Encyklopedické heslo ze Slovníku české literární fantastiky a science fiction Ivana Adamoviče

* 26. 6. 1945 Praha

V roce 1969 vystudoval fakultu sociálních věd a publicistiky UK v Praze. V letech 1970-74 pracoval v oddělení propagace nakladatelství Albatros, 1974-75 v oddělení propagace obchodního domu Kotva, 1975-79 působil jako fotograf v Ústředí lidové umělecké výroby, 1979-85 redaktor v Mladé frontě, 1987-89 byl redaktorem literárního týdeníku Kmen a 1990-94 byl redaktorem deníku Mladá fronta Dnes (vedoucí víkendové přílohy). Založil SF měsíčník Ikarie a v letech 1990-93 byl jeho šéfredaktorem.

Ondřej Neff je všestranným činitelem v oblasti české kultury (a díky své novinářské činnosti i politiky) a od poloviny 80. let je nejvýraznější osobností české science fiction. Jeho první knihy byly věnovány převážně mládeži: jak beletristické Holky se perou jinak (1978, spolu s V. Kováříkem ml.), Klukoviny a tátoviny (1980), A včely se vyrojily (1983), tak populárně naučné Podivuhodný svět Julese Verna (1978), Tajná kniha o fotografii (1981). Ke vědeckofantastické literatuře se dostal přes svého oblíbeného Julese Verna, jehož knihy sbírá ve starých vydáních a o kterém napsal již zmíněnou monografii. Poté, co uveřejnil ve Zlatém máji první články o české SF literatuře, využil možnosti napsat o české SF celou knihu. Výsledkem je objevná studie o vývoji české literární fantastiky od jejích prvopočátků (J. A. Komenský) až do konce 70. let., nazvaná Něco je jinak (Albatros 1981). Na tuto knihu později navázal útlým souborem úvah Tři eseje o české sci-fi (Čs. spisovatel 1985).

Ondřej Neff byl zapojen do českého fandomu (hnutí fanoušků SF) téměř od jeho počátků a byl účastníkem všech dosud konaných Parconů. Jeho přednášky o americké SF patřily pokaždé k vrcholům těchto setkání. Cyklus přednášek o dějinách americké SF vedl v první polovině 80. let i v Praze. Tento zájem vyústil v napsání historie světové SF Všechno je jinak (Albatros 1987, společně s Alexandrem Kramerem). Spoluautorství A. Kramera muselo být až do listopadu 1989 zatajováno (blíže viz heslo KRAMER).

Vlastní SF povídky začal publikovat ve stejné době v klubových fanzinech i oficiálně: v antologii Lidé ze souhvězdí Lva (1983) mu vyšly povídky Petr a Lucie a Proč Filemon a Baucis nezůstali spolu navěky, v antologii Železo přichází z hvězd (1983) povídka Jak přišla Lali o zapalovač. Ve stejném roce publikoval ve 2. čísle fanzinu SF (vydávaném při SFK MFF UK) humoristickou povídku Hrdinové kosmu. O rok později je ve fanzinu Siréna otištěna povídka Večírek s překvapením, napsaná jako příspěvek do soutěže Pseudovyabstrahovaná Judita. Tyto povídky ještě nepředstavily Neffa jako výjimečného spisovatele, ale naznačily jeho oblíbená témata: na jedné straně sklon k satiře a grotesce, pro slabší povahy někdy až příliš silné, na druhé straně náklonnost k americkým reáliím a stylu vyprávění.

V roce 1984 vydává Neff první SF román Jádro pudla (Albatros). Líčí v něm putování mladého divocha Rada Haagera po planetě Marsu a jeho příchod do civilizovaného města Roma. Současně s příběhem se čtenář dozvídá historii Marsu, který byl kolonizován, ale ve 22. století v důsledku vojenského puče došlo ke zpřetrhání kontaktů se Zemí a na Marsu část cuvilizace degenerovala v civilizované Romě a část lidí si zvolila primitivní život volných lovců. Jde o poměrně čtivý román pro mládež, ale jeho struktura není vyvážená, a tak se zatím stal spíše příslibem do budoucna. K jádru pudla přibyla časem dvě pokračování: Čarodějův učeň (Albatros 1989) zachycuje další osudy Rada Haagera několik let po válce proti vojenské diktatuře, kterou vrcholí první díl, a popisuje střet technické a primitivní civilizace. Šídlo v pytli (Albatros 1991) je fabulačně propracovanější. Zákeřní důstojníci ve spojení s temnými silami vesmírného společenství se pokoušejí znehodnotit sjednocovací snahy organizace vesmírných civilizací. "Dvouapůltý" díl této ságy vyšel pouze časopisecky v Sedmičce pionýrů pod názvem Pán modrého meče (1988 č. 26-52).

Průlomem v Neffově SF literární dráze byla sbírka Vejce naruby (Mladá fronta 1985). Byla stylově i obsahově nejednotná, ale obsahovala několik velice dobrých povídek, které dodnes patří k tomu nejlepšímu z české SF. Čtenáři ocenili zejména příběhy, v nichž si autor vyzkoušel tvrdý styl a spádný děj: Bílá hůl ráže 7.65 a Největší vodvaz v dějinách svangu. První vypráví o neobvyklé mimozemské invazi, při níž se napadení lidé po přijetí jisté vizuální informace mění v monstra, druhá podává pozoruhodně vykreslený portrét společnosti žijící krvavými sporty a v níž hlavní hybnou silou je generace teenagerů. Z dalších výjimečných povídek můžeme jmenovat Hádanku, Strunu života (časop. in: Mladá fronta, 20. 8. 1983) či Strom. Sbírka byla oceněna cenou Ludvík jako nejlepší česká SF roku a povídka Největší vodvaz v dějinách svangu jako nejlepší povídka roku.

Rovněž v dalších povídkových sbírkách Neff střídá polohu americkou-dramatickou, filozofickou a humornou. V jeho druhé sbírce Čtvrtý den až navěky (Čs. spisovatel) patří do té první úvodní Tvář (!) člověka (?) či titulní Čtvrtý den až navěky či Vše pro dítě , do druhé polohy např. Součkos nebo Ty ostré bílé zoubky, do třetí, humorné, pak např. Hrdinové kosmu či Kontakt. V povídce Ty ostré bílé zoubky či v jediné povídce sbírky zcela mimo fantastický žánr Utajená posedlost Kamila Cajthamla se znovu vynořuje Neffův zájem o zobrazení tragikomedie všedního života, spíše než o výlety do jiných světů. Tento zájem vyústil v napsání románu Pole štastných náhod (Mladá fronta 1989) s podtitulem "počítačové romaneto", v němž se realita dneška prolíná s lehkým fantastickým prvkem (počítač, projevující jistou formu samostatné inteligence).

Dosud nejlepším a nejvýznamnějším Neffovým SF románem je Měsíc mého života (Práce 1988). Jde o dramatický "hard-SF" příběh z měsíční těžební základny. Neff zde vykresluje společnost, která bude stejně třídně, politicky a nábožensky rozdělená, jako byla na Zemi; lidstvo se ani v budoucnosti, ani přesunem na jiné kosmické těleso nezbaví svých věčných předsudků a nectností. Autor navíc spekuluje o tom, jaké nové problémy mohou lidskou civilizaci v budoucnu potkat.

Třetí sbírka SF povídek Zeppelín na Měsíci (Čs. spisovatel 1990) kvalitou překonává druhou. Jsou tu opět jak akční příběhy (Ano, jsem robot, Lov na krysu), tak satiry (Vládní tramvaj, Nástin některých aspektů materiální vybavenosti chovu tak zvaného jatečního dobytka ve světle Pikovického nálezu). Oproti jiným sbírkám se zde projevuje i autorův zájem o středověkou mystiku (Poselství pro Agla Mathona, Brána číslo třináct), je tu i jeden čistokrevný, snový horror Mystérium tmy. Druhá a zejména třetí Neffova sbírka jsou tematicky poněkud temnější, pochmurnější než jeho rané povídky a tento fakt nedovede zakrýt ani stále lehký, místy téměř žoviální styl psaní. Čtvrtá sbírka povídek Vesmír je dost nekonečný (Golem-Ríša 1991) obsahuje částečně již publikované povídky (titulní povídka vyšla poprvé v antologii Návrat na planetu Zemi, Nevěsta pro dlouhou noc vyšla v antologii Hvězdy v trávě, Tak alou do ráje vyšlo v antologii Skandál v Divadle snů a Stříbrný brouk vyšel v časopisu Ohníček), doplněné dvěma dosud nepublikovanými Moby Dick a Romeo a Julie. Tato sbírka představuje Neffa spíše z jeho akčnější stránky. Vyšla jako první svazek nové SF edice Ikarie. Jedinou důležitou autorovou povídkou (jde navíc o jednu z neho nejlepších), která byla otištěná v antologii, ale nikoliv v samostatné povídkové sbírce, je Bludiště (in: Lety zakázanou rychlostí, 1990), příběh napínavý stejně jako metyfyzický. Vznikl rozepsáním kratší povídky na toto téma, otištěné předtím v Sedmičce. Motiv kosmické kladky se znovu objevuje v povídce Smrtící knihy z Gnardu (Playboy, 1992, č. 12).

V časopisu Ikarie byla otištěna novela Milénium (1991 č. 11 - 1992 č. 1), což je zkrácená verze rukopisu románu Milénium, jehož silně přepracovaná verze vyšla roku 1992. Jde o dobrodružnou SF s prvky mystiky a mileniálních obav o konec světa. Děj sleduje komplikované intriky vedoucí k vypuštění družice, která by měla napomoci ke včasnému varování před zkázou planety. Souhrou okolností se však Brian Tevis, muž tímto úkolem pověřený, stává nástrojem v rukou tajemné podzemní civilizace Umranů a způsobí spuštění prastarého mechanismu, který polovinu lidstva promění v umranské ještěry. Je to dosud nejpropracovanější a nejzávažnější Neffův román, vykreslující složitou fresku světa nedaleké budoucnosti, zmítaného lokálními válkami, bojem korporací a nevybíravými praktikami ekologicko-politických frakcí.

Druhý díl Milénium 2 (Golem-Ríša 1994) je časově posunut o čtvrtstoletí dál. Místo širokého pohledu na globální události čtenář sleduje příhody policisty Salzmanna, v závěru prvního dílu rovněž proměněného na ještěra, který se stává hříčkou v rukou zločineckého gangu produkujícího nebezpečnou drogu, schopnou proměnit člověka do vraždící bestie - "dropauta". Ačkoliv kniha intelektuálně zaostává za prvním dílem, jde o autorův nejčtivější román, s akcentem na napětí a prudkém ději.

Vložka - AmberZine

Třetí díl Milénium 3 (Golem Ríša 1995) přímo navazuje na předcházející díl. K Salzmannovi se přidává van Grof, vůdčí postava prvního dílu, a s pomocí Píbího, digitalizovaného hackera z prvního dílu, společně odhalí komplot, namířený proti Zemi z planety Karhoru. Autor slibuje., že třetí dílem uzavírá cyklus, ovšem nechává si zadní vrátka otevřená pro změnu rozhodnutí.

Od počátku roku 1996 se zabývá prací na románu Havárie Drakkaru, původně slibovaného nakladatelstvím Laser pro rok 1995. Z původně koncipované space opery se postupně vrbí román volně navazující na Měsíc mého života, byť bez jeho postav. Zřejmě půjde o kosmickou detektivku laděnou v žánru hard core sci-fi.

Následuje Adamovičův text.

Kromě vlastního psaní se Ondřej Neff příležitostně věnuje též překládání SF (přeložil několik povídek, první díl Hvězdných válek a Gibsonův román Neuromancer). Je autorem několika rozhlasových scénářů: Portonský dryák (1984), Počkej, Hektore (1985), Velká solární (1987), Ano, jsem robot (1988), Havarie Drakkaru (1994) a tří adaptací: R. A. Heinlein: Zvíře z hvězd (1990), J. Verne: Honba za meteorem (1991) a pětidílného cyklu J. Verne: 20 000 mil pod mořem (1995). Z knižně nevydaných povídek jmenujme ještě Stříbrný brouk (Ohníček, 1988 č. 10), Velikán české temporalistiky (Dikobraz, 1988 č. 43), Jedno město navíc (Ohníček, 1989-90 č. 1-13), Profesionálové (Ikarie, 1992 č. 9), Krvavý mrak (Ikarie, 1993, č. 12), Odmítnutý stopař (Ikarie, 1994, č. 7), Hlídka 2 (Ikarie, 1994, č. 12).