Nenápadný zázračný malý německý
lidový vůz DKW kličkoval ulicemi pobořeného Berlína. Na každém rohu je
zastavovali strážní, ale všude stačilo ukázat jediné malé lejstro, aby
hlídky scvakly podpatky a pustily vůz dál.
O krátkou přestávku se postaral
nečekaný nálet. Bylo to jenom pět amerických bombardérů, létajících pevností
B-17 se stíhacím doprovodem. Bez nejmenších problémů, nevšímaje si protiletecké
palby, odhodily desítky těžkých bomb na nádraží Tempelhof. Země se znatelně
otřásala až tady a z nádraží se hned začal valit černý dým.
; Šedivé auto po dobu náletu zajelo
do dvora velikého, ale také rozbitého hostince, jak nařídili dva hlídkující
vojáci. Oba byli z Volkssturmu, oba dědulové, kteří by dělali ostudu německé
branné moci nejspíš už v první světové válce. Jeden z nich dobrácky prohodil,
že není zrovna záhodno provokovat spojenecké letce. Měl pravdu. Nebyl důvod
bát se bombardérů, měly asi na starosti důležitější cíle, ale některý z
jejich doprovodných stíhačů mohl po osamělém autě jen tak vypálit krátkou
dávku, kdyby je uviděl v pohybu. Spojenečtí letci si prý už dlouho stěžovali,
že v Německu není co bombardovat. Pohled na německá města jim dával za
pravdu. Ani Luftwaffe už je příliš nezaměstnávala, ačkoliv se teď na obou
stranách hodně mluvilo o nových turbínových stíhačkách Messerschmidt, které
dokázaly znenadání bleskurychle dohonit bombardovací svaz, salvou neřízených,
ale velice účinných raket sestřelit každá dvě nebo tři létající pevnosti
B-17 nebo Mitchelly Maraudery a pak hladce uniknout i nejrychlejším spojeneckým
Mustangům. Německo bylo v agónii a žádná zázračná zbraň už nemohla
prohranou válku zachránit.
Z auta vystoupili tři muži. Jeden
byl hubený, v uniformě SS, další dva měli na sobě civilní neurčitě šedivé
pláště. Jednomu z něj dole vyčuhovaly bílé kalhoty lékaře, druhý měl nohavice
šedivé. Oba měli na hlavě šedé klobouky a na očích brýle, ale jeden velký
rozdíl byl mezi nimi zřejmý na první pohled. Obličej lékaře, byl-li to
opravdu lékař, byl pěkně kulaťoučký, kdežto jeho kolega měl přímo ukázkovou
protáhlou nordickou hlavu.
»Zase se strefili,« odplivl si
jeden z civilistů, ten se šedivými kalhotami a úzkým obličejem.
»To hoří benzín,« utrousil netečně
hlídkující voják.
»Kdoví, není-li to poslední benzín
v Berlíně,« přidal se k němu civilista.
»Určitě máme ještě dost zásob
v sudech,« zavrtěl hlavou hlídkující voják. »Pořád je na co jezdit.«
»Optimismu mi to nijak nepřidalo,«
zasmál se sarkasticky civilista. »Rusové jsou kousek odtud, Angloameričani
taky.«
»Věříme Vůdci,« pokrčil odevzdaně
rameny voják.
»Pane, takové řeči jsou dnes nebezpečné,«
zamračil se na civilistu druhý hlídkující voják. »Ještě že nejste voják!
Po ránu jsme dva takové stříleli.«
»To je správné,« přitakal řidič
v uniformě SS. »Věříme všichni ve Vůdce.«
»I když už nemáme ani Zbraně Odplaty?«
usmál se kysele civilista.
Věděli to všichni. Odpalovací
zařízení Vergeltungswaffe padla do rukou spojencům. Už nebylo možné posílat
smrt nad Londýn a jiná anglická města. Válka už zuřila pouze na území Velkého
Německa.
»Pane, budu nucen o vašich názorech
podat hlášení,« řekl zamračeně esesman.
»Zajisté,« přikývl civilista.
»Ačkoliv si myslím, že my morálku vojska ani nepozvedneme, ani nepoškodíme.«
»Pánové, nálet skončil. Pojedeme?«
navrhl místo odpovědi esesman. Ačkoliv měl uniformu SS, byl to pouhý řidič
a jeho vyhrůžka o povinném hlášení nebyla nic víc než alibistické prohlášení
nesouhlasu.
»Já vím. Vůdce nás čeká!« řekl
civilista a vsoukal se do auta.
Jeho nemluvný kamarád nasedl za
ním a z druhé strany se do auta nacpal řidič. DKW pomalu vycouvalo na ulici,
dopola zatarasenou troskami. Hlídkující vojáci pozdravili árijským pozdravem,
ale pak se lhostejně otočili. Po ulici se blížila smutná skupinka. Německá
matka s kočárkem a s dalším malým dítětem, které se drželo kočárku a občas
se zakymácelo, jak nesledovalo cestu a čas od času šláplo na kus malty.
Šedivé auto projelo několika stejně
rozbitými ulicemi. Zastavilo v nevlídné, úzké uličce a okamžitě k němu
přišli jiní vojáci. Tihle byli všichni od SS a vypadali pořád ještě jako
vojáci.
»Vaše papíry!« vyštěkl poddůstojník
SS.
Řidič mu podal lejstro. Voják
si je pečlivě prohlížel, pečlivěji než všechny dosavadní hlídky, než je
opět vrátil šoférovi.
»V pořádku. Vystupte si, jste
u cíle.«
Řidič a oba civilisté se beze
spěchu vysoukali z těsné karosérie malé DKW.
»Vchod je nedaleko, sklepem tohoto
domu,« informoval oba muže esesman.
»Nejsem tady poprvé,« ubezpečil
ho civilista s protáhlým obličejem. »I když se přiznám, čím dál tím hůř
se v Berlíně vyznávám.«
Pohled na vybombardovanou ulici
mu dával zapravdu, ale voják v SS uniformě neměl pro vtipy smysl.
»Tudy, prosím,« ukázal na vchod
do domu. »Je to nouzový východ, pozor na hlavu. Občas tu překáží všelijaké
trubky.«
Podzemní chodba byla úzká a klikatá.
Na několika místech ji přehrazovaly pancéřové dveře s hlídači, většinou
muži ze zbraní SS. Prostory byly osvětleny úsporně, někde dokonce jenom
holými žárovkami, visícími na přívodních drátech.
Několikeré točité schody, vedoucí
dolů. Museli být už hluboko pod úrovní Sprévy.
»Ještě, že tu jde elektřina,«
zaúpěl lékař, když se asi po třetí udeřil do hlavy.
»Reichstag musí vydržet i měsíc
obléhání,« odtušil hrdě SS-man, který je vedl do hlubin.
»Jestli se Rusové dostanou až
sem, padne Reichstag během několika málo hodin,« udrtil mezi zuby civilista
s protáhlým obličejem.
»To se neříká, herr Norden!« obrátil
se na něho vyčítavě SS-man, ale nic víc si netroufal.
»Neříká, ale je to pravda,« odtušil
káraný.
SS-man se na něho jen podíval,
ale pokrčil rameny. Že to byla pravda? Pravda se v Německu nesměla beztrestně
říkat už hodně dlouho. Avšak Norden nejspíš patřil mezi lidi, kterým i
tohle procházelo, zatímco jiné by za stejná slova čekala kulka popravčí
čety.
Konečně se chodba rozšířila. Po
obou stranách byla řada těžkých kovových dveří. I kdyby některá těžká bomba
pronikla až sem, ani pak neměla zahubit všechny naráz.
»Vůdce vás očekává, Herr Norden.«
Pobočník v uniformě majora jim
otevřel pancéřové dveře. Za nimi byl nevelký sál, plný stolů a rozložených
map.
»Mein Führer, herr Norden se dostavil
na váš rozkaz.«
»No konečně!« vrhl se příchozímu
do náruče muž, který na deset let požadoval Německo a teď jenom na posledních
mapách zdrceně sledoval postup Rusů i Angloameričanů.
»Tak co, Erneste? Jak si stojíš?
Povídej co je nového?« poplácal Vůdce familiárně příchozího po zádech.
»Je nejvyšší čas, ode mne už toho moc nedostaneš.«
»Není třeba, Ádo!« opáčil Norden.
»Můžeš mi gratulovat, pokud je ještě k čemu.«
»Neříkej!« vykřikl Adolf Hitler.
»Skutečně jsi objevil Zbraň odplaty?«
»Částečně ano,« odtušil Norden.
»Jestli to bude i zbraň, to se teprve uvidí. Domnívám se, že ano. V každém
případě to může být záchrana pro germánskou rasu.«
»Meine damen und herren!« vykřikl
Hitler. »Opusťte ihned tento sál - na okamžik!«
Vojáci i několik vojákyň se okamžitě
otočilo k východům. Místnost se brzy vyprázdnila. Hitler s oběma příchozími,
na které se tento rozkaz ovšem nevztahoval, osaměl...
Události následujících dnů i měsíců
byly. jak se zdálo, později dostatečně popsány. Hitlerovo mrtvé a ohořelé
tělo i tělo jeho novomanželky Evy bylo nalezeno a identifikováno, hlavní
představitelé Třetí říše stanuli před Norimberským soudem, odkud někteří
z nich odešli přímo pod šibenici, jiní byli odsouzeni k doživotním trestům
vězení.
Německo bylo rozděleno na čtyři
okupační zóny, z nichž tři se brzy opět spojily, ale na čtvrtou, sovětskou,
musely celé desítky let čekat, neboť tato část Německa byla trvale připojena
k mohutnému seskupení Varšavské smlouvy.
V nepředstavitelných zmatcích
spojených s definitivním pádem Německa, kdy zoufalé skupiny vojáků i civilistů
houfně prchaly před frontami, ze kterých beztak nebylo úniku, nebyl čas
sledovat osudy jednotlivých utečenců, ať to byli vojáci nebo civilisté.
Poslední příkaz, tvrdošíjně zapíraný
všemi, kdo byli na této cestě zajati, svědčil o nesmírném strachu Němců
z tvrdé odplaty ze strany Rusů. Skupiny hladových vojáků i civilistů prchaly
směrem do zóny obsazené Američany. Na mnoha místech byli uprchlíci zajati
Americkou armádou, jinde, jako třeba v Čechách, se jim do cesty postavili
i místní obyvatelé. Ale nikdo, kdo o posledním rozkazu věděl, nikdy neprozradil
nikomu skutečný cíl těchto kolon.
Dokonce ani ti, kdo o tomto utajovaném
cíli věděli více, nepodlehli panice a mlčeli. Mlčeli, i když sami s konečnou
platností pochopili, že jejich cíl se pro ně samotné změnil v nedostižnou
fata morganu.
Obrovská exploze muničního skladiště
na pokraji pečlivě připravované Alpské pevnosti byla jasně slyšet v Augsburku,
Mnichově a dokonce až v Salcburku. Po pravdě řečeno vzdálený dunivý výbuch
málokoho zaujal. Nejenom Němci, ale stejně tak i jejich protivníci už byli
z předchozích bojů a především z ničivých náletů příliš otupělí, než aby
vzdálené explozi věnovali vůbec jakou pozornost.
Několik desítek velitelů, zodpovědných
za přesuny zbytků svých jednotek i civilních kolon, po tomto vzdáleném
výbuchu vytáhlo své poslední písemné rozkazy, znovu a podrobně si je přečetlo
- a pečlivě je spálilo.
Poté se přestali skrývat a při
nejbližší příležitosti se bez dalšího odporu vzdali na milost a nemilost
překvapeným vojákům Americké armády. Dobře věděli, že další odpor nikomu
neprospěje.
Američané se k zajatcům skutečně
chovali korektněji, bez dalších zbytečných emocí. Zajatci na protilehlé
části fronty dopadli nepoměrně hůř, ale na výsledku války to nemohlo nic
změnit. Válka v Evropě skončila.