Štěstí

Stanislav Švachouček




Naposledy přiložil do kotle a s hekáním se narovnal. Odlesky plamenů dopadly na hromadu diamantů na betonovém platu v koutě a roztříštily se na spršku mihotavých jisker. Lopatou přibouchl dvířka žároviště a zarazil ji do hromady odpadků připravených ke spálení. Otřel si zaprášené ruce do montérek. Přelétl pohledem kotelnu, ale všechno bylo v pořádku, mohl odejít.

Převlékl se do obnošené kombinézy a vyšel na ulici. Na město se snášel soumrak a vítr zvedal oblaka prachu. Bezmyšlenkovitě vykročil k domovu.

Bývaly doby, kdy byl rád sám. Seděl doma a četl si odborné knihy, díval se na vizi, modeloval na počítači nestacionární procesy, ale to všechno bylo dávno pryč. Teď nebyl večer schopen usednout před blikající obrazovku ani otevřít knihu. Nedávno to zkusil a po několika minutách si uvědomil, že nečte, a dokonce zapomněl, jaký titul si z poličky vytáhl.

Proti věku není léku, napadlo ho. Hořce se pousmál a ani myšlenka na hromadu diamantů v koutě kotelny mu nezlepšila náladu.

Nebyl doma už dva večery.

Měl pocit, že je skoro jedno, zdali půjde domů nebo zda se zastaví v některé jiné domácnosti. Obytné buňky byly stejné a ženy, které čekaly na své muže, je vítaly stejnými slovy a stejnou polévkou ze standardního koncentrátu.

Ulice byla mrtvá, chladná a nepřátelská. Byla to stejná ulice jako před lety, ale on se změnil. Dvě řady obytných buněk po obou stranách vozovky mu připadaly jako pochmurná ilustrace z učebnice geometrie.

U dveří se svým číslem se zastavil a stiskl tlačítko. Uvnitř se ozvalo zazvonění a pak uslyšel lehké pravidelné kroky. V otevřených dveřích se na něj usmála jeho žena.

"Dobrý večer," pozdravila s mírným úsměvem. "Povídej, co je nového. Jak bylo v práci?"

"Normálka," zavrčel a sedl si ke stolu.

"Hned ti přinesu polévku," řekla se stále stejným nepřítomným pohledem.

Zmizela v kuchyňském koutku buňky a vrátila se s talířem plným horkého průzračného bujónu. Postavila polévku na stůl na místo, kde už byl na plastikovém povrchu od talířů s polévkou prodřený matný kruh.

"Dobrou chuť," popřála mu něžně a usedla naproti němu. Její světlé kadeře, urovnané do stejného účesu, jaký měly ostatní ženy v kolonii, se zachvěly.

Jsou stejné, pomyslel si. Panebože, jsou úplně stejné.

"Ty si nevezmeš?" zeptal se, jak mu předpisovala pravidla chování.

"Ne," zavrtěla hlavou. "Nemám hlad."

"Takže ušetříme," zasmál se sarkasticky, ale pak se zastyděl a nabral lžíci polévky. Sotva ji spolkl, zašklebil se.

"Sůl," štěkl krátce.

Žena se zvedla a vláčným kočičím pohybem zmizela v kuchyni.

Když se vracela se slánkou, vypnuli proud.

Světlo pohaslo a žena ztuhla uprostřed pohybu. Lehce se zakymácela, ale záložní zdroje dokázaly její postoj stabilizovat, takže neupadla. Její oči dostaly skelný lesk a jen světlé kadeře se lehce chvěly ozvěnou přerušeného pohybu.

Muž potmě dojedl polévku, položil lžíci a tiše vstal. Když se opět rozzářilo světlo, byl už u dveří.

Žena překvapeně pohlédla na prázdný talíř a pak na něj. Nejistým gestem mu podala slánku. "Zajdu si na chvíli do klubu," zahučel provinile pod jejím vlídným pohledem a ruku odstrčil.

Otevřel dveře, vyskočil rychle ven a zabouchl za sebou. Šel rychle a v duchu proklínal svou zbabělost. Písek zvednutý větrem ho bodal tisícem jehel. Klub naštěstí nebyl daleko.

"Jak se ti vede?" uvítal ho barman.

"Dobře, Andreji," usmál se unaveně. "Co mi nabídneš?"

"Vodku, whisky, rum..."

"Třeba vodku," mávl rukou.

Barman přikývl. Odbelhal se ke skříňce na kraji pultu. Odměřil do šejkru jednu dávku lihu, dvě dávky chlazené vody, přidal kapku příchuti a protřepal. Pak se s hekáním vrátil na svou židličku. Postavil šejkr na pult a nenápadně si urovnal protézu. Nalil nápoj do dvou sklenek a oba muži si přiťukli.

"Tak co tě zase žere?" zeptal se.

"Smysl života," povzdechl si muž a prstem rozmázl po pultu kapku lihoviny.

"To je těžké," souhlasil Andrej, "ale zrovna od tebe jsem takové problémy nečekal. Jsi génius, dobroděj lidstva, moderní Faust, vzor pro všechny techniky a vynálezce. Jsi jeden z vyvolených hrdinů lidstva, kteří kolonizují Rudou planetu. Místo, abys na to byl hrdý, chodíš mi sem brečet skoro denně."

"Hrdina jsem nikdy nebyl," mávl rukou muž.

"Když jsi objevil katalytickou výrobu diamantů ze sazí, byly tvoje fotky ve všech novinách. Byla to senzace. Dnešní svět by bez tebe vypadal úplně jinak."

"To bylo před dvaceti lety," namítl hořce návštěvník. "Když zavedli moje konvertory po celé Zemi, byl jsem na to pyšný. Tehdy jsem si myslel, že v tom je smysl života. Pak jsem ho našel v tom, abych svou konverzi dokázal dostat na planety."

"I to se ti povedlo."

"Povedlo, jenže tohle zdokonalení byl můj poslední objev. Ostatní tady něco stavějí, hledají stopy dávných civilizací..."

"Ty dáváš Marsu vodu!"

"To jsou velká slova," mávl rukou muž. "Dvacet let jsem topičem. Pálím smetí. Pálím plastové obaly od potravin, barev a lepidel. Pálím staré diskety a... a kamarády."

"Na to nemysli."

"Jak to mám udělat? Jeden večer si s ním připiju na tykání a za měsíc ho strkám do pece. Z chlapa, který toho mohl tolik udělat a tolik prožít, zbyde obláček vodní páry a diamant jako ořech."

"Mars vodu potřebuje. Nemůžeme si dovolit vracet mrtvé zpět na Zemi, bylo by to drahé. Dobře víš, že by nebylo ekonomické vozit tolik vody zpátky."

"Já vím, ale aspoň ty diamanty by se měly..."

"A víš to jistě, že..."

"Vím, jasně že vím. Ono to granuluje podle velikosti vsázky, víš? Když tam šoupnu lopatu, zakolísá na chvíli teplota, a tím se oddělí další kus. Ze smetí jsou malé kousky, z kamarádů velké."

Chvíli bylo ticho.

"A co s nimi pak?"

"Schovávám je," pokrčil rameny muž. "V té první partě nás bylo dvanáct, pamatuješ? Mám doma pětatřicet velkých diamantů, ale deset jich mám v krabici zvlášť. Z těch prvních už zbýváme jenom my dva.

Osud nás ušetřil, protože nechodíme do terénu. Ty jsi přišel o nohu a já jsem topič u kotle. Ale co je to za život, když ti umřeli všichni kamarádi, když jsi zůstal sám? Kdyby nám alespoň dovolili vzít s sebou skutečné ženy."

"Brali jen svobodné," připomněl Andrej.

"Já vím," odsekl muž. "Tenkrát mi ty plechové krasavice nevadily. Měl jsem svou práci. Těm mladým, co sem lítají, to taky nevadí. Jsou mladí, soběstační. Hrnou se do nebezpečí jako blázni. Zemřou dřív, než začnou někoho opravdu potřebovat. Ale co my?"

"Co my?"

"Jsme zbyteční. Kdyby alespoň ty ženské nebyly tak stejné!"

"Co bys chtěl od robota?"

"Víš, občas bych se potřeboval někomu svěřit, ulevit si... Ale ta moje je každý den stejná, já si prostě nedokážu udržet iluzi, že mluvím s člověkem... Dokud jsem byl vědec, měl jsem hlavu plnou vzorců a výpočtů, moc jsem ji nevnímal, ale co teď? Teď jsem obyčejný topič, utahaný chlap, který přijde domů a místo teplého lidského slova poslouchá pořád stejnou pásku. Nejsem zamyšlený profesor, který nevnímá, co mu žena říká. Jsem starý rozlámaný člověk, kterého bolí v zádech a který se nemůže vrátit na Zemi, protože je to neekonomické a protože tam už nikoho nemá.

A moje žena je kus plechu, který nestárne!"

"To přece nevadí."

"Hm. Máš pravdu. Horší je to, že jsou stejné."

"Tak si ji nějak označ."

"Jak?"

"Vím já? Ty jsi vynálezce. Vymysli něco!"


Když vrávoral o půlnoci z baru, nevěděl, jak na to. Po několika dnech dostal nápad.

"Pojď sem," rozkázal ženě, když přišel domů. "Chyť tenhle kámen a pořádně drž."

Vytáhl ruční vrtačku a udělal otvor v prvním z kamenů. Žena se mírně usmívala a v jejích ocelových prstech držely diamanty lépe než ve svěráku.

"Mám pro tebe dárek," řekl, když byl hotov.

Zvedl silonovou šňůrku s navlečenými kameny a její konce spojil elektrikářskou rychlosvorkou. "Co je to?" zeptala se žena a zvědavě se zadívala na hru světel v jeho prstech.

"Náhrdelník," vysvětlil. "Budeš ho pořád nosit. Je z deseti kamenů a jsou to ty nejdražší diamanty v celém vesmíru. Nesmíš je nikomu dát. Nikdy, rozumíš, nikdy je nesmíš sundat."

"Ano," kývla a pokorně strpěla, aby jí mihotavý předmět navlékl na krk.

"Sluší ti. Dávej na něj pozor," poznamenal ještě.

"Hned ti přinesu polévku," řekla a vykročila svým typickým kočičím krokem ke kuchyni. Uprostřed pohybu strnula.

"Co je?" zeptal se.

"Nevím," řekla bezradně. "Něco s rovnováhou."

"Tak to bude v pořádku," usmál se s úlevou. "Ten náhrdelník je těžký a trochu ti posunul těžiště. Ale nemůže to být moc. Zvykneš si."

"Ano," souhlasila pokorně a zmizela v kuchyni. Když se vracela s talířem horkého vývaru, šla mnohem pomaleji než obvykle.

Balancovala na rovné podlaze jako na laně nad propastí.

"Jestli ti to vadí moc, můžeš ho sundat," řekl znepokojeně.

"Ne!" vyjekla kovovým hlasem a zakryla kameny rukou, jako by se bránila.

"Neboj se, nevezmu ti ho," řekl překvapeně.

"Chtěl jsi, abych ho nosila. Tak ho budu nosit," vysvětlila.

Tančila s nádobím po místnosti sem a tam a byla náhle úplně jiná než všechny ostatní umělé ženy v kolonii. Její pohyby ji proměnily v neznámou a žádoucí cizinku.


"Na šňůrce je místo ještě na dva kameny," řekl tiše, když ležel vyčerpán vedle ní.

"Kdyby se se mnou něco stalo, řekni svému novému muži, že Andrej a já jsme zbyli poslední ze staré party a že máš v náhrdelníku místo ještě na dva kameny."

"Proč by se s tebou mělo něco stát?" zeptala se a jemu se zdálo, že v jejím hlase zazněla stopa strachu.

"Nejsem už nejmladší. Bojím se, že..."

"Neboj se," přerušila ho jemně. "Nic se ti nestane. Se mnou se ti nemůže nic stát. Budeme pořád spolu!"

"Ano," přisvědčil. "Budeme pořád spolu."

Otočil se k ní a její vyrovnaný úsměv ve tmě sotva patrný mu stiskl hrdlo dávno zapomenutým citem.

Přivinula ho k sobě pevnými pažemi a po tváři mu sklouzla řada kamenů vonících po mrtvých kamarádech a ztraceném mládí.

Tu noc ji miloval mnohem víc než kdykoliv předtím.


CopyRight © IKARIE