Nuže: Vědečtí pracovníci vysokých škol často lkají nad tím, jak nedoceněná je jejich práce. Mnoho lidí se domnívá, že je to pouhé fňukání několika rozmazlených jedinců, kteří nejen že nic nedělají, ale navíc se přiživují na nekřesťanských daních, které ostatní, nestátní, zaměstnanci platí. V poměrně nedávné době jsem se setkal s člověkem, který mi sdělil některé fakty ohledně platů učitelů na vysokých školách, které ukazují, že jakékoliv poznámky tohoto typu jsou jen nejapným plácáním, způsobeným neznalostí poměrů. Abych uvedený zdroj citoval přesně: Profesoři, kteří nemají daleko do důchodu a mají odpracovány potřebné roky, mohou mít kolem 20-25 tisíc měsíčně. Ostatní starší zaměstnanci kolem 15-18 tisíc, nástupní plat asistenta je 6300Kč. Doufám, že uvedené hodnoty (mimochodem v Praze je možné za 6000Kč měsíčně sehnat bydlení 1+1 na sídlišti Háje, tj. cca 40 minut metrem od centra), nenechávají nikoho na pochybách o tom, že české vysoké školství je v opravdové krizi.

Jde totiž o to, že platy, které jsem uvedl (ač doplněny příspěvky ze všech možných i nemožných grantů) nemají naprosto žádnou šanci udržet na vysokých školách nikoho jiného než vysloužilé pracovníky, kteří, zejména vzhledem ke svému věku, nikde jinde uplatnění nenaleznou. (Pro dokumentaci lze uvést např. fakt, že student, pracující na vedlejší pracovní poměr u firmy vyvíjející software pro WindowsNT, může mít plat až 150Kč-hodinu) To ovšem znamená, že je-li např. na elektrotechnické fakultě ČVUT nejvíce zaměstnanců ve věku 58-60 let, během deseti patnácti let nebude mít na příslušné fakultě kdo učit. Protože vyučování na vysoké škole není něco, co by se člověk mohl naučit dělat dobře během jednoho dvou měsíců. Opravu dobří učitelé, se umění naučit učí celý život.

Ale situace je ještě mnohem katastrofičtější. Stejně špatné, ne-li ještě horší je, že upadá celková úroveň i doktorandského studia, které by mělo připravovat vynikající studenty na vědeckou a pedagogickou praxi. Na některý fakultách, kde setrvání v této etapě studia vyžaduje jisté úsilí, se k doktorandskému studiu odhodlá jen několik opravdu zanícených (ovšem i jejich počty jsou omezovány katedrálními rozpočty) a jejich úroveň je možné, vzhledem k daným podmínkám, označit za více než slušnou. Existují ovšem i fakulty, na nichž se jejich vlastní studenti o doktorandském studiu vyjadřují ve smyslu, že je to příležitost pro lemply kteří si chtějí odložit vojnu, nebo pro holky, které studiem tráví čas mezi první menstruací a porodem. Za uvedených podmínek je ovšem opravdu udivujicí, že si české vysoké školství dosud uchovává poměrně vysokou úroveň.

Dodat k tomuto problému lze snad jen tolik, že pokud se velmi rychle nezmění vztah státu k vysokoškolským pracovníkům (aby byli na vysoké školy lákáni špičkoví vývojoví pracovníci působící v soukromém sektoru, tak, že budou přeplaceni - když už ne finačně, tak alespoň prestiží svého zaměstnání, jak je tomu zvykem v civilizovaném světě), ocitne se tento stát ve vzdělávacím vakuu, kdy tisíce mladých lidí si budou vědomy, že bez vysokoškolského vzdělání nemají na trhu práce žádné uplatnění, ale bohužel zde nebudou instituce, které by jim potřebné vzdělání mohly poskytnout. Pak si možná někteří jedinci uvědomí, že i populistické žvásty o spálené zemi, mají své opodstatnění.