výchylka stačí k tomu, aby byla jeho pozice o 180 stupňů otočená energeticky výhodnější, je schopen svým pohybem určovat přítomnost různých objektů a látek pod zemí, pokud je v rukou citlivého člověka.
• Telekineze, teleportace apod., aneb zvedání skříní silou vůle a pronikání do izolovaných dutin objektů a zpět. Relativně nerozšířená oblast, protože dá přece jenom větší práci druhého přesvědčit, že jsem zvedl skříň, než že on našel vodu ve vyvrtané studni díky mému proutku.
• Astrologie. Dnes již přece jen trochu archaická a zkomerčnělá forma učení o vlivu pohybů nebeských těles pozorovaných ze Země na lidské osudy. Vy si nepřečtete svůj horoskop? Já se přiznávám, že tak občas učiním.
• UFO. Neidentifikované létající objekty jsou často označeny za mimozemské kosmické lodě, většinou vinou nekvality pozorování a snížených znalostí pozorovatelů, kteří nemají zkušenosti s různými přírodními a umělými fenomény, které se mohou objevit na obloze.
• Kruhy v obilí. Obrazy v polích stvořené často lidovými umělci a recesisty, někdy i přírodního původu. Zdá se mně někdy až podivuhodné, jak málo vtipálků na světě žije. Kdybych bydlel na vesnici, rozhodně bych pár takových žertů udělal a kochal se tím, jak se v tom ostatní škvaří, podobně jako to učinili dva kluci v Maďarsku.
• Xenoglosie, jedna z mnoha věcí z této kategorie. Jde o mluvení ve stavu hypnózy, a to jazykem, se kterým se dotyčný nikdy nepotkal, často vysvětlované pomocí reinkarnace neboli převtělování. Mnoha lidem nečiní žádné potíže říci, že je to možné. Takových pojmů existuje v pavědě hromada, a tak již raději skončeme.

Co lidi k paranormalitě a postmodernismu vede?

Rozmach postmoderních názorů je skutečně ohromný a stojí za to podívat se na příčiny tohoto "úspěchu". Lidé často cítí vědu jako cosi nudného, postihujícího jen velmi malou část skutečnosti. Co popíše věda, ztrácí podle těchto lidí krásu. To znamená, že tito lidé skutečně nemohou chápat krásu světa a jeho racionálního obrazu. Necítí, že vědecká teorie je často krásnější než ty reálné jevy samotné a že se v ní skrývá velká část opravdového šarmu stvoření. Chyba musí být už někde ve vzdělávacím procesu. Jako příklad názoru na vědecké metody poznání uvedu následující text, který v sobě má jakousi moudrost:

• Vědecké metody poznání mně připadají jako zkoumání slona bandou slepců. Až na to, že tím slonem je náš svět a vesmír a většina vědců specialistů jsou ti slepci. Takže máme slona ve tvaru hada, slona - velký měch zavěšený ve vzduchu, slona - provázek visící z hůry, slona - sloup s drsným povrchem nebo slona tenkého a placatého. A přitom je to furt ten jeden slon s chobotem, velkým břichem, tenkým ocáskem, bytelnýma nohama a placatýma ušima... a navíc má ještě oči, kterejma se pobaveně kouká na tu bandu slepců, a kly, kterými občas někoho nabere. A to předvádí nejen naše oficiální věda, ale i nemalá část lidí na tomto boardu.

Odhlédneme-li od literární kvality textu, skrývá se v něm několik omylů. Autor nechce vidět, že věda zkoumá i ty oči a kly a že "nevěda" nemůže mít nějaké lepší metody zkoumání, než které jsou v principu přístupné i vědě. Řečeno oním poetickým jazykem: všichni lidé jsou stejní slepci, když lezou po slonovi, vědci však používají slepeckou hůl, logiku, matematiku a "pár" dalších drobností. Autor také nechce vidět, že pokud chceme nějaký složitý objekt poznat, je ho skutečně třeba rozdělit na dílčí teoretické konstrukce, které pak sice chápeme v celku, ale pro zkoumání jedné z nich je rozumné předpokládat, že je ovlivňována jen několika mála jinými faktory, zatímco většinu ostatních lze prakticky zanedbat. O tom, co je tou hlavní příčinou toho či onoho jevu, je přece věda v neposlední řadě. Je třeba však vzít na vědomí, že názor na tyto otázky je tématem sporů mezi redukcionisty a "holisty" odnepaměti.

Další velkou překážkou, která brání i většině filosofů pochopit podstatu vědy, je totální necit pro pojem efektivní teorie. Věda poznává svět jaksi po etapách a pro pochopení určité třídy jevů lze objevit jakousi zjednodušenou verzi teorie, která stojí za celým naším světem. Tato zjednodušená verze má omezenou sféru působnosti, ale tato hranice je obvykle velmi daleko, a proto je možné zcela spolehlivě užívat tuto teorii i nadále pro danou třídu jevů a považovat ji za "pravdivou". A tak například astronomové mohou v drtivé většině případů dále užívat Newtonovy mechaniky a docházet ke stejně správným závěrům, k jakým vedla Newtonova mechanika i před objevem obecné relativity.

Tohle je pro mnoho myslitelů nestravitelný oříšek. Jsou přesvědčeni, že i věda funguje stejně jako filosofie a podobné oblasti lidské činnosti. A tak například Einstein podle nich zbořil celou Newtonovu fyziku a ukázal, že Newton byl vlastně omezenec. Jednoduše filosofové jsou velmi zvyklí na jistý způsob práce, v němž se ideje většinou nevyvracejí pomocí experimentů nebo velkých intelektuálních výkonů, ale spíše pomocí politického vlivu a osobních styků. Je pro ně těžké si představit, že existuje něco jako objektivní řád světa, který mohou všichni vědci vnímat de facto stejně. A nechápou, že Einstein našel hlubší strukturu, která prakticky celou Newtonovu fyziku v sobě obsahuje a je pro ní vlastně i novým důkazem. Stejně jako to, že i Newton už věděl, že jeho rovnice jsou jen jakýmsi efektivním přiblížením nějaké hlubší fyziky.

Navzdory těmto svým intelektuálním limitům, jsou i takoví filosofové vnímáni jako intelektuální autority a ovlivňují tak názor celé veřejnosti.

Mohou mít v něčem podstatném postmodernisté pravdu?

Předem upozorňuji, že nebudu předstírat moudrost tak, že bych pravil "neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde". :-) Následující text v sobě obsahuje prakticky negativní odpověď na otázku v nadpisu. Začněme jedním argumentem postmodernistů, který asi podporuje jejich víru ve filosofii "Anything goes" aneb "Všechno je možné", z níž vyvěrá jejich přesvědčení, že jevy odporující "dnešním" přírodním zákonům mají stejnou míru existence jako jevy, které jsou s nimi v souladu.

• Věda se v minulosti mnohokrát mýlila a skoro všechny teorie vědy již byly vyvráceny, proto je rozumné předpokládat, že stejně tak i dnešní teorie vědy jsou chybné. Navíc je nejistota vědy dokázána v Godelových teorémech o neúplnosti, v teorii relativity a v Heisenbergových relacích neurčitosti.

V těchto větách, které jsou za jisté interpretace pravdivé, se skrývá mnoho omylů postmodernistů. Většinou je první věta doprovázena příkladem o tom, jak Francouzská akademie prohlásila létací stroje (či kameny padající z nebe) za hloupost, případně jak chtěli zrušit patentové úřady, protože již všechno bylo vynalezeno atd.atd. Část omylu pramení z nepochopení efektivní teorie jako cesty k rozšiřování našich obzorů. O tom již byla řeč. Neodpustím si ale ani pár dalších komentářů:

• Pokud již musíme sklouznout k posuzování idejí podle sociologických kritérií. myslím, že historie přes to všechno jasně ukazuje, že "moderní" vědecké instituce měly pravdu mnohem častěji než různí mágové, kteří byli odmítnuti. Omyl Francouzské akademie je opravdu jednou z mála výjimek. Zároveň bych řekl, že spojovat jedno chybné rozhodnutí jakési akademie s vědou je zavádějící, neboť jak známo dnešní oficiální věda existenci letadel (a meteoritů) uznává a tím stojí ideově proti této akademii, zatímco tato akademie je velkou zbraní a tedy spojencem postmodernistů. :-) Myslím, že touhle hříčkou jsem se nedopustil faulu, ale naopak vystihl jeden důležitý princip vědy: posuzovat ideje nestranně podle pravdivosti, nikoliv podle jejich autora.
• Několikrát v historii vědy došlo ke skutečné revoluci. Mám na mysli objevy Galilea a Newtona, Darwina, Maxwella, Plancka, Einsteina a několik dalších. Pavěda by se ráda stavěla do pozice těchto velkých mužů vědy. Ale je takové přirovnání logické? Předpokládejme, že názor pavědy je převládajícím názorem dnešní veřejnosti. Stalo se někdy, že věda stála proti názoru veřejnosti a nakonec musela uznat, že veřejnost měla pravdu? Podle mě je pravý opak pravdou. Pokud došlo někdy k revoluci, tak objevitel si musel uvědomit naopak něco, co zásadně protiřečilo obecnému názoru většiny lidí. Velcí objevitelé se museli zbavit předsudků, které v nich byly zakořeněny díky obecné kultuře společnosti, ale zároveň museli rozumět mnoha jevům a stávajícím teoriím. Einstein si musel uvědomit, že absolutní současnost událostí nemá v pravé fyzice místo, ačkoliv tohle nikoho před ním nenapadlo. Darwin se jako první vysmekl z předsudku de facto celého lidstva, podle kterého je jediným vysvětlením pro pestrost a krásu druhů fakt, že byly stvořeny neobyčejně vkusným stvořitelem, jak nakonec učí i Písmo svaté.
• Z minulého odstavce je zjevný můj názor, že velké objevy, kterými by nepochybně byla většina parapsychologických fenoménů, pokud by existovaly, byly získány díky velmi netriviálním myšlenkovým procesům, které se odehrály v hlavách několika velikánů, navzdory tomu, že milióny lidí kolem nebyly dlouho schopny tyto nové objevy pochopit. Nezakryji svůj názor, že většina nápadů pavěd se mně jeví jako zcela tuctové myšlenky, které může vymyslet opravdu každý, komu vyprávěli jako dítěti pohádky.
• Pravda ve velké vědě je tedy často značně nedemokratická. Pokud přijde jeden génius, může mít pravdu, i když proti němu stojí tisíce odpůrců. Tohle je asi také těžký oříšek pro ty, kteří se zabývají jen společenskými jevy a do přírodní filosofie by přesto rádi něco řekli. Tito lidé často chtějí demokracii a pluralitu aplikovat i na přírodní vědy. Ale příroda se jen tak nenechá přehlasovat. Podle mého je aplikace demokracie ve vědeckém rozhodování jednotlivce stejně neadekvátní jako aplikace determinismu na dějiny, jak o ni usiloval Marx. Nebo jak pravil Feynman, je podobná veřejnému hlasování o délce nosu císaře, kterého nikdo z lidí neviděl. Věda je tedy také velmi dobrodružná a dynamická, nehledě na to, že by ji někdo raději označil za zkostnatělou.
• Věda a racionální myšlení v sobě obsahuje jakýsi mechanismus sebezdokonalování, poučení se z omylů. V tomhle sebezdokonalování by měla být věda tou nejschopnější. Celá je postavena na tom, že by ráda odkryla nové jevy a nové zákonitosti mezi nimi. Kdo z vědců by nechtěl objevit nějaký fantastický jev, jakým by třeba byla telepatie? Je třeba navrátit důvěru lidí v tento fakt, aby pochopili, že důvod, proč se vědci proutkařením a podobnými činnostmi nezabývají, je v něčem jiném než ve zkostnatělosti vědy.
• Velkou část chyb minulosti jsme snad již vychytali. Pokud jsou nějaké další opravdu principiální chyby, kterých se věda dopouští, tak o nich nevíme, ale nevědí o nich ani parapsychologové. Pokud dnes znovu říkáme, že například poznání fundamentálních zákonů světa se dnes již přesunulo na sféru jevů, které probíhají při ohromné energii stovek GeV na jednu částici, zatímco všechny každodenní jevy by měly být zachyceny existujícími teoriemi, říkáme to s tím, že si uvědomujeme, že na přelomu století si lidé (neprávem) mysleli něco podobného. Ale my jsme dnes opravdu dále, stejně jako na přelomu století byli mnohem dále než Aristoteles.

Druhá věta citátu má odbornější charakter. Věnujme jí proto tři zvláštní odstavce.

• Godelovy věty nemají zásadní důležitost pro přírodní vědy, navzdory jejich velkému významu v matematické logice. První věta o neúplnosti konstruuje pomocí Cantorovy diagonální metody výrok, který z předem dohodnuté soustavy axiomů nelze vyvrátit ani dokázat. Takový výrok je však značně umělý, nepraktický a charakterem zcela odlišný od otázek, které si může klást věda (a to nejen přírodní). Výrok se podobá velmi zakódované větě "Jsem nedokazatelná v daném systému axiómů." Tato věta nemůže být vyvrácena, protože by to znamenalo, že je nepravdivá a zároveň pravdivá (říká totiž, že je nedokazatelná, což je, pokud je vyvratitelná, došli jsme tedy ke sporu). Tato věta také není dokazatelná, protože by byla pravdivá a zároveň nepravdivá (jelikož tvrdí, že dokazatelná není). Ovšem v minulé větě jsme dokázali (neformálně, v jazyce vyšší úrovně), že je daná věta pravdivá. Ukázali jsme tak známý fakt, že Godelův teorém neukazuje omezenost lidského rozumu, ale jen omezenost prostředků dané pevně zvolené (ale jinak libovolné dostatečně silné) sady axiómů. Druhý teorém mluví o tom, že v bezrozporném systému nelze jeho bezrozpornost dokázat. Ale tohle je opět paradoxně doklad jeho bezrozpornosti, protože v rozporuplném systému lze dokázat všechno, včetně jeho bezrozpornosti.
• Teorie relativity rozpoznala, že určité fyzikální veličiny a výroky závisí na soustavě pozorovatele. Tak například neexistuje žádné "teď" jednotné pro celé vesmír. Tyto technické "detaily" jsou příliš náročné pro filosofy, a to nejen filosofy z koktejlových večírků, jak říkal Feynman. Filosofové si často teorii relativity vykládají jako tvrzení, že všechno závisí na úhlu pohledu. To je pravda například v tom, že člověk vypadá jinak zezadu a jinak zepředu, což je asi jediný správný závěr, který dokáží mnozí filosofové o relativitě učinit. Není ale správné toto poznání aplikovat obecně na naše pozorování dějů v časoprostoru: časoprostor je podle teorie relativity ještě absolutnější a rigidnější, než byl před ní.
• Kvantová mechanika přinesla zásadní změnu ve vnímání světa. Heisenberg jako první pochopil, že o poloze a hybnosti částice nelze mluvit současně s neomezenou přesností. Později lidé zjistili, že v našem světě, který se řídí kvantovou teorií, lze v principu předpovídat jen pravděpodobnosti různých variant, nikoliv jednoznačnou budoucnost. To ale nemění vůbec nic na naprosté přesnosti čísel a jiných údajů, které může teorie poskytnout, a také to prakticky neovlivňuje vztah teorie k makroskopickým jevům: pro makroskopické jevy neříkají Heisenbergovy relace neurčitosti prakticky nic a úplně přesné výpočty budoucnosti soustavy s ohromným množstvím stupňů volnosti (například výpočet pohybu atomu vodíku ve vodopádu) by byly z technických důvodů de facto nemožné i v deterministické teorii.

Jak z toho ven?

Asi nejsem ten, kdo by měl udělovat lekce správné strategie při boji za návrat k pravým hodnotám, mezi nimiž je pokora k řádu, kterým se řídí příroda, jakož i pokora k poctivé práci, kterou je třeba pro poznání udělat, a k osobnostem historie a současnosti, které pomohly lidstvu poznat z tohoto řádu více a případně toto poznání i k něčemu obecně dobrému využít. Strávil jsem debatami nebo spíše spory se zastánci a polozastánci parapsychologických fenoménů stovky hodin a z prakticky nulových výsledků této snahy je zřejmých několik závěrů.

• Pokud při vysvětlování základních nedostatků paranormálních teorií jsme příliš zdrženliví a mírumilovní, naše snažení nemůže vést k dostatečně prokazatelným výsledkům. Naši soupeři (mám na mysli ty, jejichž život na paranormálních "jevech" stojí) nestaví na svých schopnostech něco reálného tvořit nebo vymýšlet. Naopak jednou z jejich základních deviz je schopnost vypadat v očích lidí věrohodně a sympaticky. Tato schopnost je často doprovázena i řečnickým nadáním a talentem vést slovní souboj, jindy jejich nenápadnou vizáží. Obě protichůdné vlastnosti mohou hrát v jejich prospěch.
• Pokud vystupujeme při konfontaci s paranormálními "jevy" razantně, ale bez předem určené pozice toho, jehož názor má býti brán vážněji, sotva lze očekávat, že naše úsilí bude sklízet ovoce. Mnoho lidí dnes staví svůj názor podle názoru většiny, a proto pokud stojíte proti pěti zastáncům paranormálních "jevů", pravděpodobně vyjdete z konfrontace jako poražený.
• Většinou je nerozumné očekávat, že přesvědčíme soupeře, který vstoupil do polemiky z vlastní vůle. Na tohle bychom museli změnit něco podstatného v jeho náhledu na svět. Uvědomme si, že i my sami bychom se asi jen tak nedali a neřekli nakonec "aha, přece se netočí, máte pravdu". Navzdory tomu, že pozice zastánce vědy je z objektivního hlediska opačná než pozice parapsychologa, jelikož první hlásá názory podpořené prakticky celou lidskou zkušeností, zatímco druhý může argumentovat jen pochybnými a náhodnými informacemi, většinou z druhé ruky, ze sociologického hlediska jsou naše pozice fakticky ekvivalentní. Tedy parapsychologové jsou lidé jako my, mají většinou čtyři končetiny a v lebce jim také sídlí mozek. Parapsychologové mají také jakousi lidskou hrdost a vůbec se racionálně myslícím lidem podobají ve většině aspektů, rozdíl je snad opravdu jen v tom jednom kolečku navíc.
• V takovéto polemice s parapsychologií (jde-li vám o osvětu mezi obyčejnými lidmi) nemá efekt užívat racionální a vědecké argumenty proti parapsychologickým názorům. Lidé zasažení paranormálním "jevem" (viz definici na začátku textu) neberou příliš vážně závěry, k nimž došel lidský rozum a vědecký způsob uvažování. Je proto poměrně logické, že se od nás musí lišit i v názoru na racionální metodu jako takovou, jinak by přece museli dojít k podobným závěrům jako my. Řečeno jinak, paranormální hypotézy jsou nevědecké v Popperově smyslu, jsou tedy nevyvratitelné. I když na každém konkrétním případě ukážete, že daný jev vůbec neexistuje a nebo je podvod, náhoda nebo že má nějaké jiné racionální vysvětlení, vždycky vám parapsychologové nakonec řeknou, že stejně ten jev může fungovat. Paranormálně postiženým lidem zcela chybí cit pro pravděpodobnost teorie a odhad, jak často se má jev stát, aby se dal interpretovat jako náhoda, jakož i smysl pro správné přidělení váhy jednotlivým hypotézám a experimentům, které je mají ověřit. Parapsychologické hypotézy jsou tedy nevyvratitelné nikoliv proto, že by na nich bylo něco pravdivého, ale proto, že lidská hloupost nezná hranic.
• Díky minulému bodu bychom mohli dojít k závěru, že jediným způsobem vedení konfrontace s parapsychologií je celou tuto lidskou aktivitu zesměšňovat. Navzdory tomu, že k tomuto závěru jsem také došel, chtěl bych říci, že na zesměšňování je v momentu, kdy k polemice došlo, již pozdě. Takové zesměšňování nemá také žádné jasné výsledky, pouze zvyšuje frekvenci parapsychologických stížností na "aroganci" oficiální vědy. Parapsychologie je velké hnutí, které má vybudováno mechanismy, jak vytěžit prakticky z čehokoliv: z aktivity i pasivity, ze zdraví i z nemoci. Otázka, zda jsou v polemice lepší vyhlídky na vysvětlení podstaty parapsychologie, pokud jsme aktivní nebo pasivní, se podobá otázce, zda je lepší se drbat nebo nikoliv, pokud máme vši.

Z právě uvedených bodů na nás asi moc optimismu nedýchne. Všechny body v podstatě implikují, že proti parapsychologii v diskusi bojovat nelze. Přesto nechci u takového pesimistického závěru setrvat. V minulých odstavcích jsem popsal i můj názor na historické pozadí celého procesu. Je zjevné, že v nedávné minulosti se stalo něco špatného. Vědecká komunita částečně ztratila kontakt s národem. Vyjdeme-li z našeho nejhlubšího přesvědčení, že popsaná krize neodráží žádnou krizi racionalismu jako postoje k světu a vědy jako takové, ale pouze krizi v jejich interakci s veřejností, naskýtá se několik tématů k úvaze a návrhů koncepce řešení.

• Z demokratického hlediska je nemyslitelná cenzura v šíření paranormálních nepravd, analogická právnímu omezení pornografie nebo podobných společenských jevů. Důvod je přinejmenším v tom, že k takovému kroku není obecná vůle.
• Parapsychologické názory se však rozpínají i do akademických kruhů. Po světě chodí mnoho šarlatánů, kteří se honosí doktorským titulem. Na rozdíl od minulého bodu, tento jev se podle mého zastavit dá, a to celkem brzy. Zatímco u veřejnosti je poměr sympatií pravděpodobně ve prospěch parapsychologie proti rozumu, na univerzitách (či alespoň na přírodovědních fakultách lepších univerzit) je situace samozřejmě uspokojivější. Je poměrně těžké si představit, že někdo, kdo věří telekinezi, může seriózně udělat něco dobrého pro oblasti vědy a techniky, které vyžadují mechaniku, pokud není schizofrenní. Přesto obecná demokratizace ve vzdělávání s sebou přinesla i strach z toho, že vyučující hodnotí znalost něčeho, co se dotýká světonázoru, který může přece mít každý, jaký chce. (Nebo že by všichni tituly ověšení autoři pavědeckých teorií vší látce v době studií rozuměli?)
• Tohoto strachu bychom se měli zbavit. Podle mého je plýtvání času a sil, pokud se děti učí detaily klasifikace členovců a přitom jako výsledek se jich velká část přihlásí ke kreacionismu. A takových příkladů je samozřejmě mnoho. Navzdory tomu, že reálné jevy, které se mohou skrývat za parapsychologií, tvoří zanedbatelnou část zajímavostí přírody, tvoří výraznou část zájmů veřejnosti. Proto by se podle mého názoru měla více vyučovat látka, která studenty vede k tomu, aby chápali alespoň to, proč nemohou fungovat různé mechanismy, o kterých mluví parapsychologové. Zajisté, skrývá se za tím mnoho těžkostí: paranormální pojmy jsou ze své podstaty často mlhavé, uzpůsobené k tomu, aby mohly měnit své formy, pokud je nějaká forma jasně vyvrácena. Výuka důvodů neexistence paranormálních jevů je také asi neužitečná pro pochopení podstaty teorií, ale zejména pro praxi: člověk se dnes asi jistě lépe uživí, pokud ví, proč existuje (...) proutkaření, než když ví, proč neexistuje. Nicméně vybudování této imunity alespoň mezi lidmi, kteří se vědou zabývají, se mně jeví v této době epidemie parapsychologie nutné. Ani my sami nejsme často schopni dostatečně rychle vyvrátit názor, i když je viditelně chybný. To bychom se měli naučit.
• Vědecká komunita by měla vyvinout aktivitu vedoucí k větší osvětě v médiích. Zdá se mně evidentní, že tohle se nemůže dít například na půdě televizních diskusních pořadů, které jsou od počátku vedeny v tom duchu, že parapsycholog má pravdu. (Ačkoliv, pravda, mnozí lidé z vědeckých kruhů mají tak dobrou "vyřídilku", že i v těchto akcích uspějí.) Je třeba tvořit vlastní pozitivní pořady, články, knihy atd.
• Chtěl bych tedy akcentovat asi hlavní věc, kterou je usilovná pozitivní propagace vědy a jejích výsledků. Věda se na rozdíl od pavědy může pochlubit reálnými výsledky a aplikacemi. Pavěda se zase na rozdíl od vědy výsledky chlubí (i když žádné nemá). Lidé si již dnes prakticky neuvědomují, jaká cesta vedla k tomu, že se dnes mohou například brouzdat internetem na svém rychlém osobním počítači. Tyto věci se staly samozřejmostmi, které jsou přisuzovány jen jakýmsi ekonomickým subjektům, jejichž image je komerční a často postmoderní. Málokdo opravdu rozumí, co se uvnitř všech těchto "samozřejmostí" skrývá a jak je jejich existence netriviální a vyžádala si hromadu práce a přesného uvažování.
• Věda tedy jistě má co nabídnout a mělo by to i pro normálního člověka být přitažlivější než smyšlené výdobytky parapsychologie. Možná jde jen o to, aby věda směle vykročila a ukázala se lidem v celé své kráse. Jak jsem řekl v odstavci "Příznaky krize", někdy stačí jen informaci vyslovit. Neměli bychom si myslet, že nejsme zainteresováni na tom, zda se k veřejnosti dostanou korektní informace o paranormálních "jevech". Možná je ve hře celá civilizace, zvláště pokud si představíme, že se technických prostředků, kterých lidstvo docílilo, ujme generace vychovaná čistě v duchu intelektuálního relativismu.