Záznam besedy s Kájou Saudkem, konané u příležitosti zahájení jeho výstavy ve Státní vědecké knihovně v Plzni dne 10. června 1995.
Besedu vedl a otázky nejprve kladl zástupce vůdce 99. oddílu plzeňských vodních skautů Žlutý kvítek, Jan Hosnedl - Housenka. Jeho oddíl byl pořadatelem výstavy.
S (Saudek): Čas strávený s vámi je mi drahý, ba dokonce nejdražší. Ale ne za peníze.
H (Hosnedl): První otázka je taková obligátní: Jaká byla cesta?
S: Cesta do Plzně byla ... my jsme přišli pěšky, totiž. A dokázali jsme to za půl dne. Ovšem kousek jsme jeli stopem. Největší problém bylo místo na zaparkování. Myslel jsem, že to tady není. Ale bylo. Vy tu prostě máte všechno: už jsem to zapsal do pamětní knihy. Asi se sem přestěhuju.
H: To by bylo dobrý. My bysme byli jedině pro.
S: Já bych byl taky radši. Ne, je u vás opravdu dobře. A pokud jste byli někdo v Praze, víte, že nemluvím planě. Tam je hrozně ... Tam nejezděte. Já tam musím, bohužel.
H: Druhá obligátní otázka: Jak jste se vůbec dostal ke kreslení?
S: To je stará historie, napsaná v bezpočtech plátků. Ještě jednou vás s tím otrávím. Smím?
Zkrátka, když jsme byli s bratrem malý děti, ale ještě menší než jste teď vy, tak nás služebná dívka vzala do biografu na Sněhurku a sedm trpaslíků. Bylo to v roce 1939, to nám byly tři roky. Čtyři. My jako čtyřletí jsme na to koukali a když se tam děly nějaký hrůzný věci, tak jsme zatahali služebnou za sukni a řekli jsme: Tak, a teď jdeme domů. Neboť jsme tomu uvěřili. Ten film mne ovlivni na celej život, takže ... Teď je to asi měsíc co jsem dělal reklamu na leasing automobilů, a zase jsem tam udělal Sněhurku a sedm trpaslíků. Jako tenkrát. A režisér se mě zeptal: Tedy, dobře, to jste viděl první film se Sněhurkou tenkrát, v roce 1939, ale jakou disneyovku jste viděl naposled? - No v tom třicátým devátým tu Sněhurku. A to je všechno.
H: Četl jste Rychlé šípy?
S: Samozřejmě. Četl jsem Rychlé šípy a ještě negramotný jsem si nechal od o deset let staršího bratra číst Foglarovy povídky. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že je to pan Foglar. Po letech, když jsem to čet znova, mi došlo, že ten velký spisovatel mne vlastně ovlivnil, zasáhnul v dětství tak jako mnoho z vás, kteří třeba už jste z páté generace čtenářů Foglara.
H: Jaké bylo vaše první setkání s panem Foglarem?
S: To bylo roztomilý. Dostal jsem jeho scénář, a hned jsem věděl, že to napsal on.
H: Ale bezprostřední setkání ...
S: Chováme k sobě velikou úctu. Já k němu opravdovou ... a on je tak šarmantní, že to třeba předstírá ... (S. se zasmál.)
H: O Rychlých šípech je známé, že je pan Fischer kreslil podle fotografií. Dostal jste také fotografie, když jste začal kreslit?
S: Ano, samozřejmě, každá ta postava je živá. Dneska ti mladí kluci už budou dospělí. Každá ta postavička je podle skutečné osoby, kterou měl pan Foglar ve svých oddílech, anebo kterou nechal fotografovat.
H: Doslechl jsem se, že jste se jednou setkal s nějakým tím předobrazem vašeho seriálu.
S: Ano. Starší skautský vedoucí mi přived v Praze kluka, kterej byl předobrazem k tomu Dannymu z Modrý rokle.
H: Je také známé, že jste měl svého času Bublinu.
S: Mám ho dosud, I když to není ten původní. Mám strakatýho bílýho psa z nalezince, kterýho jsem si vzal a kterej teď hlídá dům.
H: A kterého českého malíře nejvíce uznáváte, nebo který byl váš vzor?
S: Veliký byl doktor Fischer - ten první maloval Rychlé šípy a ten je nenapodobitelný. A já právě v tom nepokračoval. Když byl nějaký konkurs, tak jsem se tam nepřihlásil, protože bych to nedokázal.
H: Vy jste tedy v tom osmašedesátém nedělal konkurs?
S: Ani jsem se nepokoušel.
H: A jak jste spokojen s tím, jak to namaloval Marko Čermák?
S: Je tady? Marko, jste tady ...? Není ... Byl jsem s tím nespokojen! (S. se směje.)
H: Jaký je váš vztah k Plzni?
S: Velice kladný, protože jsem tady byl, když nás osvobodili Američani. Ne přímo při osvobození, ale byl jsem tady blízko ve Staňkově. Tam vojáci nechodili dole po silnici, ale nahoře po tom mostě. Byli to vlastně kluci a všichni vypadali jako filmoví herci.
H: Pamatujete se ještě na besedu s Jaroslavem Foglarem, která tu byla před deseti lety?
S: S panem Foglarem byla beseda v "Domě hrůzy u Radbůzy" (tj. v kulturním domě - pozn.red.), kde bylo asi dvanáct set lidí. Víc se jich tam nevešlo. Veliký pan Foglar to udělal tak jako tady: napřed byly na něj namířeny reflektory, takže tam byl jako nějaká atrakce, ale on je prosil, aby se rozsvítily světla, aby seděl v jedný místnosti s lidma. V tom sálu. Jenže tam to bylo ještě za totality.
H: Bylo. A taky se tam někteří lidé nesmáli při vtipech pana Foglara. Patrně byli z jistých institucí.
S: No, bylo jich tam asi šest nebo sedm ... set. Ale je to pravda, že ta tradice takovýho toho - jak bych řekl - starojunáctví (ve vašem případě mladojunáctví) tam byla dodržena. Lidi ani nemukli, i když pan Foglar mluvil schválně tiše. Nehulákal jako já. Byli tam vojáci, postarší lidi (jako třeba já), dívky, ano i ženy, malý děti. A všechno to poslouchalo. On bavil lidi vlastně jen tím, že mluvil polohlasem. Dvě hodiny udržel pozornost, tak aby mu naslouchali. To bylo velký.
H: Mimo jiné se toho účastnil i náš oddíl. Byli jsme tam tenkrát všichni v krojích, měli jsme z toho hrozbou hrůzu, jak to dopadne. A já tam potom před celým sálem děkoval za všechny za to, že přijel. A měl jsem z toho děsnou hrůzu.
H:Ale dál. Jak dlouho vám trvá, než nakreslíte jednu stránku comicsu?
S: Dlouho.
H: A platí vás dobře? (Smích v sále.)
S: Néé! (Smích v sále.) Ale já vydělávám na reklamě a na tom, co mi platí nepřátelé. A tohle dělám jako malou propagaci našemu domácímu podniku. Nemoh bych si dovolit za tohle brát peníze.
H: Proč jste neilustroval Modrou rokli?
S: To nevím. Ilustroval ji můj pokračovatel a dobrý přítel. Neměl v tom nějak šťastnou ruku. Ale z nějakého důvodu mi to nezadali - a jemu to nezaplatili.
H: Teď vyšlo v novinách, že to bylo vyhlášený za nejlepší knihu roku 1994.
S: To je dobře, ale ty ilustrace nejsou přesně takový, jaký by mohly být.
H: Pan Foglar mimo jiné teď prohlašuje, že k tomu připisuje ještě asi 13 kapitol. To byste možná mohl ilustrovat. Bude se dělat dotisk.
S: Jestli mne k tomu vyzvou, tak to velice rád udělám. Jestli do té doby bude Olympia existovat - a já taky. Neboť se přiznám, že vysokým věkem, kterého jsem se dožil, mi začala hnědnout kůže a - všimněte si - votejkat ruce
H: Jestli to nejsou svaly ...Tak, jaká je vaše největší slabost?
S: Těch bude asi víc.
H: Jak je ta reklama teď na televizi, tak tam se vás ptají, kolik utratíte za jídlo, a vy říkáte: Radši nemluvím.
S: Ne, radši to nevím. Neříkejte mi to.
H: Čím to, že nám tak ochotně vycházíte vstříc? Zadarmo jste nám namaloval diplomy, zadarmo děláte tuhle akci ...
S: No představte si, co byste si o mně myslel, kdybych si za to vzal peníze ... No třeba kdybych dneska v noci dostal infarkt (no moc se na to necejtím, tak třeba zejtra), tak bych si říkal: Jé, já od nich vzal šestnáct dvacet, to je hrůza. Musel bych to v závěti odkázat tady zdejšímu oddílu.
H: Jak se vám líbí originál toho totemu, co jste kreslil?
S: Já jsem si to samozřejmě prohlížel a bylo to tak dokonalý, že jsem si myslel, že je to snad z pravý umělý hmoty. A teď jsem se dozvěděl, že je to z jednoho kusu dřeva. Což je fantastický. Je to totem jak má být. Žádný podvod.
H: Ten totem vyřezával písničkář Béďa R”hrich, který bude vystupovat po ...
D (dotaz z publika): Já když si prohlížím vaše obrázky, tak si je prohlížím hrozně dlouho. A pořád tam nacházím nový a nový věci. Když malujete, tak to máte předem naplánovaný, anebo vás věci napadají při kreslení?
S: Včera mi napadlo, když jsem dělal plakát na americký akční film ... zkrátka se tam hrozně střílí a tak. Je to o vietnamský džungli. Tak jsem hlavního hrdinu namaloval v takový akci, jak střílí z nějaký strašný zbraně, myslím, že měl na tom i ústřední topení. Strašně pálí a ještě při tom překopává nějakej ten bambus. A vzadu jsem mu udělal takový dva "rákosníky" v těch kloboucích, jak letí vzduchem jako po nějakým výbuchu. Jeden říká: Ho či ming! a druhej: L ming ž pao! nebo tak něco. To první je Ho-či-minovo město, a to druhý je sójová omáčka.
H: Takže vás to napadá při tý tvorbě ...
S: No musím se nějak bavit. Víte, ta práce je opravdu dost těžká. Jsem už vlastně ve starobním důchodu a už bych si potřeboval odpočinout. Ale zahradník má na naší zahradě už pětadvacetiletou službu - a k tomu výročí mu nemůžu dát ani krabici doutníků. Žena s dcerou jsou teď v Kalifornii. A to taky nebylo zadarmo. Ale hlavně, že jsem tam nemusel já.
H: Takže práce vás stále baví.
S: Baví. Jinak bych to nedělal. Protože ty peníze stejně neužiju.
D: Nestalo se vám někdy, že jste pro nějakou firmu namaloval něco na zakázku, udělal do toho nějakou ptákovinu, oni si toho všimli až za čas, a bylo zle?
S: A jé! Minulý režim, který si většina z vás tady už na štěstí nepamatuje, tomu říkal: Je to takové "americké". A co je americké, to je špatné. (Například skauting.) Mohu však odpřísáhnout, že jsem byl poslední socialistický realista. (Ukazuje zaťatou pěst.)
D: Kdypak jste začal malovat comicsy?
S: Asi tak v roce 1946, možná i dřív, ale já neuměl zvládnout techniku. Bratr tam psal ty obláčky na stroji. My jsme nevěděli, že to musí bejt psaný ručně.
D: Chtěl bych se zeptat na vašeho bratra. Ovlivňujete se vzájemně?
S: Bratr vydělal - na rozdíl ode mne - mnohé desítky milionů. Ale štěstí mu žádný nepřinesly. Já zůstal chudej a nemůžu říct, že bych byl nějak nespokojenej. S bratrem jsme dvojčata, dohromady je nám 120 let. Ale není nám 700 let jako Plzni.
D: Začínali jste spolu s bratrem?
S: Bratr od začátku fotografoval. Taky maluje, ale nepříliš zručně. A já neumím fotografovat vůbec.
H: Ale vy kreslíte podle fotografií, to je známé.
S: Kreslím podle fotografií. A co lepšího, bratr podle mých některých kreseb dělá fotografie.
H: Vy kreslíte i přírodu. Pan Foglar si stěžoval, že pan Fischer snad nebyl nikdy v přírodě, a že neumí nakreslit živý strom.
S: Doktor Fischer dělal vodu, jak když je Lužnice roztopená. Nedělal břehy. Ale kluky a holky uměl fantasticky.
D: Navštěvujete rád jeskyně ... a měl jste v nich někdy nějaký zážitek
S: Příhodu ano. Jsem člověk abych tak řekl nesportovní. Zatímco speleologové jako horolezci nutně musí bejt sportovci. Tak jsme jednou - jenom jednou - lezli v jedné jeskyni, a já, protože jsem byl vysílen, jsem si říkal: Já se pustím toho lana a sžuchnu dolů a tam bude nějaký bláto a oni mě jako budou tahat ven, jako záchranáři. No ale nežuchnul jsem, protože mi vysvětlili, že pode mnou bylo šestnáct metrů a pode mnou nějaký stalagmity nebo stalaktity, co jdou takhle nahoru ... Pokud byl někdo z vás v jeskyních, tak je fantastický, že tam je nehnutý klima - když jdete ven, tak na vás dýchne horko, nebo zase naopak zima. V jeskyních - to mohu odpřísáhnout - je klid. Což jsem tam zažil. A ke vzrušení potřebuju klid.
D: Jste autor seriálů pro děti a nejen pro ně. Také však ilustrujete i knihy sci-fi. Jak jste se vlastně ke sci-fi dostal?
S: Sci-fisté byly takovou protestní organizací za totality. Já jsem teď právě šéfovi Ikarie dával rozhovor, kde mluvím o tom, že to vlastně byla taková humánní organizace, a že ty jejich náměty, třebaže z vesmíru, z jiných časů, nebo z jiných galaxií, byly velice lidský. I když se třeba zdály nepravděpodobný. No a tak jsem se dostal ke sci-fi, čemuž jsem rád, ilustroval jsem několik publikací, dodnes přispívám do Ikarie. A jsem jim velmi nakloněn. Doufám, že oni taky.
Text podle magnetofonového záznamu (vynecháno asi 5 % naprosto podružných věcí) zapsala Anna Velichová.