Vypadá to jako apríl, ale není to apríl. Renomovaný odborný časopis The Journal of the American Medical Association (JAMA) přinesl ve svém čísle z 1. dubna 1998 článek nazvaný A Close Look at Therapeutic Touch, pod nímž jsou podepsáni Linda a Emily Roseovy, Larry Sarner a Stephen Barrett. Článek shrnuje výsledky dvou testů, v nichž byly ověřovány schopnosti provozovatelů metody tzv. léčebných dotyků (therapeutic touch - TT) správně detekovat energetické pole druhé osoby. A řekněme předem, že v nich nedopadli valně.
Terapie
na vše a bez jakýchkoli limitů
Metodu terapeutických dotyků uvedla na scénu začátkem
70. let tohoto století zdravotní sestra Dolores Kriegerová z New Yorku.
Byť je velmi často prezentována jako vědecká adaptace „přikládání rukou,“
ve skutečnosti je plná metafyzických idejí. Jejím aktivním prvkem je životní
síla, známá z Ayurvedy a tradiční indické medicíny jako prana. Podle
Kriegerové je třeba „zdraví považovat za harmonický vztah mezi jedincem
a celým jeho okolím. Mezi nimi dochází k trvalému oboustrannému toku energií.
Nemoc je v této souvislosti považována za známku narušení volného toku
prany. A léčebné dotyky napomáhají u nemocného člověka obnovit původní
rovnováhu.“
Dnes jsou léčebné dotyky zejména v USA a ostatním
anglosaském světě široce užívanou metodou, která má své kořeny hluboko
v mysticismu, ale sama o sobě prohlašuje, že je založena na vědecké bázi.
Její provozovatelé tvrdí, že dovedou identifikovat chorobu a léčit či zlepšovat
stav nemocných prostě jen tím, že manipulují energetickým polem člověka,
a to skrze neporušenou kůži.
Celý postup se odehrává ve třech krocích:
První krok představuje koncentraci čili soustředění
- léčitel se soustřeďuje na svou snahu pomoci nemocnému. Je to něco podobného
meditaci a pomáhá to údajně i léčiteli samotnému.
Druhý krok je jakýmsi diagnostickým procesem - léčitel
pohybuje ve vzdálenosti 5 - 10 cm nad tělem nemocného směrem od hlavy k
patě, přičemž se „naladí“ na jeho stav a začne v rukou cítit „změny senzorických
signálů.“
A konečně třetí krok spočívá ve vlastní intervenci
čili léčebném zásahu - léčitel svýma rukama na dálku provede v energetickém
poli pacienta potřebnou změnu prostě tím, že v určitých oblastech odstraní
jeho městnání a v jiných zase depleci, a tak odstraní chorobné toky energie.
Výsledná energetická rovnováha údajně odvrátí nebo vyléčí chorobu a pomůže
organismu ve vyléčení a rekonvalescenci. Jedna ze zakladatelek metody,
Z.E. Putnam v roce 1995 prohlásila: „Teoreticky je touto možností léčit
vše bez jakýchkoli limitů.“
Nejspíše proto se také dnes metoda terapeutických
dotyk vyučuje na 100 vysokých školách a univerzitách 75 zemí, v celém světě
až dosud absolvovalo školení v této technice více než 100 000 lidí, včetně
nejméně 43 000 zdravotníků, a zhruba polovina z nich nabyté znalosti také
skutečně uplatňují v praxi; odhaduje se, že jen v Severní Americe se jí
můžete nechat léčit minimálně v 80 nemocnicích.
Člověk
- pole neorané
O „westernizaci“ metody léčených dotyků se zasloužila
zejména Martha Rogers, rovněž z New Yorku. Podle její teorie to není tak,
že by člověk energetické pole vlastnil - on takovým polem prostě je a jako
pole také vstupuje do trvalých interakcí s „polem environmentálním,“ které
ho obklopuje. Rogersová pasovala svou teorii na „vědecký koncept unitarity
člověka“ a podpořila chápání terapeutického dotyku na postup založený na
vědeckých základech. Nicméně i když se její „vědecká“ teorie ujala, používají
provozovatelé i nadále metafyzických termínů jako je prana, chakra nebo
yin a yang.
Energetické pole člověka ovšem připomíná i živočišný
magnetismus, jak jej v průběhu 18. století postuloval Anton Mesmer a jeho
následovníci. Mesmerismus vycházel z představy, že nemoci jsou způsobovány
překážkami volného toku magnetického fluida, a že zkušení léčitelé (senzibilové)
mohou pouhým přikládáním rukou tyto překážky odstranit. Některé aspekty
mesmerismu převzala v 19. století teosofie, tajná víra inkorporující i
východní metafyzické koncepce a ústící v některých směrech až v ideách
New Age.
Praxe terapeutického doteku se od ostatních alternativních
léčebných metod i od vědecké medicíny liší svým důrazem na úmyslnou a záměrnou
aktivitu léčitele. Proto je podle teoretiků metody irelevantní porovnávat
její účinnost s placebem. Podle Kriegerové „víra v uzdravení na straně
pacienta nehraje z hlediska léčebného efektu žádnou významnou roli. Její
úloha může být nejvýše psychologická a ovlivňovat vnímání nemoci nebo následného
uzdravení. Naopak léčitel - má-li mít jeho chování racionální základ -
musí v úspěch svého úsilí pevně věřit.
Celá teorie i praxe tzv. terapeutického dotyku spočívá
na myšlence, že terapeut dokáže detekovat a záměrně ovlivňovat energetické
pole druhého člověka. Fyzický kontakt s léčeným přitom vůbec není nutný.
Člověka - pole neorané - lze pomocí léčitelova úsilí kultivovat terapeutickým
dotykem bez dotyku. Orba neoraného pole se děje éterickým pluhem na dálku.
A proč se tedy vlastně navzdory tomu hovoří o „terapeutickém dotyku“? Prostě
jen a jen proto, že bylo nutno najít termín přijatelnější než původní „přikládání
rukou,“ jež bylo pro řadu institucí nepřijatelné. „Therapeutic Touch“ prý
zní a také je založeno mnohem vědečtěji a neobsahuje příměsi mysticismu.
Summa summarum - TT se chápe jako předvoj léčebných
metod, jež opravdu uzdravují člověka, na rozdíl od těch, které pouze léčí
nemoce - jak se pejorativně označuje většina postupů oficiální medicíny.
Za jednu z jeho výhod se považuje mj. to, že nevyžaduje žádné rozsáhlé
vzdělání ani dlouhý trénink - rozhodující je vůle léčitele pomáhat trpícím.
Proto také prý má vrozenou schopnost provozovat téměř každý - dokonce i
nejmenší děti nebo mladiství delikventi. Až dosud také nebyly uváděny jakékoli
nežádoucí účinky TT - pouze a výhradně pozitivní výsledky. Propagátoři
metody upozorňují snad jen na jediné riziko - příliš dlouho trvající terapeutické
sezení může mít za následek „přeléčení“ příslušné části organismu; do těla
se pak „vleje“ nadměrné množství energie, která může vést až k hyperaktivitě.
Pohled
na terapeutický dotyk zblízka
Práce publikovaná nyní v časopise JAMA (a současně
i v časopise Scientific Review of Alternative Medicine) přináší výsledek
relativně jednoduchého, ale o to přesvědčivějšího testu skutečných schopností
a možností těchto léčitelů. Dvě z autorek - Linda Rosa z nevýdělečné organizace
nazvané Národní výbor proti podvodům v péči o zdraví a její dcera Emily
- vyhledali v letech 1996-97 v oblasti severozápadního Colorada pomocí
inzerátů a dalších metod celkem 25 provozovatelů metody TT, z nichž 21
souhlasilo s otestováním svých schopností. Byli mezi nimi ti, kteří metodu
užívali pouze jediný rok, ale i ti, kdo s ní pracovali už plných 27 let.
Šlo převážně o zdravotní sestry a masérky, ale byl mezi nimi i chiropraktik
a také úplní laici. S výjimkou dvou mužů šlo o samé ženy, což zhruba odpovídá
celkovému složení populace těchto léčitelů.
Vlastní test ve své podstatě navrhla dcera hlavní
autorky, Emily, ve svých devíti letech. Testování
se uskutečnilo ve dvou fázích. V první bylo testováno šestnáct léčitelů
ve svých domovech či ordinacích, a to v různých dnech v průběhu několika
měsíců. Ve druhé fázi se test všech třinácti léčitelů, z nichž sedm prodělalo
i první testování, uskutečnil v jediném dni. Druhý test se uskutečnil na
základě žádosti producenta televizní stanice Public Broadcasting Service,
který se dozvěděl o prvním testování. Účastníci druhé série testů předem
souhlasili nejen s testováním samotným, ale i s jeho natáčením a eventuálním
veřejným promítáním.
Při vlastním pokusu musel každý z léčitelů položit
obě ruce dlaněmi vzhůru, vzdáleny od sebe 25 - 30 centimetrů, na rovnou
plochou podložku (stůl). Aby na ruce neviděl, musel je ovšem nejprve prostrčit
dvěma otvory v dolní části pevné, neprůhledné a dostatečně vysoké vertikální
přepážce postavené na stole. Přepážka i část paží na straně léčitele byly
navíc zakryty neprůhlednou textilií.
A co se odehrávalo na druhé straně přepážky? Experimentátorka,
jíž nebyl nikdo jiný než autorka celého nápadu Emily, nejprve vždy hodem
mincí určila, která z rukou testované osoby bude rukou „cílovou.“ Poté
nad tuto cílovou ruku na vzdálenost 8 - 10 centimetrů umístila dlaní dolů
svou pravou ruku a kouzelným slůvkem „okay“ oznámila léčiteli, že může
začít snímat její energetické pole. Jinak řečeno určit, zda její ruka spočívá
nad jeho pravou anebo levou končetinou.
Každá z testovaných osob měla k dispozici libovolně
dlouhou dobu na soustředění či jakékoli jiné duševní prostocviky, jež považovala
za nutné provádět před experimentem, jakož i před vlastním rozhodnutím
v jeho průběhu (tato doba se pohybovala mezi 7 až 19 minutami).
Aby se předem vyloučila možnost, že správnou polohu
ruky lze určit např. na základě pohybu vzduchu nebo tělesného tepla, byl
experiment předem ověřen se sedmi jedinci, kteří nebyli v TT školeni a
ani v ně nevěřili. Čtyři z těchto osob byly děti bez jakéhokoli povědomí
o účelu testu. Výsledkem bylo zjištění, že uspořádání experimentu určení
výsledku na základě taktilních vjemů vylučuje.
Všichni zkoušení měli k dispozici deset pokusů.
Pravděpodobnost zcela náhodného správného určení osmi z deseti pokusů je
45 z 1024. Bylo tedy předem dohodnuto, že zkoumaná osoba „projde“ tehdy,
určí-li správně osm či více případů, a že výsledky celé skupiny budou považovány
za pozitivní pouze tehdy, bude-li celkové skóre vyšší než 6,7.
Kdyby skutečně platilo, že je možné pomocí TT detekovat
energetické pole organismu, musely by testované osoby určit polohu experimentátorčiny
ruky v 10 (100 %) z deseti pokusů. Kdyby šlo naopak jen o náhodu, pohyboval
by se průměrný počet správných odpovědí kolem pěti (50 %).
A jaké tedy byly výsledky?
První test
- 47 % úspěšnosti
V první fázi se testovaným osobám podařilo polohu
experimentátorčiny ruky správně určit v 70 (47 %) ze 150 pokusů - u těchto
osob se počet správných odpovědí pohyboval v rozmezí od 2 do 8. Osmi správných
odpovědí dosáhl pouze jediný z testovaných, avšak při opakovaném testu
se i jemu podařilo správně odpovědět pouze šestkrát.
Když byly tyto ne právě skvělé výsledky diskutovány
s testovanými léčiteli, přicházeli s nejrůznějšími možnými vysvětleními
a výmluvami:
Dvě podivení nakonec
Racionálně myslící člověk se rozhodně nebude divit
žalostnému výsledku testu - tedy žalostnému pro provozovatele TT; vždyť
z 280 pokusů v obou testech se správně trefili jen ve 123 čili 43,9 % případů!
(Úspěšnost výsledků přitom nezávisela ani na tom, zda byl právě testován
léčitel s kratšími nebo delšími zkušenostmi v provozování metody.)
Nad čím ovšem nezbývá než vyjádřit podiv, to jsou
dvě zjištění.
Za prvé nad tím, že se mezi provozovateli terapeutického
dotyku vůbec našli tací, kteří se nechali testovat; obecně totiž platí,
že léčitelé nejsou příliš nakloněni jakémukoli ověřování svých schopností
na experimentálních a vědeckých základech. Tak např. když v roce 1996 nabídla
jedna nadace 742 000 USD komukoli, kdo bude ochoten demonstrovat svou schopnost
detekce lidského energetického pole za podobných podmínek, jako tomu bylo
v této studii, přihlásila se ze 40 000 provozovatelů metody v USA jen jedna
jediná žena. V pokuse ovšem neuspěla a vypsaná odměna - nyní už ve výši
1 milionu USD - čeká na úspěšného léčitele dosud. Lze proto předpokládat,
že nynější pokus přilákal překvapivě vysoký počet 21 zájemců jen a jen
proto, že si jej vymyslela školačka, u níž léčitelé nepředpokládali stejnou
míru skepticismu a snad ani inteligence jako u dospělých.
Zdá se, že se přepočítali - a to je druhý důvod
k údivu. K údivu nad tím, že co vymyslela devítiletá dívenka a co stačilo
k přesvědčení o klamnosti slibů nejrůznějších léčitelů jí, není schopno
vymyslet a přijmout tolik lidí dospělých.