Mikroby

Ferdinand Žernovič




Z masivního stříbrného přívěsku, který ležel na nízkém stolku u postele, se ozvala dvě pípnutí. Palmer strnul. Jeho tělo znehybnělo pod lehkou přikrývkou. Ruka se mu něžně svezla po oblé části ženského těla a opatrně přikryla čekající ústa. V koutku srdce mu ještě doutnala jiskérka naděje, že jeho sluch zachytil náhodné spojení běžných zvuků, které mozek, zaměstnaný jinou činností, dekódoval nesprávně. Po pěti vteřinách napjaté nejistoty se pípání opakovalo. Poznal ho přesně a dokonale - 0,4 sekundy trvající signál o frekvenci 1592 Hz, právě tak dlouhá přestávka a znova... Tentokrát čtyřikrát za sebou.

Palmer zvadl jako tulipán vystrčený na mráz. Dlaň jemně, ale rychle přejela po svůdných křivkách společnice, aby vzápětí nadzdvihla okraj přikrývky. Tiše vyklouzl z postele a skulil se na koberec. Než se stačil ozvat další signál, držel přívěsek v dlani.

"Co je?" zavrčel.

Snažil se vložit do hlasu co nejvíc znechucení.

"Tady je Edy. Jsem v továrně. Mám dojem, že se tu něco děje. Křečci jsou nepokojní, Romi se dokonce nacpal do rohu klícky a přední tlapky držel před sebou, jakoby se chtěl před něčím bránit..."

"Romi? Ten je přece předělaný na...."

"No právě! Přijdeš sem?"

Palmer věděl, že tam jít musí. Ale přece jenom chvíli uvažoval ani ne tak nad otázkou jestli jít či nejít, ale nad nekonečnou smůlou, která ho v poslední době pronásledovala na každém kroku. Po nepřístupné ředitelově sekretářce toužil už dva měsíce, a když jí konečně dostal...

"Jdu...."

Sevřel přívěsek v dlani, až mu prsty zbělaly. Pak si natáhl řetízek kolem krku. Zámeček tichounce cvakl.

Obrátil se k nízké posteli, potažené jemným, modrým sametem. V modrém přítmí ležela Zina jakoby nedbale, ale ve skutečnosti mistrovsky přikrytá právě tak, aby co nejvíc působila na jeho sexuální pudy. Smutně se díval do její bezvýrazné tváře.

"Jdu."

Bílé stehno vyklouzlo zpod přikrývky. Prudce se obrátil, a přestože věděl, že už dávno měl uhánět k továrně, nechal svůj mozek ještě chvíli bojovat se srdcem. Až po tomto nuceném sebetrýznění se ohnul pro košili a kalhoty. Rozvážně si je navlékl na nahé tělo a bez rozloučení prošel dveřmi.

Čerstvý, chladný jarní noční vzduch mu dokonale osvěžil hlavu. Přeskočil sedm schůdků, které ho dělily od zahradního chodníku. Několika skoky doběhl k plotu a saltem se přes něj přenesl. Nacvičenými pohyby vklouzl do auta.

Před vjezdem na hlavní ulici zapnul sirénu. Počítač na zabudovaném monitoru vyznačil nejkratší trasu přes město, a když ji Palmer potvrdil, okamžitě se napojil na řídící systém dopravy, aby si vynutil zelenou vlnu na všech semaforech. Rallye netrvala déle než deset minut. Centrum zůstalo za koncovými světly auta, bláznivá myšlenka na spoustu nadávajících spáčů, které vytrhlo ze sna hvízdání pneumatik a jeho siréna, ještě nestačila doznít, když se přiblížil k branám závodu. Počítač vyslal signál. Masivní železná zábrana se majestátně ponořila do hlubin vozovky. Kola dvakrát jemně klepla, naposledy zabrala a vozidlo se zastavilo přesně před vchodem do budovy VRZ.

Palmer vyběhl po schodech. Měl neurčité tušení, jako by jim všem v blízké budoucnosti hrozilo velké nebezpečí.

"Kde máš ty křečky?"

Dveře se rozletěly a vzápětí se za ním hermeticky uzavřely. Zůstal stát Edymu za zády. Hned ucítil tu slabou vůni ozónu smíšenou s ovocem, podle níž by ho kdekoliv a kdykoliv poznal i poslepu. Už dávno se ho chtěl zeptat, jestli používá speciální prášek na praní nebo parfém. Nikdy to neudělal.

"To ti to trvalo!"

Na barevném monitoru se objevily čtyři klícky s malými chlupatými zvířátky. Dvě byla relativně klidná, třetí běhalo kolem dokola po svém vězení a ustavičně očichávalo tenkou mříž. Čtvrté sedělo v koutě, stočené do klubíčka a rychle dýchalo. V malých očích mu seděl strach, tak lidský, že ho začal litovat. Cvakl vypínač na pultu. "Romi, co se děje?" Vydal ze sebe pár povzbudivých mlaskavých zvuků.

Očka nezareagovala.

"Zvětši mi ho!"

Palmer si pozorně prohlížel detailní záběr křečka. Na čele se mu objevily vrásky. Všiml si, že z pod těla zvířátka se po dně klícky roztéká několik kapek tmavé, husté tekutiny. Zvíře se ze strachu pomočilo. Ale proč je ta moč tak tmavá a hustá?

"Pro pána! Jsou tam! Jasně, je to ropa! Romiho už napadly mikroby."

"Uhm."

"Ale jak zdrhly z nádrže?"

"To bych rád věděl i já."

Palmer se pokoušel uklidnit, ale nečekaný nával strachu mu sevřel hrdlo tak, že by skrz něj neprošel ani špendlík.

"Zapnul jsi ochranné záření vnitřního okruhu?" vysoukal ze sebe konečně.

"Právě to jdu zkusit," odpověděl Edy.

Palmer si až teď všiml, že jeho parťák už je oblečený do ochranné kombinézy a schází mu jenom přilba s filtrem. Tu však držel v ruce.

"Co?..."

"Zkoušel jsem to, ale okruh je někde přerušený. Musím tam vlézt. I tobě doporučuju, aby ses oblékl. Křečci ve třetím a čtvrtém okruhu jsou sice ještě klidní, ale mikroby tam dřív nebo později určitě proniknou."

"Dobře," uklidnil se Palmer.

"Vyhlásil jsi stav ohrožení?"

"Ne. To je tvoje práce!"

"Zlom vaz! Budu tě sledovat."

Zapnul kamery, počítači zadal úkol obvolat všechna určená telefonní čísla, na nichž se mohl zdržovat ředitel podniku. Mezitím si začal oblékat ochrannou kombinézu. Věděl, že ještě musí udělat několik bezpečnostních opatření, než se pustí do odhalování příčin úniku mikrobů z kontejneru a odstraňování poruchy.

"Prosíme všechny pracovníky, kteří se nacházejí v továrně, aby si okamžitě oblékli ochranné oděvy, včetně přileb s filtrem. Dále žádáme všechny zaměstnance," bylo slyšet z reproduktorů závodního rozhlasu, "jejichž přítomnost v podniku není nevyhnutelná, aby okamžitě opustili jeho brány. Upozorňujeme, že za tři minuty se zapne vnější okruh ultrafialového záření. Občané, kteří se nacházejí v blízkosti továrny, nechť okamžitě odejdou do svých domovů."

Nastavil stopky spínače a zároveň se snažil spojit s vedením města. Bylo ještě velmi brzy, ale ve správní budově měla být služba. Přesto se celé dvě minuty nikdo nehlásil. Konečně se ozval rozespalý hlas:

"Prosím, tady je..."

"Člověče, to nevidíte, na jakém kanále vysílám? Okamžitě mě spojte s předsedou správní rady!"

"To nemůžu, pane. Není tady."

"Je mi jedno, kde je. Vyhrabte ho třeba zpod země! Oznamte mu, ať spustí všechna opatření na evakuaci města a ať se se mnou spojí. Ale rychle! Konec."

Počítač signalizoval na monitoru spojení s ředitelem. Pustil linku na obrazovku.

"Palmere, jaké máte podklady na evakuaci města?" Ředitelova tvář byla křídově bílá.

"Pane řediteli, blíží se katastrofa..."

"Cítíte to v kostech?"

"Samozřejmě. Už nejmíň rok. Od té chvíle, co jste rozjel ten bláznivej projekt s mikrobiologickou výrobou ropy.

"Palmere, dám vás oběsit..."

"Moment, Edy šel do vnitřního prostoru, musím ho sledovat."

Napojil kameru na automatiku a přehodil si obraz v kombinéze na hlavní monitor, kde se v této chvíli bělala ředitelova tvář.

"Nedáte. Mikroby se dostaly ven."

"Cožééé?"

"Ano, vaši milovaní ropníčkové, jak jste je ráčil pojmenovat, nějakým způsobem opustili vězení a pravděpodobně usilují o náš, a tedy i o váš život."

"Okamžitě musím..."

"Nic nemusíte! Od této chvíle jste můj podřízený jako každý v tomhle městě. Radši spolupracujte s předsedou správní rady při přípravě evakuace. Doufejme, že nebude potřebná. Oznamte svoje číslo. Budu vás průběžně informovat! Konec!"

Předměty kolem něj začaly nabírat neskutečně barevné odstíny. Zatáhl filtr na přilbě a přešel k oknu. Vnější ultrafialové zářiče už pracovaly na plný výkon. Za chvíli bylo v továrně pěkně teplo.

"Jak to vypadá, Edy?" prohodil do mikrofonu, když opět uviděl svého přítele na monitoru. "Počkej, sundám kameru. To stojí za to, abys to viděl!" ozval se zkreslený hlas. Obraz se třásl a houpal jako světlo lampy na lodi uprostřed rozbouřeného moře. Dalo se dedukovat, že Edy podlézá nějakou konstrukci, chvíli se plazí a pak se dostává až těsně ke kontejneru. Zapnul reflektor.

U zaoblené ocelové stěny ležel člověk. Zdálky tak aspoň vypadal. Když kamera připlula blíž, naskytl se udivenému Palmerovi pohled na rozšlápnutý, neforemný, napůl ohryzaný brambor, trčící z límce pracovního obleku. Krev nebylo vidět, kolem toho, co bývalo hlavou, se roztékala hustá, černá tekutina.

"Bože!" vydechl Palmer. "Už ho skoro sežraly. Jak dlouho tam může být?"

"Nevím. Radši se jdu podívat na tu elektřinu."

"Nemáš tušení, jak se mohly dostat ven?"

"Ne," odpověděl Edy a plazil se k elektrickému rozvodu pod kontejnerem.

"Já si myslím, že jedině přes výstupní otvor pro odběr ropy. Pokud ultrafialové zářiče zůstaly bez proudu, ropa se ven dostávala prakticky bez kontroly. Jedině katalyzátory by..."

"Nezapomínej, že v ropě okamžitě hynou. Máme to ověřené mnoha pokusy. Nemohou žít ve vlastních produktech. Dokonce ani nemohou přečkat nepříznivé podmínky. Jednoduše zahynou a rozpadnou se."

"Mohli zmutovat."

"Mohli..."

Edy obnažil vedení.

"Je bez proudu. Co teď?"

"Vrať se. Zapnu druhý okruh. Vezmeme několik lidí a okolí kontejneru vyčistíme potom ručními zářiči. Teď v první řadě musíme zjistit, kudy unikly a kam až se dostaly."

"Podívej se dovnitř kontejneru a dej vzorek ropy do laboratoře."

Barevný obraz muže v kombinéze na monitoru nahradila nejasná mihotavá motanice, podbarvená na červeno, protože se vevnitř snímalo pomocí infračervené kamery. Ultrafialové složky světla mikroby zabíjely. I denní světlo omezovalo jejich činnost a částečně bránilo rozmnožování. Palmerovi se obraz nelíbil. Z počítače si dal vypsat tlak dusíku, kyslíku, oxidu uhličitého v kontejneru, přiváděné množství plynů, biologického odpadu a produkované množství ropy.

POLOŽKATLAKPŘIV. MNOŽ.PRODUKCE
N20N-
O25N-
CO214N-
BIOODPAD0,1N0
ROPA--2,1

Tlak pracovních plynů vevnitř byl jen o málo vyšší a v normě, bioodpad žádný, jeho přísun pravděpodobně zastavil Edy, když zjistil únik mikrobů, ale jak si vysvětlit až dvacetipětinásobné zvýšení normálových množství plynů dodávaných do kontejneru? A co víc: Přestože mikroby neměly potravu, nadále produkovaly 2,1 násobné množství ropy? Palmer vyťukal kód.

"Vládní budova? Dejte mi okamžitě předsedu!"

Na obrazovce se objevila zpocená, kulatá tvář čtyřicátníka, bez toho proslaveného dobrosrdečného výrazu, pro který ho všichni měli v oblibě. Byl takřka k nepoznání.

"Je tam ředitel?" neuvolnil napětí a nervozitu předsedy ani o kousíček.

"Tady jsem. Co máte nového, Johne?"

Poprvé v životě ho ředitel oslovil křestním jménem. Tvrdý a neúprosný výraz v Johnově tváři se však nezměnil.

"Poslyšte řediteli, kdo dal příkaz vyhodit indikaci a pojistky na překročení normy přiváděných plynů do kontejneru?"

"To chcete říct..." ředitelova tvář se křečovitě stáhla.

"Uvědomte si, že teď jde o životy statisíců lidí. Tak mluvte! Řekněte všechno!"

Z reproduktoru se ozval přiškrcený hlas:

"Ano, dal jsem opravit program a odstranit tvrdé pojistky ve vnitřním okruhu, ale... když produkce ropy prudce stoupala s množstvím přiváděných plynů a zisky..."

"Zisky! Zase jenom zisky a zisky a zisky! Vy vrahu! Vy mnohonásobný vrahu! Modlete se, aby vás mikroorganizmy sežraly! Jinak si vás najdu a zemřete tou nejstrašnější smrtí, jakou si dovedete představit." Palmer až prskal zuřivostí. Po chvíli zakřičel: "Dejte mi předsedu!"

"Prosím, pane Palmer."

"Zahajte evakuaci města! Postupujte od čtvrtí, které jsou nejblíž továrně!"

"Ale..."

"Žádné ale. Vykonejte rozkaz! Máte ještě nějaké konstruktivní připomínky!"

"Ne, ale..."

"Okamžitě začněte evakuaci, nebo bude pozdě! Konec."

Vypnul spojení. Opřel se do křesla a přemýšlel. Co se vlastně stalo v obrovské ocelové nádobě s nepředstavitelným množstvím uměle vypěstovaných mikrobů, které vytvářejí jako vedlejší produkt svého životního cyklu látku velmi podobnou ropě?

"Johne!" kdosi mu zatřásl ramenem.

"Už jsi tady, Edy? Vidíš?" Ukázal na vedlejší monitor, kde stále svítil výpis parametrů procesu v kontejneru.

"Právě. Umíš si to vysvětlit?"

"Zatím ne."

"Ale víš..."

"Uhm?"

"Z toho, že produkce ropy je 2,1 krát vyšší než je norma. Z toho vyplývá, že se mikroorganizmy přemnožily. Produkují ropu i bez přivádění bioodpadu jako základní potravy. Z toho vyplývá, že už na něm nejsou závislé. To potvrzuje i zvýšený přívod plynů."

"Máš pravdu. Věděl jsem to, jenom jsem si to nechtěl připustit. Pravděpodobně začaly mutovat při zvýšeném přívodu plynů. Možná, ale spíš zcela určitě, vznikali mutanti i před tím, ale málo. Teď jejich počet narůstá geometrickou řadou. Plyny plus něco stopových prvků z nečistot jim stačí na život a rozmnožování."

"No ale to znamená..."

Náhle se natáhl v křesle jako struna.

"To znamená," pokračoval, "že se rozmnožují dál. Proto ten zvláštní obraz z vnitřních kamer. Víš, co se může stát?"

"Vím. Zřejmě už tomu nezabráníme."

"Musíme zastavit přívod plynů!"

"Pozdě."

"Radši pozdě než nikdy. Zařiď to. Já se zatím spojím se správní radou."

Na obrazovce se ukázala prázdná místnost. Potom do záběru vešel neznámý muž.

"Kde je předseda?" Zeptal se Palmer.

"Není tady..."

"Jak pokračuje evakuace?"

"Ještě nezačala," rozpačitě řekl muž a rozhodil rukama.

Palmer se rozčílil:

"Zahráváte si se životy lidí v celém městě! Představte si nádobu o objemu deset miliónů litrů a v ní je nepředstavitelné množství smrtelně nebezpečných mikroorganizmů. A ta nádoba může každou chvíli vybuchnout, roztrhnout se. Zeptejte se ředitele, co se stane s jakoukoliv látkou biologického původu, kterou mikroorganizmy napadnou. To samé samozřejmě platí o vás, jako i o ostatních lidech, zvířatech a tak dále. Znova vám přikazuji, důrazně vám přikazuji, okamžitě začněte s evakuací!"

"Ano, já... pokusím se... ihned seženu...," koktal muž na obrazovce.

"Sežeňte ale...," zasekl se Palmer, protože venku něco bouchlo. "Už je to tady." řekl rychle do mikrofonu. "Neztrácejte čas! Konec!"

Vypnul spojení a přeběhl za Edym k oknu.

"Asi filtr. Dalo se předpokládat, že nevydrží podtlak. Slyšíš to, Johny?"

"Něco jako velká píšťala."

"Nasává vzduch."

"Myslíš, že se dokáží přeorientovat na obyčejný vzduch?"

"Obávám se, že ano. Složení vcelku sedí. Zřejmě ho ale spotřebují trochu víc. Možná že se částečně zpomalí rozmnožování."

Další výbuch otřásl okny, hned po něm třetí.

"Je konec."

"Zapnu alespoň všechny zářiče, které máme. V podstatě se mikroby nemohou dostat z továrny. Vnější okruh zářičů je nepustí."

Edy zavrtěl hlavou.

"Podívej se na budovu transformátoru! Jak je daleko od kontejneru?"

"Myslíš, že..."

"Je to pravděpodobné."

"Spojím se s armádou. Ať sem dovlečou mobilní elektrárny a vyrobí větší množství zářičů."

"To bude trvat!..."

John se obrátil od okna, když se rozprskly skleněné tabule a tlaková vlna je oba srazila na podlahu. Přes zvukové membrány přileb jim do uší dolehl rachot trhajícího se kovu a bořících se budov. Potom nastalo ticho. Ticho a tma, která postupně přecházela do šera časného rána. Ztěžka se sbírali z podlahy. Palmer nejdříve zdvihl hlavu, rozhlédl se kolem, opatrně se vzepřel na rukou a potom si klekl. Zaskřípalo sklo.

"Pozor na kombinézu!" zasyčel, když viděl, že jeho kolega se chce převalit na bok.

"Cože?"

"Neroztrhni si kombinézu!"

"Aha."

Až když se přesvědčili, že jejich speciální oděvy nejsou porušené, trochu se uklidnili.

"Pojďme pryč!" řekl Edy.

"Proč?"

"Protože je tma."

Palmer vrhl rychlý pohled na pult. Fungovala jenom zálohovaná paměť počítače. Jinak byly všechny obvody bez proudu. To znamená, že zářiče je už ani trochu nechránily.

"Rychle!"

Oba si uvědomovali nebezpečí až příliš dobře, ale zatím nebyli schopni najít východisko. Oni se zachrání, ale co ostatní lidé? Co se stane s městem? Teď už nic nebrání úniku mikroorganizmů. Dostanou se všude, do každého koutu, do všech hal, místností, nádob, na všechna prostranství, která nejsou hermeticky uzavřená. Roznášel je i nepatrný vánek proudění vzduchu kolem teplovodních potrubí, vodovod i kanalizace, myši, potkani, ptáci a jiná zvířata. I lidé. A když se ultraničivé mikroby dostanou na biologický objekt, zničí ho, sežerou, stráví, přemění na hustou tmavou tekutinu. Tento nerovný boj nemá nikdo proti nim šanci vyhrát, protože se dokážou rychle rozmnožovat, zvlášť když mají dostatek potravy.

Je sice pravda, že část z nich pravděpodobně zmutovala a přešla na plynnou potravu. To však neznamená, že jim opět nezachutnají rostlinné a živočišné buňky. Nemluvě už o ostatních, tedy nezměněných mikrobech.

Dvě postavy v hermetických kombinézách seběhly na nádvoří k zaparkovanému automobilu. Palmer chtěl otevřít dveře, ale Edy ho chytil za ruku. Ukázal dovnitř. Kůží potáhnuté sedačky, přístrojová deska byly obnažené a leskly se na nich kapky ropy. Rozběhli se k bráně tak rychle, jak jim to neohrabané kombinézy dovolovaly. Tušili něco strašného. Proběhli vrátnicí a zadýchaní se zastavili před továrnou.

Oranžové neóny ještě svítily, i když slunce už začalo vyhánět tmu ze všech koutů. Přístupová cesta k hlavní bráně továrny, lemovaná dvěma řadami topolů, byla vždy tmavší než otevřené ulice blízkého sídliště. Její zelené šero uklidňovalo procházející lidi právě tak jako listí v ranním vánku. Uši, přesněji membrány přileb dvou zakuklenců však nezachytily žádný uklidňující šum, jenom šustění těžkých kapek deště. Kombinézy se jim rychle začaly barvit na černo. Když zdvihli oči vzhůru, uviděli bezlisté koruny stromů, pokryté hustou mazlavou tekutinou, která z nich odkapávala při sebemenším pohybu větví a budila dojem deště.

"Už jsou tady..." zašeptal vyděšený Edy.

"To je děs! Za takovou chvilku dokázali sežrat všechny listy. Celou alej!"

John nechápavě zavrtěl hlavou. V očích měl bezmeznou hrůzu a strach.

"Musí jich tady být hrozně moc, hrozně moc. Úžasné množství. Je ještě šero a jejich rozmnožovací schopnost je zatím obrovská."

Edyho praktická dedukce vytrhla Johna z letargie. Zaťal pěsti.

"Pospěšme si! Jestliže urychleně něco nepodnikneme, zničí všechno živé ve městě. Potom..."

Běželi.

V centru města, pod zemí za pancéřovými dveřmi a ochrannými přechodovými komorami, byla pro podobné katastrofy vybudovaná laboratoř, k níž oba teď pospíchali. Její vybavení jim mohla závidět kterákoli světová universita či výzkumný ústav. Mohou v průběhu několika hodin vyřešit problém ochrany před nejnebezpečnějšími mikroorganismy, jaké kdy lidský um stvořil a jejichž ničivá síla předčila i sílu neutronových náloží?

"Počkej!" zastavil se na chvíli Edy.

Vyndal z kapsy malou zkumavku s hermetickým uzávěrem. Otevřel ji a skloněný k zemi postrčil dovnitř několik kapek tmavé tekutiny, které odkáply z topolů.

"Myslím, že se zdvíhá vítr," poznamenal funící John. "Naštěstí fouká směrem k továrně. Jestliže přes den ještě zesílí, zpomalí se tak šíření mikrobů do centra města."

"To je relativní," odpověděl zamyšlený Edy a schoval zkumavku do kapsy kombinézy. "Na druhé straně je les a tam se mikroby mohou rozšířit a rozmnožit do takové míry, že proti nim nebudeme moci nic podniknout."

Proběhli alejí a vešli do okrajové městské čtvrti. Tady, mezi vysokými bloky domů orientovaných většinou ve směru továrna - centrum, vítr ještě zesílil.

V uzavřených oblecích sice dost dobře nemohli odhadnout jeho rychlost, ale musel být dost silný, protože ženě, která stála na konci ulice, povlával šátek skoro vodorovně. Zastavili se, když si uvědomili, že je příliš blízko k ohnisku nákazy. Rozběhli se k ní, aby ji varovali.

Žena byla mladá. Na tváři měla černé skvrny.

"Panebože!" vykřikl úžasem zhrozený Edy.

"Pryč, pryč!" křičel v běhu Palmer.

Zoufale mával rukama a ukazoval k centru města. Žena jenom zavrtěla hlavou a klekla si k něčemu na dlažbě. Teprve nyní rozeznal dívčí šaty. Prudce se odvrátil. Edy, který běžel za ním, si všiml jeho křídově bílé tváře a zuřivého výrazu v očích.

"Lidé! Poslyšte mě, lidé, pomůže vám jenom ultrafialové záření! Jestliže máte horská sluníčka, zářiče..."

Křičel zbytečně. Přilba kombinézy nebyla přizpůsobena na přenášení velkých zvukových výkonů.

"Já toho člověka zabiju! Vlastníma rukama ho zabiju!" šeptal nepříčetný Palmer, "a předsedu správní rady taky. Jak to, že ještě nezačali evakuaci?"

"Pojď!" tahal ho za ruku kolega. "Tady nic nezmůžeme. Teď už je evakuace zbytečná, dokonce nemožná. Mikroorganizmy by se šířily ještě rychleji. Pojď, musíme se rychle dostat do laboratoře!"

"Nech mě! Proč bych tam chodil? My si budeme sedět v teple, chráněni před tím hrozným svinstvem, a tady lidi budou dál umírat nejpotupnější smrtí, jakou si člověk může jenom představit? Nechci..."

"Zbláznil ses? Vzpamatuj se! Tady seš úplně zbytečný, nikoho nezachráníš. To chceš pochytat všechny mikroby do zkumavek?"

"Musím je varovat. Informovat je, co mají dělat!"

"Jak? To budeš chodit od domu k domu, od dveří k dveřím?" "Pokyny vyhlásíme městským rozhlasem. Pojď už! Pojď, než bude pozdě, než vznikne panika!"

Kolem nich proběhl člověk v tlustém kabátě. Límec měl vyhrnutý, ruce přitlačené na tvář, i když se mu tak muselo špatně běžet. Jeho pohyby se stávaly čím dál tím méně jisté, potácel se ze strany na stranu, až nakonec spadl na dlažbu. Ruce přitom ani na chvíli neodtrhl od tváře a neztlumil jimi pád. John se pohnul, aby neznámému pomohl, ale Edy ho zastavil.

"Nemá to smysl. Radši pojď!"

Vydali se dál ulicí. Zpočátku rychle pochodovali, ale pak se pustili do běhu. Potkávali jednotlivé chodce, kteří si buď nechápavě prohlíželi nekryté části vlastního těla, nebo už zběsile běželi směrem do centra, v předtuše něčeho zlého. Panika ještě nevznikla z toho prostého důvodu, že jen málo lidí se probudilo ze sladkého spánku, který měl být pro většinu z nich poslední v životě. Vážnost situace rušila malá skupinka lidí, opírajících se o výklad klenotnictví, které stále ještě zářilo barevnými nočními neóny, a se smíchem si ukazovali na dvě zakuklené postavy uhánějící ulicí.

"Běžte! Blázni," zakřičel na ně Palmer, ale nezastavil se.

Pochopil, že ho teď nesmějí zajímat jednotlivci, ale celé město. Musí ho zachránit. A nejen město. V hře je mnohem víc, možná že dokonce celá Země.


Nina zaslechla tlumený výbuch, zatřásly se okenní tabule, ale záblesk neviděla, i když venku ještě nebylo světlo. Stáhla si punčochu, srolovanou na kotníku levé nohy. Držela ji v ruce a došla k oknu. Neviděla nic, jen šedivé stěny naproti stojícího bloku činžáku. Pokrčila rameny. Jestli se něco stalo, určitě to nebylo blízko, a proto se jí to netýkalo. Ve stoje dokončila svlékání, chráněná intimitou silné záclony. Přešla k zrcadlu. Chvíli zkoumala kritickým pohledem své souměrné tělo. Spokojeně pokývla hlavou a namířila si to k posteli. Opatrně se na ni položila, našla si nejvhodnější polohu, a až potom zapnula plochý zářič. Na večerní schůzce chtěla být dokonalá a k dokonalosti patří také správný odstín hebké, hladké a jemné pokožky. Otáčela se v přesně vypočítaných intervalech, aby paprskům nastavila každý centimetr svého těla. V místnosti už bylo silně cítit vůni ozónu, a to ji upozornilo, že by měla slézt z lůžka. Zářič však nevypnula, protože chtěla dokončit opalování odraženými paprsky. Z ulice dovnitř opět pronikl nějaký hluk, což bylo na tak brzkou ranní dobu dost neobvyklé. Došla k oknu. V úžasu strnula. Viděla, jak směrem k centru utíká několik desítek lidí. Někteří běželi bezhlavě, nepodívali se ani doprava, ani doleva. Jiní se zastavovali, něco křičeli pro oknům domů, lemujících ulici. Dva z nich se podezřele potáceli a navzájem se podpírali, až nakonec upadli pod jejími okny. Ostatní si jich nevšímali, ba obcházeli je co největším obloukem. Kdosi se zastavil, ohnul záda do nepřirozené polohy a rukama se opřel o kolena pokrčených nohou. Nina pochopila, že zvrací.

"Utíkejte!"

"Kam? Jsou všude..."

"Nezachráníme se!"

"Pryč! Jenom pryč, co nejdál od továrny!"

Nahoru, do bezpečí pokoje, skrz zavřená okna a silné záclony, pronikaly jenom slabé, neosobní útržky výkřiků, které se jí vůbec netýkaly a nepůsobily na její city. Násilně se je snažila zařadit, umístit do posloupnosti údajů, snímaných zrakem a dešifrovat zatím neznámý obraz událostí probíhajících venku v šeru začínajícího dne.

Dívala se. Poslouchala.

Pomalu pochopila, že není v hledišti známého divadla a nesleduje výborně zrežírovanou a zahranou hru. Nachází se přímo uprostřed děje a proud událostí, které se nyní strašlivě rychle odvíjejí z doposud klidného klubka všednosti, ji dřív nebo později musí strhnout s sebou. Pochopila, že ty lidi něco muselo vyhnat z příbytků, možná dokonce z teplých postelí. Pohyby utíkajících postaviček dole na ulici nejspíš připomínaly zoufalé utečence před ohromnými roji rozzuřených divokých včel. Vlastně nemají kam utéct, protože jsou o mnoho pomalejší než jejich pronásledovatelé.

Ze sladké strnulosti, v níž jako by její mysl chtěla nabrat dostatek sil před možným budoucím vypětím, ji probral až kovový, těžko srozumitelný hlas městského rozhlasu:

"Občané! Uklidněte se!" chraptěl a snažil se starý zrezivělý amplión na rohu baráku. "Ano, hrozí nám všem nebezpečí, ale panikou se nic nevyřeší. Zůstaňte ve svých domovech a zapněte ultrafialové zářiče. Všechny, které máte k dispozici. To je zatím naše jediná zbraň proti ničivým mikroorganismům, které vznikly za neznámých podmínek při neštěstí v továrně a velmi rychle se rozmnožují.

Opakuji ještě jednou: Zůstaňte ve svých příbytcích, uzavřete okna a dveře, zapněte ultrafialové zářiče! Tak máte největší šanci na přežití! Čekejte na pomoc! Přijde!"

Ale lidé nedbali na výzvy z reproduktorů. Někteří se sice nerozhodně zastavili, jako by se rozmýšleli, jestli se přece jenom nemají vrátit domů, ale ostatní je strhli opět s sebou. Běželi do centra, pryč od továrny. Ale copak se dá uniknout mikroorganismům, které se rozptýlí ve větru jako vůně francouzského parfému a vniknou do veškerých zákoutí města?

Některá okna protějšího domu začala svítit slabou namodralou září.

"Neutíkají tedy všichni," pomyslela si Nina, "zapínají zářiče. Ale co dál?"

Ozvaly se první výstřely. Prozatím tlumené, z dálky.

"Ach tak! Nahoře v centru už si velmi rychle uvědomili, že když si tam pustí napadnuté lidi, pustí si tam i mikroby."

Lidé se nerozhodně zastavovali. Někteří se vydali zpátky, jiní zamířili do bočních uliček, další vběhli do nejbližších vchodů. Ti byli viditelně nejschopnější. Hledali byty, v nichž pracovaly ultrafialové zářiče. Nina si uvědomila nebezpečí. Zřejmě by byli schopní...

"Otevřete!"

"Okamžitě otevřete, víme, že tam jste!"

"Vylomíme dveře!"

Bušení na dveře se mísilo s výkřiky zoufalých, a tím pádem ke všemu odhodlaných lidí. Dostala strach, ale přesto šla do předsíně, opatrně se podívala kukátkem na chodbu. Venku bylo několik lidí. Ohnutí se zabývali zámkem. V tom se jeden z nich narovnal. Nina zhrozeně vykřikla a uskočila. Ten člověk měl na tváři velké černé skvrny, z nichž mu vytékala tmavá tekutina a kapala na kdysi bílý svetr. Oči mu chránily potápěčské brýle, což ještě znásobovalo jeho strašidelný vzhled.

"Otevřete, nebo vylomíme dveře."

Zřejmě zaslechli její výkřik. Chvíli čekali. Nina opět přiložila oko ke kukátku a uviděla další tvář, ještě hroznější než byla ta první. Dotyčný neměl brýle, oči měl už zakalené, nos mu skoro chyběl a na tvářích se mu objevily hluboké jizvy, v nichž vznikaly černé, lesklé kapky. Člověk se zapotácel, zakryl si rukama tvář a upadl na zem. Ale na jeho místě se objevil hned další, který začal bušit do dveří.

Nina se roztřásla na celém těle. Vyděšená se rozeběhla do obývacího pokoje. Otevřela trezor a vytáhla revolver. Na chvíli zaváhala, ale když si představila, že ty příšery zvenčí se sem nahrnou, že jich bude plný byt a zdola sem budou proudit další a další... Vběhla do předsíně. Bez rozmýšlení namířila revolver na dveře a se zavřenýma očima tiskla spoušť. Mačkala ji ještě dlouho po tom, co výstřely dávno dozněly. Místnost naplnil zápach střelného prachu, spoza rozstřílených dveří bylo slyšet sténání. Nina hodila zbraň na zem. Oči jí padly na otvory ve dveřích, které spojovaly její byt se zamořeným prostorem venku. Zapřela se do skříňky na boty a díry tak jakžtakž ucpala. Přisunula sem ještě velkou skříň na šaty a z koupelny přitlačila automatickou pračku. Potom se rozběhla do ložnice a začala se hrabat v krabici s léky.

"Penicilín," zašeptala "uškodit nemůže, jedině pomoct. Jestli jsou to nějaké viry..." Polkla dvě tabletky. Chtěla zastrčit krabičku do kapsy na kalhotách, ale překvapeně zjistila, že je ještě stále nahá. Zvenčí se už ozývaly výstřely jak na frontě.

"To je konec," zašeptala, ale nevzdávala se.

Přeběhla do kuchyně, otevřela ledničku, potom skříň na potraviny a spěšně začala vyhazovat všechno, co mohla v těchto těžkých chvílích potřebovat. Třikrát běžela s plnou náručí potravin do obývacícho pokoje, než byla spokojená se svými zásobami. Potom už jenom zamkla všechny dveře, zabarikádovala východ do předsíně a unaveně klesla na koberec. V následujícím okamžiku vyskočila se zlou předtuchou. Začala si prohlížet tělo, jestli neobjeví černé skvrny.

Ne.

Vydechla úlevou. Snědla ještě tabletu penicilínu. Posbírala po zemi porozhazované kusy oděvů, pořádně je vyklepala a podržela pod zářičem. Chvatně se oblékla. Opět si nasadila ochranné černé brýle, hlavu si zabalila do ručníku a lehla si na lůžko, kde se předtím opalovala.

"Jenom aby nevypli elektřinu," zašeptala.


Palmer se opíral o dřevěné zábradlí zvonice na kostelní věži a pozoroval shazování výsadku z vojenských letadel.

Vítr, foukající směrem k místu nedávné katastrofy, lomcoval věží a byl tak silný, že se John jen s obtížemi držel ve vzpřímené poloze.

Zatím operace "Mikrob" probíhala podle plánu. Věděl, že nejpozději za dvě hodiny kordón vojáků obklíčí město, instaluje přenosné agregáty na výrobu elektrického proudu a začne se pohybovat směrem k továrně. Kruh se pomalu začne stahovat. Je to jenom otázka času, než se jim podaří pomocí přenosných ultrafialových zářičů zlikvidovat mikroorganismy. Jenže čas je jejich nepřítelem číslo jedna. Nemají kombinézy, nemají dostatečný počet zářičů. V městě vznikají rozsáhlé nepokoje, z centra se ozývá střelba, na mnoha místech se bojuje o výhodné pozice. A navíc vítr. Každým okamžikem je silnější. Když to takhle bude pokračovat dál, za chvíli začnou padat ze starých domů tašky, potom antény, cihly z komínů a na konec celé střechy. Zapnul vysílačku. Musel si sednout na plechovou podlahu, jestliže nechtěl, aby ho proud vzduchu srazil z věže.

"Edy, tady je Palmer, slyšíš mě?"

"Příjem."

"Jak to vypadá, Edy?"

"Co bys chtěl slyšet? Že jsem za několik hodin vyvinul zázračný, samorozmnožovací a navíc pro lidi absolutně neškodný prostředek na ničení ropníků?"

"Ne, ale..."

"Poslyš, něco přece jenom mám. Když jsem analyzoval životní potřeby našich skvělých mikroorganismů... Vzpomínáš na ten ranní vítr? Od té chvíle jeho rychlost stále ještě vzrůstá."

"To jo. Za chvíli to bude vichřice. Mám dojem, že to způsobí další komplikace."

"Myslím, že ani ne. Uvědom si, že mikrobů je ohromné množství. A jejich počet neustále vzrůstá. Pro svůj život přece potřebují plyny, které jsou ve vzduchu. Víš, jak obrovské množství vzduchu musí spotřebovat, aby získaly potřebné kvantum životně důležitých plynů?"

"Vím... Aha... Ty myslíš ten vítr..."

"Právě. To je jenom výměna spotřebovaného vzduchu. V místě, kde je nejvíc mikrobů, logicky vzniká podtlak a z okolí se tam hrnou nové masy vzduchu. Chápeš, co to znamená?"

"Co to znamená, co to znamená?! Že vlastně zabraňují svému rozšiřování do okolí, protože vítr fouká ze všech stran do města, do místa jejich největší koncentrace. A tak je znovu nahání do středu, takže by se nakonec měli shluknout na docela malém prostoru." "A nejenom to. Můžeme na ně dost jednoduše zaútočit, protože cokoliv vypustíme do vzduchu, dostane se do jejich středu."

"Máš nějaký konkrétní nápad?"

"Ne. Zatím ne. Jakous takous naději na úspěch bychom měli s plísněmi. Penicilium..."

"Dobře víš, že nemáme čas. Pověz mi, kde v průběhu dvou, třech hodin seženeme tuny penicilínu."

"Vím, vím. Do večera je musíme zničit, jinak se přemnoží."

Palmer se odmlčel.

"Jeden nápad mám. Jdu k tobě. Končím!"

Sejít z věže a nasednout do terénního vozidla bylo dílem jedné minuty. Potom už se soustředil na cestu. Na ulicích ležely mrtvoly, občas jen to, co z nich zůstalo po útoku ropníků. Musel však dávat pozor i na to, aby na jeho auto se zabudovaným zářičem nezačal střílet nějaký blázen. Všechno probíhalo bez komplikací, dokud se nedostal k barikádám v centru. Obránci na něj okamžitě zahájili výstražnou palbu. Věděl, že kdyby chtěli, mohli ho rozstřílet na kusy, a proto radši zastavil a vystoupil. Dál pokračoval pěšky, po půdách, sklepeních, přes ploty zahrad.

"Tady jsem," řekl, když po speciální očistě vpadl do laboratoře k Edymu.

"Edy, jak je to s tepelnou odolností mikrobů?"

"Špatné. Při 45o C se už nerozmnožujou a při 7Oo C hynou. Zaručeně. Možná, že i při nižší. Ty je chceš vypálit?"

"No a? Vždyť je teď všude plno ropy, kterou produkují."

"Blázne, zapálíš město!"

"Alespoň se dokonale zbavíme všech mikrobů, do posledního."

Vyťukal číslo.

"Správní rada..."

"Tady Palmer. Je tam Henry?"

"Můžete mluvit, jsme napojeni na interkom."

"Henry, kolik máme kombinéz?"

"Asi sto."

"Málo."

"Víc než třicet jsme dali do elektrárny na udržení nepřetržitého provozu, stovku policii a šedesát..."

"Dobře. Můžete si ještě něco vydlužit od ministerstva?"

"Pokusím se."

"Dobře. Sežeňte asi dvě stě požárníků!"

"Cože? Koho?"

"No, hasičů, lidí, kteří hasí požáry."

"Někde hoří?"

"Nehoří, ale bude. Kombinézy ať shodí z vrtulníků, i zářiče. Co nejvíc. Nejpozději za dvě hodiny musí požárníci obklíčit areál továrny i s hasícími auty a s ostatním vybavením. Hodně hadic je nutné zapojit na pouliční hydranty. O tom se dohodneme na místě. Rozumíte?"

"Ano, ale..."

"Dobře, tak to zařiďte! Konec!"

Přerušil spojení a přemýšlel, co ještě musí udělat, aby připravovaná akce nedopadla jinak, než si přeje.

"To je šílenství," řekl Edy. "U toho já nebudu!"

Neuplynuly však ani dvě hodiny a svorně, bok po boku, kráčeli po špinavé ulici, doslova poseté černými kalužemi, směrem k továrně. Nikoho nepotkali. Všichni obyvatelé buď utekli, nebo padli za oběť nenasytným, neviditelným živočichům, případně se plni strachu krčili v nejrůznějších úkrytech a čekali na svůj osud.

Když přecházeli kolem velké cukrárny, všiml si Palmer nenápadného človíčka, který se cpal, ohnutý nad chladícím pultem, jedním zákuskem za druhým. Skleněná výplň dveří byla rozbitá. Pomyslel si, že se nešťastník chce před smrtí alespoň dosyta najíst oblíbené pochoutky, ale něco ho přece jenom na tom labužníkovi zarazilo. Nevěděl přesně co, ale jeho paměť nafotografovala scénu a uložila ji do mozkových závitů pro budoucí použití.

Těsně za posledním obytným blokem se zastavili.

"Tenhle je nejbližší," řekl Palmer. "Myslíš, že na něj oheň nepřeskočí?"

"Myslím, že ano."

Požárníci už byli na svých místech. Rozestavovali auta, napojovali hadice na blízké i vzdálenější hydranty. Na velitelův pokyn začali polévat nejohroženější stavby, přilehlé stěny budov i cestu.

Palmer vytáhl vysílačku.

"Vrtulník nad cíl!"

Za chvíli přiletěl vojenský stroj a zastavil se v úctyhodné výši nad bývalou továrnou. Silný větrný vír mu zabraňoval, aby se spustil níž. Nebylo to ani nutné, protože cíl minout nemohl. Velitel požárníků upozornil své lidi, aby se stáhli.

"Spustit zápalné nálože!"

Od stroje se odpoutalo pět černých bodů, které rychle klesaly, zachycené proudem vzduchu. Tlumené výbuchy skoro nebylo slyšet. Vzápětí však zahučely první plamenné jazyky, které pomalu postupovaly proti větru od středu ke kraji zamořeného území. Za chvíli hořel celý objekt továrny a přilehlé parcely směrem do údolí, kam stékala ropa. Plameny hučely jak obrovské vodopády, šlehaly do výšky, ale dál se nešířily. Ani vedro nebylo tak vysoké, protože vzduch proudil do ohně.

"Je to dobrý," křičel velitel požárníků, stojící vedle Palmera, "nebezpečí nehrozí!"

"Jen aby ropa rychle shořela..." řekl Edy.

John se na něj udiveně podíval. Až teď ho napadlo, čeho se biolog obával.

"Stříkejte! Stříkejte!" chytil velitele za rameno, křičel mu do tváře a ukazoval na oheň.

"Proč?" divil se požárník.

"Stříkejte, rychle!"

Palmer neměl čas na vysvětlování, proto uchopil nejbližší stříkačku a začal chrlit vodu na vzdálené plameny. Zdálo se, že ničivý živel už nemá pro své další rozpínání potravu, kouř se válel, stáčel, točil kolem ohraničeného prostoru a nedovoloval ohni se naplno rozvinout. To však nemohlo dlouho trvat a také netrvalo. Kouř začal pomalu prorážet vzhůru, jeho krouživý pohyb se zastavil a zdvíhal se čím dál tím výš, až vytvořil vysokánský hřib nad městem. Současně s tím se uvolňovaly plamenné jazyky, takže už nešlehaly přímo ke středu, ale stále výš k zatažené obloze.

"Vítr," konstatoval Edy.

Už se při chůzi nemuseli přidržovat všeho, co bylo při ruce, už nemuseli stát nakloněni proti proudu silného větru, aby je neshodil na zem. Mikroorganismy byly z větší části zničené, nespotřebovávaly ohromné množství plynů, podtlak už nevznikal. Rozšiřování plamenů už nemělo co bránit, vylétly do velké výšky, rozžhavily široký prostor kolem sebe a rozpálené masy vzduchu se valily opačným směrem. Na lidi, na město.

Až teprve teď dolehl na ubohou hrstku lidí, která se rozhodla zkrotit dávného společníka, pomocníka i nepřítele lidstva, velký žár. Žár, před kterým ustupovali do ulic. Ani kombinézy je už nedokázaly ochránit. Polévali vodou sebe i své okolí, stříkačky nepřestávaly chrlit studenou vodu, která při styku s ohněm syčela, vypařovala se a ochlazovala okolní předměty, ale bylo to, jako by chtěli vzduchovkou útočit proti rozzuřenému stádu slonů. Požárníci ustupovali, schovávali se za rohy budov a z úkrytů stříkali proudy vody proti živlu. Voda stékala v potocích a potůčcích po měknoucím asfaltu, ohřívala se, vypařovala, ale pramálo přispívala k zkrocení ohně.

Palmer zatáhl velitele do uličky, přitáhl si jeho přilbu k sobě a zakřičel mu do ucha: "Je to zlé! Přivezte auta, musíme evakuovat nejbližší domy."

Nikdo už se nesnažil bojovat proti ohni. Požárníci polévali všecko kolem, aby se živel nešířil dál. Jinak by se jim jeho kontrola úplně vymkla z rukou. Na Palmerův pokyn někteří z nich začali evakuovat dva činžáky stojící proti sobě, vzdálené sotva sto metrů od brány továrny. Vybírali si okna, z nichž vycházel světle fialový svit, a kde byl tedy předpoklad, že za nimi najdou živé bytosti.

John vyběhl po schodech do osmého patra, protože neměl nejmenší chuť uvíznout ve výtahu a shořet tam. Na chodbě se válela neúhledná hromada černých, rozkládajících se těl ve velké kaluži. Kdysi to byli lidé, ale teď už nemohl ani rozeznat jejich počet. Zabouchal na dveře, rozstřílené na kousky. Podle vyštípaných třísek bylo jasné, že střely přicházely zevnitř. Uvědomil si, že se tu muselo odehrát malé drama. Zabouchal ještě jednou, zvuk však byl příliš slabý. Poznal, že dveře jsou zabarikádované. Vyběhl sedm schodů do mezipodlaží a otevřel okno.

Když se zvenku zavěsil na rám, dosáhl nohama na římsu. Musel přejít tři metry přilepený na horkou domovní omítku. Přidržoval se malé ozdobné rýhy. Pohyboval se centimetr po centimetru, na špičkách, aby co nejvíc přiblížil těžiště ke stěně. Konečně se chytil parapetu, vzepřel se na rukách a vyšvihl se k skleněné tabuli. Potom už bylo hračkou rozbít okno, zevnitř ho otevřít a vlézt do obývací místnosti. V první chvíli se mu zdálo, že je prázdná. Až za chvíli si všiml, že někdo leží na lůžku pod zářičem, přikrytý tlustou dekou. Vevnitř bylo vedro, snad ještě větší než venku, takže se mu zdála zbytečná. Zpočátku si myslel, že pod ní leží mrtvola. Potom mu došlo, že chlupatá deka perfektně brání pronikání ultrafialových paprsků na pokožku a tím i zabraňuje popáleninám. Musel obdivovat předvídavost člověka na lůžku, tím víc, že to byla žena. Vytáhl jí, napůl udušenou, na pokraji vyčerpání tělesných i duševních sil, ale živou.

Uvolnil vnější dveře, vzal ji do náručí a opatrně snesl dolů. Když ji nakládal do auta, všiml si, že je tu daleko víc lidí v ochranných kombinézách. Pobíhali po ulici, natahovali nové hadice a chladili všechno, co se mohlo velkým žárem vznítit.

"Vojáci," odpověděl kdosi na jeho tázavý pohled a kývnutí hlavou. "Přišli sami, když viděli, co se tu děje. Teď už oheň zvládneme."

"Dobře. Já se postarám o tyhle nešťastníky."


Nina vypadala nádherně. Vůbec nepřipomínala tu ubohou lidskou trosku z osmého patra, bezvládnou, když jí snášel po schodech a ukládal do auta, a odevzdanou, když jí ošetřoval, zdvíhal jí hlavu a naléval do úst tekutinu s rozpuštěnými léky.

Stála před zrcadlem v průsvitné noční košilce. Přistoupil k ní a objal ji. Zvrátila trochu hlavu dozadu. Sklonil se nad ní a políbil ji na pootevřená ústa.

"Píp... píp."

Palmer znehybněl. Pět vteřin a celou sílu své vůle spotřeboval na to, aby se ovládl.

"Píp... píp... píp... píp."

Uvolnil ruku a chytil přívěsek.

"Teď už tě stoprocentně zavraždím!" štěkl zuřivě a v tom okamžiku myslel svoje slova upřímně.

"Vyjdi ven!" ozval se neznámý hlas.

Pomalu se ohnul, zpod postele vytáhl košili. Vlekl ji za sebou po koberci na druhý konec místnosti, kde našel tenisky. Zapnul suché zipy. Košili si přehodil přes rameno. "Škoda, že nikdy nenosím revolver," řekl, když vycházel na chodbu.

Na schodech ho napadlo, že nikdy nepocítil potřebu nosit zbraň, až teď. Bojí se o svůj život. To je novinka!

Sešel do zahrady. Opatrně přešel po chodníku k brance. Nikoho neviděl. Přeskočil plot. Na levé straně stála neónová lampa, byla vzdálená asi padesát metrů. Na jejím ohnutém rameni visel dlouhý provaz a na něm člověk. Špičky natažených nohou se dotýkaly asfaltu. Byl bosý.

Palmer nemusel jít blíž. Bezpečně poznal ředitele továrny na syntetickou ropu. Jak se díval na jeho nepřirozeně bledou tvář, před očima se mu vybavil obrázek z cukrárny. Ten hladovec měl taky tak bledou tvář.

Dlouho, velmi dlouho se nepřítomnýma očima díval na ředitele. Tvář měl ztuhlou, jako indiánský totem, ale kdo ho lépe poznal, ten by v ní poznal náznaky překvapení a intenzivního přemýšlení.

Vrátil se nahoru k Nině. Ani se na ni nepodíval.

"Jestli chceš, tak tu na mě počkej," řekl, když si natahoval kalhoty a bundu.

"Zatím ti tu můžu uklidit a uvařit," řekla ironicky.

"To nestihneš. Do jara jsem zpátky." odpověděl stejným tónem už mezi dveřmi.


"Zdravím pracovníky Interpolu a přeji zdar vaší náročné a málo placené práci." Hlas měl vyjadřovat radost, či dokonce rozjařenost, ale zaznívala z něj spíš únava.

Spoza řady terminálů vykoukla kučeravá hlava, nepřítomně střelila očima na dveře a hned zase zpátky na obrazovku. Vzápětí se objevil na pihovaté tváři úsměv.

"Johne! Vítej v našich končinách! Který vítr tě sem přinesl?"

"Mistrál."

"Takže si tě moc neužijem, jestli se moc nepletu?"

"Málokdy se pleteš. A tvůj počítač ještě míň."

"Koho hledáš?"

"Eda Lane."

"Měl by tu být?"

"Je tady. Je registrovaný."

"Jak to víš?"

Pihovatý chlapík si povídal s Johnem, ale druhým okem sledoval obrazovku, a prsty mu běhaly po klávesnici jako zkušené písařce.

"Byl to můj společník."

"Už není?"

"Zmizel. Hledám ho už několik dní."

"Je to na tobě vidět..."

Chtěl pokračovat, ale zaujal ho nápis na obrazovce. Vyťukal nový příkaz a chvíli čekal na reakci počítače.

"Není tam," řekl s neochvějnou jistotou.

"Ani tam nikdy nebyl?"

Pracovník Interpolu zavrtěl hlavou.

"Ne," zněla odpověď.

"Hledáš ho v souvislosti s tou katastrofou v továrně na biologické palivo?"

Palmer přikývl.

"Ztratil se hned po akci. Mám jenom jeho fotografii."

"To není málo. Dej mi ji. Do akce zapojíme síť pozorovatelů ve všech větších centrech světa. Jestli někde existuje, nebo existoval, určitě ho najdeme. Výsledek máš za tři dny ve své přihrádce."

"Řekněme radši za dva."

"Že jsi to ty..."

Palmer příliš nevěřil v úspěch, ale když v určeném termínu seděl nad několik centimetrů tlustým hlášením, které počítač přehledně uspořádal, zpočátku nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Ed Lane se objevil v Hongkongu, viděli ho na třech místech v New Yorku, v Paříži, Praze a jinde. Jako trvalé bydliště měl uvedenou Moskvu, Poznaň, Cannes, Brno a pětadvacet jiných měst. V minulém týdnu cestoval patnáctkrát mezi starým a novým kontinentem letadlem, zahynul při havárii a zavraždili ho na periferii Londýna. Všechny zprávy byly ověřené a potvrzené svědky.

"Zajímavé," zabrblal.

"Hledal jsem jednoho a našel celou armádu."

Natáhl se nad papíry a vyťukal číslo Interpolu.

"Viděl si ty papíry, Martine?"

"Ano."

"Zajímavé. Můžeš pro mě ještě něco udělat?"

"Ano."

"Tak mi, prosím tě, zjisti všechno o lidech, kteří spolupracovali na technologii výroby bioropy. Zvlášť o těch, kteří vymysleli projekt, a o jejich spolupracovnících."

"Nejradši do dvou dnů."

"Ano."

Palmer věděl, že v získávání informací se na kamaráda plně může spolehnout. Ale v akci se bude muset spoléhat jen a jen na sebe, na svůj rozum a šikovnost. Proto po krátké úvaze navštívil obchod se zbraněmi a koupil si šestiranný revolver, který by s malou protekcí určitě přijali do dělostřeleckého sboru. Zbytek dne věnoval nácviku střelby, aby se stačil ještě trochu vyspat a celý následující den mohl v klidu přemýšlet.


Přepychová vila, ještě vonící cementem a vápnem, byla utopená v husté tmě. Jenom jedno okno jako poloslepé očko mžouralo skrz tlustý závěs tlumeným světlem do tiché noci. Za tím oknem, v malé místnosti, prakticky ještě nezařízené, se na sebe dívali dva muži. Palmer držel v pod paždím pravé ruky přilbu a levou rukou si pohrával s kovovou, hermeticky uzavřenou krabičkou, kterou měl položenou na stole.

"Takže, zeptám se ještě jednou, protože vidím, že jsi mi nerozuměl. Potřebuju vědět, kdo je Ed Lane. Nebo ještě lépe, kde bych ho našel. Kdybys mi nebyl schopný odpovědět ani na jednu z uvedených otázek, je tu ještě jedna náhradní. Kdo objevil, nebo lépe řečeno vymyslel ropníky, tedy mikroorganismy živící se biologickou potravou a produkující látku svými vlastnostmi připomínající ropu. Vysvětlil jsem ti to dost jasně?"

Muž měl ruce nad hlavou svázané provazem, jehož druhý konec byl omotaný okolo háku na lustr tak mistrovsky, že dotyčný musel stát na špičkách natažených nohou, když si nechtěl vylomit ramenní klouby. Na rozdíl od Johna, který byl oblečený do nepropustné kombinézy, visící neměl na sobě ani kousek oděvu.

"Říkám vám," řekl přiškrceným hlasem naháč, "že jméno Ed Lane znám právě tak dobře jako křestní jméno náčelníka afrického kmene Zulukafrů, a že technologii biosyntetické přípravy ropy jsem vymyslel a realizoval já, jenom já, a nikdo jiný."

Z hlasu mu bylo cítit výsměch. Určitě si myslel, že se mu nemůže nic stát, protože ze strachu před těmi, kteří mu za necelý rok postavili nádhernou vilu a uvedli do vyšších společenských kruhů, mu nikdo nezkřiví na hlavě ani vlas.

"No, jak chceš."

Palmer si pomalu a pozorně přišrouboval přilbu, dotáhl a vyzkoušel těsnost. Potom sebral ze stolu několik fotografií a kovovou krabičku. Vstal. Přistoupil těsně ke svému vězni.

"Podívej se!" řekl. Hlas mu zněl jako ze záhrobí. "Jistě jsi už slyšel o tom, co dokázaly ty tvoje mikroorganismy, když se dostaly nějakým záhadným způsobem ven z uzavřené nádoby. Zahynulo minimálně deset tisíc lidí. " Před očima mu podržel krabičku. "Tady jsou. Vevnitř. Jsou zacystované. Jak se dostanou na vzduch, ožijí a začnou se rozmnožovat. Jejich rychlost rozmnožování se znásobí, když najdou vhodnou biopotravu. A člověk je pro ně velmi vhodná potrava. Zvlášť vysvlečený." Odmlčel se a podíval se na fotografie. "Jsou rychlé, velmi rychlé. Doufám, že to nemusím zdůrazňovat. Za čtyři hodiny tě celého změní na ropu." Prudce mu přistrčil před tvář fotografii. "Takhle budeš vypadat za deset minut." Vyměnil ji za jinou. "A takhle po dvaceti. Takhle za půl hodiny." Upřeně se mu díval do očí průzorem přilby. "A víš, co tady bude viset za hodinu? Černý, mokvající, neforemný chuchvalec, z něhož bude pomalu kapat ropa a vytvářet na podlaze kaluž."

Sebejistý vězňův výraz se v průběhu minuty změnil ve výraz příšerné hrůzy. Oči se mu rozšířily a přeskakovaly z Palmerovy kombinézy na kovovou krabičku. Vyschlá ústa se pootevřela a rozpraskané rty se bezhlese pohybovaly.

"Néééééé!"

Z přiškrceného hrdla se vydral výkřik smrtelného děsu, když se víčko krabičky pod tlakem prstů pomalu odlepilo od pouzdra a přestalo oddělovat bezpečný prostor místnosti od malého, ale životně nebezpečného prostoru krabičky.

"Všechno, všechno řeknu... ukážu... kde... Zajistím... Když chcete, zabiju profesora, podpálím jeho laboratoře... Ale to ne, mikroorganismy ne... Nechci! Ne... ne... ne!"

Palmer odložil krabičku na stůl a sundal přilbu.

"Vidím, že se s tebou dá rozumně hovořit."

Těsně po půlnoci světlo za zavřeným oknem zhaslo. Za chvíli jemně vrzly dveře u zadního východu a mezi mladými břízkami se mihl tichý stín člověka. Opatrnosti není nikdy dost. Palmer nechtěl riskovat, zvlášť teď ne, když se blížil závěr jeho několikadenního intenzívního pátrání.

Proto nešel na letiště, ale vklouzl do další, předem vyhlédnuté vily o několik set metrů dál. Majitel, vytržený ze sna, překvapeně mžoural ještě nerozlepenýma očima do ústí Johnova kanónu. Argument byl příliš silný na to, aby spáč mohl odporovat. Poslušně se oblékl a o pár minut později doplňovali nádrže sportovního letadla na soukromé přistávací dráze za domem. Letěli dlouho. Už dávno se rozednilo, když přelétali nad zeleným údolím zaříznutým hluboko v horách, k němuž vedla jen polní, málo používaná cesta. Palmer poskládal mapu.

"Jsme na místě," řekl.

"Poletíš nad údolím a přistaneš za tamtím kopcem!"

"Když to půjde."

"Doufejme."

John se pozorně díval dolů, aby si do paměti vryl každý detail údolí i domu nebo výletního sídla, postaveného sice v starším slohu, ale výborně udržovaného, s několika přístavky a s oploceným kusem pozemku. Letadlo se přehouplo přes skalnatý hřeben a vcelku bez problémů přistálo na travnaté louce. Pasažér vytáhl svazek bankovek, část jich oddělil a podával pilotovi.

"Peníze nepotřebuju," zavrčel pilot vzdorovitě.

"To je mi jedno. Nejsem bandita. Tenhle let berte jako placenou službu společnosti. A ať vás Bůh chrání vracet se zpátky nad tím údolím."

Hodil peníze na sedadlo a vydal se přes louku k řídkému lesu. Na letadlo se už ani nepodíval. Musel se vyšplhat na skalnatý hřeben, nepozorovaně slézt dolů, kde za zatáčkou, chráněnou ze strany stavení stromy, narazil na cestu. Byl to spíš širší chodník, ale s rovným a tvrdým povrchem, v posledním čase zřejmě často používaný.

Když vyšel na otevřené prostranství, snažil se jít rovně a nemyslet na revolver pod levým podpaždím.

Nemohl si však na něj zvyknout, překážel mu v pohybu.

"Co si přejete?" ozval se hlas u zavřené brány.

"Jsem ohlášený u profesora. Přicházím z továrny na bioropu, posílá mě jeho žák Ustar."

Brána se kupodivu okamžitě otevřela, z malé budky vyšel Ed Lane a nezúčastněně řekl: "Prosím, následujte mě!"

Palmerem to až trhlo, i když něco podobného předpokládal. Neřekl však raději ani slovo a poslušně kráčel za svým průvodcem. Postupně zjišťoval, že přístavby, které se shora zdály být skleníky, jsou ve skutečnosti podzemními halami, kterým vyčnívají nad povrch jen střechy a že se tady určitě nikdo nezabývá zemědělstvím.

Hlavní budova připomínala výletní sídlo z přelomu století, a to jak z venku, tak i zevnitř. Ale jen nad zemí. Ve vstupní hale ho průvodce zavedl před kovové dveře, a když se na jeho pokyn otevřely, jemně ho postrčil do výtahu. V následující chvíli žaludek Palmerovi prozradil, že se z velkým zrychlením pohnul směrem dolů. Po dvaceti vteřinách se mu podlomila kolena při prudkém brzdění. Vystoupil.

Čekali ho dva Ed Laneové, kteří ho pustili před sebe, avšak jen na dva kroky. Pohybovali se osvětlenou chodbou, dlouho, asi padesát metrů, až na její konec. Stěny, osvětlení a konečně i ovzduší působily příjemným dojmem, jako by kráčel hotelovou chodbou do pokoje, kde ho očekává jeho milá.

Na konci chodby byly dveře a za nimi místnost, v níž u stolu seděl starší člověk. Dvakrát si přeměřil návštěvníka pichlavýma očima od hlavy k patě.

"Nechte nás o samotě!" řekl vysokým, nepříjemným hlasem.

Palmer stále nemohl odtrhnout oči od velkých oken s výhledem na zasněžené vrcholky hor.

"Tak jste tady," pokračoval profesor a přitom Johna stále probodával nepříjemně ostrým pohledem. "Zvítězil jste nad mým nejlepším vyslancem. Zmařil jste dokonale připravenou akci s mutovanými mikroorganismy. Jenom vy jste zodpovědný za její krach."

"Tak to teda Edy je vypustil ven?"

"A co jste si myslel? Že pán Bůh na nebesích?" ušklíbl se profesor. "Ale nevadí," zamnul si ruce v náhlém návalu radosti. "Nepodařilo se teď, podaří se příště."

"Musím se přiznat," vzpamatoval se pomalu John, "že na mnohé už jsem přišel, ale jiným věcem zatím nerozumím."

"Chi-chi-chi. Čemu pak nerozumíš, nedokonalý tvore, který si říká člověk? To ti není jasné, co jsem sledoval akcí s mikroorganismy? Jednoduché vysvětlení - konec nedokonalého živočišného druhu Homo sapiens, konec biologického života ve vašem chápání, konec těm hnusným uhlíkatým sloučeninám, tvořícím rostlinnou a živočišnou říši tohoto světa. Co tak na mě zíráš?" Profesor se rozpovídal, šermoval rukama, bouchal do stolu, zdvihal se ze stoličky, což mu na výšce moc nepřidalo. Musel by se na ní postavit, aby se Palmerovi vyrovnal.

"Myslíš, že blouzním? Ho-ho-ho, to teda ne. Samozřejmě, že mikroorganismy tomu Ed Laneovi, jak jsi ho nazval, neublížily, tak jako neublížily dalším dokonalejším jedincům, které jsem na akci vyslal. Protože to nejsou lidé! Alespoň ne ve vašem chápání toho slova. Žijí, myslí, pracují, ale jejich těla se skládají ze sloučenin, založených na jiném základě než ty vaše. Žádný uhlík, ten mizerný..."

Profesor mávl rukou. Palmerovi se postupně vynořovaly souvislosti. Nenapadnutý člověk v cukrárně, lidé smějící se utíkajícímu davu, vůně ozónu, kdykoli se přiblížil k Edymu a mnohé další. Leccos už chápal před tím, ale takové fantastické rozuzlení si nepředstavoval. "No dobře," řekl nečekaně klidně profesor. "Ukončeme to. Chcete ještě něco vědět?"

"Ano, ty Ed Laneové v New Yorku, Londýně, Hongkongu, Praze..."

"Ano. Jsou stejní. Přiznám se, že jsem ještě všechno dokonale nevyřešil. Musím vyrábět stejné série stejných umělých lidí. Proč by to však mělo být na škodu? A konečně, i to se změní, už se konečně dokážou vyrábět sami. Ať uplatní svou fantazii."

Johnovi přeběhl mráz po zádech.

"Už je to tak daleko. A kam až..."

"Proč mi to všechno povídáte?"

"A proč ne? Myslíš, že se odtud dostaneš?"

"Proč ne?"

Profesor stiskl tlačítko. Objevili se oba svalnatí Ed Laneové.

"Podívej se," řekl jedovatě. "Mám své informace, vím například, že nikdy nenosíš zbraň. Chopte se ho, chlapci!"

"Moment!" zastavil je Palmer. "Co se mnou uděláte?"

"Ha-ha-ha-ha. Použijeme tě jako laboratorní potravu při vývoji nových ničivých mikroorganismů. Ničivých pro uhlíkaté organické sloučeniny."

"Dobře, v tom případě půjdu sám," řekl John, otočil se, ruka mu bleskově vklouzla pod bundu. Dva výstřely z kanónu odhodily umělé profesorovy poskoky na zamčené dveře. Ještě nestačili ani dopadnout na zem, když další ohlušující výstřel otřásl stěnami. Malý človíček za stolem odlétl i se stoličkou a narazil do umělého okna se skoro odstřelenou hlavou.

Palmer se otočil ke dveřím, doplnil náboje a zastrčil revolver do pouzdra. Opatrně se sklonil k jednomu Ed Laneovi. Střela mu zasáhla levou část hrudníku, vytrhla několik žeber a roztrhala srdce. Nešťastník ležel v kaluži krve. Normální, červené krve, s nasládlým pachem.

"Myslel na všechno," zašeptal Palmer.

Vyběhl na chodbu. Čekal odpor, ale mýlil se. Bez problémů vyšel ven a skrz otevřenou bránu se dostal na cestu. Přešel pár metrů. Překvapeně se zastavil. Nevěděl, co si o tom všem má myslet.

"Hej!" zaslechl za zády slabý hlas.

Otočil se.

Za plotem stál maličký profesor a s úsměvem mu mával. John vytrhl kanón, namířil, ale potom ho nechal klesnout. Pomalu odcházel. Cítil se poražený.


Dva dni mu trvalo, než se vymotal z hor. Unavený a hladový vešel do prvního obchodu v podhorské vesnici, na kterou narazil, jejíž název ani nedokázal přečíst. Vevnitř bylo několik lidí a nesnesitelně tu smrděl česnek.

"Dejte mi něco na zub," požádal prodavačku a zatímco mu balila chleba s nějakým salámem, všiml si, že ostatní lidé se od něho odtahují. Zaplatil celou bankovkou a nechtěl nazpátek.

"Na shledanou!" řekl a obrátil se k odchodu, i když chleba mohl sníst klidně i vevnitř. Jenže ten pronikavý zápach mu nedělal dobře.

Když odcházel, skoro se srazil ve dveřích s nějakým člověkem, který se bezohledně řítil dovnitř. V okamžiku, kdy se ocitl blízko něj, ucítil Palmer známou vůni ozónu, a to i přes smrad česneku.

přeložil Vlado Ríša


CopyRight © IKARIE