|
1.
Současný, poněkud zdeformovaný Vesmír
Kritická analýza Vesmíru z let 1990-1997
(Pozn. editora: tato analýza pojednává převážně o materiálech z oblasti
biologie a medicíny, ale má i všeobecnější charakter)
Akademik Bohumil Němec formuloval v r.1923 cíle Vesmíru takto:
"Časopisem Vesmír chceme dáti nejširším vrstvám čtoucího obecenstva
československého do rukou pramen všestranného, spolehlivého poučení o přírodních
vědách a jejich užití v denním životě, v technice, zemědělství, lékařství
a národním hospodářství."
Vesmír tuto roli plnil poctivě a úspěšně, i když postupně zvýšil svou
odbornost a zaměřil se spíše úzce na vzdělanou populaci. I v letech komunizmu
si Vesmír dokázal přes všechny mimovědecké a politické tlaky udržet vědecký
charakter, přinášel nové poznatky, jinak těžko dostupné a odvážně vystupoval
proti pseudovědě, která se k nám tehdy šířila ze Sovětského svazu.
V r. 1990, s příchodem nové redakční rady, došlo však k zásadní změně.
Pokud jde o obsahový profil, Vesmír se přestal omezovat na přírodní vědy
a podstatně rozšířil svůj zájem na humanitní oblasti, na historii a zejména
na filozofii. Podle mého názoru se např. značně vymykají původnímu záměru
mnohé články autorů Materny, Fialy, Vopěnky, Koháka, Nakonečného nebo diskuse
mezi Hoeschlem a Klausem. Vesmír se tím nepochybně stal spojovacím článkem
mezi čtenáři podstatně širšího spektra odborností, získal na zajímavosti,
pestrosti a stal se více inspirativním. Bohužel se však Vesmír otevřel
jen jednomu filozofickému směru, s postmoderním paradigmatem, které je
nesporně módní, ale nikoli jediným a nikoli dominantním ve světové kultuře
a navíc ani zdaleka nemá pozitivní vztah k tradiční vědě.
Nové zaměření Vesmíru je jistě věcí diskuse a mělo by být také věcí
konsenzu se čtenáři, ale souhlasit nemohu se zřetelnou ztrátou objektivity
a vědeckosti, a to v několika směrech:
A/ Vesmír se programově vzdal boje proti pseudovědě a iracionalitě ve
vědě.
B/ Vesmír začal aktivně vystupovat proti uměle vytvořenému pojmu, "scientizmu"
a pod touto hlavičkou útočí na tradiční vědecké principy.
C/ Vesmír přijal biologický strukturalizmus v jeho převážně mystické
podobě, i s jeho militantním antidarwinizmem, a deformuje tak názory čtenářů
na evoluci i na současnou evoluční vědu. Tento poslední bod pokládám za
nejzávažnější.
V r. 1994 a 1995 došlo k jistému zklidnění a Vesmír publikoval převážně
hodnotné, vysoce odborné, věcné články z nejrůznějších oborů, ale v ročníku
1996 a 1997 mne překvapila řada velice sporných strukturalistických názorů
A.Markoše z oblasti ontogeneze i evoluce, dále nový útok šéfredaktora proti
tzv. scientistům, a konečně článek Pithartův, který otevřeně vyznává kreacionistický
postoj k evoluci.
Převážně tyto články byly motivem k předkládané analýze a k mé závěrečné
výzvě. O prvních dvou bodech se zmíním jen stručně, podrobně rozvedu problematiku
evoluční. ·
A. Pseudověda a Vesmír
Ve Vesmíru 69, 6/1990, s.330 byl publikován článek V. Kopského: "Geoanomální
jevy a přírodní jevy". Referoval o schůzi lékařské sekce Jednoty čs. matematiků,
kde byly předváděny psychotronické pokusy a následoval ostrý názorový střet.
Autor vyjádřil oprávněné obavy ze vzestupu pseudovědy, zejména psychotroniky.
Místo jednoznačného a souhlasného postoje zaujala redakce Vesmíru (I.Havel:
"O věcech tajemných", Vesmír 69,10/1990, s.543) stanovisko, že "Vesmir
nebude (prozatim) poskytovat prostor ani přívržencům, ani odpůrcům rozličných
nenormálnich či paranormálních jevů ...". Redakce tak odmítla vystupovat
proti pseudovědě, tedy především proti parapsychologii a proti pronikání
iracionality do vědy, které se zvýraznilo právě po r. 1989. Z hlediska
vědeckého není tato sféra spornou, za jakou ji považuje I. Havel. Nejde
o "kontroverzní sféru lidského styku se skutečností", ale o omyl nebo o
podvod. Existuje dostatečné množství kritické literatury a nepřehledné
množství objektivně provedených experimentů, které nepotvrdily existenci
PSI sil, které mají být podkladem parapsychologických fenomenů. I naprostý
rozpor s vědeckými poznatky, fyzikálními a biologickými zákony i řada dalších
argumentů vylučují spolehlivě existenci fenomenů jak psychosensorických,
tak i psychokinetických.
Přesto, že vliv psychotroniky, resp. léčitelské biotroniky, v posledních
letech u nás spíše sílí a stává se pro medicínu a pacienty závažnou hrozbou,
redakce své stanovisko nezměnila. Ve Vesmíru se nadále objevovaly články
věnované v pozitivním smyslu mystice (Z.Neubauer: "Věda a mystika"), a
články o hermetických vědách (Z.Kratochvíl: "O obecné neznalosti hermetických
nauk místo recenze"). Ve. Vesmíru byl dokonce publikován článek V.Hoeschla
a kol.. "Geofyzikální průzkum románské rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě"
(Vesmír 75, 8/1996, s.436), který byl podle vyjádření autorů iniciován
výsledky "psychotronických výzkumů", a v němž autoři dokázali účinnost
virgule: "Samozřejmě že jsme si v rotundě vyzkoušeli virguli a některé
anomálie také zaregistrovali ... Ukázalo se, že proutek reagoval především
na část kabelu zapomenutého v betonovém loži podlahy a dále na fyzikálni
změny vlastností hornin." A dále: "... řada dalších indikací pomoci virgule
se ztotožňovala s petrofyzikálními změnami." Exaktní experimenty však nikdy
takovou možnost nepotvrdily. Žádné síly, které by mohly vyvolat reakce
virgule nebyly nikdy nalezeny, v naší literatuře existuje (např. Kašpar,
Pekárek) dostatečně podrobná analýza tohoto fenoménu. Trapné a nesrozumitelné
je, že redakce bez komentáře publikovala výsledky proutkaření, kterému
se vysmíval už dávno i Agricola, a které je nesporně přinejmenším omylem.
V příkrém rozporu s výše uvedeným stanoviskem redakce k pseudovédě
byl kromě toho v témže čísle Vesmíru (69, 10/1990, s.552-5) publikován
článek O.Exnera: "Perpetuum mobile stále aktuální", ve kterém se autor
domnívá, že "nejde o věc nemožnou" a článek J. Plocka (s. 591-2), v němž
autor hodnotí názory prof. Kahudy takto : "Člověk by měl být opatrnější
a zdrženlivější při posuzování jevů, které skutečně existují" (O jaké prameny
se Plocek opírá?), a dále tvrdí, že tzv. "zázrační" lidoví diagnostikové
mají zvýšenou parciální vnímavost na určité podněty a jsou schopni diagnostikovat
nemoci. (Nikdy to nebylo objektivně ověřeno, ani zvýšená vnímavost, ani
schopnost diagnostiky, nehledě k zásadním teoretickým námitkám z hlediska
biologie a medicíny. Vždy šlo, pokud byla záležitost prošetřena, o omyl
nebo o podvod.) Navíc Plocek nevhodně a osobně napadá dr. Libovického,
autora článku o chorobné vědě (Vesmír 68, 1989, s.284) a vytýká mu "...
značnou vzdělanostní omezenost, nedostatek logiky, pseudovědeckou demagogii
a nedostatek objektivity", a to v čísle Vesmíru, kde redakce slavnostně
vyhlašuje, že nebude publikovat články, kdy se autoři "zabývají sami sebou".
Podle mého názoru je stanovisko redakce Vesmíru chybné. Obrana vědy
proti pseudovědě a antivědě by měla být součástí programového úsilí Vesmíru.
Pozitivní vztah k pseudovědě lze vystopovat i u šéfredaktora I.Havla.
V jednom ze svých úvodníků se např. přiznává k víře v telepatii. V jiném
úvodníku, "O cyklickém řádu světa" (Vesmír 7/93) je jeho poznámka o astrologii.
Cituji: "A nyní si neodpustím dvě malé poznámky, jednu pro astrology a
druhou pro odpůrce astrologie ... Pro ty prvni: Netrapte se,
když na vás my, vědci, občas útočíme. Je to proto, že Vám nerozumíme,
a když my něčemu nerozumíme, jsme nervózní... Pro odpůrce astrologie: Nedivte
se, že astrologům nevadí, že jejich souvislosti nemají kauzální výklad,
nepotřebují ho: vidí svět v cyklickém řádu a hledají shody, nikoliv vysvětlení."
Skutečně si Havel myslí, že vědci nerozumí tomu, co je astrologie? A že
astrologové skutečně vidí souvislosti a hledají shody? A skutečné si myslí,
že je třeba, aby vědci s astrology diskutovali - "Audiatur et altera pars"?
V případě astrologů jde přece v lepším případě o deficitní intelekt nebo
vzdělání, v horším případě o podvod a zištnost.
V úvodníku "Jaké je to být opičákem" (Vesmír 9/1994) hodnotí Havel
Grofovu transpersonální psychologii: "... jak se stavět k svědectvím bližních,
kteří se v psychedelickém opojení stali orly, tygry, hady či žábami? Je
to transpersonální vzpomínka na evoluční minulost, opravdové převtělení,
bujná fantazie, fabulace nebo sen?" Havel nechává otázku otevřenou v rámci
postmoderní plurality možností, ačkoliv by každý neurolog a psychiatr musil
ihned odpovědět, že jde nepochybně o halucinaci z intoxikace. Tuto možnost
však Havel vynechal. Proč?
B. Antiscientismus
Vesmír, který odmítl vystupovat proti pseudovědě a iracionalitě ve
vědě, se paradoxně rozhodl velice aktivně bojovat proti tzv. scientizmu.
Po prvé vystoupil razantně se svým antiscientistickým prohlášením šéfredaktor
I. Havel v r.l992, po, druhé na sklonku r.l997. V obou případech šlo o
útok proti anonymním adesátům, za které se nutně musila považovat vědecká
komunita.
Vystoupení proti scientizmu bylo zahájeno Havlovým úvodníkem "O scientizmu"
(Vesmír 71, 2/1992, s.63). Havel jej definuje takto: "Scientismus je postoj,
vědomě či nevědomě zastávaný donedávna většinou a i dnes velkou části vědecké
komunity, podle něhož
1/ věda odhaluje pravdu,
2/ pravda je jediná,
3/ věda jediná odhaluje pravdu. "
Takto definovaný scientismus má podle Havla "co dělat s totalitním
myšlenim" a jednou z jeho tváří je šovinismus, s tímto Feyerabendovým názorem
Havel souhlasí.
Hrubou chybou Havlova postoje je, že "pravdu" chápe ve zcela jiném,
tedy postmoderním smyslu, jako pluralitní, subjektivní, zcela neurčitý
a flexibilní pojem, zatímco věda termín pravda v doslovném znění neužívá,
ale hledá "pravdivé", tedy zákonité, logické, reprodukovatelné a předvídatelné
vztahy mezi jevy. Nahradit jednoznačné, vědecké chápání "pravdivosti" "pravdou"
postmoderní, přisoudit takovou deformaci vědcům a pak na záměrně zkreslený
obraz vědy ostře útočit, mi připadá nečestné, nedůstojné a nepochybně nesprávné.
Jistěže věda neodhaluje subjektivní, etické a náboženské pravdy, jistěže
existují miliony osobních "pravd", jistěže není věda jediná, kdo odhaluje
takovou pravdu.
Jaký ovšem má smysl Havlova sofistika? Jediným výsledkem může být,
že se vědci nutně musili cítit nařčeni ze scientizmu, totalitarizmu a šovinismu,
protože přesně jich se týká uvedená definice scientizmu, chápou-li "pravdu"
v pro ně běžném smyslu. Nelze se divit rozhořčeným reakcím seriózních a
ve vědě uznávaných autorů, z nichž některé přinesl i Vesmír v následujících
číslech. Plně souhlasím s kritickými postoji i argumenty, které proti Havlovu
útoku vyslovili P.Materna, J.Langer, V.Schreiber, F.Cvrčková nebo J.Feda,
kteří na sebe zcela logicky vztáhli Havlovo nařčení.
Havlův článek však v sobě obsahuje i urážky vědců: Podle výše uvedené
definice se nutně musí každý vědec považovat za scientistu, a když se v
dalším textu dozví, že mu Havel přisuzuje názory jako "jsme jediní, kdo
mají právo třídit zrno od plev", "věda je nad člověkem, jeho náladami,
city", "nelíbí-li se mu výsledek, odmítne metodu" a pod., pak se z nich
každý musí cítit dotčen.
Proč Havel neřekne, koho považuje za scientistu a které názory konkrétní
osoby jsou scientistické. Odsuzovat scientizmus jako ideologii, útočit
na něj a neuvést adresáta, je na úrovni anonymního dopisu.
A ještě jedna Havlova poznámka je poučná: "Je zajímavé sledovat vášnivý,
až fanatický boj mezi pravověrnými scientisty a některými zastánci "tajemných
věd" - parapsychologie, astrologie, mysticismu". Podle Havla bojují proti
zastáncům "tajemných věd" jen pravověrní scientisté. Skuteční vědci by
k nim tedy měli mít kladný postoj? Havel nepochybné parapsychologii a astrologii
nepovažuje za obory "nepravdivé". Přiznává: "Vesmír má co dělat aby zde
nehrál roli ringu". Já naopak pokládám za hrubou chybu, jestliže Vesmír,
časopis, který se chce pokládat za vědecký, není ochoten a schopen jasně
oddělit vědecké obory od pseudovědy a postavit se na obranu vědy. .
Jako příklad uvedu některé výroky z Havlových úvodníků, které naznačují
jeho atypické chápání vědy a jejího smyslu:
I.Havel: "Mýtus o vítězství rozumu nad mýtem". Vesmír 72, 9/1993, s.483.
V úvodníku najdeme výrok: "Věda se od mýtického výkladu světa distancuje.
. . Tak se jí tedy nedivme, označuje-li jako mýtus co, čemu neumí uvěřit.
" Skutečně si Havel myslí, že takto definují vědci mýtus? A chce vědě vytýkat
neschopnost věřit mýtům? Žádá od vědy naopak, aby mýtům věřila? Mýtem se
v Havlově pojetí smyslu slova stává i věda: "... mýtus je majetkem... některé
vědecké komunity či duchovního kontinentu. Majetkem v tom smyslu, že jej
všichni členové příslušné skupiny berou za svůj. Věří mu, chcete-li. "
A na závěr : "Zbývá jediné, věřit. " Věda je tedy podle Havla otázkou víry.
Na rozdíl od Havla však většina vědců za mýtus považuje zafixovaný nedoložený
nebo mylný názor, a jejich cílem je mýty odstraňovat, vědu mýtů zbavovat.
V tomto smyslu je také psán článek Andělův, který Havel ve svém úvodníku
neadkvátně komentuje.
I.Havel: "Tluče bubeníček". Vesmír 72, 11/1993, s.603. Úvodník reaguje
na Kleppnerovu kritiku některých názorů presidenta V.Havla. I.Havel se
ptá, "zda má hájit vědu před bratrem anebo bratra před vědci". Myslím,
že když vystupuje ve funkci vedoucího redaktora vědeckého časopisu, není
sporu o tom, na jaké straně by měl stát. I.Havel však rozřešil problém
alibisticky: Celý věcný spor interpretoval jako planý poplach a redukoval
jej na chybný překlad jedné jediné Havlovy věty. Nikoli! Panu presidentovi
jevytýkáno, že mylně pokládá komunizmus a jeho filozofii za vědecký postoj,
a zejména to, že jednostranně prosazuje morální a filosofické hodnoty,
jako jsou archetypální moudrost, metafyzické jistoty, transcendentální
odpovědnost, a že k nim jako samozřejmou a vyvažující složku nepřiřazuje
kritickou racionalitu vědy. I.Havel zcela změnil smysl Kleppnerovy kritiky.
V řadě následujících čísel Vesmíru z let 1993 a 1994 se pak I.Havel
opakovaně vrací ke "konfliktům, rozporům a nedorozuměním mezi dvěma skupinami
vědecké obce". K tomu ovšem nepochybně přispěl právě Vesmír. Také v něm
se střetávají obě paradigmata, jenže Havel nemá pravdu, když píše (Vesmír
3/1993): "Množství různých, někdy odborných nedorozumění se vkrádá i do
současných debat o vědě... Na jedno z takových nedorozumění (nerozlišování
postoje k vědě od vědy samotné) jsem se nedávno pokusil upozornit." Jenže
tomu tak není. Nejde jen o debaty o vědě a o postoje k vědě, ale o vědu
samotnou. Vesmír odmítá vyvracet pseudovědu, chybně interpretuje fakta
(viz následující kapitolu o evoluci), útočí na darwinizmus a molekulární
genetiku. Jde o vědu! A v té by se měly spory vést standardní formou a
s věcnými argumenty. Logické ovšem je, že nemůže dojít ke shodě mezi filozofy
a vědci. Jejich pohledy a cíle jsou jiné. Vesmír by se proto měl věnovat,
podle mého názoru, svému vlastnímu předmětu, vědě. Pokud bude Vesmír hybridem
filozoficko-vědeckým, pak spory mezi filozofickým a vědeckým viděním světa
ve Vesmíru neutichnou.
Protože linie Vesmíru, týkající se úlohy vědy, zůstávala nezměněna i
přes kritiku, vyjádřenou serií článků, odmítajících Havlovy názory na vědu
a "scientizmus", vystoupili ve Vesmíru se zásadními kritickými články dva
další autoři, Hořejší a Drobník.
V.Hořejší: "Protivědecká vlna pomine" (Vesmír 73, 4/1994, s.214). Hořejší
reaguje na "sérii článků o scientizmu a postmodernizmu" a zdůrazňuje, že
nelze ustupovat přírodovědecké nevzdělanosti některých humanitně orientovaných
intelektuálů a pomocí přesně formulovaných věcných argumentů dokazuje,
že "žádná alternativa k racionálnímu, pracnému systematickému vědeckému
poznání přírody neexistuje". Bohužel, Hořejší neměl zatím pravdu ve svém
tvrzení, že "postmodernizmus splaskne jako dalši módní jalové hnutí falešných
proroků". Alespoň ve Vesmíru k tomu nedošlo. Nepomohl ani stejně závažný
článek Drobníkův.
J.Drobník: "Kdo se směje pod vousy a co už k smíchu není" (Vesmír 73,
3/1994, s.l56). Drobníkovi nejsou k smíchu ani Havlovo vyjádření o "totalitních
názorech některých vědců", ani názory Bělky a Neubauera (Vesmír 71, 5/1992,
283-5), kteří tvrdí, že estetická stránka jako kritérium vědecké pravdy
má nezastupitelnou roli, a kteří "explicitně činí za umlčení diskuse za
vlády marx-leninizmu odpovědny vědce". Drobník právem žádá, aby byla respektována
i ve Vesmíru dohodnutá tvrdá pravidla vědy, Cituji : "Jakmile se do celosvětově
dohodnutých pravidel vědy. . . začnou prosazovat... svoboda svědomí , estetické
hodnoty, hlas lidu nebo zájmy akcionářů, končí diskuse v rovině vědy a
přesouvá se do roviny politiky, náboženství, umění nebo komerce s jejich
vlastnimi pravidly. Každá z oněch rovin má svou svébytnost a strukturu,
svá kriteria, motivace, algoritmus a je neštěstím, kdykoli se je někdo
snaží promíchat."
Bohužel, takové neštěstí, uváděné Drobníkem, postihlo Vesmír, když smísil,
kromě hledisek Drobníkem výše uvedených, především filozofická a vědecká
kritéria a vyvolal zmatek a konflikty mezi čtenáři i mezi autory Vesmíru.
V r.l994, snad i zásluhou těchto dvou kritických článků, došlo přece jen
k jistému uklidnění a konflikty na stránkách Vesmíru ustoupily do pozadí.
Bohužel, dalším útočným výpadem je aktivoval znovu I. Havel.
I.Havel: "O scientizmu (opakování) (Vesmír 76, 11/1997 s.603).K článku
není mnoho co dodávat, opakuje jen málo změněnými slovy to, co bylo řečeno
před pěti lety. Přesto, že se tehdy jeho názory setkaly s ostrou kritikou
se strany vědecké obce, Havel na nich trvá. Rozšířil jen svou definici
scientizmu o čtvrtý bod ("Pravda je to, co odhaluje věda"), aby měl další
terč: logický kruh. Opakuje, že je proti scientizmu jako heslu, ideologii,
která podle něho "vede ke kádrováctví". Nemá nic proti žádnému jednotlivému
vědci-scientistovi. Proti tomu namítám znovu: Nechme abstraktní kritiku
ideologií stranou, postmodernistické i scientistické. Je třeba adresně
ukázat, kdo je scientistou a jaké a proč jsou chybné jeho názory. Veďme
konečně diskusi, zejména když jde o útok, otevřeně a čestně.
A proč I.Havel tento úvodník napsal? Jako vždy komentuje některý ze
článků, publikovaných témže čísle Vesmíru. Nevidím žádný jiný článek, který
by mohl vyvolat Havlovu reakci, než velmi taktní a věcnou Pláškovu recenzi
dvou knih o postmodernizmu, kde poukazuje na to, že postmoderní paradigma,
relativizující všechny hodnoty, by mělo být konsistentně použito i na sebe
sama. Plášek píše, že v Holtonově knize (Věda a antivěda) je správně zdůrazněno
vážné nebezpečí, spojené s šířením antivědy a ostentativně prosazované
iracionality. Nebyl nejmenší důvod chorobně reagovat na tuto recenzi, i
když je v ní zmíněno stanovisko našeho pana presidenta, obhajobou iracionality
a útokem na scientizmus, tedy na vědce, včetně prof. Holtona a doc. Pláška.
C. Evoluční problematika, antidarwinizmus, strukturalizmus,
kreacionizmus,
Hned v prvních číslech Vesmíru po změně redakčního vedení se na jeho
stránkách objevilo několik článků programového charakteru, které se přihlásily
k biologickému strukturalizmu, prosazovaly nový pohled na evoluci a současně
přijaly jeden základní rys strukturalizmu, totiž ostrou, nevybíravou kritiku
neodarwinizmu a jednoho jeho kořene, molekulární genetiky. Později se objevily
ve Vesmíru i prvky lamarckistické a kreacionistické.
Mou základní námitkou proti této koncepci je to, že neodarwinizmus,
resp. tzv. "nová syntéza" a její základní principy, se ukázaly jako nesmírně
plodné, nikdy nebyly vyvráceny, naopak přinesly množství nových poznatků
a umožnily jejich interpretaci. Darwinistická evoluční věda se tak stala
jedním z pilířů dnešní biologie. Ve vědeckém světě byla přijata jako správná,
"pravdivá", naprostou většinou biologů.
Kreacionizmus je naproti tomu, jako hypotéza, netestovatelný a nemůže
být tedy záležitostí vědy. Lamarckizmus, ve smyslu dědičnosti získaných
vlastností, není teoreticky obhajitelný (alespoň u metazoí) a navíc se
dosud nepodařilo objevit ani jediný případ, který by takovou možnost potvrdil
nebo by vyloučil možnost darwinistické interpretace. Pokud jde o strukturalizmus,
nepřinesl do biologie kromě málo plodného spekulování a zavádění mystiky
snad ani jediný konkrétní vědecký poznatek. V rámci snah o vypracování
nové, postmodernistické koncepce evoluce absorbovali strukturalisté horlivě
všechny módní vědecké pojmy a hypotézy, jejich původní odborný smysl však
často zdeformovali a zejména je násilně a nevhodně aplikovali na živé organizmy.
Mám na mysli pojmy kvantové fyziky, disipační struktury, chaos, atraktory,
teorii katastrof, efekt motýlího křídla, fraktály, Gaiu, anthropický princip,
morfická pole a pod Vesmír všem těmto hypotézám, z nichž mnohé stojí na
hranici vědy, věnoval mimořádnou, neúměrně vysokou pozornost, která neodpovídá
jejich významu pro biologii a samozřejmě ani současné situaci ve světové
evoluční vědě. Čtenáři jsou nutně dezorientováni.
Na druhé straně musím konstatovat, že byla do Vesmíru zařazena řada
skutečně seriózních článků z oblasti molekulární genetiky a evoluce. Podle
mého názoru však nelze stavět vedle sebe paralelně dvě protichůdná paradigmata
a výběr ponechat na čtenáři, zejména za situace, kdy redakce straní pohledu
jednomu. Pokládal bych za správný postoj opačný. Preferovány by měly být
ty názory, převládající ve světové moderní biologické literatuře a takové
teorie, které již prokazatelně vedly k úspěšným výsledkům, zatímco strukturalistické
spekulace by měly být jen inspirující, ale okrajovou záležitostí. Ještě
jedna věc stojí za zamyšlení: v kontrastu s dlouhou řadou strukturalistických
článků nenabídl Vesmír svým čtenářům kritickou analýzu tohoto spíše filozofického
směru v biologii.
Za velice nešťastný a nevhodný pak považuji zesměšňujícía ironizujuící
tón autorů článků i redakčních nadpisů, týkajících se darwinizmu a molekulární
genetiky.
Své kritické názory chci podložit podobnější analýzou článků Vesmíru,
ve kterých jsou uvedené rysy nejnápadnější. Nejprve uvedu rozbor prvních
článků programového charakteru, pak několik vybraných textů z let následujících
a konečně typické články recentní, z ročníku 1997. Připojím ještě výběr
z úvodníků vedoucího redaktora, se stejným základním postojem.
a / Základní programové texty :
Programový charakter, takto také deklarovaný, mají články R.Sochy,
A.Markoše a Z.Neubauera z let 1991 a 1992:
R.Socha;: "Od darwinizmu k pluralistické koncepci evoluce"(Vesmír 69,
9/1990, s.507-10). Jde o první antidarwinistický článek, věnovaný strukturalizmu.
Socha nejprve uvádí přehled různých kritických postojů k neodarwinizmu,
namířených proti jeho třem stěžejním "dogmatům": gradualizmu, selekci a
nahodilosti. Rozepisuje se o Ósackém strukturalistickém hnutí, definuje
jeho základní téze a ztotožňuje se s jeho cíli. Odmítá názory genetiků,
podle nichž je "... téměř všechna informace či "program" pro vývoj jako
takový zakódován přímo v nukleových kyselinách" (což je moderními biology
všeobecné akceptováno), a obhajuje "...autonomní dynamiku vyvíjejících
se dynamických struktur a systémů" (což, jako vedoucí, obecný řídící vývojový
princip, prokázáno nebylo). Socha odmítá dosavadní vývoj biologické vědy
a nastiňuje velikášskými slovy novou, vlastní, strukturalistickou cestu
k poznání evoluce: "... nemalou úlohu sehraje ve vědé i biologické evoluci
i poznáni neselektivních, samoorganizačních, autoregulačních a autoevolučních
procesů, jakož i začlenění některých novějšich kybernetických, informačních
a termodynamických přístupů. Nová věda bude mít mnohem širší rámec, než
jen ortodoxní neodarwinizmus, ....takže evoluce v nejširším slova smyslu
se zdá být vlastností i celé dynamické superstruktury vesmíru." Do dnešního
dne však tato cesta žádné konkrétní plody nepřinesla.
A.Markoš: "Kdybych byl kreacionistou, napsal bych to jinak" (Vesmír
70, 8/1991, s.451-2). V úvodu článku čteme: "Existuje a je součástí mnoha
z nás představa objektivního světa, který je tady hotový, s neměnnými přírodními
zákony. . . Existuje i jiná představa světa...", a s tou souhlasí Markoš.
Podle něho zřejmě objektivní svět neexistuje a přírodní zákony jsou měnlivé.
Na těchto Markošem kritizovaných ontologických principech, objektivní existenci
a poznatelnosti světa, stojí ovšem tradiční věda. Pokud jde o kuriózní
představu o měnlivých přírodních zákonech, jejím tvůrcem je člen Ósacké
skupiny R. Sheldrake. Dále píše Markoš: "... na základě stejných vědeckých
fakt může vzejít plejáda paralelních, komplementárních světonázorů, které
mohou koexistovat.:. A přesto to s nimi není tak, že jeden z nich je ten
pravý ("vědecký"), zatímco ostatní jsou falešné. " Žádný seriózní vědec
nepokládá vědecký pohled za jediný možný a správný, a pohled etický, filozofický,
umělecký nebo náboženský za falešný - každý je bere jako pohledy mimoběžné,
nesouméřitelné, svým způsobem stejnohodnotné. Těžko lze také akceptovat
Markošův názor, že tyto světonázory vycházejí z vědeckých fakt. Dále píše
Markoš: "V takovém světě není dobré, ovládne-li jediná teorie na dlouhou
dobu určitou oblast, jak se stalo v případě darwinizmu-neodarwinizmu a
biologické evoluce. Není na škodu, vynoří-li se konkurující koncepce..
Zde jednou z mnoha inspirací by mohla být i koncepce kreacionistická."
Předně se náhle nevynořila, ale existovala dávno před darwinizsmem, a jako
vědecká hypotéza byla, a věřím, že nezpochybnitelně, z vědeckého světa
vyřazena. Nevím, jakou inspirací by mohla pro vědu být. Toleranci ke kreacionizmu
lze ovšem chápat u strukturalistů,vždyť po odmítnutí racionálních prvků,
náhodnosti mutací a selekce je skutečné třeba hledat jinou inspiraci. K
citátu A. Markoše mám další výhradu: Trvání určité teorie závisí na stavu
vědeckého poznání a nikoli na morálních kategoriích jako je dobro nebo
špatnost.
V závěru článku Markoš vykládá evoluci jako projev sebestrukturace,
sebeformujícího jsoucna". "... z Chaosu může vzniknout Řád... Subspecie
tohoto poznání je třeba kritizovat mechanické darwinisty." Nehledě k tomu,
že nechápu, proč je třeba subspecie výše uvedené možnosti, tedy snad hypotézy,
kritizovat darwinisty, má Markošův výklad další slabinu: Jestliže odmítá
neodarwinistický výklad a na druhé straně neakceptuje jednoznačně ani kreacionizmus,
co je potom podle něho silou, řídící vývoj organizmů a evoluci? Stvoření,
náhodnost mutací a selekci strukturalisté odmítají. Pro výklad sebestrukturace
nezbývá nic jiného, než nicneříkající tvrzení, že se vše vyvíjí "samo od
sebe", nebo pak už jen Drieschova entelechie. Předpoklad, že pro vývoj
miliard druhů existujících i vyhynulých existují miliardy různých entelechií,
vyžaduje ovšem vysokou dávku odvahy.
Z.Neubauer: "Stará a nová aliance neboli Bible, Linné a Darwin (Vesmír
70, 2/1991, s.96-7). Podle Neubauera je "biblické vysvětlení stvoření slučitelné
s evolucí. (??). A takto hodnotí Neubauer Darwinovo učení: "... druh se
stal náhodnou, pasivní výslednicí zákonitostí zcela jiných, statistických...
To, co je na živočišném či rostlinném druhu jedinečné, to bylo prohlášeno
za náhodu... Opět to tudíž nemůže být plnoprávným předmětem vědy" Proč
ne? A snad to nejpodstatnější: "Darwin nevnesl do biologie evoluční myšlenku:
on naopak evoluci takříkajíc "smetl se stolu" tím, že ji vvsvětlil jako
náhodný statistický prvek zákonitostí mechanických." Na molekulární mechanizmy
má Neubauer také svérázný názor: "... tyto "mechanizmy" j sou přiliš blízko
kvantové úrovni hmoty a fungují na tajemných, globálních, nemechanických
principech mikrosvěta. Organizmy se už ostatně nutně nejeví jako soustrojí,jehož
součástky jsou vyrobeny podle DNA-RNA kadlubu a sestaveny podle genetického
programu." Pokud jde o "jevení", tak nutně jistě ne, existují desítky různých
filozofických názorů na povahu organismů, ale většina vědců, biologů, chápe
organizmy tak, jak je výše kritizováno. V závěru Neubauer s přitakáním
cituje Prigogina: "Je však mrtvá i novověká věda se svou ontologií a tradičně
chápanou objektivitou. " Názor doložený ještě poslední větou článku, že
"novověké vědecké přežitky dávno ztratily svůj kontext a jsou zastávány
a hájeny pouze ze setrvačnosti" může samozřejmě Neubauer zastávat a hájit,
ale neměl by se stát programovým názorem redakce vědeckého časopisu, jejíž
povinností je hájit a prosazovat právě novověké, ověřené vědecké poznatky
a teorie. Další zajímavá myšlenka: "Darwinizmus byl schopen uzavřít smlouvy
mezi vědou a evolucí. Byly to však sňatky z rozumu a od samého počátku
byly neplatné." Neplatné snad proto, že byly podloženy rozumem? Názory
Neubauera jsou jen reflexí odmítnutého a navíc odvolaného názoru Poppera,
že evoluční teorie je netestovatelná a tedy nevědecká. Pokud by redakce
chápala evoluci skutečně jako disciplinu nevědeckou, pak by v časopise
vědeckého charakteru neměla mít evoluce vůbec místo. Jestliže však redakce
evoluční bádání chápe jako vědu, pak by měla Neubauerovy názory korigovat.
b/ Poznámky k vybraným článkům z let 1991-1996
A.Markoš: "Síť sítí" (Vesmír 70, 6/1991, s. 425-7). Markoš chápe buňku
jako "útvar, jehož všudypřítomnou podstatou je obrovská molekulárni síť...
V takovém interakčním poli sebemenší změna v kterémkoli mistě organizmu
má svůj odraz ve struktuře celého pole a je tedy citěna, vnímána všemi
buňkami. " Jde o velice matoucí licenci a typický příklad, jakým způsobem
jsou všechny módní hypotézy a modely ihned akceptovány a nevhodně aplikovány
na živé organizmy. Podnětem ke každé biologické reakci musí být materiální
podnět, zpravidla fyzikálně-chemický a k vyvolání jakékoli biologické reakce
je vždy třeba určitá minimální kvantita tohoto podnětu, resp. vyvolávajícího
činitele. Vztah signálních molekul k receptorům je všeobecně znám. A jaký
má Markoš doklad, že je změna cítěna všemi buňkami? Signální molekuly mají
svá přesná určení, specifické receptory, existuje přísná hierarchie vztahů
a reakcí. Nelze takto svévolné popustit uzdu fantazii a prezentovat násilné
analogie, ve kterých cítíme ozvěnu Sheldrakeových morfických rezonancí.
K recenzi přičleňuje Markoš i další strukturalistický prvek, odpor
k "mechanistickému výkladu". Podle něj je " hlavním poslánim struktury
funkce informační síť hraje rozhodující roli při procesech diferenciačních."
Tvrzení jistě závažné. Přisuzovat ovšem rozhodující roli právě jen struktuře,
když víme, jak významnou roli hrají např. difundující morfogeny nebo třeba
fyzikální síly, je příliš odvážné a nesporně mylné. Markoš si také opět
neodpustí lehký útok proti mechanistickému, redukcionistickému myšlení:
Navazuje na Vilímův článek, popisující chování kolenní chrupavky při každém
kroku. "Navždy to vyhnalo z mé h1avy primitivni srovnáni kloubu s dobře
promazanou klikovou hřideli." Jenže takovou primitivní představu měl asi
jen A.Markoš. Od konce minulého století zná každý morfolog a ortoped, jaké
jsou visokoelastické vlastnosti chrupavek. Prostě: co se jeví strukturalistům
jako "mechanické", to je třeba kritizovat.
A.Markoš: "Kdo se nepřizpůsobil, vyhynul?" (Vesmír 70, 6/1991 s.305-9).
Autor uvažuje nad kambrickou explozí druhů a domnívá se, že vývoj byl polyfyletický,
že v kambriu došlo k singularitě, kterou lze snad vyvětlit horizontálním
přenosem génů. I když akceptujeme možnost horizontálního přenosu genů,
jakkoli málo pravděpodobnou u vyšších metazoí, a přijmeme i nevhodný a
zbytečný pojem singularity pro miliony let trvající fenomén, stále nevidím
důvod, proč by měl být rychlý, "explozivní" vývoj vysoké rozmanitosti forem
na hranici prekambria a kambria v rozporu s neodarwinistickým pohledem
a předpokladem monofyletického původu organizmů. Markošovy návrhy postrádají
logiku. V textu dále najdeme větu: "Kambrický výbuch by se da1 znázornit
jako množství trajektorií prýštících ze singularity... Pojďme ještě o krok
dál, zrušme i mýtus Společného předka, kmene Stromu." Především nejde o
mýtus, ale o fundovanou teorii, opírající se mimo jiné o výsledky molekulárně
genetického studia a zastávanou většinou biologů. Logiku nevidím ani v
tom, když Markoš pokládá vývoj, představovaný trajektoriemi vycházejícími
z jediného bodu, ze singularity, za polyfyletický.
V epilogu článku se Markoš ptá, co si má jeho třináctiletá dcera odnést
z motta článku: "V průbéhu vývoje živé přírody se organizmy přizpůsobovaly
podmínkám života. Ty, které se nepřizpůsobily, vyhynuly". A Markoš se ptá:
"Je to výrok darwinistický, Lamarckistický či nějaký jiný?" A sám si odpovídá:
"Doklady nejsou bez kontextu, jsou získávány v rámci teorií . ., takže
nezískávají vědci nakonec doklady o tom, co vidět chtějí?" Podle Markoše
jsou zřejmě otevřené všechny možnosti, darwinizmus i lamamrckistické dědění
získaných vlaností, tak, jak to odpovídá postmoderní pluralitě názorů.
Je tomu skutečně tak, že každý z vědců vidí jen to, co chce vidět, že věda
není schopna dospět k objektivnímu poznání a že všechno naše poznání je
jen subjektivním dojmem?
Z.Neubauer: "Stále jen molekulární biologie?" Vesmír 71, 10/1992, s.
586. Jde o diskusní poznámky k předcházejícímu článku J.Kypra. Neubauer
se v něm připojuje ke kritice molekulárních biologů. Typická je věta, v
níž odsuzuje "... předpoklad, že jediným cílem vědy o životě je pochopit
nejzákl dnější principy chování živé hmoty a že tyto principy spočivají
v molekulárních mechanizmech... Vůbec se nepřipouští možnost, že by bylo
možno klást otázky po Životě na zcela jiné rovině a zcela jiným jazykem."
Vždyť to není pravda. Neznám jediného genetika, který by odmítal připustit,
že např. ekologické nebo sociologické vztahy lze řešit na jiné než molekulárně-chemické
úrovni. Jsou ovšem jiné otázky, které jsou řešitelné právě jen na této
odsuzované molekulární úrovni. Nic z toho, proti čemu oponuje Neubauer,
kromě toho nevyplývá z komentovaného Kyprova článku.
P.Sýkora: "Lamarck by mal radosť" (Vesmír 71, 10/1992, s.551). Neměl
by radost, vůbec ne, protože se záhy ukázalo, že Cairnsovy mutace, které
byly s nadšením přijaty všemi nepřáteli darwinizmu jako konečný důkaz existence
možnosti dědičnosti získaných vlastností, svůj cíl minuly. Záhy se ukázalo,
že v uváděném fluktuačním testu nejde o adaptační, cílené mutace, ale opět
jen o darwinisticky vysvětlitelnou reprodukci už dříve mutovaných bakterií.
Proč tedy ten zavádějící nadpis? Daleko serióznější a věcně správnější
by byl titul: "Další lamarckistická bublina splaskla.".
J.Flegr: "Sbohem primitivní darwinisticko-dawkinsovský světe" (Vesmír
71, 8/1992, s.448). Nesouhlasím už s nadpisem. Jde o zbytečně ironizující
a hlavně nesprávný výrok, protože věda, alespoň světová, darwinistickému
světu vale nedala. Má snad nadpis přesvědčit laika-nebiologa, že darwinistická
koncepce byla již vědou opuštěna? Autorovy názory vystihuje nejlépe poslední
odstavec? "... nezadržitelně se bliží doba, kdy se budeme musit rozloučit
s jednoduchou představou darwinovsko-dawkinsovské evoluce. Jakmile začneme
studovat fenomény, jako je sexuální chování, hypnóza, Freudovský pud smrti
nebo některé formy psychóz, začíná být velmi praktické pohlížet na živé
organizmy jako na komplikované složené produkty koevoluce, evolučních zápasů
a kompromisů, mnoha svébytných a semiautonomních biologických entit." Je
nesrozumitelné, proč by uvedené jevy měly vyvracet neodarwinistické pojetí
evoluce. Vždyť dnešní neodarwinizmus se s původními jednoduchými představami
dávno rozloučil a evoluci chápe tak, jak opisuje Flegr. I dnešní Wilsonovská
sociobiologie s jejím zájmem o sexualitu z darwinizmu vychází. A na druhé
straně, co mají choroby jako psychóza nebo pochybné subjektivistické Freudovy
představy společného s evolucí? Z článku i jeho nadpisu musí mít poučený
čtenář nutně dojem, že jde o iracionální a ničím neopodstatněný výpad proti
darwinizmu. Nepoučený čtenář pak poučen nebude, bude dezinformován. Ostatně,
na tento článek reagoval kriticky již Zrzavý.
L.Bělka, Z.Neubauer: "Kreacionizmus jako karikatura vědy" (Vesmír 71,
5/1992, s.283-5). Autoři v článku obhajují právo na publikování jakýchkoli
názorů a snaží se obhájit kreacionizmus a jeho představy. Darwinizmus hodnotí
autoři takto: "Jistou roli hraje skutečnost, že neodarwinistická ortodoxie
je dnes brána v pochybnost, že jednota jejiho paradigmatu se rozpadá. "
Není to pravda, neodarwinizmus, máme-li na mysli jeho základní principy,
je ve vědeckých kruzích západního světa příjímán jako naprosto samozřejmá,
bezpečné ověřená teorie, která denně přináší nejen nové poznatky, ale i
praktické výsledky. Autoři výrazně zkreslují skutečnost. Dále píší: "Nebo
nalezneme v sobě jako vědci dostidemokratického ducha, abychom tento hlas
lidu vzali vážně a připustili možnost, že přirozené zkušenosti na evolucionizmu
něco bytostně vadí?" Předně: je to skutečně pravda, že to vadí přirozené
lidské zkušenosti? Ptali se autoři lidu? Kde jsou výsledky takové ankety?
A má snad věda rozhodovat demokraticky, tedy asi hlasováním, a řídit se
hlasem lidu? Plně souhlasím s tvrdou kritikou Drobníkovou. Poslední citát:
"Připustíme, že pravda vědy je pluralitni a komplementárni, či zvolíme
princip vlády jednoho paradigmatu v přesvědčení, že to náleží k nedotknutelným
principům vědy?" Tvrzení o pluralitní povaze vědecké pravdv je neudržitelné.
Pluralitní jsou samozřejmě hypotézy, ale nikoli dosažené a ověřené vědecké
výsledky. Takové názory, bez kritického komentáře redakce, by se ve Vesmíru
objevit neměly. A pokud jde o paradigmata, snad je zřejmé, že k jejich
změně dochází postupně, vždy po dosažení vyššího stupně poznání a chápání,
a že vedle sebe rovnoprávně, jako stejně "pravdivá", všechna vědecká paradigmata
trvale stát nemohou. Ptolemaios je důkazem.
Z.Neubauer: "Věda a mystika" (Vesmír 92, 10/1993, s.587-9). Neubauer
hodnotí velice pozítivně knihy Sheldrakea, Capry, Bohma, Zukava a j., a
domnívá se, že "nový žánr plní významnou roli v péči o jednotu a celistvost
lidské zkušenosti." Mluví-li Neubauer o "zkušenosti", pak k ní patří pravda
(ve vědeckém slova smyslu) a objektivita. Takovými však uvedené knihy nejsou.
Ve skutečnosti mylně interpretují jak vědecké poznatky, tak i náboženské
představy a jsou vždy protivědecky naladěny. V útocích na tradiční vědu
Neubauer těmto autorům přitakává: "Jestliže... věda usiluje o změnu a využití
světa řešením problému: "Jakým způsobem svět funguje?", netýká se to právě
oné tradiční vědy, zajaté v mechanomorfních předsudcích, postavených na
obludném rouhavém antropomorfním mýtu boha-konstruktéra? Máme tedy snad
- úplně zavrhnout "tradiční vědu", resp. "moderní vědu" a pěstovat jen
"vědu postmoderní", kterou zřejmě již nebude zajímat, jak svět funguje?
A kolik věd budeme rozlišovat?
J.Kolibáč: "O užitečnosti, účelu a zbytečnostech" (Vesmír 64 ,6/1995,
s.331-35). Jde opět o typicky ironizující protidarwinistický článek. V
samotném úvodu vytváří Kolibáč vlastní definici darwinisty: "Darwinistou
nazvěme toho, kdo přitomnost jakéhokoli znaku chápe jako důsledek přírodního
výběru." Mluvil už Kolibáč s nějakým dnešním neodarwinistou? Zřejmě ne.
Je to stejný demagogický postup, jaký používají postmodernisté, konkrétně
třeba I. Havel, při definici scientisty. Vytvoří se neexistující pojem,
a pak už se na tento terč jen útočí. Hrubě zkreslující je také závěr článku:
"Vím, že morfické rezonance (Sheldrakeova hypotéza - pozn. J.H.) patří
spíše do pseudovědy, neboť jsou (zatím) stěží testovatelné. Ale darwinistické
vysvětlování účelu znaků bývá a může být testováno asi tak stejně, a je
proto pseudovědou zcela rovnocennou. " Žádné "spíše"! žádné "zatím"! Sheldrakeovy
morfické rezonance jsou hloupostí, absurditou, evidentní každému, kdo jeho
knihu četl. (Pro ty, kdo nejsou s touto "hypotézou" seznámeni, vysvětluji:
Tvar krystalu nebo živého organizmu se má podle Sheldrakea vyvíjet podle
kosmických informací. Ty se do. kosmu dostaly morfickou rezonancí od všech
předcházejících individuí téhož druhu přenosem neenergetické, vzdáleností
se nezeslabující informace.) A Kolibáčovo tvrzení, že darwinizmus není
vědou a že jeho hypotézy nejsou testovatelné, musil odvolat jako omyl sám
Popper už dávno, jak jsem se již zmínil, nehledě k tomu, že tento názor
opusila i většina antidarwinistů. A co říci větě: " a což teprve kdybych
byl darwinistou, to by bylo neprokazatelných výmyslů, totiž pardon, hypotéz!
V tomto punktu s panem Kolibáčem rád souhlasím. - Byl článek recenzován
a schválen redakcí?
J.Doskočil: "Život na ostří nože" (Vesmír 74, 6/1995, s.324-5). Jde
o recenzi Kauffmanovy knihy "Origins of Order", ve které autor navrhl počítačový
model pro výklad diferenciace buněk v ontogenezi a diferenciace druhů v
evoluci. Základním prvkem modelu je regulační okruh tvořený jedním genem
a dvěma regulačními faktory. Z teorie chaosu lze prý odvodit, že chaotickým
chováním všech prvků a jejich vyústěním do mnoha různých atraktorů lze
vysvétlit diferenciaci. Model, z počítačového hlediska složitý, je však
vzhledem k extrémní složitosti biologických dějů nutně jen matematickou
hříčkou, která nemůže brát v úvahu už zjištěné chemické regulační vztahy.
Kauffmanův model, aplikovaný na evoluci, zase nerespektuje bezpečně prokázané
evoluční principy, nahodilé mutace a selekci. Doskočil si je sice této
skutečnosti vědom, přesto ale neuvádí zásadní námitky, které byly proti
Kauffmanovu modelu vzneseny např. při londýnské veřejné diskusi, uspořádané
k tomuto tématu. Doskočil naopak některé strukturalistické Kauffmanovy
názory akceptuje. Podle mého přesvědčení nelze např. souhlasit s jeho tvrzením,
že "Kauffmanova teorie dává odpověd'na nesnadnou otázku buněčné a tkáňové
diferenciace: jak je možné, že. . . organizmus je složen z několika desítek
až stovek různých typů... buněk, které všechny obsahuji tutéž genetickou
informaci?". Není to pravda, nedává odpověd', jen nabízí jednoduchý, snadno
vyvratitelný výklad. Podobně Doskočilovo tvrzení, že makroevoluční děje
"... nejsou primárně adaptivní povahy", a že "... selekce vytváří adaptivní
drobnokresbu na strukturalistickém základu", lze akceptovat snad jen jako
hypotézu. Je však předkládáno jako skutečnost.
A.Markoš: "Jak vzniká řád biologických struktur" (Vesmír 74 5, s.326-8).6/199
Jde o další recenzi Kauffmanovy knihy "Origins of Order", navazující na
předchozí článek J. Doskočila. Markoš se zde zabývá jen jednou z možností
aplikace modelu, a to výkladem buněčné diferenciace.
Námitky mám k úvodu článku, kde Markoš definuje základní strukturalistické
principy v biologii a hlásí se k nim. Snad jen několik typických výroků:
"Řád v živých organizmech v ontogenezi i fylogenezi vzniká spontánně, není
výsledkem selekce." - ".. produktem jediného genu může často být celá paleta
proteinů. " "Ze zygoty se obvykle pokaždé znovu vyvine jedinec podobný
ostatním příslušníkům druhu ne proto, že přítomné geny nic jiného nedovolí,
ale proto, že výsledný tvar je atraktorem, ke kterému je organizmus jakoby
tažen." - "Jedním z pozoruhodných důsledků strukturalistického uvažování
je, že se stírá rozdíl mezi ontogenezí a fylogenezí: jde o stejný evoluční
proces...". Všechny tyto strukturalistické názory jsou v rozporu s téměř
všeobecné akceptovanými poznatky molekulární genetiky a neodarwinizmu.
Na tomto místě samozřejmě není možná podrobná kritická analýza strukturalizmu.
Chci jen poznamenat, že takovou analýzu, jakou např. publikoval L.Kováč
v Biologických listech v r.1988, Vesmír svým čtenářům dluží.
A.Markoš: "Genomy všech tří říší v databázích" (Vesmír 75,12/1996, s.685).
Jde o věcný přehled organizmů, dodnes sekvencovaných, a také o úvahu o
možnostech, vyplývajících z tohoto výzkumu. V závěru však Markoš opět nevhodným
způsobem zpochybňuje a ironizuje úsilí molekulárních genetiků. Cituji:
"Velká většina biologů neumí nic jiného než klonovat a sekvencovat DNA.
Tato tendence se bude odvíjet na základě takovýchto hypotéz: Člověk se
evidentně liší od svého nejbližšího příbuzného - šimpanze. Na úrovni jednotlivých
genových sekvencí však rozdílů téměř není. Tedy: Příčiny rozdílu musí spočívat
ve struktuře celé genomové knihy. Vzhůru do sekvencování genomu šimpanze!
Nakonec Markoš cituje Lovelocka, že "... biologové třista let vypracovávali
seznamy živočichů a dodnes nedovedou odpovědět na otázku Co je život? Když
už se blížili ke konci této aktivity a zoufale se ohlíželi, čím by naplnili
svůj profesionální život, objevila se metoda sekvenace genů a oni se s
úlevou pustili do výroby nových nekonečných telefonních seznamů. Nadsázka?"
Nevím, zda si Markoš uvědomuje, že kdyby nebylo molekulární genetiky, nebylo
by možno opisovat výsledky práce genetiků a sepsat třeba rozsáhlou a fundovanou
knihu "Povstávání živého tvaru".
A.Markoš: "Po bibli katechizmus" (Vesmír 75, 6/1996, s.343). Jde o recenzi
Dawkinsovy knihy "River our of Eden", knihy jednoho z nejuznávanějších
evolucionistů, darwinistů, která je zde prezentována jako katechizmus.
Proč ten zesměšňující tón? V závěru recenze Markoš píše: "Připadá mi (kniha)
jako hašteřivý, netolerantní výlev někoho, kdo ví, že má pravdu a jeho
oponenti jsou bud' škůdci, nebo hlavy skopové. Nebo jsem sám už nakažen
tím, co pod hlavičkou "boje vědy s pavědou" probíhá v současných českých
médiích?" Řekl snad Dawkins o Markošovi, že je hlava skopová? Proč takto
hovořit? I kritická recenze by přece měla být, alespoň ve Vesmíru, věcná
a slušná. Animozitu seriózních vědeckých pracovníků musí nutně vyvolávat
právě tón takovýchto článků. Ještě něco: vůbec si nejsem vědom toho, že
by v médiích probíhal "boj vědy s pavědou". Je tomu jinak. Média jsou přeplněna
jednostrannými pseudovědeckými pořady a články, knihkupectví přetékají
homeopatickou, parapsychologickou a mystickou literaturou, a kritické hlasy,
obhajující vědu, jsou do médií vpuštěny jen ojediněle. Toto tvrzení lze
snadno doložit programem televizí nebo i současným profilem Vesmíru a jeho
protidarwinistickým tažením. Vesmír je přece také médium.
A.Markoš: "Čtyři ženy, tři knihy" (Vesmír 75, 5/1996, s.286). Jde o
recenzi tří knížek, vesměs strukturalistického charakteru, z věcného hlediska
sporných. Představa živých .organizmů jako kvantových, koherentních systémů
a.strojů, nebo lamarckistické úvahy druhé autorky, M.J.Lamb, jsou jen těžko
obhajitelné. Nejde o ověřené vědecké poznatky, ale o pouhé spekulace. Takové
hodnocení mi v recenzi chybí. Větší námitky mám ale k poznámkám recenzenta,
který definuje tzv. fenotyp génu: "Tato složitá trojrozměrná a dynamická
struktura - chromatin - je kontextem určujícím, které gény, kdy a jak budou
čteny. A protože není důvodu, proč by měl být tento kontext ohraničen na
jádro, můžeme pokračovat dál, přes složité sítě struktur i sítě interakcí,
a skončíme - kde vlastně? buňky, mnohobuněčného organizmu, ekosystému,
biosféry?" (Nebo až u Gaii, jak uvádí Markoš ve své knize?) To jsou již
typické mystické fantazie a la Sheldrake, odpovídající jeho morfickým rezonancím,
kdy v každé buňce má rezonovat celý vesmír a opačně. Těžko by však autor
odpovídal na otázku, jak je možné, že miliony jedinců po miliony let mají
prakticky shodný fenotyp, jestliže jsou jejich gény čteny a řízeny širokým
spektrem nesmírně variabilních zevních faktorů, tvořících biosféru.
H.Ševčíková: "Chemické vlny v laboratoři a v přírodě" (Vesmír 75, 3/1996,
s.l37-45). Autorka analogizuje vznik chemických vln v disipačních systémech
s anatomickými periodickými strukturami na ulitách měkkýšů. Článek je nesporně
zajímavý, ale interpretace těchto struktur je podle mého názor mylná. Vychází
z typické strukturalistické filosofie a zřejmé proto také byl článek v
této podobě redakcí akceptován. Analogii nelze použít, protože není respektováno
časové méřítko. Nelze difusně-chemickými procesy vysvětlit struktury, které
jsou odrazem rytmů cirkadiánních, lunárních, ročních, metabolických aj.
c / Články recenzentní, z ročníku 1997
S.Mihulka: "Hereze proti molekulárně odvozené homologii čili příběh
s dobrým koncem" (Vesmír 76, 2/1997, s.93). Jde o recenzi dvoustránkové
práce F. Galise. Článek opět napadá bezdůvodně molekulární genetiku a je
redakcí zřejmě záměrně, tučně a v rámečku vsazen naproti věcnému článku
F. Sládečka o homologiích, morfogenetickém poli a evoluci. Z Mihulkova
článku vybírám citát: "V posledních letech se toulá po světě spasitel...
Ten přírodovědcův je nazván svými učedníky molekulární biologie... Tento
mesiáš je skvělý, je vášnivý, je neopakovatelný, je nejlepší. Je ovšem
zábavné na každém neposkvrněném početíhledat cosi nepatřičného, cosi zasmrádajícího,
naše punkerská generace je zkrátka taková. " To zkrátka není vtipné, to
je nechutné.
J.Flegr: "Spor o Darwina" (Vesmír 76, 6/1997, s.326-7). Článek je rozsáhlou
recenzí na stejnojmennou knihu P.J.Johnsona. Nemyslím, že by se měl Vesmír
podrobně zabývat literaturou kreacionistickou, resp. kritikou darwinizmu
z kreacionistických pozic. Podle mého názoru byla na místě jen krátká zmínka
a jednoznačné odmítnutí. Jestliže Johnson v podstatě nezná evolucionistickou
literaturu z posledních 20 let a jestliže je neschopen, jako právník a
tedy biologický laik, pochopit a správně interpretovat výsledky vědeckých
výzkumů z oblasti molekulární biologie (což uvádí i Flegr), pak není o
čem odborně diskutovat. Proti textu Flegrova článku lze pak snad namítnout,
že knihu hodnotí příliš taktně a smířlivě a že zbytečně a detailně vyvrací
zřejmé Johnsonovy omyly a opakovaně zdůrazňuje kvalifikovanost Johnsonovy
kritiky, což sám v zápětí popírá poukazem na jeho neznalost literatury
a neschopnost správné interpretace. Nelze nemít dojem, že kritika darwinizmu,
jakákoli a z jakýchkoli pozic, je Vesmírem vítána.
Naprosto matoucí je ovšem podnadpis článku: Evoluční biologie není
uzavřená kapitola." Samozřejmě, že není uzavřena, ale rozhodně ne proto,
že by nebyl uzavřen spor mezi platností kreacionistického a darwinistického
výkladu evoluce, což nesporně titul naznačuje.
P.Pithart: "Spor o Darwina" (Vesmír 76, 10/1997, s.572). Pithartův článek
je reakcí na Flegrovu recenzi Johnsonovy kreacionistické knihy. Na rozdíl
od mírného, tolerantně kritického tónu Flegrovy recenze stojí Pithart na
pozicích obhájce Johnsona a kreacionizmu. V článku se Pithart opět nevhodně
dotýká darwinistů, mluví o jejich "zuřivém lpění na darwinizmu", a zcela
absurdně přisuzuje darwinizmu náboženské rysy: "Předně nedostatek důkazů
už sám vede k tomu, že je nutno mnoha věcem prostě věřit, aby se stavba
darwinizmu nezřítila... Občas ta dávka víry musí být značná, když spolkne
i skokovou makromutaci, při níž vznikají najednou celé orgány. . . To je
genetický zázrak - souhlasím s Johnsonem, že jinak to nazvat nelze -, a
k jeho přijetí je třeba stejné dávky víry jako například k uznání zázračnosti
lurdských uzdravení (tam na to jsou alespoň svědci)..." Pithart by snad
měl vědět, že skokové mutace nemají s podstatou darwinistických názorů
nic společného. A konečně v poslední větě Pithart praví: "Víru v Boha nepokládá
( Johnson ) za věc pro rozum neuchopi telnou, citovou a, s vědeckými argumenty
mimoběžnou. Zbývá už tedy jen věřit, že je zlý. Anebo má pravdu." Myslím,
že diskuse o tom, zda je nebo není víra v Boha mimoběžná s vědeckými argumenty,
do Vesmíru snad už nepatří. Nebo chce snad Vesmír hájit názor, že víru
v Boha lze vědeckými argumenty podpořit - jak soudí Johnson a Pithart?
Pokud jde o Pithartovy názory a chybné představy o "chybějících článcích",
byly jednoznačně odmítnuty již v následujícím 12. čísle Vesmíru R.Mikulášem,
O.Brodským i J.Soškou. Ten právem uzavřel svůj příspěvek slovy: "Nicméně
ve vědě a v časopise pro vědecké pracovniky... A já sám se ptám: byla recenze
recenzována?
A.Markoš: "Tři zdroje a tři součásti oplození" (Vesmír 76, 10/1997,
s.553-4). Markoš referuje o pokusech W.Reika a kol., v nichž byla transplantována
prvojádra mezi oplozenými vajíčky dvou druhů geneticky odlišných kmenů
myší. Po náhradě prvojádra jednoho kmene prvojádrem jiného kmene bylo zjištěno,
že hybridi měli defektní proteinovou výbavu a že se objevily i poruchy
chování. Porucha vyvolaná zřejmě nesouladem mezi provojádrem a vaječnou
buňkou druhého kmene (zbavenou původního prvojádra), byla pak přenosná
do další generace, a to po samčí linii. Z pokusu Markoš odvodil dalekosáhlé,
lamarckistické závěry, se kterými nelze souhlasit. Předně nelze tvrdit,
že jde o dědičnost epigenetickou, protože příčinou poruchy mohl být cizí
genetický materiál v mitochondriích, kódujících klasickým způsobem některé
enzymy. Nelze dále tvrdit, že šlo o trvalé modifikace, protože v pokuse
nebyla dědičnost sledována dlouhodobě. Analogické "Dauermodifikationen"
u rostlin v dalších generacích postupně mizí. Přenos blokády produkce enzymů
přes samčí linii svědčí spíše o poruše genomu než o poruše čtecího mimojaderného
mechanizmu.
A konečně: Termín epigeneze, s nepřesně a variabilně definovaným obsahem,
používá Markoš zavádějícím způsobem, aby nakonec sdělil revoluční poznatek:
"Pokud uměle vyrobíme jedince se shodnými genotypy, ukáže se, že i dědičnost
je epigenetická. " Markoš to nepředkládá jako hypotézu, ale apodikticky
jako prokázané tvrzení. Nebiolog nemůže chápat tento výrok jinak než že
dědičnost nemá nic společného s genomem a genetikou. Markoš pokládá experiment
za "... patrně první vědecky podložený důkaz epiqenetické dědičnosti u
savců. . . " Čtěme: epigeneze- mimogenomová dědičnost - zevní, mimobuněčné
vlivy - nikoli darwinovská, ale spíše lamarckistická dědičnost. Článek
je ukázkou, jak zoufale a iracionálně se strukturalisté chápou každé příležitosti
ke zpochybnění darwinistických principů dědičnosti. Zatím však všechny
pokusy o jiný výklad selhaly. Tím větší opatrnost by proto byla na místě
při pokusech o nedarwinovskou interpretaci jistě zajímavého, inspirativního,
ale zatím, pokud víme, nereprodukovaného, podrobně neanalyzovaného a tedy
ještě plně nevysvětleného experimentu.
A.Markoš: "Cultura contra natura" (Vesmír 76, 11/1997, s.623-6). Jde
o kritiku dvou publikací J.Šmajse na téma přirozené a kulturní revoluce.
Nebylo obtížné vyrovnat se kriticky s těmito publikacemi, ale Markoš na
recenzi navázal vlastním výkladem evoluce. Vyjádřil se zde se vší otevřeností.
Jeho názory nelze chápat jen jako provokativní, ale rozcházejí se se vším,
co dosud bylo moderní syntézou a molekulární genetikou v tomto století
zjištěno a předkládá diametrálně jinou teorii. Nelze souhlasit zejména
se dvěma následujícími názory: a/ Cituji : "Lidský druh objevil nové, rychlejší
cesty generace zpráv a jejich interpretaci... Dalši genetická evoluce mozku
by za této situace mohla být sebevraždou... Bylo proto pro druh výhodnější
nechat genetickou evoluci lidského druhu zmrznout", resp. ji omezit na
oblasti dílčí, jako je např. imunita." Markošovo trvrzení, že se zastavila
genetická evoluce člověka, je z biologického hlediska naprosté novum a
mělo by nedozírný teoretický a praktický význam. Nic takového ovšem nikdy
nikdo nedokázal. Na koho se Markoš odvolává? Možná, že jde o nevhodnou
formulaci, technický omyl, nebo o laškování, nebo licenci, které ovšem
nerozumím, nebo také o záměrnou provokaci. Jisto je, že je tento názor
podán jako objektivní fakt a že může pro laika v oblasti biologie působit
věrohodně. Nevím, zda proběhl článek recenzním řízením, ale pokud ano,
pak toto tvrzení recenzent přeskočil. b/ Cituji: "Oplozená vaječná buňka,
podle pravidel zděděných od nesčetných generací jejich předků, od prvopočátku
manipuluje s genetickým textem, tak jak je to zvykem daného druhu (zřejmá
parafráze názoru R. Sheldrakea o zvykovém zafixování stuktury organizmů
prostřednictvím morfických rezonancí - pozn. J.H. ) a podle těchto zvyklostí
postaví přislušnou morfologii. Domnivám se, že z tohoto pohledu druh lze
přirovnat ke kultuře a ke vzniku nových druhů může dojít stejně dobře mutací
textu jako změnou pravidel manipulace s ním. V analogii s kanonickými texty
Markoš nastiňuje biologickou analogii: "Stejné nebo podobné qenetické texty
- různé druhy". Toto tvrzení je v naprostém rozporu s poznatky molekulární
genetiky. Kde existuje doklad tohoto revolučního tvrzení? Které dva druhy
mají shodný genom? Bez takového dokladu jsou výše uvedená tvrzení, popírající
základní poznatky biologie a genetiky, ve vědeckém časopise nepřijatelná.
Nelze souhlasit s řadou dalších názorů v tomto článku. Nelze např.
psát, že "Kromě... dvou kopií genomu... dědíme i ... vaječnou buňku." Není
snad genom součástí buňky? Stále je nutno respektovat, že Vesmír není určen
jen pro biology, kteří takové licence nebo hrubé chyby pochopí, resp. omluví.
A jiná námitka, navazující na výše uvedenou Markošovu představu o geneticky
podmíněném textu a na něm nezávislém čtecím mechanizmu: Čtecí mechanizmy
živé buňky snad nejsou děděny? A jestliže ano, pak kde jinde jsou zakódovány
než opět v génech? Snad v Sheldrakeově kosmické paměti?
d/ Úvodníky I. Havla :
Vesmír 10/1991: Šťastná planeta." Jaký má I.Havel názor na přirozený
výbér, ukazuje např. věta: "Cožpak vše co mám a umím je jen nutným produktem
slepých mechanizmů kolektivniho vývoje?" Samozřejmě že ne, to nikdy žádný
darwinista netvrdil, jsou přece "mémy". Tato věta může v očích laika-nebiologa
snadno diskreditovat darwinistické myšlenky. Havel přece musí znát rozdíl
mezi vlastnostmi zděděnými a získanými, a mezi způsobem jejich přenosu
do dalších generací. Dále se dočteme: "Logiku přirozené selekce nelze vyvrátit.
Z toho však neplyne, že jde o jedinou a výlučnou hnací sílu vývoje. Teoreticky
ji lze rozšířit nebo kombinovat s kteroukoli jinou koncepcí, od řízených
mutací až po pud sebezáchovy Gaie." Nelze souhlasit. Kreacionizmus nelze
teoreticky připustit, pokud termín teorie chápeme ve smyslu teorie vědecké.
A řízené lamarckistické mutace lze teoreticky připustit snad jen u bakterií,
nikoli u metazoí. Centrální "dogma" molekulární biologie zatím nikdo nevyvrátil.
Ve vědeckém časopise musíme termínu teorie ponechat jeho odborný význam
Vesmír 6/1993: "Látka, tvar, dech a pavučina." Zde najdeme snad nejotevřeněji
vyjádřený Havlův pohrdavý a ironizující postoj k darwinizmu: "Kdykoli nám
ve škole vykládali vývoj života skrze slepý, statistický a vlastně velmi
primitivni a průhledný mechanizmus výběru nejužitečnějších chyb, vždy se
mi vybavily překrásné sítě pavouka křižáka. Jaká to důmyslná posloupnost
chybných genů u předchozích generací mohla tohoto drobného tvora vycvičit
k takovému dílu! Jak vstřícně nešikovné musely být mouchy, ktreré se nechávaly
chytat do jeho prvnich nesmělých pokusů, dávajíce mu tak šanci k dalším
chybám! " A dále : "Přízemní verze materializmu uznává jen látku - hmotu
-, a ostatní jsou jen jakési vedlejší projevy či nahodilosti... Jiný, moudrý
materializmus soudí, že už v prvotní látce byly skrytě obsaženy, vmíchány
a zakódovány všechny budoucí tvary". Za moudrý materializmus považuje Havel
absurdní, v podstatě kreacionistickou představu o tzv. implikátním řádu
D. Bohma, publikovanou v témže čísle Vesmíru. Havel považuje kreacionistické,
snad i strukturalistické představy za názory materialistické, a to proto,
že akceptuje Bohmovu zavádějící interpretaci kvantové fyziky, a ta se "přece"
zabývá hmotou (Jinou "logiku" nevidím). Lze skutečně předpokládat, že čtenáři-nebiologové
pochopí Bohmovy a Havlovy názory jako beletrii typu science fiction?
Vesmír 12/1992: "Mystika pro fyziky." Nadšený článek o novém literárním
postmodernistickém literárním žánru, o knihách Capry, Zukava a jiných autorů:
"Nebyla to věda, bylo to o vědě." Nebylo. Převážná většina těchto knih
se setkala s tvrdou kritikou ze strany vědců. Knihy totiž nejsou věcnou
interpretací nebo popularizací vědy, ale mystifikací a dezinformací o vědě,
a jsou nepochybně významným zdrojem šíření iracionality, parapsychologie
a mystiky ve společnosti.
Vesmír 1/1995: "Podporujte svůj rod." Mluví se zde o vývojových teoriích:
"Možná, že bychom mohli být jen produktem slepé a hloupé náhody... Je-1i
tomu tak, měl by našemu sebevědomí vyhovovat právě onen tak opovrhovaný
lamarckismus... To, že si nedovedeme představit přislušný biologický mechanizmus,
je argument proti jistotě, nikoliv proti hypotéze." To je řečeno zcela
jasně: jako hypotézu nemůžeme lamarckizmus odmítnout. Weissmannova bariéra
a nemožnost zpětného přenosu informace z proteinů na nukleové kyseliny
a řada dalších stejně pádných argumentů ovšem tuto hypotézu falzifikují
bezpečně. Havel dále vysvětluje Baldwinův efekt, kterým se zabývá článek
V.Kvasničky: "Ovplyvňuje učenie evolúciu? (Vesmír 74, 1/1995, s.8-10) v
témže čísle Vesmíru. Baldwinův efekt definuje Kvasnička takto: "Ak sa jedince
odlišujú schopnosťou učiť sa, potom tie, ktoré majú najlepšiu adaptabilitu,
budú mať najviac potomkov a gény zodpovedné za tútu skutočnosť budú zvyšovať
svoju frekvenciu." Jasný, darwinistický výklad, platný, podle Kvasničky,
i při striktním odmítnutí možnosti dědění získaných vlastností. Havel však
zcela změnil smysl Baldwinova efektu a místo zvýšení frekvence genů "obohatil"
Baldwinův efekt o zvýšenou frekvenci mutací. Jeho interpretace zní: "...
genomy vynalézavých a učenlivých jedinců poskytnou větší pole působnosti
mutacím, z nichž pak některé (náhodně) zafixují vynalezené a naučené k
užitku dalšich pokolení... K této genetické podpoře y stěží došlo, kdyby
se "dřív" nevyskytli oni vynalézaví a učenliví jedinci, kteří nějakou užitečnou
vlastnost získali během svého života. Nezaváni toto už lamarckismem? Baldwinův
efekt lamarckismem nezavání, expressis verbis to říká i Kvasnička, zato
výrazně jím zavání tvrzení .o "zafixování vynalezeného a naučeného". Především
však Havlova interpretace zavání zásadním nepochopením evolučních principů
i Baldwinova efektu. Takovým trikovým znásilněním cizí koncepce nelze darwinizmus
vyvrátit. Baldwin, resp. Kvasnička o mutacích nemluví. A dále: protože
mutace jsou především neutrální nebo s negativním efektem, nelze očekávat,
že by zvýšená frekvence mutací úspěšných jedinců vedla automaticky ke zvýšení
úspěšnosti jejich potomků. A konečně: vynalézavost a učenlivost i schopnost
získat užitečné vlastnosti během ivota jsou podmíněny primárně geneticky.
Vesmír 6/1997: "Nebezpečná myšlenka." V tomto úvodníku se Havel opět
hlásí k pluralizmu vývojových teorií. Jeho věty: "... logicky je možné
lecos, včetně slavné hypotézy stvoření. . . ", nebo: "... nic nebrání tomu,
aby se dva nebo více různých principů uplatňovalo současně. Města, auta,
filmy a anekdoty se vyvíjejí jednak cílevědomými zásahy architektů, konstruktérů
a tvůrců, jednak nepředvídatelnými selekčními tlaky uživatelů. Na vývoji
organizmů v přírodě se mohou podílet třeba náhodné mutace vedle řízených
mutací... A tak se vlastně lze na celou kauzu vývoje života na zemi dívat
z jakési meta úrovně: jakoby šlo o neviditelnou soutěž známých i dosud
neznámých vývojových principů...". Takto se může skutečně dívat na přírodní
vývoj filozof, ale nikoliv vědec, který má k dispozici argumenty z několika
odlišných, ale ve stejném smyslu hovořících oborů, a který zná přírodní
zákony a ví, co je to dedukce. Havlův argument, že "teoretická argumentace
mezi nimi nerozhodne", je scestná. Teorie ve vědě není k ničemu?
D. Závěr
Vesmír byl vždy uznávaným přírodovědeckým časopisem s vysokou kvalitou.
Po r. 1990, v souvislosti s převzetím vedení Vesmíru novou redakční radou,
došlo ke zřetelné změně: Vesmír jednak rozšířil svou tématiku především
do oblasti filozofické, a to s jednostranným zaměřením na filozofii postmodernistickou,
jednak ztratil svůj přísně vědecký, objektivní charakter.
Programově odmítla redakční rada zabývat se kriticky pseudovědou a
zabraňovat pronikání iracionality do vědy i do Vesmíru, začala vystupovat
proti tradiční vědě pod heslem boje proti "scientizmu" a především přijala
strukturalistický pohled na evoluci s jeho vypjatým antidarwinizmem a neodůvodněným
znevažováním molekulární biologie.
Za nejzávažnější pokládám zkresleně prezentovanou evoluční biologii.
Zatímco v celém vědeckém světě byl neodarwinizmus přijat jako jediná racionální
teorie evoluce, Vesmír darwinistické názory zesměšňuje, ironizuje a místo
nich prezentuje spekulativní a často zjevně chybné názory strukturalistické,
a akceptuje i názory kreacionistické a lamarckistické, vědou jednoznačné
odmítnuté.
Vedoucí roli ve formování takového postoje má šéfredaktor Vesmíru,
který ve svých úvodnících protidarwinistická stanoviska ještě akcentuje
a který se pozitivně staví i k takovým pseudovědeckým směrům, jako jsou
parapsychologie, astrologie nebo transpersonální psychologie.
Vesmír tak ztratil svou někdejší vysokou odbornou úroveň i svůj kredit
v očích části vědecké veřejnosti a nepochybně výrazným způsobem zdeformoval
názory čtenářů, zejména z řad laiků v oblasti biologie. Na tuto situaci
reagovala bezúspěšně již řada vědců serií kritických článků, publikovaných
i ve Vesmíru, a to již v r. 1992-1994. Ke změně postoje redakční rady však
nedošlo a naopak v r. 1997 se uvedené tendence ještě vystupňovaly. To byl
také důvod mé analýzy, kterou si dovoluji předložit redakční radě Vesmíru
a zaslat na vědomí Vědecké i Akademické radě AV ČR, jejímž orgánem přírodovědecký
časopis Vesmír je.
Věřím, že příslušné orgány zváží mé argumenty a pokud s nimi budou
souhlasit, že se pokusí o nápravu. Já se domnívám, že by mandát redakční
rady neměl být časově neomezený, a že by mělo co nejrychleji dojít k obměně
redakčního kruhu včetně šéfredaktora.
Chci ještě poznamenat, že má kritika, vedena snahou zlepšit kvalitu
Vesmíru, se týká jen některých stránek činnosti redakční rady. Na druhé
straně jsem si plně vědom jiných, pozitivních stránek Vesmíru i nesporných
zásluh redakce. Hodnocení takových pozitivních rysů Vesmíru však nebylo
smyslem této analýzy. .
S úctou
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.,
předseda Českého klubu skeptiků
SISYFOS
V Chomutově 20.1.1998 |