Spadl z koně tak nešťastně, že se do večera rozžehnal se světem. Teď seděl v proutěné židli na zápraží svého domu, kouřil a sledoval počínání kovbojů, kteří příliš jako honáci nevypadali. Byl na ně vskutku zvláštní pohled. Všem do jednoho vyčuhovaly zpod klobouků dlouhé plavé vlasy a vlály jim kolem hlavy. Jako kdyby z oka vypadli nebožtíku Custerovi, dej mu nebe věčnou slávu, pomyslel si. Ale na koních to uměli. Na pastviny vyrazili ještě za tmy a s prvním úsvitem už zaháněli do ohrady z hrubých klád stádo dobře živených dobytčat.
Kroužili na svých mustanzích kolem stáda a vesele na sebe hulákali. Dobytek bučel a v ohníčcích se žhavily cejchy ranče Železný kruh. Jonathanu Brideovi začínal nádherný den. Na to, že byl po smrti, až překvapivě pěkný.
Popotáhl z doutníku a s očima přivřenýma blahem vyfoukl kouř do ranního chladu. Jestli se příliš neplete, tak mu tenhle krásný ranč se vším všudy říká pane. Ostatně byl od ranče, který vlastnil ještě zaživa, skoro k nerozeznání.
Pravda, plavovlasé honáky nikdy neměl. Scházela se u něj sebranka pochybných Mexikánů, kteří museli prásknout do bot, jakmile se o ně začal trochu víc zajímat místní šerif. A také jeho herefordi mívali po zimě obvykle hodně daleko do kvality dobytka, který se teď tísnil v ohradě. A ty ženské! Pobíhalo jich po dvoře nějak moc. Ale ani to nemuselo být na škodu, usmál se trpce při vzpomínce na parádní kapavku, kterou chytil v městečku v domě matky Sillesové.
Jestli je tohle peklo, pak by o ráj snad ani nestál. A octl-li se čirou náhodou v ráji, nechtěl vědět, co všechno by ještě musel za svého života provést, aby mu zůstaly nebeské brány uzavřeny. Brzy tyhle úvahy zapudil. Nebyl zvyklý lámat si hlavu s věcmi, které nemohl změnit.
"Je to počertech pěkný ráno," broukl si zálibně. Zamáčkl nedokouřený doutník a vydal se do domu podívat se po něčem k snídani.
Hned za dveřmi o něco klopýtl. Zaklel a šátral šerem chodby ke kuchyni, odkud cítil vůni smažené slaniny. Neustále do něčeho vrážel. Chodba byla plná nejrůznějších krámů, které tu neměly co dělat. Když si jeho oči pomalu zvykly na přítmí, zahlédl balíky látek a dokonce i bedny s puškami a střelivem.
Vedle nich se tu na hromadách válely sekyry a nože, přikrývky, měděné kotlíky, a kdo ví, co ještě.
"Očistil sis boty, Jonathane?" ozval se z kuchyně hlas, který sice neslyšel už celé věky, ale nikdy mu moc nechyběl.
Patřil jeho ženě Beth.
"Čert tě vem, babo," zaklel tiše, aby ho neslyšela. Měl od ní pokoj od té doby, co před dobrými patnácti lety zmrzla ve vánici cestou z kostela. Teď tu byla zas.
"Zase mi sem lezeš v těch zahamtanejch škrpálech a zasviníš celej dům," nepřestávala ječet Beth.
Jonathanův zrak padl na výklenek, kde se nade všechny pochyby kulatily jeden vedle druhého demižóny opletené slámou.
Nasucho polkl a jeden odšpuntoval. Do nosu mu vrazila vůně kořalky.
"A nech ten chlast na pokoji!" křikla Beth, jako kdyby mu stála za zády a sledovala každý jeho pohyb. Naštvaně zarazil zátku zpátky a vešel do kuchyně. Beth se skláněla nad plotnou a lžící obracela na obrovské pánvi kopec fazolí.
Jonathan usedl za stůl a čekal, až mu žena nandá jídlo na talíř. Po očku Beth pozoroval. Za těch patnáct let se nezměnila. Pravda, vypadala trochu líp, než když ji přinesli honáci v dece napůl sežranou vlky, ale do těch křepelek, které viděl běhat po dvoře, měla setsakra daleko.
Pustil se bez valné chuti do fazolí se slaninou, když zaslechl zvenku jekot a křik. "Indiáni! Indiáni! Všichni sem! Indiáni!"
"Sakra," zaklel plnými ústy Jonathan a sáhl po pušce.
Vyběhl z domu a hned viděl, že je zle. Indiáni se s ohlušujícím jekotem valili otevřenou branou na farmu. Dva z plavovlasých honáků se pokusili bránu zatarasit, ale padli pod údery tomahavků. Děsivě pomalovaný rudoch jim právě skalpoval jejich nádherné vlasy a zalykal se blahem. Jonathan po něm vystřelil. Nemohl minout. Divoch dál pokračoval ve svém krvavém díle. Vypálil na něho ze své spencerovky dalších pět ran. Přísahal by, že rudocha zasáhl. Ten si připnul čerstvé skalpy k opasku a zmizel v bojové vřavě. Jonathan se rozhlédl kolem. Jeho kovbojové nestříleli o nic líp než on. Situace byla beznadějná. Honáci padali jako mouchy a ženské s řevem marně hledaly úkryt před těmi rudými ďábly, jichž bylo všude plno.
Beth vyběhla na zápraží. Vzduchem se mihl šíp a proťal jí hrdlo. Zachroptěla a svezla se k zemi. Všechno špatné je pro něco dobré, řekl si Jonathan. Necítil v té chvíli k Beth vůbec nic. Rychle nabil pušku a vyrazil k ohradě s koňmi. Snad se mu povede proklouznout a dojet do Fort Deleter. Byl od ohrady jen pár kroků, když se mu do cesty postavil obrovský Indián. Přes tvář se mu táhly svislé žluté pruhy, ale přesto ho Jonathan poznal. Postřílel za svůj život pěknou řádku rudochů, ale tohohle si s žádným jiným nemohl splést. Velký medvěd. Kdysi od něj koupil kůže a pak ho střelil do zad, aby mu nemusel zaplatit. Ten rudý parchant tenkrát vydržel zpívat zpěv smrti svého kmene až do rána druhého dne, než definitivně zdechl.
Teď stáli proti sobě znovu. Velký medvěd držel v ruce dlouhý nůž a pomalu se blížil k Jonathanovi.
"Poznáváš mě, Jonathane Bride?" zeptal se Indián a přikrčil se v kolenou. Jonathan po něm od boku vystřelil.
Velký medvěd se usmál. Mlčky popošel Jonathanovi vstříc.
Uvnitř domu rudoši jásali nad objevenou kořalkou. I Velký medvěd šlehl tím směrem pohledem. Jonathan toho využil a vypálil do rudochovy hrudi zbytek zásobníku. Indián se začal nahlas smát.
V zoufalství se rozehnal po Indiánovi puškou jako kyjem.
Velký medvěd se úderu snadno vyhnul. Vzápětí skočil po Jonathanovi a srazil ho k zemi. Bride padl na záda. Velký medvěd mu přitiskl koleny ruce k tělu. Zdvihl nůž k Jonathanovým vlasům.
"Nééé! Nééé!" ječel Bride. "Tohle nééé! Vypadni vodsaď, ty rudá stvůro. Okamžitě vypadni. Ty nemáš po smrti mezi křesťanama co dělat! Ty nééé!"
Indián zavrtěl hlavou.
"Jsi na omylu, Bride," zašeptal s úsměvem. "Nejsi ve svém nebi. Dostal ses do Věčných lovišť. A ta jsou naše. Jenom naše." Bride si ještě pamatoval, jak mu Velký medvěd stahoval skalp. Temenem mu projela žhavá vlna nesnesitelné bolesti a pak ztratil vědomí. Když přišel k sobě, seděl na zápraží svého domu v proutěné židli, kouřil a sledoval počínání kovbojů, kteří příliš jako honáci nevypadali. Bylo počertech pěkné ráno.