Mantra

Jiří X. Brossmann




Elektromotor dodávkového Renaultu tiše předl. Občas se ozvalozapraskání, když průrazuvzodorné pneumatiky rozdrtily láhev či plechovku.Jinak byla ulice tichá. Zdi okolních domů lemovaly převrácené popelnice apřeplněné pytle s odpadky. Vůz zvolna projížděl; zdálo se, jako by řidičněkoho hledal. Objel zrezivělý kontejner a zastavil.

Chvíli bylo ticho.

Pak se otevřely zadní dveře a vyskočili z nich tři muži v plynovýchmaskách, se samopaly v rukou. Jeden se postavil zády k boku dodávky akontroloval ulici. Druzí dva vyšplhali na kontejner. Jeden odkopnulpapírovou krabici od vysavače, která zakrývala malý otvor. Jeho partner odopasku odejmul granát, odjistil ho a hodil dovnitř. Ozvalo se zasyčení jakse uvolnil paralytický plyn a z kontejneru byl slyšet chrčivý kašel. Mužina sebe pohlédli a přikývli. Vyměnili si několik gest a jeden se sklonil dootvoru. Chvíli se ozývalo škrábání a tahání, pak se vyklonil zpět. Vrukách držel za límec špinavého vandráka.

Přenesli ho do dodávky, zavřeli dveře a vůz tiše odjel.


Když se Richard probral, byl už umytý a oholený. Ležel nahý nanepříliš pohodlném lůžku, ale po třech letech strávených mezi odpadky mu topřipadalo jako opravdový luxus.

Rozhlédl se po místnosti. Holé šedé stěny, stůl, dvě židle a okno.Samozřejmě zamřížované. Dveře byly železné, natřené stejnou šedí jako celámístnost. Vzpomněl si na roky ve vězení. Pracoval jako policista. Jednoudostali hlášení o chystané teroristické akci. Vyjeli s celým zásahovýmoddílem, kterému velel. Přijeli před budovu soudu, kde shodou okolnostíprobíhala demostrace nějakých studentů. Ve vzduchu se objevilo pár kamenů aněkomu náhodně spustila pistole. Pak už to šlo ráz na ráz. Celkový početmrtvých byl devětadvacet. Jeho šéf ho uklidňoval, že za to nemohl, že šlo onehodu. Škoda, že mu to přesvědčení nevydrželo až k soudu, u kteréhovypovídal, že "obžalovaný zapříčinil začátek střelby tím, že si neověřilsprávnost informace." Přiklepli mu sedm let za zanedbání úředního postupu.Potřebovali obětního beránka a on byl ten typ, kterého se každé oddělenírádo zbaví. Příliš aktivní. Když se dostal z kriminálu zkoušel začítznovu, ale nevyšlo to. Nakonec zjistil, že živit se jako somrák má svénesporné výhody. Navíc člověk potká mezi spodinou zajímavé typy.

Posadil se. Přes židli bylo přehozeno nějaké oblečení. Bylo mu trochuvolné, ale po dlouhé době se cítil zase jako člověk. Ustlal postel, sednulsi na židli čelem ke dveřím a čekal. Čekání mu nevadilo. V životě čekalčasto a dlouho.


"Jak dlouho myslíte, že to vydrží?" zeptal se Klements. Sáhl do kapsy,vytáhl kapesník a otřel si z rukou kečup.

Prase, pomyslil si Weissmann, kterému se při pohledu na Klementsepojídajícího hamburger dělalo zle. Nicméně ho potřeboval právě proto, žebyl takové prase. Ne, takové ne, napadlo ho. Ještě vetší. Pohlédl naobrazovku, která snímala celu.

"Řekl bych, že hodně dlouho. Tihle somráci mají vylízané mozky." Nejenoni. "Možná si myslí, že je v base," řekl a dopil kávu. Odložil hrnek naovládací pult a vstal. "Je čas začít na něm pracovat."


"Dobrý den, pane Urbane. Tak jak se máte?" pronesl Weissmann žoviálně.Richard si ho prohlédl. Střední postava, oblek zjevně šitý namíru. Krátkéčerné vlasy, už trochu prořídlé. Ale ne moc. Rozhodl se, že lepší budemlčet. Uvidíme, co z nich vypadne. Weissmann vypadal, jako by si jehomlčení nevšímal.

"Možná se divíte jak jste se sem dostal, ale to je vpořádku. Dlouhojsme hledali člověka vašich kvalit, ale bohužel jsme vás museli trochuzkulturnit, než vám uděláme malou nabídku."

Klements soustředěně sledoval co bude Richard dělat, ale z jeho tvářese nedalo nic vyčíst. To hovado snad ani nemrká, napadlo ho. Musel se tomunápadu usmát.

"Nabízíme vám půl milionu v dolarech, jestliže se rozhodnete podstoupitmalý experiment. Slibuji, že nebude mít naprosto žádné následky na vášzdravotní stav." Richard na něj stále upřeně hleděl.

"Jde o první pokus svého druhu, a i když se zatím nikde neprováděl, jejeho průběh velmi přesně naplánován. Nemůže se nic stát."

"Ne," pronesl Richard první slovo od chvíle kdy se probudil.

Weissmann si odkašlal. Klementsovi se úsměv rozšířil. Teď budu tomufrajerovi dobrý, řekl si. Když jde o špinavou práci, tak mě potřebuje, alejinak by o mě ani nezavadil.

"Zdá se, že jste to..." začal Weissmann.

"Ale pochopil," ozval se znovu Richrad. "Jen jsem byl zvědavý, jestlimám pravdu. Jak to tak vypadá mám. Můžu si vybrat, že?"

Oba muži byli překvapeni. Od zpustlého vandráka tak dlouhý projevnečekali. Klements se zatvářil zklamaně.

"Takže..." nadhodil Weissmann.

"Takže se mnou stejně uděláte co budete chtít. Nebo se pletu?"

"No..."

"Aha."


Dokončil cvik a vyvlékl se z popruhů. Dýchal zrychleně a silně sepotil, ale byl rád, že může alespoň něco dělat. Jakmile se vrátil do cely,mohl už jen sedět a přemýšlet. Z místa kde byl zavřený toho zatím mocneviděl. Okno v jeho cele bylo sice skleněné, ale přes husté pletivo, kterév něm bylo zatavené toho moc vidět nešlo. Než ho vyvedli ven, nasadili mupokaždé na hlavu plastikovou přilbu, kterou si mohl sundat až v tělocvicně.Než šel zpátky, musel si ji znovu nasadit. Helma navíc těsnila i zvuk,takže nevěděl opravdu skoro nic.

Jak mu vysvětlil ten chlapík se kterým se bavil, potřebovali, aby bylpřed experimentem co nejsilnější, takže bude nejblížší měsíc trávit deněsedm hodin cvičením.

Pohlédl na sebe do zrcadla, které pokrývalo celou jednu zeď. Už podvou týdnech se dostal na úroveň na které byl před tím neštěstím. Už nebylnejmladší, ale teď, den před koncem svého tréningu, se cítil připravený nacokoliv.

Kromě posilování se snažil oživit alespoň něco z toho co se naučil oaikidu. Jak se zdálo, nikomu to nevadilo.

Na stěně zasvítilo světlo. Zhluboka se nadechl a šel si pro svouhelmu. Po chvíli se dveře otevřely. Kdosi ho chytil za předloktí a vyvedlven ze dveří. Jednou se pokusil o útok. Jediné čeho dosáhl byla ránaelektrickým bičem, ze které se vzpamatovával ještě na druhý den. Podruhéněco takového raději nezkoušel.

Když došel, nebo spíše byl doveden, do svého pokoje nejprve seosprchoval. Sprcha byla za dveřmi, které teď zůstavaly skoro pořádotevřené. Byla za nimi malá předsíň se sprchou a záchodem a další dveřevedoucí ven do chodby. Vedle byl malý ovládací panel, kterým komunikoval sesvými hostiteli. Když ze sebe spláchl pot a únavu stiskl jedno z tlačítekna panelu. Vrátil se do pokoje, zavřel dveře a čekal až mu přinesou jídlo.

Povečeřel a natáhl se na lůžko. Celou tu dobu, co ho tu drželizavřeného přemýšlel, co s ním chtějí udělat. Jestli zezáčátku pochyboval oúmyslech těch lidí, pak nyní byl zcela klidný. Jde o nějakou levotu. Jenho zajímalo jakou. Doufal, že zítra se to konečně ukáže. Myšlenky se muještě chvíli honily hlavou, načež usnul.


Probudila ho bolest. Ležel přivázaný k lůžku a nesnesitelně ho bolelocelé tělo. Zamrkal aby si rozlepil oči. Uviděl bílý strop. Podle zápachudezinfekce odhadoval, že je v nějaké nemocnici. Pokusil se zvednout hlavu,ale i tu držel gumový popruh. Uslyšel klapnutí dveří.

"Jak vidím, už jste se probral," uslyšel Weissmannův hlas.

"Grrr...," odpověděl, protože vyprahlá ústa mu toho víc nedovolovala.

"Nechtěli jsme vás zatěžovat obavami z operace a rekonvalescenčnímibolestmi," pokračoval Weissmann, "takže jsme vás uspali a operaci provedlijaksi bez vašeho vědomí."

Richard se snažil zklidnit svou zuřivost. Pokusil se pohnout, ale tělomu odpovědělo bolestí.

"Doufám, že vám to nevadí," řekl Weissmann. Znělo to trochu ironicky."Celkem jste byl mimo dvanáct dní. Nemusíte se bát, anestetika která jsmepoužili nejsou návyková a nemají ani žádné vedlejší účinky," snažil se houklidnit.

Richard znovu něco zavrčel.

"Pokud se uklidníte, přijde zřízenec a odváže vás. Pravděpodobněbudete mít proleženiny, ale vzhledem k vaší formě, by jste se z toho mělrychle vzpamatovat. Až budete trochu vpořádku, zase se za vámi zastavím, azačneme druhou část našeho experimentu. Zatím si tedy odpočiňte," dodal aodešel.

Za chvíli se dveře otevřely znovu a Richard sledoval jak ho ramenatýčernoch odvazuje od postele a vytahuje jehlu kapačky. Postavil se a pokusilse protáhnout ztuhlé tělo. Zřízenec ho odvedl do malé koupelny. Zatímco sesprchoval, přemýšlel Richard o tom, co mu Weissmann právě řekl. Provedlinějakou operaci, ale na těle neviděl žádné jizvy. Pokud mu neoperovaližádnou část těla... Rychle si přejel rukou po hlavě. Všechny vlasy muoholili. Strnul. Pak si začal opatrně prsty přejíždět po lebce. Nakonecnašel co hledal. Nad pravým uchem měl malý konektor.

Tihle lidi musí mít hodně peněz, napadlo ho. Pokud předpokládalsprávně, nainstalovali mu neuromontáž, a to asi hodně drahou, protože už zadvanáct dní byla rána skoro dokonale zhojená. Tohle muselo stát pěknýbalík, pomyslel si. Další věc která se mu nelíbila byl ten konektor. Našelpouze jeden. Normální montáže mají vyvedeno napájení a další konektor propřipojení datového kabelu, ale on měl jen jeden. Samozřejmě se používaly ibezdrátové přenosy, ale ty neměly moc velký dosah, a navíc nebyly anizdaleka tak rychlé jako kabel. Myšlenka, že se mu někdo přehraboval v hlavěse mu vůbec nelíbila.

Zastavil vodu a otřel se. Všechny svaly ho pořád bolely, ale pomalu topřestával vnímat. Udělal pár dřepů a trochu si promasíroval paže a nohy.Poskočil. Hlava mu zabrněla, ale rychle to odeznělo. Vyšel ven a převzalod černocha čisté oblečení.

Pak ho odvedl zpátky do jeho cely. Zarazilo ho, že mu nenasadilihelmu, takže si konečně mohl prohlédnout okolí. Moc toho k prohlíženínebylo. Procházeli širokou chodbou z obou stran lemovanou dveřmi selektronickými zámky. Okna neviděl žádná, ale alespoň se začal trochuorientovat kde je. Když prošli kolem jedněch dveří došlu mu, že to musí býtposilovna. Kolikrát počítal kroky tam a zpět aby zjistil kam ho vlastněvedou? A teď se tváří jako by to bylo jedno? Tady něco nehraje. Sice jsemnebyl policajtem dlouho, ale nějaký ten čuch mám, říkal si. To musísouviset s tou montáží. Kdyby bylo připojené napájení byl by to trochuchápal, ale takhle je to jedno, jestli ji mám nebo ne. A pozorovat mě mohlii předtím kamerami. S tou montáží něco není vpořádku.

Došli do cely a dveře za ním zaklaply. Na židli už seděl Weissmann.Za ním se rozpínala široká Klementsova ramena.

"Pane Urbane, jste inteligentní muž..."

"Zatím to vypadá, jako že jste s tím nepočítali," skočil mu do řečiRichard. Weissmann se však nedal vyrušit a pokračoval: "Jste inteligentnímuž, takže jste si už určitě všiml, že jsme vám nainstalovali neuromontáž."

"To bych řek', že sem si toho všiml. Co je to zač? Na co potřebujetesomráka, který bude silný a bude mít montáž? Tady něco smrdí."

"Jde o určitý druh delikátních služeb, které naše firma poskytuje. Jakjsem už řekl, jste první u koho zavádíme montáž a doufáme, že se to osvědčí,protože naše dosavadní metody bývají poměrně náročné na spotřebu lidí."Richardovi se to přestávalo líbit.

"O co tu vlastně jde? Nechcete mi to máhodou říct?" řekl rozhořčeně.

"Víte, když posíláme člověka do nebezpečné akce, nemáme možnost si tonaostro vyzkoušet. Můžeme do jisté míry simulovat podmínky, ale nikdynevyzkoušíme všechny možnosti, a pokud se někdo dostane do krizové situace,může selhat. Proto jsme se rozhodli, že zkusíme nový způsob práce, kterýbude bezpečnější. Nejprve vytvoříme virtuální svět, ve kterém si bude mocioperátor vyzkoušet všechny možné i nemožné varianty, a pak je vykonavatelprovede v reálu." Weissmann se odmlčel, jako by čekal až to Richard stráví.

Ten chvíli hleděl na Weissmanna a pak nejistě řekl: "Chcete naznačit,že..."

"Ano, vy jste vykonavatel. Proto ta montáž. Je to speciálně upravenývojenský typ. Umožňuje plně kontrolovat vaše fyzické funkce a přenášet zpětinformace pro operátora. Napojili jsme dokonce i optický nerv. Montáž mávlastní mikroakumulátor a ten konektor slouží jen k dobíjení. Můžeme tak nadálku - a to poměrně velkou, protože vysílač je silnější než u staršíchtypů, kontrolovat vše co děláte." Richard na něj vytřeštěně hleděl. Takžeproto potřebovali aby měl sílu. Chtěli aby byl připravený na jejich akce.Pomalu začínal tušit o co jde.

"A ty akce - jaké ho jsou druhu?" řekl tiše.

"Řekněme, že jde o likvidační práce," odvětil Weissmann.

"Chcete říct vraždy?" zeptal se stále ještě nevěřícně Richard.

Weissmann pokrčil rameny.

"Když tomu tak chcete říkat prosím. Ano, jde o vraždy."


Cítil jak mu z podpaží stéká pot. Chtěl si ho setřít, ale nemohl.Jeho tělo ho neposlouchalo. Mysl běžela a vydávala příkazy ale svaly setvářily jako by mozek neexistoval. Poslouchaly výhradně příkazy kterépřicházely z šedivého kamiónu o dvě ulice dál.

Ze začátku, když se s ním jeho operátor slaďoval se snažil klást odpor.Jednou dokonce upadl do bezvědomí, ale později rezignoval. Jakmile zapojilitransmitéry bylo tělu jedno co si přeje mozek. Běželo s neobyčejnouefektivitou které mohla dojít až k samozničení. Cítil bolest, a také sepřenášela do mozku operátora, ale ten si mohl nastavit její úroveň, takžepro něj nic neznamenala. Jistě, náklady na jeho přestavění byly obrovské,ale nedělal si iluze, že jakmile se najde někdo kdo je ochoten zaplatitdalší operaci, bude mít jeho život ještě nějakou cenu.

Prošel detekčním rámem obklopeným hloučkem policistů, kteří snad měliudržovat shromáždění, které zaplňovalo téměř celé velké náměstí. Nikdo siho nevšímal. Šel dál a zvolna se začal propracovávat do prvních řad.Slyšel se jak vykřikuje jakási hesla v řeči které nerozuměl a jak jeho pěstvylétává nahoru v rytmu ostatních. Sledoval jediný cíl - muže uprostředtribuny, který něco plameně vykládal davu okolo. Ještě byl daleko, alepomalu se blížil.

Nikdy by nevěřil čeho všeho je lidský organismus schopen. Kdyžprováděli první sérii testů a jeho operátor zkoušel co všechno prodlouženíjeho mozku dokáže, prorazil cihlovou zeď. Úder mu téměř rozdrtil klouby amuseli mu okamžitě ošetřit ruku, ale ve zdi byla díra jako od kladiva.Jediné co věděl o člověku který ho ovládal bylo, že má také montáž.Špičkový kabelový model, protože jakýkoliv neočekávaný stav konzultovalobrovskou rychlostí s počítačem a dříve, než by Richard za běžných okolnostístačil cokoliv udělat vymysleli společně stroj a člověk odpovídající akci.Za jistých okolností se mohl vyhnout i letící kulce.

Protlačil se až úplně dopředu. Od pódia ho teď dělilo jen zábradlí dovýše pasu. Nebyl by problém ho přeskočit, ale ještě nebyl správný čas.Zatím vyčkávali. Stále skandoval ta podivná slova a mezitím se operátorsnažil vyhodnotit situaci. Tuhle akci prováděl nejméně stokrát, pokaždé zajiných podmínek a pokaždé doladil některý z momentů celé operace. Virtuálnírealita mu v tomto směru nabízela neomezené možnosti. Richardovi se chtělousmát. Nikdy si nemyslel, že by virtuální hry mohly mít nějaké uplatnění.Tak ho konečně našli.

Řečník skončil a za všeobecného jásotu sešel z tribuny pozdravit sesvými posluchači. Kolem něj byl kroužek osobních strážců. Někteří byliopravdu nápadní - velké svalnaté gorily naznačující, že si s nimy rozhodněnení radno začínat. Ale byli tu i nenápadní mladíci, kteří vrhalinenávistné pohledy ke všem kolem. Fanatici, pomyslel si Richard. Tihle byobětovali vlastní děti, kdyby tím mohli zachránit svého vůdce.

Věděl, že nezklame. Ještě v žádné akci nezklamal. Vždycky to skončilostejně. Zabil svou oběť a utekl. Při druhém "úkolu" ho několikrát zasáhli.Jedna kulka se zastavila o neprůstřelnou vestu, druhá prošla stehnem. Kdybytam byl sám svalil by se na zem a už by se nepohnul. Takhle si operátorsnížil bolest na minimum a s prostřenou nohou doběhl nejvyšší rychlostí kekamiónu. Richard ležel tři týdny v nemocnici, než se na nohu mohl postavit.Celou tu dobu od své první vraždy meditoval. Vrátil se z výcviku,osprchoval se a sednul si do lotosu. Snažil se vyrovnat s tím co dělá.Říkal si, že nemůže za své činy, ale nepomáhalo to. Pořád si představovaltváře těch, které zabil. Nikdy neviděl jak se tvářili když umírali - to užbyl na útěku, ale bylo to horší než kdyby je viděl. V jeho představách semíhaly tváře skřivené bolestí, zhroucená těla, vyvržené vnitřnosti. Vidělje jako ve skutečnosti. Lépe, než ve skutečnosti.

Muž v uniformě se mezitím přiblížil k Richardovi. Cítil, jak mu rukanenápadně klouže dolů po saku a jak nahmatala trubku z tvrzené keramiky.Prsty pevně obemknuly vroubkování rukojeti a palec našel plochý výstupek napovrchu. Tuhle zbraň Richard neznal. Při závěrečných fázích přípravy naakci byl připojený na operátora, který zkoušel v "reálu", co nacvičil vevirtuální realitě. Ruce se mu svíraly, rozdával rány, prsty se mupohybovaly jako by mačkal spoušť. Nikdo se ale neobtěžoval vykládat mu coty série pohybů znamenají. Vždyť mu to mohlo být vlastně jedno. Bohuželnebylo.

Snažil se povolit stisk, ale nepomáhalo to. Soustředil myšlenky na tujedinou věc - uvolnit tu trubku. Nevšímal si toho jak dělá šouravé kroky,nezajímali ho lidé tlačící se na něj zezadu, neviděl přibližujícího sestátníka.

Soustředil se jen na svou ruku.

Už toho mám dost. Nikdo nebude ovládat moje tělo.

Musím se soustředit.

Mantru.

Zkusím nějakou mantru. Myslí mu prolétly roky na policejním oddělení ajediné na co si vzpoměl byl poblázněný feťák, kterého sebrali za prodejkokainu před základní školou. Celou dobu co ho vyslýchal opakoval tumantru.

(Jak to jen bylo?)

Nakonec se oběsil na svých vlastních vlasech.

Vzpoměl si:

Hare krishna, hare krishna...

Ruka se zbraní splývala volně podél těla.

...krishna, krishna...

Muž byl už téměř naproti němu. Ruka se pomalu začala zvedat.

...hare, hare...

Bleskový pohyb a druhý konec trubky se přitiskl k vojenské uniforměvypnuté otylým břichem. Palec stiskl výstupek. V okamžiku kdy si osobnístráž všimla, že něco není vpořádku už plastiková pružina vymrštila patnáctkeramických břitů a prorazila jim cestu přes košili do břicha oběti. Téměř ukonce své dráhy se nože zasekly do závěsů a rozevřely se do kruhovéhovějíře. Jejich ostré hrany nemilosrdně rozsekaly vše, co bylo ještě předchvílí vnitřnostmi toho muže.

Richard prudce trhnul rukou zpět a vějíř ověnčený troskami střev,žaludku a jater vyletěl ven. Vše se odehrálo tak rychle, že první krevvytryskla teprve v okamžiku, kdy už čepele zajížděly zpět do pouzdra.Richard se bleskově otočil. Jediné co brzdilo jeho pohyb byly fyzickélimity těla. Prorazil první dvě řady a něco vykřikl. V davu to zavřelo.Všichni se začali tlačit a prchat do všech směrů sučasně.

Tlačil se davem a za sebou slyšel, jak zmatení bodyguardi pálí doneviných lidí. Titanivé kulky trhaly těla a kolem se začal šířit pach krve.Richard se tím neznervózňoval a plně se soutředil na těch několik slov kterástále opakoval. Pomalu cítil, jak se dostává do tranzu.

Proběhl kolem policejních hlídek a se zděšeným obličejem ukazoval kmístu, na kterém před několika okamžiky připravil o život člověka. Dalšílidé tam teď umírali kvůli bezradnosti těch, kteří tomu měli zabránit.Běžel rychle. Velmi rychle. Nohy se sotva dotýkaly rozpáleného asflatu.Zahnul za několik rohů, až doběhl k omlácenému elektromobilu Peugeot.Otevřel odemčené dveře a otočil klíčky, které byly ve startéru. Motorokamžitě naskočil a tiše zapředl. Pomalu přišlápl pedál plynu k podlaze arozjel se. Prohlédl si svou košili. Byla čistá - krev ani neměla čas hopotřísnit.

Opakoval tu jednoduchou mantru znova a znova. Pomalu přestával cítitco se děje s jeho tělem. Začal pronikat do hlubin vlastního myšlení. Ať mězavezou kam chtějí. Než to auto zastaví budu připraven. Není možné, aby seté montáži nedalo ubránit. Musí to nějak jít.


Peugeot, řízený bezvědomým tělem, se proplétal spletí uliček.Samozřejmě zjistí, kdo byl vlastně vrah, ale než někoho napadne podívat sena videozáznamy, bude Richard dávno za vodou. Při plánování téhle akcejsme dbali opravdu na všechno, pomyslel si Weissmann, když se kamión rozjel.Vedle něj byl k anatomickému křeslu připoután vyhublý mužík, který ovládalRichardovo tělo. Nic z toho co dokázal jako operátor, by ve skutečnostinezvládl, ale svou práci uměl dokonale. Weissmann vytáhl z vnitřní kapsyčerného saka mobilní telefon. Vyťukal několik čísel a během vyzváněnízapnul šifrování. Bylo to drahé, ale firma si to mohla dovolit.

"Prosím," ozvalo se trochu podrážděně ze sluchátka.

"Weissmann," oznámil. "Hlásím, že akce je pozitivní, pane. Už jsme nacestě domů."

"No konečně," zněla odpověď. Weissmann byl na šéfovu nevraživostzvyklý, takže to považoval spíše za pochvalu.

Jeho nadřízený bez rozloučení zavěsil. Od Weissmanna se čekalyšpičkové výsledky a měl za to také špičkový plat, takže si na podobnézacházení nestěžoval. Byl to on, kdo přišel s tímhle návrhem. Bylo jenpotřeba, aby si šéf myslel, že to je jeho nápad, a že on, Weissmann, je tenjediný, kdo ho může realizovat.

Teď se jeho prognózy potvrdily. Měli velmi účinněho zabijáka, a pokudby o něj snad v budoucnu přišli, není potřeba cvičit dalšího. Operátor budestále živý i kdyby nějaká akce nevyšla.

Spokojeně si promnul ruce a usmál se. Jak se zdálo, spící Klemenetsjeho radost nesdílel.


Richardova mysl plula daleko od tichého hukotu automobilu.Prozkoumával svoje tělo, svůj mozek a svoje myšlení. Pomalu začínalzjišťovat, jak obejít kontakty, které byly připevněny k jeho mozku. Začalbudouvat nová spojení a obcházel ta stará, která byla napadena při operaci.Šlo to pomalu, ale on byl mimo čas. Mohl si minutu prodloužit na rok, aletolik času nepotřeboval. Nechával zatím všechna spojení aktivní, abynevzbudil podezření. Nechtěl utéct. Stejně by se odtud sám nedostal.Podle toho co viděl, že udělal, byl v této chvíli asi nejvíce hledanýmčlověkem v této zemi. Chtěl se jen pomstít. A tak se připravoval.


Auto vyjelo do přívěsu. Dva muži v montérkách ho rychle zajistili azamknuli pancéřové dveře. Klements se probral z dřímoty a ospale serozhlížel. Kamión se opět rozjel. Weissmann přešel k autu a otevřel dveře.Richard vystoupil a zasalutoval. Ten chlapík má možná i smysl pro humor,pomyslel si Weissmann a pohlédl na operátora, který sebou téměř neznatelněškubnul. Najednou ucítil na břiše kruhový předmět. Vytřeštil oči a pohlédlRichardovi do tváře. Richard se usmál a pronesl jediné slovo: "Chcípni."Pak přitlačil palec na tlačítko.

Weissmann zachroptěl a zhroutil se k zemi. Klements na něj chvílizmateně hleděl. Pak vytrhl pistoli a vystřelil po Richardovi. Dvě kulkyzasáhly hlavu, další dvě hrudník. Jedna prošla pravou plícní komorou, druháprotrhla srdeční sval. Střechu Peugeotu pokryla rosolovitá směs krve, mozkua křemíku.

Mužík v křesle se zkroutil v agónii a několika křečovitými pohyby sivytrhl z hlavy konektory.

"Odpojil se," pronesl roztřeseným hlasem. "On se nějak dokázalodpojit," zopakoval.

Klements přešel k mrtvolám. "Kretén," řekl pohrdavě. "Najdeinteligenta a myslí si, že ho zkrotí. Hovno. Inteligenti jsou na hovno."Na chvíli se zamyslel.

"Potřebujeme někoho, kdo je úplně blbej."

Vyprostil z Weissmannových ztuhlých prstů zakrvácený telefon a vyťukalčíslo.