Proč je 8 bitů víc než 64

Pavel Šuchmann

aneb krátká úvaha nad smyslem rubriky Nostalgia V AmberZine existuje celá řada rubrik. Aktivní, ospalé, nabušené, poloprázdné, téměřzapomenuté, opuštěné. Rubrika Nostalgia - Klub digitálních starců - patří k těm, které je nám spíš líto zavřít (asi z nostalgie, kdo ví). Zvláští je, že každý nový příspěvek v této sekci (tak asi jeden do roka), vyvolá nejednu čtenářskou odpověď.

Například:
"Možná by trochu rozvířilo hladinu, kdyby se nám podařilo popíchnout současné "programátory", kteří ne snad že by nic neuměli, ale jsouc (jsouce?) vybaveni mohutnými podpůrnými nástroji nedělají nic pro to, aby své výtvory také trochu optimalizovali (každý rozumný program by snad mohl při trošce dobré vůle fungovat i na nějaké rozumné minimální konfiguraci)."

Ohlasy na články v rubrice Nostalgia jsou tedy vesměs pozitivní, ovšem naši potenciální spolupracovníci argumentují tím, že tyhle věci a pohledy zpátky už dneska nikoho nezajímají, proto ani nemá smysl se v tom babrat. Nicméně čas od času nalezneme a webu stránky nějakých osmibitových fanatiků, v Kalifornii dokonce otevřeli muzeum starých technologií, takže se ptám - proč? Co nám může zkušenost s našimi dávnozapomenutými osmibitovými miláčky dát, o co nás může ještě dnes obohatit?

Nabízí se několik odpovědí -

1. Hlubší pochopení základů

na nichž informační technologie fungují. Dnešní hacker-wannabee začíná s počítačem pěkne svrchu - nejdřív jako nový uživatel, pak se z něho stává advanced user, pak v nejlepším případě admin. Píše vesměs texty a maily, pak si troufne na programování - nejdřív makra, pak Visual Basic for Applications :-) a pokud neskončí u HTML a JavaScriptu, dozví se něco o C/C++ a třebas i o tom, že na PCčku může běžet i Linux.
Jinými slovy, současný začátečník rozbaluje blackboxy - a že jsou některé pěkně nepřístupné a rozbaleníodolávající - a proniká skrz hory APIs, objects a interfaces k jednodušším věcem, a teprve po déletrvajícím úsilí pochopí, jak že ten počítač vlastně funguje. To bylo v 8bitové době usnadněno tím, že každý programátor, který chtěl ze své hračky něco vymáčknout, musel rozumnět zároveň programování i železu. Taková ta renesanční osoba, která by viděla opravdu do všeho a pojmula svým chápanim celé pole IT, už dnes neexistuje a ani nemůže. Dneska už si nerozumí ani dva specialisté na databáze :-)

2. Programování & bastlení 8bitů = umění

Počítačové kluby za totáče byly perfektní subkulturou - lidé, kteří se v nich scházeli, brali svět výpočetní techniky úplně jinak než my dnes. V současnosti nikoho nepřekvapí, že nějaká aplikace fuguje, tehdy fanoušky 8bitů vzrušovalo, že program, který si uplácali, běží jak má. Tento pocit (zeal) s nástupem PC spíš vymizel. Asi je to tím, že písíčka se už od začátku tvářila jako pracovní nástroj a nebyla primárně určena na hraní.
K určitému zlepšení a návratu "zápalu pro věc" došlo v době, kdy k nám začal pronikat Internet. Nová a neokoukaná technologie, neprobádané servery, kvalitativní skok vpřed, záplava informací, opět bylo o čem uvažovat a kde _tvořit_. Jenže i Internet se postupem času změnil - v co asi - no přeci v byznys (neříkám bohužel). Při určitém zjednodušení můžeme říci, že nové technologie jsou vzrušující do doby, dokud o ně neprojeví zájem kravaťáci :-)

3. Stárneme

Pohled zpět je vždy nebezpečný, zapomínáme na to nemilé, idealizujeme si to pěkné a říkame "jo tenkrát...to dneska...". Pokud však nostalgizujeme a jsme přitom nad věcí, dá se to omluvit.

Tolik ve stručnosti a na vysvětlenou, proč tuto rubriku hned tak nezavřeme.

BVer, 20.1.