Proč se vůbec učíme

Josef Krob

V dějinách filosofie se objevuje několik zdůvodnění toho faktu, že člověk neustále něco vymýšlí, uvažuje, trpí touhou po novém. Jedni říkají, že je to důsledek praktických potřeb, které člověka nutí hledat řešení problémů, které mu svět klade do cesty. Člověk nemá ani silné drápy, ani mocné čelisti, jeho zbraní je um a přemýšlení. Jiní však tvrdí, že věda (tj. výsledek přemýšlení) se zrodila až v okamžiku, kdy byl člověk sytý a zabezpečený a mohl se věnovat "nadstavbovým" záležitostem, když někdo jiný se postaral o to základní. Myšlení je vlastně takto určitý přepych. Další postupují v této linii ještě dál a tvrdí, že poznáváme vyloženě pro radost, z vlastní vůle sledujíce vznešené cíle, daleko od praktických (=nízkých) potřeb. Všechny tyto odpovědi mají minimálně jeden společný nedostatek: předpokládají, že člověk je tou nejvyšší, zcela autonomní entitou, svobodnou ve všem svém konání a rozhodování. Nic na tom nezmění ani to, vezmeme-li do úvahy bohy a božstva. Ti zde slouží jen jako objasnění počátku a zrodu a velmi rychle člověku darují svobodu, aby se o něj již nemuseli starat.

Nabízím tedy další vysvětlení. Dějiny nás nesčetněkrát poučily, že mnohé protiklady jsou pouze zdánlivé, a že se vlastně vzájemně podmiňují až do důsledků --- samotné existence. Netápejme tedy a pojďmě rovnou k cíli. Zdrojem lidské aktivity je pasivita. Člověk poznává a učí se proto, že je líný. Lenost je motorem poznání a lidského pokroku. Cožpak by pilný člověk mohl vynalézt kolo? Pilný člověk by běhal a běhal a nosil, až by si nohy uběhal. Nikoli však lenoch. Kdyby nebylo lenochů, nevznikl by ani žádný stát, protože by všichni pracovali na poli, lovili, sbírali, ..., Pouze lenoši si vše předem dobře spočítali, aby neudělali zbytečný krok, jenom lenoši tak dali vzniknout například matematice a všem ostatním vědám. Být líný je naprosto přirozená vlastnost nejen člověka, ale veškerého materiálního světa. Pouze se to na jiných úrovních jinak jmenuje. Tělesa nejsou líná, ale podléhají zákonu setrvačnosti, tj. setrvávají v klidu či pohybu, dokud je něco zvenčí nepřinutí tento stav změnit. Celý materiální svět je takto líný, protože hmota je prostě taková, tj. inertní a pasivní.

Aby bylo možné vysvětlit jakékoli dění ve světě, je tedy třeba předpokládat nějaký aktivní princip jiného řádu. Nechceme-li však zabřednout do tisíciletých tradičních sporů, buďme konkrétnější, protože nám nejde o to, "co bylo první", ale otázka zní proč se snažíme poznávat, získávat informace. Přidržme se přitom toho, co říká věda a pojďme na to od začátku. Tímto začátkem je Big Bang, Velký třesk. Stav vysoké hustoty, teploty a informace. Vše pěkně v jednom, v minimálním objemu, ale jen na minimální interval. Rozpínání vesmíru činí konec prvotní společné idyle a s počátečními hodnotami to jde z kopce. Vesmír chladne, hustota hmoty se snižuje, informace hledá, kde by se uchytila. Stále méně informace se vyskytuje ve volné podobě, rozšiřující se vesmír ji nutí nalézt útočiště v hmotě, resp. v její strukturovanosti. Stárnoucí a expandující vesmír se tak současně stále více strukturuje z původního téměř dokonale homogenního stavu na počátku. Informace volná (IVO) se mění na informaci vázanou (IVA). Pro informaci to samozřejmě není ideální stav, protože značnou část svého kódu musí věnovat právě na strukturovanost hmoty a ovládnutí způsobů vlastního přenosu, reprodukce a replikace.

Vedlejším důsledkem snahy po nejsnazším přenosu sebe sama je binarizace světa. Svět nepodléhá triádám, ani žádným vyšším cyklům, universum je původně přísně binární. Látka -- záření, ano -- ne, IVA -- IVO, 1 -- 0. Mezi binárními stavy dochází k oscilacím, z kterých my vnímáme často jen krajní meze a vrchol, což je základ našeho triadického dělení. Pokud se nám podaří zahlédnout ještě více, mluvíme o kontinuu.

A zde už se dostává ke slovu to, co bychom mohli nazvat "lest informace". Aby se mohla IVA úspěšně replikovat, konstruuje a kombinuje nejrůznější struktury: od atomární úrovně k molekulám, kde informace a energie jsou transportovány bezprostředně, ale informace se nereprodukuje, k živým organismům, ve kterých si IVA vytvořila nosiče, který se sám stará nejen o vlastní přežití (a tedy i zachování IVA), ale i o rozmnožení své tělesné schránky (a tím i replikaci v ní ukryté informace). Tyto způsoby přenosu však mají jistá omezení: jsou existenčně vázaná na biologickou podstatu, přenos není příliš efektivní a často dochází ke ztrátám. IVA si proto vytváří nosič, ve kterém se může projevit mnohem bezprostředněji, který jí dovolí i horizontální transport (tj. kumunikace mezi libovolnými jednotlivci, vertikální transport je přenos inormace geneticky z pokolení na pokolení) a mnohem větší soustředění na malé ploše. Člověk si pak myslí, jak je chytrý, člověk myslí a IVA spěje k svému cíli.

Tímto cílem ja samozřejmě oscilační skok ze stavu IVA do stavu IVO, tj. vyvázání se informace ze své dočasné materiální slupky. K tomu je však třeba značná koncentrace informace ve velmi malém objemu prostoru (podobně jako tomu bylo v okamžiku Velkým třeskem), a tak lest informace překračuje z úrovně biologické na rovinu sociokulturní. Člověk shromažďuje vědění, poznává, učí se, aniž by tušil, že je nástrojem IVA a že tak příspívá k urychlení oscilačního skoku, kdy veškeré materiálno bude odhozeno jako již překonaná a tudíž nepotřebná larvální slupka a informace se stane konečně opět volnou.