Vášnivá argumentace zaníceného scientistynad knihou E.O.Wilsona: Konsilience, jednota vědění Tři
roky psal americký propagátor sociobiologie tuto knihu a dopsal ji právě
v době, kdy po 41 letech přednášek odchází do důchodu. Dvě z jeho předchozích
knih: O lidské přirozenosti (Nakladatelství LN, 1993) a Cesta
k mravencům (Academia, 1997) se dočkaly dokonce Pulitzerovy ceny a
stejně jako Rozmanitost života (Nakladatelství LN, 1995) jsou dostupné
i v českém překladu. Třebaže v případě jeho nejnovější knihy Konsilience,
jednota vědění nelze hovořit o opus magnum, faktem je, že tato kniha
s podtitulem O nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd,
určitým způsobem završuje Wilsonovo celoživotní snažení. Je jeho touhou,
tím, k čemu se dobral po letech diskusí se zástupci nejrůznějších vědeckých
oborů a rovněž jeho mimořádným osobním přídavkem k vědecké stavbě světa.
V řadě kapitolek se v ní snaží dokázat, že základní pohnutky lidského chování i v takových oblastech jako je právo, umění či etika jsou geneticky dány. Z tohoto pak vycházeje, předpovídá pro 21. století mohutné sjednocování společenských a přírodních věd na bázi fyziky. Je hluboce přesvědčen - a dokládá to na řadě historických reálií - že je nejvyšší čas, aby se společenské vědy jako je politologie, ekonomie, religionistika, teorie umění či etika vymanily ze zakletí přibližnosti a vydaly se cestou, kterou jim ukazují "tvrdé vědy". Popudem k tomu podle něj bude brzké uznání, že drtivá většina stimulů lidské činnosti je založena na genetické determinaci. Že, aniž to chceme a tušíme, je naše jednání vedeno genetickými schématy, určujícími i tak abstraktní věci jako je morálka, právo či pravda. Pro podporu svého tvrzení uvádí celou řadu příkladů, počínaje genovou determinací v oblasti incestu a konče třeba altruismem. Bohužel však právě zde se objevují největší omezení jeho smělých vizí. Hromádka snesených důkazů je totiž silná jen v nemnoha základních oblastech jako je např. vnímání barev. U většiny kulturních společenských fenoménů jako je pravda, mýtus, transcendence, paradox, narace, individuální a sociální práva a povinnosti, obchod atd. jsou však jeho argumenty spíše přáními a silnou vírou (zajisté geneticky danou), že se jejich biologický základ co nevidět objeví. Možná ano, zajisté; a přinejmenším v představě možné konsilience, možného zmatematizování takových problémů současného světa jako je právo a etika v multikulturním světě, je jeho vize úchvatná a inspirující. Je však otázkou, zda holistická komplexnost společenských systémů vůbec umožní na ně redukcionismus, tento nejsilnější nástroj přírodních věd, aplikovat. Ne proto, že by nebyly složeny z jednotlivin, ale protože jejich smysl nespočívá ve struktuře, ale v proměnách, inovacích a interakcích této struktury. Je tu však ještě jedna zajímavá věc. Wilsonovo zanícené vizionářství se v poslední kapitole samo ruší. Ačkoli do té chvíle hovořil o světlé budoucnosti neomezovaného vědění, zde přechází do chmurné vize ekologického úpadku, který je do roku 2050 podle něj prakticky nevyhnutelný. Svět se řítí do ekologického kolapsu podobného druhohorní katastrofě, který už téměř nelze zastavit. Ačkoli to zde není explicitně řečeno, čteme mezi řádky jeho obavu, zda zbude poté čas a energie na nějakou konsilienci. Jen škoda, že v závěru této pozoruhodné knihy už nenajdeme žádnou jeho osobní úvahu o tom, co je pravou příčinou tohoto kolapsu: zda "přirozená" genetická nenasytnost lidská, či víceméně "nepřirozená" moc, kterou lidem tak trochu navzdory evoluci daly do rukou přírodní vědy. Ivan Vágner
|