Osm večer. Lidi si zvyknou na ledasco, uvažoval Keneo, - jiný svět, jiné možnosti. Stál uprotřed kolonie zahrádek, rozložené po navážce odpadů. Ve dne oranžová, nachová, smaragdová zem teď pod sinavým světlem mračen bělavě fosforeskovala a vydávala rybí pach. Decentní záře jako by vycházela i ze stromků a záhonů, ale nikomu to celkem nevadilo.
Keneo Parker si v tom světě našel platformu: dohazovač, zpravodajce, vyjednavač. Budoval mimo vesmír Globalnetu vlastní komunikační stezky, staré, pružnější a spolehlivé systémy sběru a přenosu informací. Vyplácely
se, ale chtělo to příležitost a čas. Dnes prošmejdil pěšky či v ukradeném antigravitačním skimmeru řadu míst; shromáždil setsakra málo. V určené nechutně vysoké částce tkvěl vtip věci: opovaž se vyhrávat! A půjčky, příliš nejistá investice v dnešních časech, se nevedou. Škubl rty - přemázne grázly... ty prachy schrastí!
Mít v mozku správný implantát, mohl by si zavolat pseudopaticky přímo jinému účastníku komunikační sítě. Sklouzl prsty k zápěstí, náramkový počítač zatíkal a vysunul průsvitnou destičku displeje jako kapesní zrcátko. Bezděčně navolil adresu... Na displeji se zhmotnila úzká tvář mladé ženy pod večerním makeupem, pohybovala se, ukotvená k tělu mimo záběr přenosu. "Miriam - " chtělo se mu vykřiknout... bleskově zmáčkl spínač. Obraz se zachvěl a ztemněl.
Místo něj vyskočila robustní hlava s potahem ulízaných vlasů; budila představu syrové kobližky, kterou někdo nabral zespodu lopatou. "Nechávals mi vzkaz," zahudrovala. "Jaký že sajrajty seženeš?"
Olízl vysychající rty. "Ambrózii," vyhrkl, nabral nevzrušený tón. "Mrtvou vodu. Elixír života. Kámen mudrců." Antidepresiva, imunosupresiva, léky na eliminaci nervových reakcí na kyberware - ty teď letí, a maxihit: séra proti alergiím. Všechno tvrdě nedostatkové zboží. "Nechej, nebo ber."
"Příliš pěkný! Hňácáš ze mě burgr?" pochyboval těstovitý obličej.
"Potřebuju hmotu. Pět zlatej doláčů, starou ražbu, na ruku." Nízko nad
západním obzorem vyrašila zlatá bobule ohně. Rozstříkla se po nebi, vadla
v hřmění výbuchu. Ke srážkám skimmerů docházelo v poslední době častěji,
jak selhávala navigační centra - nebo někde ruplo chátrající plynové vedení.
"Najdi si vodpověď na uchu," uchechtl se koblížek a zmizel.
Koordináty možné schůzky pošle Keneovi po kurýru: i při užití soukromé
frekvence patří být opatrný. Všechny kontakty, přes osobní minipočítače, vstupy do Netu, pseudopatické spoje prostřednictvím satelitů, procházely sítem průzkumných analýz. Nešmíroval dýchavičný stát - sdružené interfirmy si přehmátly z jeho pravomocí, co potřebovaly k zajišťování svých životních procesů. Konečně, měly na tu činnosti víc prostředků a volnosti.
Devět dvanáct. Pohyblivý chodník ho nesl příměstským centrem - před
dvěma lety nahradilo jezero, park, staleté domky. Vilka v empírovém stylu
s plotem nabitým senzory a dezintegrační pole. Žluté světlo na trávníku se skutečnými růžemi. Minimonitor u pancéřových vstupních dveří, na něm
tvář jeho bývalého přítele a společníka, upravená, pozitivně optimistická:
jako by se celá její dolní část skládala výhradně z bělostných, širokých
zubů, vystavených v chlapeckém úsměvu.
"Pěkný hnízdo, Igy," halekal Keneo do reproduktoru. "Žiješ si, brácho!"
"Bývala tu zanedbaná džungle, než ten zapadákov pozvedli," zabrebtal obraz bráchy Igyho, "smůla, že se musím stěhovat. Firma ruší provoz, přenáší produkci na Aljašku. Ještě, že jako supervizor výroby můžu transferovat podnikem... Takže nezlob se, tvůj podíl z poslední akce ti uhradím, až tenhle dům prodáme. Víš... chyba, měls vzít pašování papoušků a leguánů, to by byl teprv zlatý důl!"
Keneo zavěsil, sebral kousek štěrku a vyryl na dveře sprostý obrázek.
Devět čtyřicet... Vypátral ho kyborg-chroust se zprávou od těstové hlavy - jednoho ze servismanů, pověřených sběrem informací a službami pro organizace, podobné Skopčákům... Nad levelem bossů tyhle dceřinné podniky srůstaly, a podle specifických zákonů vodoteče vtékaly do solidních koryt uznávaných legálních společností. - Koblížek sděloval, že schůzku překládá nazítří.
Jednáct patnáct: Keneo šněroval Ďáblův hajzlík: chudinskou čtvrť na břehu těžce se vlekoucí, duhové řeky. Její zamořené vody čpěly na míli daleko. Výškové činžáky připomínaly narozeninové dorty se šlehačkou, které oslavenci zapomněli ve spíži. Na mohylách odpadků před vchody se strkali papírňáci s mutantoidy ze stok megaměsta. Zabíjelo se tu snadno, jako kdysi při vaření lidé rozklepli vajíčko. Keneo riskoval: stejně místo zbraně užil pravidla pro průchod zdejším peklem. Ve sklepě mezi otřískaným potrubím
střelil tip na léky maníkovi s vizáží zpustlého apoštola.
Čtvrt hodiny po půlnoci... Snížil se k tomu, aby si od albinického deckera mírně sjetého Sněhurkou (lepší, než legendární crack) půjčil
nádobíčko a vlezl do Netu. Jeho dotaz se proměnil v červíka, prohlodával
stohy knih, křižoval sluje coby netopýr a plachtil mezi skalami, mrakodrapy páté generace, jako můra ťukal na okna klimatizovaných bytů, která se nikdy neotevřela, prostupoval jimi, šelestil pavučinou svazující nesčetná stébla jmén, údajů, souvislostí...
Jedna pět v noci. S běláskovým deckem pracoval na vstupu do hyperdomu. Zářící budova se vypínala proti hnilobné obloze jak obrovský stan z tisíců třpytivých tabulí, napjatý na pružných prutech z keramooceli - každý z nich měl v průměru desítky metrů a hravě zdolával tektonické křeče churavé Země.
Dekódováno, i bez headware! Málem vítězně zaječel. Jack v mozku (který Keneo programově postrádal) sice urychloval a zdokonaloval spojení, ale na tvůrčích schopnostech a kombinaci nepřidal. Ve vstupním boxu musel projít kolem identifikátoru - v paměti přístroje scházel Keneův rodný mikročip, zato se umělému intelektu dostalo paklíčové karty: impulsu, který předhodil procesoru data tak zmatená a logická zároveň, že na okamžik rozhodila naprogramované operace. Hlídači u panvizoru v hale se Keneo potvrdil jako host se svým pravým ID; dřív, než zřízenec ověřil údaje v adresáři identifikátoru, rozptýlil ho klábosením a exkluzivní krabičkou Malborek.
Keneo rozlouskl zámek rychlovýtahu (stačí zakouzlit zmagnetisovaným páskem kovu), ve stém druhém patře vystoupil na umělou trávu chodby. Stěny vydávaly svit mořské vody, kolektor na potraviny se leskl chromem. V koutě disharmonicky zakvílela senzitomatická skulptura, reagujíc na jeho pocity. Byt číslo AF 578 se otevřel, za průzračnou stěnou silového pole stanul ovadlý, jemný a letitý pierot v tóze z rudé lexarové tkaniny.
Zapípal vysokým hláskem stařeny: "Nadacím přispívám, účast v burzovních hrách nepřijímám, dům neopouštím ani na dobročinné večírky."
"Nabízím prima zboží," mezi ukazovákem a palcem zvedl nazelenalý záznamový krystal. "Přehlídka vašeho hříšného mládí; a za solidní cenu - jeden suvenýr z vaší klenotnice." Přesně tolik, aby se nerozmýšlela...
Za deset dvě. V marketu u parkoviště metabusů si koupil kolu a sójové čipsy s chutí syntetického oleje. V zábavně na nároží, kde u stropu rejdily parareálné kulečníkové koule, kupčíku v elfí mimické masce udal prsten se safírkem a svůj náramkový počítač. Scházelo v přepočtu půl druhého zlaťáku.
Letěl mezi stromy, koruny se v nekonečném chorovodu ukláněly větru, nebe průsvitné jako koupelový gel propadalo mezi jejich zelenými dlaněmi -
Keneo si stáhl virtuální čelenku. Konec nirvány: ale sebral odvahu
k finálnímu tahu. Už není čas vydat se domů umýt a převléknout.
V megaměstě, bludišti černých nehybných siluet se šperky blikajících,
pestrých neonek, čeká prťavá garsonka s papírovou vizitkou „K. Parker“, ucpaným odpadem a zlomkem zkamenělé včerejší pizzy.
Dvě dvacet pět. Řady šedých domů z minulého století, zatlučené
obchody, domobranecké hlídky - Skopčákům a jiným Společnostem
se nevyplatí zřizovat v téhle čtvrti placenu ochranu. Málo dětí a skoro
žádní staříci: bez širší rodiny dlouho nepřežívají. Kluk s perleťově
naběhlými cizopasnými výrůstky mezi vlasy ho navigoval spletí
schodišť, křídel, chodeb a slanokyselých tučných puchů, k bytu pod
půdou. Zvonil a bouchal nekonečnou dobu...
"Miriam... " Ženiny pestrobarevné vlasy natupírované spánkem
svítily kolem bledých skrání jako odraz reflektorů.
"Lásko... jsem v průšvihu... pomoz mi... Naposled."
"Nikdy jsi se mnou nejednal na rovinu," vyčetla ostře. "Pořád v luftu a plajte... Nevím, kdo je ta druhá mrcha, ale klidně jsem jí uhnula. Stáls mě moc prachů - a černejch nocí. Proč tě ze srabu nevytáhne ona?"
Srdce mu lomcovalo hrůzou a hořkým smutkem, brýle se opotily.
"Miriam - koukni, bylas akorát ty, můžeš si to vověřit. Vadil ti gambling - já ho nechám, přísámbůh, jestli chceš, hned teďka, začnem zase znova, podle tvýho... vrátím se i s merglema... ale nenech mě v sejru - ! Miriam... neukecám je - já chcípnu... "
Tři a čtyři minuty. Nízké popelavé sály bez oken, na betonu podlah
opuštěné kutlochy z hadrů, hranaté sloupy obité až na rudé cihly, majáčky spořících zářivek - Se zrakem zamženým, krví zběsile cválající cévami, sáček s určenou částkou přitištěný k hrudnímu koši, vyšlápl poslední dva schody naráz. Už tam stáli, v lesklých kombinézách, na prackách elektrické rukavice
a řetězové pěsti... Tvrdá trojka vycvičených šakalů-válečníků. A -
"Neseš?" štěkl s despektem první z bijců. Kápo: obličej krytý
maskou frajerské přílby, pod zvednutým hledím oči jako cirkulárka.
Keneo jej nevnímal. Díval se na vazbiče hned vedle. "Kámo - "
Arnulf rozhodil rukama. "Hernajs, splácíme byt! Mám kudlu na krku!"
"Proč nevysypeš ten balík? Seš holej, co?" zaduněl šéf komanda.
"Já - " vypravil Keneo. Nervy mu ztuhly. Co by za ty prachy bylo...
"Tak si to vyžer!" zařval kápo, řetěz šlehl a v ohňostroji jisker přejel Keneovi přes lýtka.
Bolest mu kupírovala hlas. Zřítil se na zem, hlavou udeřil o beton, brýle křáply a odskočily. Koutkem oka vnímal, jak si druhý, mlčící muž navléká dračí drápy, superostré břity nabité vysokým napětím, Arnulf vykračuje k němu - Zůstal ležet. Čekají, až se bude škrábat na kolena... Vyhazovač s omluvným šklebem sáhl po jeho rameni a vyrazil elektrickou rukavicí. Keneo sebou škubl a překulil se kolem něj, vstříc muži s drápy napřaženými k ráně. Vyhazovač v bleskovém pohybu dotahoval chňapnutí -
Čichové buňky Kenea nezmýlily... hologram se rozvlnil jako pavučina. Skutečný muž připravený vzadu za sloupy zaskučel a vylétl do vzduchu, jak se mu v jasně modrém biči výboje vrátil zásah, uprostřed dráhy odražený a zdvojený silovým štítem vyhazovače. Arnulf ztuhl. Kápo zasyčel jako unikající ventil.
"Sráči... !" Odhodil řetěz a vytasil těžkého manhuntera, kovový čenich pistole se leskl jako lebka dinosaura. "Ty jedeš s ním! Kurvo!"
"Nemáme ho zabít!" zavřeštěl Arnulf. Až v příští sekundě pochopil, na koho manhunter míří. Plastová střela s výbušným jádrem proklouzla štítovou ochranou, objala ho neviditelnými dlaněmi. Ve zvláčnělém čase s ním smýkala napříč sálem, prorazila jeho tělem cihlovou přepážku a opustila je ve výtrysku rozptýlených tkání. Zanechala na zemi dutou, polámanou loutku.
Keneo se vzepřel na loktech a posunul se o kus dál. Kápo pečlivě zasunul pistoli do pouzdra a vysvětlil: "Měl bys to moc lehký." Znovu roztočil řetěz, jenž blýskal jak vánoční ozdoby, blížil se, mocná ramena rozšířená kelmarovými chrániči zastiňovala svět. Kroky duněly šerem síně...
Keneo stiskl čelisti. Další úder se mu zakousl nad kolena. Bělostná tma a karmínové vířící kruhy... Otevřel oči. Všude kolem byla jeho krev, cítil čpění spáleniny. Kápo se sehnul a nastrčil k němu supí zoban přílby. "Kam to chceš nasolit teď, broučku?"
Keneovy rty se stáhly, lícní svaly se napjaly... Kápo cukl s mrštností, prozrazující kvalitu bodyware. Ze zkušenosti předpokládal hrdý a zbytečný plivanec. Ještě je křapík dobrej: strachy a bolestí vysychá v puse. Přes rychlý úhyb ucítil lehounký závan, jemňounké píchnutí v měkké kůži pod dolním víčkem. Vzápětí mu zmrzla tvář. Ledový chlad ho obaloval jako výbuch benzínu. Dusil se. Vědomí se spékalo do černé hrudky. Ten parchant... tíkla vadnoucí myšlenka, flusl po mně jedovej trn - teroristickej šaman -
Keneo se pracně nadzvedl na bok. Mozek mu blikal jako půlvoltová žárovka: donutil ho k práci. Muž s dračími drápy, probere-li se, ne dřív než za pár hodin. Arnulf... Smůla. Chudák Pipinka v bytečku... Natáhl se, uvolnil příchyty kápovy kombinézy a probral vnitřní opasek. Výsledek pátrání spolu s mincemi ve svém váčku vysypal na podlahu. Jasné hlásky zacinkaly o beton... Přežije to, teď už si byl jist. Sebral kápův náramkový počítač a navolil číslo
stínové kliniky... spolehlivé... Za chvíli tu bude záchranný skimmer. Oddělil
první hromádku minci - na nové nohy.
Druhá část kořisti... Soustředil se, zalarmoval vnitřní síly telepatického spojení. Musí informovat bratry z Klubu svobodných, že posílá další obnos -kolikátý už? Revoluce se bez peněz nerodí!
Keneo se přestěhuje, koupí si změnu ID, bude pařit dál: třetí díl zlaťáků...
....a Miriam - Hm. No jo, určitý věci se nedají brát vážně -
Publikační činnost (beletrie):