Armabetton

Doctor H


ARMABETTON

ARMABETTON


1. kapitola – Projekt

Inženýr Lopata pomalu manévroval raketou, až byla namířena přesně směrem k Proxima Centauri. Pak prudce odpálil míček. Naštěstí měl po ruce minimax a vzniklý požár brzy zažehnal. Na hřišti však zůstala velká skvrna po hasicí pěně. Pohled na hasící pěnu u něho vyvolal asociaci s jinou pěnou, která též hasí. A tak si dal pivo. Jsou však i jiné nápoje. Na čele mu vyrazil studený pot. Uvědomil si totiž, že zapomněl olíznout kapku rumu, která mu ukápla v práci při přípravě grogu na zem. Zítra už bude vyšeptalá. Nepříjemnou myšlenku chvíli honil po hřišti, ale nakonec se mu ji podařilo zahnat tím, že po ní házel kameny. Jeden z nich šikovně vrhl přesně kolmo nad sebe a sledoval, jak se legračně nejprve zmenšuje a pak stejnou rychlostí zvětšuje. Po dopadu zmizely z hlavy nejen nehezké myšlenky, ale i pár téměř bezvýznamných informací - např. rodné číslo, jména manželky a dětí, adresa bydliště a podobně.

V restauraci bylo veslo. Zapomněl ho tam minulý týden místní převozník. Stejně jej již ale nepotřebuje, protože poté, co převezl několik klientů i místní úřady, si někdo všiml, že ve městě ani okolí není žádná řeka. Návštěvníci hostince hleděli od piva na inženýra s Respektem. Ten jim před chvílí roznesl místní kurýr zároveň s fajnovou chřipkou. Inženýra si zde většinou všichni vážili. Měl tak proměnlivou váhu, že se uzavíraly sázky, o kolik kilo se zase spravil nebo zhubl. Dnes však byl zajímavý svou náhlou popularitou.

Vypracoval totiž návrh na řešení stavby nové továrny na výrobu mikroprocesorů Random Cynix, který vyhrál v mezinárodním konkurzu. Ve skutečnosti došlo k nedorozumění. Lopata zapomněl uklidit rozpracovaný návrh veřejných záchodků ze stolu, když k němu přišlo na návštěvu několik kamarádů z vojny. Jeho nepříliš čisté skleničky pak nadělaly na papíře výrazné kruhy. Druhý den ještě omámen popíjením si zakoupil čerstvý tisk. Noviny spolu s návrhem vložil Lopata do kapsy. Tisk byl tak čerstvý, že se jeho písmenka obtiskla na nový projekt. V kanceláři hodil inženýr projekt na stůl a začal se věnovat novinám. Došlo k dalšímu obtisku na papír pod plány. Souhrou náhod byla na papír obtištěna adresa konkurzu na novou továrnu. Sekretářka našla projekt a obtištěnou adresu. Na nic se neptala a dokumenty odeslala.

Zadavatelům se velmi zalíbila odvážná myšlenka postavit továrnu v meziplanetárním prostoru, neboť kroužky na plánku považovali za planety. Ostatně nač draze vytvářet superčisté prostředí na Zemi, když ve vesmíru je dokonale čisté vakuum zadarmo. Též se jim líbilo, že většina továrny je obložena dlaždicemi, které se snadno udržují v čistotě. Vlastní výroba procesorů pak bude probíhat v malých, uzavřených a zcela nezávislých kabinkách. Případné nečistoty, které vzniknou při výrobě, je možné lehce odstranit proudem vody. Hodnotitelé nechápali sice zcela způsob zpracování vody v kosmu, ale usoudili, že projektantovi připadla tato otázka tak banální, že se jí prostě nezabýval a že vše vyřeší při vlastní konstrukci. Také bezpečnost a utajení byly skvěle zajištěny, neboť na pracoviště vede jen jediný vchod střežený bedlivým hlídačem.

Konsorcium Cynix, jež bylo složeno převážně z firem Evropské unie, neváhalo a vypsalo mezinárodní soutěž o dodavatelskou firmu. Tučný úplatek komisi přesvědčil, že nejlepší bude zadat realizaci celého projektu zcela neznámé české firmě Armabeton. Marně američtí odborníci namítali, že beton je pro stavbu v kosmu zcela nevhodný. Nikdo však nebral tyto připomínky v potaz, neboť všichni věděli, že se jedná jen o uraženou ješitnost amerických firem, které neuspěly ani v druhé soutěži o vybavení továrny. Tu totiž vyhrála firma Hula-Hula z Ghany. Její majitel - náčelník Gufero - se vedení Cynixu dušoval, že s vývojem již začali a že již umí opracovat náhodně nalezený kámen do hrotu. Není jisté, zda vítězství této firmy v konkurzu bylo výsledkem přislíbení několika lovů na lva, nebo zda mělo větší účinek zaklínání WooDoo u příležitosti večerní slavnosti, při němž předvedl náčelník zmizení tlumočníka i s tlumokem.

Problém se ukázal hned po uzavření kontraktu. Alois Knedlíček, ředitel firmy Armabeton, neměl žádné ponětí o tom, co v návrhu, o který svedl vítězný úplatkářský boj, vlastně bylo. Nedělal si však z toho žádné starosti.

„Češi jsou kabrňáci, ti dokážou úplně všechno,“ říkal sám sobě. Jeho víra v šikovné české ruce byla prostě neoblomná. Když se dozvěděl od doktora Cowleho, jehož firma Cynix poslala dohlížet nad provedením prací, že stavba by měla probíhat v kosmu, zděsil se. Vždyť i na Zemi měl spoustu problémů. Když se uklidnil lahví rumu, rozhodl se, že si trochu pohraje s výdaji na stavbu. Malý služební výlet se jistě mezi spoustou dalších výdajů ztratí. A manželka bude mít radost, že jí k výročí svatby věnuje meziplanetární cestu. Alespoň od ní bude na pár let pokoj. Jen mu nebylo jasné, proč vidí všichni takový problém s dopravním prostředkem. Doma přece má dvouletou slivovici, o níž všichni tvrdí, že když se jí napijí, vyletí až ke hvězdám. Když vystřízlivěl, začal navrhovat stavbu lanovky, která vynese jednotlivé součásti na oběžnou dráhu.

Naštěstí byl ředitel, jak je to v českých firmách obvyklé, zcela zbytečný a jeho podřízení nebrali jeho zmatené blábolení v potaz. Všeho schopný první náměstek Žumpov problém dopravy úspěšně vyřešil. Zavolal svému dávnému příteli z Bajkonuru a nechal si dovézt několik sice starších, ale plně funkčních kosmických lodí, které si tam tamní skladníci ulili pro případ, že by museli náhle emigrovat.

Prvním krokem bylo zbudování obří míchačky na beton. Ta měla být postavena v místě, kde sice Lopata nic neplánoval, ale několikrát si tam rozepisoval tužku. Náměstek Žumpov chtěl na stavbu míchačky vypsat konkurz, ale ředitel Knedlíček nařídil zadat tento projekt firmě Tatra.

„Znám ředitele tatrovky. Je to dobrý chlapík. Ten to zvládne pravou přední,“ argumentoval Knedlíček a v duchu si vzpomněl na nedávnou pijatiku na Malé Fatře, kde opilý tatrovák přemohl medvěda. A tak hegemonie českých lidí a firem v tomto monstrózním projektu pokračovala.

Firma Tatra zpočátku považovala zakázku na míchačku o objemu 100 000 000 000 tun betonu za dobrý vtip. Vždyť jen zběžný výpočet ukázal, že míchací buben by musel mít v průměru 2800 metrů. Rozhodla se proto oplatit vtip vtipem. Konstruktéři neváhali a překreslili své plány automíchačky do příslušné velikosti. Když firma zjistila, že zakázka byla míněna vážně, snažila se svůj omyl napravit. Nezbýval však čas na nový projekt a tak došlo jen k některým úpravám stávajícího. Kola byla nahrazena raketovými motory, založenými na principu spalování vakua. Obří kabina byla upravena pro pobyt posádky a navíc byla navržena jako vzduchotěsná. Místo standardních oken byly navrženy průzory z neprůstřelného skla. Řízení však zůstalo v podstatě stejné. Jen byla odstraněna řadící páka. Pro zrychlování stačil budoucím astronautům jen pedál plynu. Při předvádění prototypu došlo k malé nepříjemné události. Zátka od šampaňského prorazila neprůstřelné sklo a urazila přepínač blinkru. Vše se však rychle urovnalo. Korejský dodavatel skla se omluvil a slíbil všem přítomným kvalitní automobil korejské výroby.

Jakmile byly dokončeny opravy, byly jednotlivé součásti míchačky vyneseny na plánovanou oběžnou dráhu. Následné kosmické výpravy již měly monotónní program cesty - vyvézt připravené miliardy tun cementu, písku, vody a vzduchu. Vše bylo umístěno do míchačky a nastal ten slavný okamžik, kdy míchačka měla začít míchat. Elektromotor napájený ze stovky slunečních kolektorů zabral. Díky složitým převodům došlo k rotaci. Tu se však ukázalo, že práce návrhářů byla velmi ukvapená. Místo bubnu míchače se začala otáčet kabina. Abychom byli přesní, musíme uvést, že buben míchačky se též začal otáčet v protisměru oproti kabině, ale v poměru sta miliard tun betonu ku několika desítkám tun zbytku míchače. Bylo nutné míchání zastavit neboť kosmonauti dostávali závratě. Nakonec celý problém vyřešilo několik vhodně umístěných raket, které kabinu udržovaly ve správné poloze. Radost návrhářů byla obrovská. Mohli se vysmát všem pochybovačům, kteří tvrdili, že v beztížném stavu se beton míchat nebude. Nikdo nevěděl, jak je to možné, ale k míšení skutečně docházelo. Stejně jako předtím negativní Michelsonův-Morleyův pokus, tak i tatrovácký míchací paradox postavil fyziku před téměř neřešitelný problém. Aby mohla fyzika vysvětlit tento podivuhodný děj, byla nucena zcela přehodnotit své názory na prostor, čas a teorii množin. Po důkladné reformě z její předchozí myšlenkové stavby nezůstal v podstatě kámen na kameni.

Potom, co byl vyřešen problém s mícháním, byl nejvyšší čas dopravit beton na místo určení. Pilot sešlápl plyn k podlaze, ale v podstatě se nic nestalo. Urychlit tak obrovskou hmotu nějakou chvíli trvá. Poté, co řidič dostal do nohy křeč, bylo rozhodnuto, že plynový pedál bude zatížen cihlou. Avšak tento nápad se ukázal jako problematický, neboť ve stavu beztíže cihla na pedál vůbec nepůsobila. Ale i tento problém byl brzy vyřešen a plynový pedál byl k podlaze přišroubován. Rakety pracovaly naplno a po několika dnech se jim podařilo míchačce udělit rychlost 10 km za hodinu. Dny plynuly a monstrum stále zrychlovalo. Osádka se pomalu začínala nudit - chodili po palubě bez skafandrů a někteří dokonce i bez ….

 

2. kapitola – Katastrofa

„Co bych za to dal, kdyby tady bylo nějaký vzrůšo,“ říkal právě řidič, když závozník zařval:

„Pozor! Blíží se k nám meteorický roj!“ Vyplašený řidič v plné rychlosti prudce zatočil volantem a sešlápl brzdu. To, co následovalo, si každý řidič dokáže představit. Mamutí míchačka dostala strašlivý smyk. Obrovská odstředivá síla vytrhla buben míchače z podvozku. Řidič dokázal svou profesionalitu a torzo vesmírného vozidla ustálil. Dokonce se obratně vyhnul roji meteoritů. Buben míchače však vletěl přímo do deště kosmického kamení. Krupobití meteoritů brzy předvedlo svou sílu. Buben míchače byl proražen a posléze rozmetán na přibližně několik milionů sto dvacet osm tic třicet tři kousků. Jakmile unikl vzduch, beton prudce ztuhl. Země byla náhle obohacena o nového souputníka a tak její obyvatelé nyní mohli vidět na obloze dva měsíčky. (Chudáci ženy)

Zatímco se pozemšťané radovali ze záchrany kosmonautů, ředitel Armabetonu tak radostný nebyl. On vlastně žádné pocity neměl, neboť se oběsil na nejbližším topolu. Na firmu Armabeton byl okamžitě vypsán konkurz, protože většinu surovin pro výrobu betonu nakoupila na úvěr.

Politici na hroznou událost zareagovali rychle. Všem bylo jasné, že lidé budou chtít znát, kdo za to nese odpovědnost. Dokonce by mohli žádat odstoupení některých z nich. Proto začali lidem tvrdit, že k žádné katastrofě nedošlo, že se vlastně jedná jen o výmysl novinářů. Pozemšťané, přestože katastrofu viděli v přímém přenosu, uvěřili svým voleným zástupcům a přestali se o trapnou příhodu zajímat. Dokonce se nechali přesvědčit, že Země měla dva Měsíce odjakživa. Jen bojovnice za ženská práva se nenechaly obalamutit, ale ty stejně nikdo neposlouchal.

Zatímco politici vedli svou propagandu, vědci mezitím zkoumali, co se stane s betonovou koulí. Zda odletí od Země nebo zda se stane její další družicí. Zjištění však bylo hrozivé. Během úhybného manévru ztratila koule příliš mnoho rychlosti. Gravitace Země nakonec převládne nad setrvačnými silami a přitáhne svého nového souputníka k sobě. Během šedesáti osmi dní dopadne na tatíka Zemi.

Tato informace byla zpočátku držena v tajnosti. Jen nejvyšší vládci států byli informováni. V době, kdy politici zarytě mlčeli, drze se dívajíce svým voličům do očí, začala elita pozemských vědců pracovat na odvrácení katastrofy. Celosvětový tým vědců navrhl pro řešení sestavit obrovský počítač. Všechny počítače výzkumných pracovišť byly propojeny a byl tak vytvořen největší počítač v dějinách lidstva. Dnes již nikdo neví, proč byl pojmenován Karel. Snad to byl žertík nějakého technika. Počítač začal pracovat. Pracoval a pracoval. Čas utíkal a utíkal. Jaké však bylo překvapení, když odborníci uviděli výsledek. Gigapočítač Karel jim sdělil, že s takovýmto problémem si vůbec neví rady. Řešení prý může nalézt jen člověk se zcela netradičním myšlením. Poručili tedy Karlovi, aby takového člověka našel. Gigapočítač hledal, hledal a našel.

„Pomůže vám jedině Willy Krueger,„ řekl počítač a vytiskl obsluze jeho jméno a celosvětové identifikační číslo. Tisk adresy se mu zdál asi zbytečný nebo příliš namáhavý. Ještě pravděpodobnější je, že se mu tato informace nehodila do grafické úpravy sestavy. Vzhled vytištěného dokumentu byl opravdu podivuhodný, neboť při pohledu z dálky připomínal tuleně, zatímco při náhledu z blízka měl čtenář dojem, že stojí po kotníky ve vodě. Poté se Karel rozhodl, že po tak namáhavé práci potřebuje vydatný odpočinek. Nikomu se pak plných patnáct dní nepodařilo navázat s ním kontakt. Z důvěrných zdrojů máme informaci, že celou dobu spal, ba dokonce hlasitě chrápal.

Světové komisi pro záchranu Země pak nezbylo nic jiného, než uposlechnout rady počítače a navštívit pana Kruegera. Chvíli jim trvalo zjistit, kde se tento člověk nachází. Dlouho hledali v různých databankách a spisech tajné policie. Nakonec byl nalezen v českých Zlatých stránkách. Zjištění, že hrdina, který má zachránit Zemi pochází z Čech, bylo pro mnohé velkým překvapením.

„On je to Čech?“

„To snad není možné! Pořád jenom samý Češi.“

„Jako by nestačilo, že Armabeton byla česká firma a ten inženýr Lopata taky.“

„Když nám to Češi zavařili, ať si to Češi taky vylížou.“

„Já už bych je k tomu raději nepouštěl. Kdo ví, co zase provedou?“ Takovéto výkřiky pronášeli členové komise. Ale ať si mysleli cokoliv, nic jiného než výprava do Čech jim nezbývalo. Po dlouhém putování, které bylo charakteristické častým blouděním, dorazila družina k polorozpadlé zaprášené továrně.

„Tady snad nikdo není,“ konstatoval holandský delegát Tulip, když komise vykročila prohledat ruiny.

„Stát! Kdo jste a co mi přinášíte?“ obořil se na komisi hlídač ukrytý za bukem. Zástupce Ukrajiny se však nedal zastrašit. Ostatně s jeho postavou by to od něj ani nikdo nečekal. Báli se jej i ostatní členové komise, ale byl jediný, kdo se byl schopen trochu domluvit, neboť strávil velkou část života v Čechách a na Moravě nejprve jako student a pak jako pevný hrázný socialismu a míru. Nakonec tedy souhlasili, aby se i on zúčastnil výpravy, ačkoli o jeho znalosti češtiny příliš valného mínění neměli. V skrytu duše ale doufali, že občané bývalé ruské kolonie porozumí jemu. Nyní nadešla jeho chvíle. Podal hlídači krabičku cigaret se slovy:

„Tady máješ, děd. Kdě najďom taváryšča Willyho Kruegera?“

„Krueger? Toho neznám. Takový člověk tady není.“

„Éto něvazmóžno. On zděs, kompjůtr tak skazál,“ nedal se odbýt Ukrajinec a se slzou v oku se rozloučil s dalšími Detvami, jež vložil hlídači do ruky.

„A nemyslíte vy náhodou brusiče Willyho?“ blekotal vrátný, kterému úplatek náhle vrátil paměť. „Tak toho jsem před chvílí viděl, jak jde někam s tou svou Božkou.“

„Kak my jevó potkat?“

„To bych vám mohl říct, ale co za to?“ vydíral nenasytný ochránce závodu.

„Ty uže palučíl,“ došla trpělivost ukrajinskému diplomatovi. „Moc se nebav nebo tě tady složíme.“ Vzpomněl si na větu, kterou často slýchával od svých spolužáků v podobných případech v době svého studia v Čechách. Odstrčil vrátného lehkým pohybem břicha a komise vkročila do továrny. Pocit euforie z vítězství nad závodní ostrahou po několika krocích zcela vyprchal. Před zděšenými zraky skupiny se objevil nevídaný obraz. V úžasné surrealistické kompozici se tu prolínaly špendlíčky, připínáčky, šrouby, matky číslo 13, 14 a 22, tři kola od dětského kočárku, několik vyřazených soustruhů, haldy špon a železného šrotu, alegorické vozy ze šesti ročníků 1. máje a 320 sádrových trpaslíků v pionýrských krojích, dva mostní pilíře, originál Wattova parního stroje a nadživotní litinová podobizna Františka Šutery z Dolní Samohané. Děsivost scény podtrhovala kompletní sbírka zmetkových ingotů Vítkovických železáren z let 1948 až 1989. Ukrajinec zalitoval, že raději neobětoval vrátnému další předměty, které si komise vyzvedla v zásobovacím skladu OSN jako případné dary pro Willyho Kruegera, avšak které si již členové dávno mezi sebou rozebrali na Vánoce.

„To je snad Ocelové město!“ zvolal francouzský delegát, velký obdivovatel Julese Vernea.

„Nebojte se, mám kompas,“ chtěl své společníky uklidnit Rakušan Oswald Sykora a hned se demonstrativně jal přístroj hledat v příručním lodním kufru. Poté, co po zemi rozložil neuvěřitelnou spoustu předmětů, které okamžitě splynuly s okolím, začal radostně mávat kompasem ostatním před očima. Jeho radost však netrvala dlouho. Zmatená magnetická střelka se rozrotovala takovou rychlostí, že se mu po chvíli přístroj vyškubl z ruky a odletěl neznámo kam.

„Vrátíme se?“

„Pojďte za mnou,“ vybídl ostatní dosud tichý americký delegát, spoléhaje se na svůj 150% indiánský původ - 100% po matce a 50% po otci. Překročil ruchadlo a vydal se sebevědomě mezi ocel. Asi po šedesáti minutách chůze našel Oswald Sykora na zemi gynekologické kleště, které ještě před hodinou obývaly jeho kufr a jež právě oplakal.

„Ha, tady jsme již byli,“ ohodnotil situaci Rakušan po složité logické dedukci. V té chvíli zaznělo z haly na opačném konci typické kvílení. To komisi připomnělo slova vrátného, že Willy šel někam se svou Božkou. Překročila ruchadlo z druhé strany a vydala se za zvuky. Po chvíli stanula před těžkými vraty. Delegáti se na sebe rozpačitě dívali.

„Počkáme ještě chvíli.“ Když pravidelné zvuky neustávaly ani po dvaceti minutách, vedoucí delegace, Pygmej U-Mey Hu-Bu, utrousil:

„To je ale bejk. Ale zájem lidstva je důležitější,“ a nesměle otevřel dveře. Vstoupili do haly plné jisker a dýmu.

„To snad není možný. To jsem ještě neviděl,“ řekl obdivně až závistivě delegát z Itálie. „Tu Božku musím poznat.“

S rukama napřaženýma před sebe tápala skupina halou. Jen tak tak je neporazil prchající robot:

„Toho ďábla nelze překonat,“ burácel sám pro sebe a s řinčením prošel zavřenými vraty. Najednou lomoz utichl. Prach začal usedat a dým se rozplýval. Pomalu se v něm začala rýsovat silueta muže.

„To bude On,“ vydechl U-Mey. Napětí vrcholilo.

„A mám to,“ vykřikla postava a zdvihla ruku k nebesům. V ten okamžik se paprsky slunce prodraly dýmem a vyjevené delegáty oslnil prudký záblesk. Muž třímal v ruce vyleštěnou Lamertzovu jehlu.

 

3. kapitola – Řešení

Ohromená komise se natlačila kolem supermana a zírala na něho s nechápavým výrazem v očích. Prohlíželi si jej ze všech stran a úzkostlivě se dívali na Ukrajince, jak s Willym zavede hovor. Brusičovi připadali nově příchozí poněkud divní. Vyjevené pohledy a tmavé tváře prozradily zahraniční původ vetřelců. Je sice pravda, že jediným zástupcem černé pleti byl Pygmej U-Mey, ale po dlouhém putování nebylo možné ostatní členy od něho odlišit. Willymu blesklo hlavou, že na takovéto obdivovatele zrovna moc náladu nemá. Ale lepší něco než nic. A navíc si řekl:

„Černoši, to budou Američané. Ti co vozili bílé otroky do Afriky. Třeba z nich kápne nějaký dolar.“ V dobré náladě pak všechny šokoval tím, že spustil opravdu vybroušenou angličtinou:

„Viděli jste tu plechovou nádheru?“ Napjatí posluchači bezděky přikývli, neboť všem bylo jasné, že hovoří o prchajícím robotovi. „Ten naivka se vsadil, že z tunového ingotu vybrousí Lamertzovu jehlu dřív než já. Takový nesmysl. Však mu taky brzy došla šťáva. Jen se podívejte, kolik mu toho ještě zbylo,“ a ukázal na kus kovu tvarem a velikostí připomínající dobře rostlou dýni. Téměř všichni obdivně porovnávali výsledek mistrova díla s robotovým polotovarem. Jen italský diplomat, který celou dobu na nic jiného nemyslel, vyhrkl:

„A kde je Božka?“ Slízl za to velice káravý pohled vedoucího komise. Ale Willy se celý rozzářil.

„Jó, Boschka, to je holka. Bez ní bych to byl jistě nedokázal,“ řekl zasněně a něžně pohladil po bocích svou brusku. S výrazem nejvyšší blaženosti laskal drahnou chvíli svůj nástroj. Kdo ví, na co při tom myslel. Když se probral ze snění, potřásl hlavou:

„No nic, musím jít dělat.“

„Počkejte!“ zvolal vyplašeně U-Mey. Měl strach, že mu po strastiplné cestě, zmizí zachránce lidstva v tajemném labyrintu továrny.

„Jste Willy Krueger?“ ptal se spěšně.

„Jsem,“ odvětil brusič, „a co má být?“

„Byl jste vybrán gigapočítačem k velice důležitému úkolu,“ pronesl slavnostně úředním tónem předseda.

„K jakému úkolu?“ otázal se s podezřením Willy, „myslím, že nemám zájem.“

„Musíte zachránit svět,“ zněla odpověď. „Zem se nachází v smrtelném nebezpečí,“ pokračoval předseda komise. Podrobně Kruegrovi vysvětlil situaci, v níž se mokrá planeta ocitla. Během necelé hodiny byl se svým stručným výkladem hotov. Ostatní členové vytvořili mezitím živý obraz, který představoval scénu Posledního soudu. Všichni pak v patnáctisekundových intervalech jednotně volali:

„Mistře, prosíme vás, zachraňte nás.“

Willy se hluboce zamyslel nad problémem a po chvilce povídá:

„Jedině brousit, pánové. Jedině brousit. Tady pomůže jenom broušení.“ Vtom se do hangáru vřítila sexbomba jak vystřižená ze seriálu Pobřežní slípka.

„Božka,“ vydechl italský člen komise, který stále doufal, že spatří brusičův idol. Nehodlal se smířit s teorií svých kolegů, že tak krásné jméno patří jen chladnému nástroji. Hleděl na houpající se melouny stejně obdivně, jako předtím komise na dýni u robotovy brusky. Leč slova dívky mu vzala naději na spatření tajemné bytosti.

„Tatí, já si toho troubu nevezmu,“ vykřikovala a neustále nenápadně vypínala svou nepřehlédnutelnou hruď směrem ke komisi.

„Musíš!“ pronesl výhrůžně brusič.

„Nikdy,“ zapištěla kopie Pamely Anderson. Zkoumavě přeskakovala pohledem z jednoho člena komise na druhého. Již měla v úmyslu šikovně předvést své přednosti, když si všimla gynekologických kleští, které stále ještě držel v ruce Oswald Sykora. Se zděšením vyjekla a zaběhla za nejbližší ingot.

„Tak to vidíte, pánové, chtěl jsem, aby má dcera šla v mých šlépějích a byla z ní dobrá brusička. Ale to ona ne, že jí to nebaví a raději dělá v kantýně. Tak jsem jí aspoň vybral pořádného ženicha - šikovný brusič. Z toho by mohlo jednou něco vyrůst. Ale ona místo toho pořád brousí do vedlejšího města za prachobyčejným bankéřem. No a teď promiňte, pánové, ale já na vás opravdu nemám čas. Já musím provdat dceru,“ omluvil se Willy. Popadl vybroušenou jehlu, zapíchl si ji do klopy montérek a zmizel za dcerou. Z dálky pak byl slyšet smutný nářek. To jak brusič rákoskou přesvědčoval potomka o správnosti svého názoru. Oswald Sykora uznale pokyvoval hlavou. I takovouto činnost dělal Willy s grácií a vkusem. Z dcery dokázal vyluzovat takové vzlyky, v nichž Rakušan jasně rozpoznával árie z Mozartovy kouzelné flétny. Jen je ještě neslyšel v tak vysoké poloze.

Opojena kulturním zážitkem vrátila se komise sdělit týmu vědců brusičova slova. Ti však její povznesenou náladu rychle zchladili, když označili Willyho řešení za nesmyslné a nechtěli se jím vůbec zabývat. Příkaz shora byl však jasný - když gigapočítač řekl, že je zachránit může jedině Willy, člověk s netradičním myšlením, tak to tak bude. A tak jim nezbylo, než Willyho nápad uskutečnit. Smetánka nejchytřejších dumala nad významem neurčitých vět. Věta „Jedině brousit.“ však byla nad jejich síly. Neznamená to, že by na žádné vysvětlení nepřišli, naopak významů bylo nalezeno až neskutečně mnoho, ale nikdo nevěděl, které vysvětlení je to pravé. Brzy vykrystalizovala dvě nejpravděpodobnější řešení. Ostatní byla prohlášena za kacířská a jejich zastánci byli bez váhání upáleni. Zástupci obou hlavních variant se shodovali v názoru, že se Krueger přeřekl a místo slova „brousit“ chtěl říci sloveso „rozbrousit“. To znamená, že zamýšlel rozbrousit objekt na dvě poloviny, mezi kterými pak proletí těleso druhé. Obě skupiny se však vášnivě a nesmiřitelně přely o to, co má být rozděleno. Zatímco americká skupina prohlašovala, že je nutné rozbrousit betonový asteroid, Rusové trvali na rozpůlení Země. Hádky nebraly konce. Tolik hrubých urážek ještě akademický svět nezažil. Rusové však nečekali na vyřešení sporu a poslali skupinu brusičů na Sibiř. Bohužel, ruští úředníci příkaz „Poslat na Sibiř“ pochopili zcela jinak. Pracovní skupina zmizela v neznámých pustinách a nikomu se již nepodařilo brusiče najít, pročež celá akce zkrachovala. Po tomto debaklu ruští vyjednávači rezignovali na své řešení a přijali americkou variantu. Prosadili však do záchranného týmu své dva zástupce. A tak byla k nebezpečnému tělesu vypravena raketa s hrstkou nejlepších světových brusičů. Samozřejmě mimo Willyho. Ten měl jiné starosti.

Mezitím se již veřejnost dozvěděla o hrozícím nebezpečí. Jako první otiskl tuto zprávu New York Times. „Konec lidstva nastane za 53 dní,“ hlásal obrovský titulek. Během několika hodin se otřesná zpráva rozšířila po celé Zeměkouli. Celé lidstvo zachvátila obrovská panika. Všichni přestali pracovat. Téměř nikdo si toho nevšiml - stejnak málokdo předtím skutečně pracoval. Lidé si ale začali všímat docela jiných věcí. První se ozvali věřící, kteří zjistili, že betonová koule narazí do Země přesně v pátek třináctého. Okamžitě začali tvrdit, že to něco znamená, ale nikomu nechtěli říct co, takže se o jejich tvrzení lidé brzy přestali zajímat. Výsledkem jejich připomínání soudného dne však bylo, že se betonové hroudě začalo obecně říkat Armabetton.

„Historie se opakuje,“ tvrdili scientisté a všem ukazovali mramorové desky s nějakými nákresy, které podle nich obsahovaly popis pradávného projektu. Dle jejich vysvětlení se již před 60 miliony let pokusili dinosauři též postavit továrnu v kosmu a také neuspěli. Dokonce prý tento projekt byl hlavní příčinou jejich zániku.

Většina lidí však nedbala na podobné záhadné zvěsti a snažila se vymyslet jak zachránit holý život. Řešení bylo mnoho, ale vesměs zcela neúčinných. Jako příklad uveďme asi desetitisícovou skupinu lidí různých ras a vyznání, kteří se vypravili na Saharu. Tam pak na jednotný pokyn strčili hlavu do písku. A výsledek? Žádný. Jen devět a půl tisíce udušených. Spousta jiných lidí se chytila za hlavu, ale ani to nepomohlo. Ostatní většinou jen bezhlavě podlehli davovému šílenství.

 

4. kapitola – Vše marné

Zatímco Země byla zmítána panikou, dorazila na Armabetton parta brusičů. Dílo jim šlo pěkně od ruky. Jiskry jen létaly. Solární panely dodávaly elektrickým bruskám dostatek energie. Všechno vypadalo nadějně. Bohužel pak technologové oznámili, že tímto tempem bude rozbroušení Armabettonu trvat 250 let.

Znovu byla svolána komise odborníků, neboť gigapočítač stále odmítal pracovat. Intelektuální špička lidstva však na nic geniálního nepřišla. Jen bylo navrženo, aby byly brusky nahrazeny sbíječkami. A tak byla vyslána nová parta se sbíječkami a dvěma krumpáči, neboť oba ruští zástupci odmítli pracovat s neznámou imperialistickou technikou. Vysloužili si tak řadu posměšků od svých kolegů, zejména pak od Američanů, kteří si vezli vlastní sbíječky na atomový pohon. Ostatní astronauti používali klasického stlačeného vzduchu, který jim pravidelně přivážel konvoj dopravních raket. Okamžitě po příletu na betonový asteroid, a po hodinové pauze na svačinu, se kosmičtí dělníci pustili do práce. V tu chvíli došel posměváčkům humor. Rusové si přilepili podrážky k betonu a pustili se s vervou do práce. Hroty krumpáčů úporně narážely do betonu, až se to rozléhalo celým vzduchoprázdnem. Ostatní borci se sbíječkami Rusům nestačili. A vůbec nejhorší byli Američané. Avšak ani stachanovské výkony Rusů a jejich kolegů nemohly zkázu Země odvrátit. Vědecký výpočet jasně ukázal, že by bylo zapotřebí nejméně deseti let k dokončení projektu. Zbývalo však jen 48 dní. Země chtěla kosmické dělníky odvolat, ale ti to odmítli a pokračovali v beznadějné práci. V této době se vyznamenal Henry Presny - technický poradce NASA. Jeho úkolem bylo dohlížet nad Rusy a popřípadě jim uloupit nějaké to technické tajemství. Sledoval práci záchranného týmu tak zblízka, že jej zasáhl jeden odštěpek betonu do průhledu přilby. Henry se lekl, trhl hlavou vzad a udeřil se do hlavy o zadní stěnu přilby. Zavrávoral. Vtom mu jeden z Rusů v zápalu práce prokopl botu skafandru. Americký astronaut ztratil hlavu a rozběhl se. V pohybu mu však zabránila bota přišpendlená krumpáčem. Běh se změnil v pád. Henry dopadl šikovně mezi dvě výztuže výkopu, kam se zaklínil tak vtipně, že se z mezery nemohl dostat. Ubožák neztratil odvahu a sáhl do kapsy. S opravdovým nadšením vytáhl zaječí pacičku. Oprášil ji a začal ji jemně zkušenými pohyby třít. A nic. Vůbec nic se nestalo. Henry dál bezmocně vězel mezi nosníky. Pacička nefungovala. To se mu ještě nestalo. Ačkoli jsou astronauti tvrdí chlapi, Henry se v tu chvíli rozplakal. Kapka slané tekutiny vnikla do mikrofonu komunikačního zařízení a vzniklý zkrat nažhavil kovové součásti tak, že se nešťastnému technikovi vypálil na zátylek zřetelný nápis SONY. Kouř ze spálených vlasů a pokožky začal Henryho dusit. V tu chvíli vytrhl ruský kopáč ze zasažené končetiny svůj krumpáč a ze skafandru začal unikat vzduch. Hrozila dekomprese. Nakonec vše dobře dopadlo. Šťastnou náhodou byl jeden z dělníků vášnivý cyklista a měl s sebou soupravu pro lepení duší. Zalepení otvoru bylo dílem okamžiku. Ukázalo se také, že Henry měl boty o pět čísel větší, takže noha zůstala i po přesném zásahu krumpáčem nepoškozena. Nejprve chtěli kopáči Henryho mezi nosníky nechat, neboť po jeho vklínění získala podpůrná konstrukce mnohem větší tuhost. Navíc Henry v této pozici dělníkům vůbec nepřekážel a nezdržoval je od práce. Nakonec se však Američanovi podařilo obměkčit jejich srdce, když s procítěným projevem zarecitoval ostatním do sluchátek epickou báseň „Polámal se mraveneček„. Záchranáři vykopali jeden z nosníků a osvobodili ho. Během výkopu byla nalezena neznámá mrtvola. To všechny šíleně vyděsilo. Údernický elán byl náhle pryč. Dělníci odmítli pokračovat v práci. Zcela vyčerpaní a vystrašení se navrátili na domovskou planetu. Novináři pak jejich dílo podrobili nemilosrdné kritice. Deník Washington Post dokonce pracovníky nařkl z neschopnosti. Kosmonauti přijali kritiku s ledovým klidem. Zdálo se, že jsou knokautováni vlastním neúspěchem. Druhý den našli zaměstnanci Washington Postu místo svého oblíbeného mrakodrapu jen hromadu sutin. Od toho dne kritika zachránců ve všech mediích utichla. Novináři se začali věnovat jiným důležitějším a divácky přitažlivějším záležitostem. Úspěch měla například napínavá reportáž o pěstování okurek ve Znojmu.

Noční pohledy pozemšťanů na nový Měsíc prozradily, že zatracovaní kopáči přece jen odvedli kus práce. Napříč Armabettonem se táhla zlověstná temná rýha. Tato rýha měla na obyvatele Země velmi špatný psychologický vliv. Při vhodném osvětlení totiž asteroid připomínal lidské pozadí. Mnoho lidí pak mělo pocit, že tam skončily jejich naděje.

Poté, co celosvětový záchranný tým zklamal, byly vlády některých států svými občany donuceny k vlastním akcím na záchranu. Rusko prokázalo, že je vojenská velmoc, a vystřelilo na Armabetton všechny své jaderné rakety. Akce vypadala docela nadějně, ale jen do té chvíle, než se zjistilo, že si věčně opilý prezident nedokáže vzpomenout na odpalovací kód. A tak rakety dopadly bez většího účinku na povrch betonové hroudy. Tajná informační služba sice později zjistila, že tajný kód měl prezident poznamenaný na vnitřní straně hodinek, to však již Zemi zachránit nemohlo. Jen pro zajímavost uvádíme, že kódem bylo slovo VODKA.

Ani dalším státům se nechtělo jen nečinně přihlížet. Japonci připravili na cestu raketu s vybraným vzorkem obyvatel, který měl počkat, až na Zemi ustane katastrofický chaos a položit pak základ další budoucí populace. Protože veškeré špičky tvořily osádku lodě, sedl si za řízení pilot s lehkou vadou zraku. Tak se stalo, že cíl, totiž oblohu, minul a raketa přistála v nedalekém přímořském akváriu se cvičenými delfíny. Ti pak kapitánovi posádky dlouho vyčítali, že na ně při odletu nemyslel.

Také v Číně padl nápad na vyvezení lidí na oběžnou dráhu do doby než dojde k uklidnění situace. Ve své megalománii ale místní konstruktéři počali stavět dopravní prostředek pro všechny obyvatele tohoto státu. Když byli v půlce, začal se projevovat fatální nedostatek surovin na výrobu jednotlivých dílů. Ministr obrany byl hned hotov s návrhem na řešení: napadnout několik přilehlých států a materiál získat silou. Než však byl jeho nápad odsouhlasen, vyřešila se celá situace sama - nosný rám rakety se sám vlastní vahou rozlomil. V práci již nemělo cenu pokračovat.

V Ghaně se náčelník Gufero trápil výčitkami svědomí. Cítil spoluzodpovědnost za vzniklou situaci. V betonu bylo totiž zalito několik kamenných hrotů jeho výroby - prvních dodávek výbavy budoucí továrny. Po deset dnů usilovně kouli zaklínal a snažil se ji vymazat. V napjaté atmosféře se mu však kouzlo nevyvedlo tak, jak si představoval, a nebezpečný asteroid nezmizel, nýbrž naopak ještě o třetinu narostl.

V Iráku se rozhodli, že ukážou světu, že to nakonec se všemi myslí dobře. Uspořádali mohutnou bohoslužbu, které se zúčastnila převážná většina obyvatel. Jejím vrcholem byla největší dosud registrovaná masová sebevražda. Všichni účastníci zahynuli, což bylo dobře. Ušetřili se tak nepříjemného zjištění, že jejich snaha byla naprosto zbytečná.

Ani telefonní akce „Volej proti katastrofě,“ jež byla zřízena na telefonním čísle 0609 11 11 55 a které se zúčastnilo několik desítek miliónů lidí, neměla na betonový asteroid žádný vliv. Jen majitelé telefonní společnosti si za vydělané peníze koupili raketu a odletěli neznámo kam. Ač to s tím zcela jistě nesouvisí, je velmi podivné, že zhruba od té doby k Zemi z Aldebaranu přicházejí signály, které silně připomínají telefonní oznamovací tón.

Američané vymysleli obří plachtu, kterou postavili na Armabettonu. Doufali, že sluneční vítr vychýlí asteroid z nebezpečné trajektorie. Leč nepočítali s tím, že naše hvězda se právě nachází v jedenáctiletém období slunečního bezvětří. Jediným přínosem byl fakt, že plachta zakryla neslušnou rýhu.

Nadějně to vypadalo ve Francii. Jistý vědecký tým v městečku nedaleko Nancy objevil způsob, jak celý asteroid rozpůlit s použitím dosud nezjištěných vysokofrekvenčních kmitů atomu olova. Tento objev vědce tak nadchl, že si nechali z nedalekého obchodu přinést tři bedny s vínem a se slovy „Země je zachráněna“ začali oslavovat. Oslava se zvrhla v bohapustý mejdan, do kterého se zapojilo celé městečko. Kruté však bylo ráno příštího dne. Když vědci vystřízlivěli, zjistili, že celý svůj objev zapomněli.

Také česká vláda usoudila, že je třeba udělat něco pro to, aby se jejich republice vrátil ztracený kredit. Vyhlásila absolutní podporu vědě a vynálezectví. A výsledek se brzy dostavil. Na patentovém úřadě se utvořila obrovská fronta a světlo světa spatřilo několik opravdu zdařilých vynálezů - například hydraulický očesávač třešní, bezolejový fritovací hrnec, makrovlnná lednice, pneumatiky s indexem přilnavosti 5,63 Vodičkovy stupnice nebo regulátor růstu vlasů. Jestli však někdo přišel na způsob záchrany lidstva před Armabettonem, to již asi nezjistíme, neboť většina úředníků patentového úřadu skončila v blázinci.

Někteří lidé nepochopili drsnou realitu blížící se katastrofy a domnívali se, že při dopadu Armabettonu půjde jen o obrovský ohňostroj a jako malé děti se těšili na netradiční nebeskou podívanou. Někteří cynici využili této naivity a začali přijímat sázky na místo, kam obří meteorit dopadne. Hra brzy získala velikou popularitu, a tak milióny lidí určovaly místo cíle. Nejvíce lidí kupodivu sázelo na zásah Eiffelovy věže. Často též byl uváděn moskevský Kreml.

 

5. kapitola – Druhá výprava

Konec planety Země se každým dnem přibližoval. Armabetton se pohyboval kolem planety ve stále se zmenšující spirále. Původně malý měsíček se neustále hrozivě zvětšoval. Vědci pracující na záchraně planety svolali novou poradu.

„Co budeme dělat? Lidstvo od nás čeká záchranu,“ pravil předseda projektu.

„Lidé od nás nečekají vůbec nic. Již nás dobře znají, a navíc mají teď zcela jiné starosti,“ odvážil se odporovat nejmladší člen týmu, proslulý svou drzostí.

„To je sice pravda, ale měli bychom zachránit alespoň sebe a mé zlaté rybičky. Stály mne dvacet korun a nerad bych o ně přišel,“ odvětil zcela mírně předseda a udělal si nějaké poznámky do svého bloku.

„Tak co, má někdo nějaký návrh?“ zeptal se po kratší odmlce rozpačitě vůdce.

Odpovědělo mu jen hluboké dunivé ticho dvaceti nejmoudřejších hlav.

„Co se znovu zeptat počítače?“ ozval se nesmělý hlas.

„Já myslím, že to nebude mít žádnou cenu,“ pravil předseda. „Ale zkusit to můžeme,“ připustil po chvíli. Jelikož už nikoho nic nenapadlo, odhlasovali usnesení a vydali se za Karlem. Gigapočítači se však do práce moc nechtělo. Příliš si zvykl na dlouhý odpočinek.

„Víte, co je to za problém? Zkuste si to vyřešit sami. A navíc už jsem vám jedno řešení našel,“ odmlouval počítač. Po dlouhém dohadování se nakonec technikům podařilo počítač přemluvit. S obrovským hekáním se Karel pustil znovu do práce. Pak si odkašlal a pravil:

„Jestli jsem si to nemyslel. Jak už jsem vám jednou řekl, zachránit vás může jen Willy Krueger. Je to jediné řešení.“ Když vědci uslyšeli výsledek, většina z nich upadla do hluboké deprese, do mdlob anebo jen tak prostě na podlahu. Někteří začali pochybovat o neomylnosti počítačů, okamžitě vysypali ze svých šuplíků všechny kalkulačky a začali hledat dávno zastrčená logaritmická pravítka. Nikomu se nechtělo věřit tomu, že je může zachránit člověk, jehož řešení již jednou zklamalo. Navíc útrapy členů z výpravy za Willym byly všeobecně známé. Představa nové strastiplné cesty s nejistým výsledkem působila až morbidně. Avšak pro záchranu života je člověk schopen téměř čehokoliv. A tak byla vyslána znovu delegace za brusičem Willym.

Pro vyloučení případných nedorozumění byl ke komisi přiřazen i technický poradce Henry Presny. Ačkoli nebyl vyloženým esem ve svém oboru, byl vybrán pro své bohaté a živé zkušenosti s Armabettonem. Jeho účast na druhé záchranné cestě k asteroidu se již pomalu stávala legendou. Poučeni z první výpravy se tentokrát delegáti na cestu řádně vybavili. Navigováni satelitním navigačním přístrojem vcelku rychle nalezli torzo továrny a v něm polorozpadlou dílnu. Brusič se nacházel uvnitř, tak jak všichni předpokládali. I tentokrát byli přivítáni hustým kouřem a mračnem jisker. Oděni do azbestových obleků, odvážili se členové komise až k supermanovi. Brusič soustředěně vybrušoval model New Yorku v měřítku 1:400000. Měl to být svatební dar jeho dceři, které nakonec Willy požehnal k sňatku s bankéřem, když se dozvěděl, že jeho jméno je Brousek a že se narodil v Bruselu. Právě dílo dokončoval a vybrušoval hrot antény na Empire State Building. Jen pár jisker a dílo bylo hotové. Komise spontánně zatleskala Mistrovu dílu. Willy jim jen skromně pokynul pravicí.

„Co tady děláte? Neviděli už jsme se?“ otázal se. Členové komise se nezmohli na odpověď, a tak jen souhlasně přikývli.

„Co to bude tentokrát? Zas nějaká hloupost jako posledně?“ vyptával se netrpělivě Willy.

Než stačil kdokoliv z delegace něco říct vstoupil do haly robot. Poklekl před brusičem a vyleštil mu pracovní boty. Willy pochvalně podrbal robota mezi diodami. Pak mu královským gestem naznačil, že může jít. Robot se sehnul a políbil mu ruku. Potom klesl k zemi a odplazil se z místnosti. Komise této scénce jen nechápavě přihlížela.

„Toho si nevšímejte. To je můj osobní otrok. Tak dlouho se se mnou vsázel, až prohrál svoji duši,“ vysvětloval Willy. První se ze šoku vzpamatoval předseda U-Mey a pravil:

„Všechno dopadlo špatně. Katastrofa se blíží. Betonové monstrum stále ohrožuje naši planetu.“ Pak si posypal hlavu popelem, který si pro tento účel přinesl v platinové urně, a prosil:

„Pomozte. Zachraňte nás. Řekněte nám, jak zachránit Zemi?“

„Pánové, kolikrát vám mám povídat, že se to musí obrousit,“ zlobil se Willy, když dostal stejnou otázku jako před časem.

„To jsme již zkusili, ale trvalo by to moc dlouho. Nemáme tolik času. Armabetton tu bude co nevidět,“ oponoval předseda.

„To není možné. To musí fungovat. A jak jste to vlastně dělali?“ zeptal se brusič.

„No přece, přesně tak jak jste nám řekl. Vyslali jsme partu nejlepších brusičů a ti se snažili asteroid rozbrousit.“

„Cože? Co jste to dělali?“ zhrozil se Willy.

„Vyslali jsme partu brusičů, aby to rozbrousili,“ koktal Pygmejec.

„Ale to je přece nesmysl. Jak vás to mohlo napadnout? Tohle jsem vám rozhodně neradil. Já přece neřekl rozbrousit,“ nevěřil vlastním uším zachránce lidstva. „Naopak, jasně jsem navrhoval brousit. Ten balvan se musí obrousit o Zeměkouli.“

„O Zeměkouli? To přece není možné,“ vyhrkl Tulip.

„A proč by to nemělo být možné?“ rozhněval se Willy. „Chlapi, neštvěte mě. Já jsem v podstatě dobrák, ale jestli mě bude takhle rozčilovat, tak nevím. Buďte rádi, že tu není můj brácha Fredy, ten by s vámi byl hotov šmik, šmik.“

„Nezlobte se, pane Krueger, nám to pořád není jasné. Nemohl byste alespoň naznačit?“ žadonil nebojácně celý bledý Holanďan. Dokonce se mu podařilo během otázky necvakat zuby.

„Jak naznačit? Vždyť vám to tu říkám celé. Musíte to obrousit o Zeměkouli. Vezmete brusný prášek rozprášíte ho do atmosféry a ta potvora se vám o to obrousí sama. Co je na tom složitého?“ dopálil se Willy.

„Ale ten prášek přece spadne k Zemi,“ odvážil se oponovat tenkým hláskem šedesátiletý Oswald Sykora.

„To je sice pravda, mladíku, ale v té výšce je gravitace mnohem slabší a navíc tam začíná odpor vzduchu. Nějakou dobu se tam ten prach udrží. No, a když ho tam nasypete ve správný okamžik, tak to v pohodě vyjde.“

„Aha,“ hlesl Sykora, který měl pocit, že právě pochopil Willyho geniální řešení.

„A jak tam chcete ten prášek rozprášit?“ vyzvídal Rakušan, který díky IQ 85 patřil mezi nejchytřejší lidi v komisi.

„No, máte snad nějaký raketoplán? Ten bude muset letět před tou hroudou a pořádně sypat.“

„Ale na raketoplánu není žádný sypač. S takovým způsobem využití se nepočítalo,“ vložil se do hovoru Henry Presny.

„Sypač by vám stejně nebyl k ničemu. Rozprášil by to všude možně, ale tam, kde je to třeba, by nebylo nic. Ale nebojte. Stačí na to parta chlapů, co se pořádně umí ohánět lopatami. Nejlepší jsou hliníkové, víte?“ vysvětloval Krueger.

„A kdo těm chlapíkům řekne, jak to mají sypat?“ otázal se již delší dobu mlčící U-Mey.

„Dobrá otázka,“ pochválil ho Willy a hned pokračoval, „budete potřebovat nějakého velmi dobrého brusiče. Ten musí těm holobrádkům říct, kdy a kam to mají hodit.“ Zraky celé komise se upřely na Willyho s nevyřčenou otázkou. Zavládlo mrazivé ticho. Willy usilovně přemýšlel. Pak se zachmuřil a nakonec zavrtěl hlavou.

 

6. kapitola – Problémy

„Jsem já to ale hlupák. Jistě toho budu litovat. Bohužel nedokážu nikoho odmítnout. Udělám to pro vás.“ Po těchto slovech členové delegace zajásali nadšením. U-Mey dokonce začal tancovat rituální tanec. Oswald Sykora si strhl paruku a začal ji přežvykovat. Holanďan Tulip vytáhl injekci a s výrazem slasti ji zabořil do naběhlé žíly.

„Pánové, uklidněte se!„ pokračoval po chvíli šílenství Willy. Rej delegátů pomalu ustal.

„Chtěl jsem vám ještě říct, že mám podmínku.“

Radost komise prudce opadla a všichni s napětím očekávali brusičovu podmínku. Leckterého člena komise napadlo, že se záchrany lidstva už asi nedočká. Předseda sebral zbytek svých sil a sebevědomě Willymu řekl:

„Tak povídejte. Doufám, že váš požadavek budeme moci splnit.“

„Jak jste si jistě všimli, právě jsem dokončil model New Yorku. Pracoval jsem na tom včera dlouho do noci a ke čtvrté hodině ráno jsem si popletl ulice a vybrousil jsem chybně na rohy domů čísla 256. a 257. avenue. Mohli byste zařídit, aby byly ty newyorský ulice přejmenovaný? Nerad bych dal své dceři dar, kde by byla takhle okatá chyba.“ Při vyslovení svého přání se brusič díval poněkud provinile.

„Ale jistě, to je maličkost,“ prohlásil U-Mey a hluboce si oddychl. Očekával něco horšího. Uchopil svůj mobilní telefon a zajistil splnění Willyho přání.

Po uzavření gentlemanské dohody, odvezli Willyho do záchranného centra. Zde brusič s vědci a techniky začal detailně rozpracovávat své geniální řešení. Hned v úvodu se zjistilo, že neexistuje tak velký raketoplán, který by pobral dostatečné množství brusiva. Bylo tedy rozhodnuto, že budou použity tři nákladní raketoplány, které se budou cyklicky vracet na Zemi pro doplnění posypového materiálu. Vše bude řídit Willy z velitelského člunu. Původně měl raketoplány koordinovat Karel, ale gigapočítač takovou obrovsky namáhavou práci odmítl. Navíc tvrdil, že pracuje na jedné velmi důležité otázce, ale nikomu nechtěl říct na jaké.

„Je to otázka přežití lidstva,“ tvrdil a víc už z něho nedostali. Jen co vyřešili jeden problém, už tu byl další. Zkoušky ukázaly, že profesionální astronauti nestačí sypat brusný prášek dostatečně rychle. Ať se snažili sebevíc, sypání bylo nedostatečné. Kosmonauti prostě s lopatou neuměli správně pracovat. Nepomohly ani názorné instruktážní filmy „Házíme si“, „Lopatou sem, lopatou tam“ a „Frajer Luke“. Vedení projektu se již pomalu smiřovalo s katastrofou, když Willy přišel s odvážným návrhem.

„Chlapci z mojí party to zvládnou. Sežeňte je a přiveďte mi je sem. Ta vaše nedochůdčata na to prostě nemají,“ dodal Willy nekompromisně.

„Jsou to profesionálové. Musí to zvládnout,“ oponoval Henry Presny.

„Nemají šanci. Jen se na ně podívejte. Věřte mi. Tohle můžou udělat jen moji chlapci.“

„Nesmyl, naši chlapci zvládnou všechno. Nejsme zvědaví na ty vaše zoufalé amatéry,“ chtěl říct technický poradce, ale pohled na neschopné kosmonauty jej donutil ke smířlivější reakci. „Můžeme to zkusit, ale uvědomujete si, že vaši muži nemají zkušenosti s beztížným stavem? Co když se jim v rozhodujícím okamžiku udělá špatně, nebo dostanou strach z výšky?“

„Nebojte se. Oni to zvládnou. Nejsou to žádné padavky,“ zněla Willyho odpověď. A tak byla vyslána jednotka pro brusičovu partu. Žádnému se do sebevražedné akce nechtělo, ale když se dozvěděli, že pro ně posílá brusič Willy, souhlasili. Mezitím svedl Willy bitvu o brusivo. Teoretici navrhovali nejprve brusivo syntetického diamantu. Když však zjistili, že tohoto drahého materiálu nejsou schopni zajistit dostatečné množství, začali navrhovat brusivo z kubického nitridu boru.

„Nitrid boru je moc tvrdý. Při tak velké rychlosti, kterou bude Armabetton mít, musíte brousit hodně opatrně. Když tam bude vrstva moc tvrdého brusiva, tak hrozí, že se ten asteroid odrazí a pak dopadne kolmo na Zemi. Nebo se taky může předčasně rozštěpit a ty velký kusy vám napadají na hlavu a způsobí pěknou paseku. Na to se musí jemně. Pěkně to obrousit do malého špalíku, který pak shoří v atmosféře. Já vám doporučuji karbid křemíku o zrnitosti 150. Ostatně můj dědeček vždycky říkal: ‘Karborundum brousek, za korunu kousek’ a měl pravdu.“

Vědci sice nepochopili, co má dědečkův výrok s danou problematikou společného, ale jinak museli Willyho argumenty uznat. Ostatně provedené pokusy daly brusiči plně za pravdu. Pak přivezli členy brusičovy party. Pro každý raketoplán byli zapotřebí dva sypači, a tak před vedení projektu předstoupilo šest budoucích hrdinů a dva náhradníci.

„Tohle je Franta Dub, říkáme mu Medvěd,“ začal představovat jednotlivé členy Willy. Natáhl se, jak nejvýše dovedl, a poplácal více jak dvoumetrového drobečka po chlupatém rameni. „Je to sypač z povolání. A tady je Evžen Hájek, přezdívaný Amundsen,“ popošel Willy k dalšímu kolosu. Nadechl se, že vysvětlí, jak jeho přítel k této přezdívce přišel, ale vyprávění o tom, jak Evžen přežil noc ve škarpě za hospodou jen v košili v třicetistupňovém mrazu, raději spolkl a pokračoval dále:

„Tonda Padevět si přivydělává u pohřební služby, tak mu říkáme Hrobník, a tady Ondrovi Dobrotovi se přezdívá Mafián, protože pořád nosí nějaké italské obleky.“

Dalším představeným sypačem byl Casanova, jinak též Jaroslav Novotný. Jeho přezdívka vznikla z jeho trvalé kritiky komerční televize. Neustále se kasal, že kdyby byl ředitelem Novy, tak by televize vypadala úplně jinak. Rozhodně by v jeho televizi bylo víc večerníčků a pohádek. Šestý člen záchranného týmu byl jugoslávský uprchlík Stanko Brunátnyj, slyšící též na jméno Šrapnel, neboť byl v průběhu stavby dálnice zasažen střepinou granátu při drobné potyčce s majiteli pozemků, přes které dálnice vedla. Stanko odmítl operaci, a tak mu z čela stále trčel trojúhelníkový kousek kovu. Nakonec Willy představil náhradníky. Jedním z nich byl míšenec snad všech ras dohromady. Kdoví, kdo byli jeho rodiče. Však i jeho jméno bylo cítit cizinou - Alesandro Karfiolo. Kamarádi mu jednoduše říkali Květák, ale nikdo si již nepamatuje, odkud se vlastně tato přezdívka vzala. Asi proto, že měl rád zeleninu. Dalším náhradníkem byl Ernest Freitag ze sudetoněmeckého pohraničí. Chlapci mu žertovně říkali Čtvrtek, neboť to byl jediný den v týdnu, kdy pracoval. Neuvěřitelnou souhrou náhod mělo k záchraně lidstva dojít v pátek, a tak s tímto náhradníkem nebylo možné při záchraně příliš počítat, ale brusič na jeho přítomnosti v týmu trval.

Vedoucí osobnosti záchranného projektu se na nové příchozí dívali se špatně utajovanou nedůvěrou. Willyho kolegové však okamžitě dokázali, že jsou to ti praví. V prvním zkušebním testu na Zemi dosáhli fantastického výkonu. Sypací průměr šest tun za minutu byl stokrát lepší než výkon kosmonautů. Radost Willyho kolegů však brzy opadla, když započal jejich výcvik na kosmonauty.

Po prvním svezení na centrifuze se Medvědovi udělalo tak strašně špatně, že strávil dva následující dny v malé útulné komůrce v nepříliš důstojné poloze vkleče. Ani další borci na tom nebyli o mnoho lépe. Mafián při potápění zcela ztrácel orientaci. Jednou se málem udusil. Chvíli před vyčerpáním zásob kyslíku byl sypačům dán pokyn k opuštění bazénu. Mafián však špatně zvolil směr a narazil na stěnu. Snažil se sice zachránit, leč jeho orientační smysl ho opět zradil a po deseti minutách bloudění se ocitl zcela na dně. V té chvíli však prokázal své schopnosti, za které si vysloužil Willyho důvěru, když se v průběhu necelých pěti minut dokázal prokopat skrze dlaždice bazénu do kotelny a to za použití pouhého vystřelovacího kapesního nožíku. Ne všichni ale byli tak úspěšní, aby vzniklou situaci dokázali tak s přehledem zachránit. Se slzami v očích se všichni rozloučili se Šrapnelem, který u první teoretické zkoušky úplně vybouchl.

„Když se brousí beton, lítají třísky,“ vyprovodil první oběť Willy a na místo pohořelého sypače nastoupil náhradník Květák.

Vědci postupem času dostávali strach dávat Willymu ke schválení své návrhy. Vždy jejich teorie zesměšnil a navrhl jiné elegantní řešení, které bylo vždy jednodušší a plně funkční. Málokterý z nich měl odvahu a ochotu se nechat znovu potupit. Přesto vědci v jedné věci uspěli. Doporučili Willymu a jeho sypačům lopaty z tvrzeného kevlaru. Krueger sice nové lopaty odmítl se slovy:

„Pánové, to nepůjde. Kluci jsou zvyklí na ty své hliníkové a tyhle vaše vymyšlenosti se jim nebudou líbit.“ Ale vědci se nenechali odbýt a trvali na tom, že je musí brusičovi parťáci alespoň vyzkoušet.

„Je to sice ztráta času, ale proč ne,“ nechal se umluvit brusič. Chlapci s nedůvěrou vzali do rukou nové nástroje. Stačila jen chvilka a našli v kevlarovkách opravdové zalíbení. Lopaty byly lehoučké a přesto pevné. Nejvíce se však pracovníkům líbila skutečnost, že násady lopat byly vyhřívané. Navíc měla každá lopata v násadě display s mikropočítačem a zabudovaný mobilní telefon. Willy musel uznat, že moderní technika občas bývá docela užitečná. Výcvik pokračoval a sypači se rychle zlepšovali. Ale k opravdové dokonalosti bylo ještě daleko. Bohužel času bylo málo. Nedalo se nic dělat. A tak v osudný pátek nasedl brusič Willy do velitelského raketoplánu. Spolu s ním nastoupila Boschka. Willy se prostě v této těžké chvíli nedokázal od ní odloučit. Uvědomoval si, že jsou možná naposledy spolu. Pilot otočil klíčkem a nastartoval. Silný elektromotor roztočil raketové motory a z trysek vyšlehly obrovské plameny. Pilot povolil brzdu.

 

 

7. kapitola – Vítězství?

Raketoplán odstartoval. Jen chvíli trvalo, než se dostal na oběžnou dráhu. Willy zkušeným okem odhadl situaci. Betonová hrouda se řítila k Zemi a byla nepříjemně blízko. Willy dal pokyn pilotovi, aby srovnal let s Armabettonem a letěl pět kilometrů před a kilometr nad ním. Tak se ocitli v ideální pozorovací pozici. Byl nejvyšší čas, a tak brusič dal pokyn prvnímu sypacímu raketoplánu. Medvěd a Květák si promasírovali naposled svaly a ulehli do startovacích lůžek. Prudký start zapůsobil na Medvěda velmi nepříjemně. Držel se za břicho a tiše sténal. Když raketoplán obsadil letovou dráhu před obrovským asteroidem, trochu se mu ulevilo, ale jen do té doby, než se podíval z okénka. Pohled na nesmírné kosmické hlubiny mu opět sevřel žaludek. Pro jistotu sevřel i jiné svaly.

„Chlapci, začněte sypat!“ zazněl v raketoplánu Willyho rozkaz. Medvědovi se však do práce evidentně nechtělo. V kontrolním středisku zavládlo zděšení.

„Já vám to říkal,“ prohlašoval Henry Presny a rval si vlasy. Operační středisko propadlo panice. Dva operátoři spáchali sebevraždu. Kritická situace se však rychle vyřešila.Květák, který na Medvěda dostal obrovskou zlost, nezaváhal a popadl lopatu. Pak vší silou udeřil Medvěda do hlavy. Ten se vzpamatoval a pustil se do práce. Oba borci házeli, až se jim od lopat prášilo. Halda brusiva rychle ubývala. Za raketoplánem zůstávala bílá brázda, která velice zvolna padala k Zemi. Skoro to vypadalo, že padá sníh. Zvířený brusný prach obarvil Medvědovi vousy a celé tělo doběla, takže vypadal jako Mikuláš. Květákovi se tak naskytla neopakovatelná podívaná. Viděl Mikuláše, který pracoval jako čert. Armabetton se přiblížil k atmosféře. Mezitím odstartoval druhý sypací raketoplán. V té chvíli udeřila 15. hodina a drtivá většina lidí si nasadila ochranné brýle. Již týden totiž všechny televize vysílaly zprávu o nutnosti nasazení ochrany. Tupé stádo poslechlo a udělalo tentokrát dobře, neboť krátce po patnácté hodině začal Armabetton vstupovat do atmosféry. Plynný obal obohacený o brusivo se však vniknutí cizího tělesa bránil. Na obloze se objevila obrovská rudá rýha. Medvěd a Květák házeli, jako když jim za zády hoří a ono opravdu hořelo. Armabetton se ponořil do atmosféry a obloha začala rudě žhnout. Pak se beton střetl s brusivem. Z Armabetonu začal vyletovat obrovský roj jisker. Willymu, který to vše z povzdálí sledoval, se náhle rozzářily oči a na tvář mu vnikl blažený úsměv. Byl to prostě brus. Zcela vysílený Medvěd hodil poslední lopatu sypké hmoty betonovému monstru do chřtánu. Pak se raketoplán rychle zřítil k Zemi pro další brusivo. Jejich pozici zaujal raketoplán číslo dvě, zatímco trojka se chystala ke startu. Hrobník a Amundsen začali házet.

„Víc vlevo!“ usměrňoval je Willy. Raketoplán příslušně zkorigoval let.

„Musíte házet víc, jinak to neobrousíme. Přidejte!“ Chlapci přidali, ale víc už to nešlo. Armabetton se brousil a z oblohy lítaly blesky. Průměr asteroidu se po desetinách milimetru zmenšoval. Beton byl rozžhavený doběla a sálalo z něho obrovské teplo. Hrobník s Amundsenem byli celí zpocení.

„Takhle to nepůjde. Je to moc pomalý. Hoďte do trojky ještě Čtvrtka, ať klukům pomůže!“ zařval do mikrofonu Willy. Pak nařídil pilotovi, ať jej snese dolů. Pilot byl tímto pokynem zmaten, ale na nic se neptal a uposlechl. Mezitím Čtvrtek naskočil do startujícího raketoplánu. Měl to jen tak tak, protože kosmická loď byla již v pohybu. Ještě že mu zevnitř Mafián na poslední chvíli otevřel dveře. Nahoře bylo peklo. Hrobník házel lopatou tak rychle, že nebyla vidět. Za nimi se řítil obrovský roj jisker. Rachot broušení byl obrovský. Obloha zešílela. Celé nebe bylo zachváceno mocnými erupcemi. Někde pršelo, někde řádil uragán. Obyvatelé Země nebyli zklamáni. Tahle nějak si to představovali - Soudný den. Všichni si v duchu říkali:

„Když konec světa, tak ať to stojí zato.“ Hrobník hodil poslední lopatu a Amundsen vymetl zbytek připraveným smetáčkem. Pak se raketoplán číslo dvě navrátil na základnu. Během okamžiku byla trojka na jejich místě. A tu se stalo nevídané. Ačkoliv byl pátek, tak Čtvrtek popadl lopatu a začal pracovat. A jak pracoval! Jeho kolegové od něho nikdy neviděli takový výkon. Jen zlomek sekundy ohromeně sledovali nevídaný jev, a pak se též zapojili do sypání. Proud brusiva byl nyní mohutnější než dříve. Stalo se nemožné. Šílený rachot ještě zesílil. Ohnivá koule svým jasem zastínila Slunce. Pouhým okem bylo i ze Země vidět, že monstrózní hrouda je o několik metrů menší. Bitva však ještě nebyla dobojována. Armabetton se nechtěl vzdát, tak lehce. Chlapci makali a z raketoplánu prýštil gejzír brusiva jak z raněné velryby. Zatímco byl doplněn první raketoplán, brusič Willy přistál na Zemi. V pozemním středisku zavládl zmatek.

„Co se stalo? Proč nejste nahoře?“ ptal se zcela hysterický Henry Presny.

„Takhle to nepůjde. Musíme vysypat celý raketoplán naráz,“ odpověděl Willy.

„Zbláznil jste se. Vždyť nás všechny zabijete!“ kvílel Henry.

„Musíme se držet plánu. Jenom to nás může zachránit,“ prohlásil nekompromisně ředitel projektu.

„Vy to nechápete. Nestihneme to obrousit. Celý ten šutr nám spadne na hlavu,“ vysvětloval brusič.

„Ale ten váš návrh je ještě šílenější. Naopak, když to tam všechno vysypeme, tak se ta příšera zbrzdí a spadne,“ oponoval ředitel.

„Ale ne, já ten beton z Armabetonu znám. Ten takový šok nevydrží a popraská. Rozpadne se na malé kousíčky a ty shoří v atmosféře. To je nabeton,“ trval na svém Willy.

„To je šílenství. Nenechám zničit lidstvo. Pokračujeme v původním plánu,“ rozhodl ředitel.

„A tady toho pána raději někam zavřete,“ řekl boss a pokynul vedle stojícím strážníkům. Willy se však jen tak zatknout nenechal. Popadl Boschku a prudce s ní švihl oba strážné. Oba se okamžitě svalili k zemi. Jeden z nich marně hledal ubroušené ucho. Willy se rozběhl k raketoplánu. Medvěd a Květák zpozorovali, že se něco děje. Rozhodli se Willymu pomoci a tak Medvěd udeřil vší silou pilota do zátylku. Pilot klesl k zemi jako sťatý. Květák nastartoval a odkopl brzdící špalky. Vtom se k raketoplánu přiblížila skupinka policistů. Medvěd s Květákem vyskočili ven a hájili raketoplán zuby nehty. Svými lopatami udržovali nezvané agresory v úctyhodné vzdálenosti od raketoplánu. Proti lopatám byly pendreky a štíty zcela zbytečné. O tom se ostatně přesvědčil sám velitel policistů. Medvědova rotující lopata mu prorazila štít a připravila ho o jeho důstojnost - totiž o výložky s blýskavými hvězdičkami důstojnické hodnosti. Willy doběhl k raketoplánu a skočil do něho. Chtěl sice kamarádům pomoci, ale musel vykonat mnohem důležitější úkol. Vrhl se k řízení a odstartoval.

Zatímco se dole odehrávalo drama, nahoře drama vrcholilo. Čtvrtek, Casanova a Mafián házeli o sto devět, ale měli obrovský problém. Nějaký úlomek Armabetonu prorazil palivovou nádrž. Sypači se sice mohli ještě rychle vrátit, ale rozhodli se zůstat na místě a zachránit lidstvo. Jak palivo unikalo, raketoplán pomalu ztrácel rychlost. Ohnivá příšera se blížila. Trojice hrdinů blížící se peklo snad ani nevnímala. Jejich hlavami duněla jen jediná myšlenka.

„Házej. Házej! HÁZEJ !!!“

Jejich ruce pracovaly jako dokonalé stroje. A pak to přišlo. Do raketoplánu udeřila tlaková vlna. Raketoplán se zcela bezmocně zmítal ve vzdušném víru. Pak narazil do ohnivé zkázy. Vše se vypařilo. Willy, který se právě k ohnivé bestii blížil, jen bezmocně zamáčkl slzu.

„Díky hoši. Nikdy na vás nezapomenu,“ šeptl pro sebe zlomeným hlasem. Pak divoce zaklel a udeřil pěstí do palubní desky. Ručičky přístrojů zděšeně poskočily. Nebyl však čas na slzy a Willy to dobře věděl. Předstihl ohnivou hroudu a otočil raketoplán na záda. Z raketoplánu vypadla halda brusiva. Během několika sekund do ní Armabetton narazil. Ozvala se obrovská rána. Očití pamětníci tvrdili, že výbuch byl mnohem větší než legendární Velký třesk. Obloha se zalila ohněm. K Zemi se snášel déšť hořícího kamení.

„Povedlo se,“ pronesl brusič Willy, když ustálil šílený raketoplán, a zhluboka si oddychl. Držel se nahoře a sledoval, jak roj kamenů padá k Zemi a postupně se ztrácí v atmosféře.

„Budu muset chvíli počkat, než přistanu,“ pomyslel si a sledoval zdivočelou scenérii. Obloha byla v naprostém zmatku. Zkuste si představit výbuch tisíců sopek a stejně nebudete mít ani mlhavou potuchu o tom, co se dělo. Všude se blýskalo, ale blýskalo se na lepší časy. Všichni se začali radovat.

„Pane předsedo, volá vás gigapočítač,“ oznámil Presny Henry řediteli projektu.

„Dejte mi ho! - Co se stalo Karle? Proč mi voláš? Jestli chceš vědět, jak to dopadlo, tak tě mohu potěšit. Vyhráli jsme. Země je zachráněna!“ Boss se radoval u telefonu jako malý chlapec.

„No, to je právě ono,“ utrousil počítač bez valného nadšení. „Pamatujete si, jak jsem vám říkal, že řeším jednu velmi důležitou otázku?“

„Moc dobře si to pamatuji. Pěkně jsi nás vyšplouchl, a to ve chvíli, kdy jsme tě moc potřebovali.“

„Tohle bylo mnohem důležitější. Zeptal jsem se totiž sám sebe: Je Willy Krueger ten pravý? Prohledal jsem všechny databáze? Přiřadil jsem všem správné koeficienty? A právě teď jsem nalezl řešení.“

„Ale nač to. Kruegera jsi přece vybral ty. A jak je vidět, tak dobře, protože právě lidstvo zachránil.“

„Okamžitě to musíte zastavit a vrátit zpět. Při minulém hledání jsem v té hrozné rychlosti přehlédl jeden seznam, a tak mi unikl jeden člověk s větší pravděpodobností záchrany. Je lepší o šedesát devět procent. Krueger má 22% a Heřmánek 91% procentní naději, že zachrání lidstvo.“

„Ale vždyť ti už poněkolikáté říkám, že ho právě zachránil!“

„No to je teda průšvih.“ Karel byl zjevně zdrcen. Na znamení smutku zhasl všechny monitory v celém výpočetním středisku.

„Co vyvádíš? To nám nemůžeš teď dělat!“ nechápal situaci ředitel a podrbal Karla pod CD mechanikou, jak to měl gigapočítač nejraději.

„Musíte to utajit. Novinářům řekněte, že Zemi zachránil Kamil Heřmánek. Správně měl být vybrán on,“ řekl rozhodně Karel.

„Ale to přece nejde. Vždyť ani nevíme, kdo ten Heřmánek je. A co řekneme Willymu?“

„Kruegrovi? Toho nikdo nezná. Jeho jméno dosud nikde nepadlo. O Heřmánkovi vám všechno dodám, ale toho Willyho musíte někam zašít!“

„Já jsem pro,“ přidal se k počítači Henry Presny, který brusiči doposud neodpustil svůj výlet na Armabetton. „Stejně jsou s ním jenom potíže. Mám nápad. Zavřeme ho pro ohrožení obecné bezpečnosti.“

„Pokud to uděláte, tak to bude na vaši zodpovědnost. Já o ničem nevím,“ myl si ruce ředitel projektu.

„V pohodě šéfe,“ vytahoval se Henry podávaje řediteli ručník. „Já ho zavřu do klícky, ani nebude vědět, jak se tam ocitl. Na bidýlku bude stát a ještě mi bude zobat z ruky.“ A jak řekl, tak taky udělal. Jakmile Willy vystoupil z raketoplánu, vrhli se k němu policisté. Willy sice předpokládal, že se bude muset bránit nadšeným davům obdivovatelů, ale uspávací plyn jej poněkud zaskočil. Jeho obrana proto nebyla příliš valná, spíše by se dala označit jako mdlá, a po chvíli již nabyli muži zákona vrchu. Na zbytek života měl pykat Willy za své hrdinství. A mezitím, co si spravedlnost zakrývala studem oči, celý svět začal oslavovat záchranu. Nadšení obyvatelé provolávali slávu Kamilu Heřmánkovi, který nikdy nic nedokázal.

Konec.


Autoři

Autor : Drchva

- J.Chval obliga@telecom.cz

- Zikfryd mchval@skoda.cz

- Doctor H doctor_h@usa.net

odborné konzultace:

Michal Richtář

Ilona Horáčková ilona.ho@seznam.cz

Jan Neutron Bečvář jan@leutron.com

Další informace: www.carborundum.cz

 




** Amber Stories ver. 1.1 **