Šli. Na pozadí mrtvých mraků, když se jim do zad opíral ledový vítr. Nepromluvili. Šli stále dál. Možná dny, měsíce, plni pocitů beznaděje a marnosti. Ten dlouhý čas pod stále stejnou oblohou. Co měli tito tvorové společného s lidským pokolením usilujícím o ovládnutí nové planety? Fyzicky se člověku skutečně podobali, ale je to vždy nutná identifikace k odhalení pravdy skutečného původu? Za co mohla ta planeta s věčně zataženou oblohou?
Člověk, který dlouho neviděl hvězdy, umírá. Ne hned. Hvězdy člověka provází od počátku jeho vývoje a dosud představují výzvu. Jak by vůbec vypadal tvor neznající hvězdy? Jaké by byly jeho touhy a představy? Měl by vůbec touhu se vznést nad neproměnnou vrstvu věčných mraků rozprostírajících se od obzoru k obzoru? Hvězdy jsou naše naděje. Naše naděje na lepší život.
Šli. Nebyla právě toto známka lidské odhodlanosti a nezlomnosti? Chtěli pryč. K hvězdám, nadějím a snům. Šero a blesky vysoko v atmosféře. Vítr vířící pouštní písek a popel ale nemohl přinést změnu. Mraky a šero byly věčné. Průvod mlčících postav ve smradu spáleniště. Byli jím prostoupeni a lidské smysly jej milosrdně zatlačily do podvědomí. Postava v čele se zastavila. S ní celé to podivné procesí. Do poryvů větru se ozývala zpřetrhaná slova zpřetrhaných vět.
„...je...je večer.“ Vyřčená slova neměla ale na této planetě žádný význam. Šero zůstalo beze změny. Nic nepotvrzovalo onen výrok.
To, co na Zemi představovalo více či méně vydařený západ Slunce, se zde topilo v monotónní šedi a jediný světelný zdroj byly fosforeskující hodinky na znavených rukou. Těžko říct, kdyby se mraky rozestoupily, připomněla by hvězda nad planetou poutníkům zářící Slunce nad stařičkou Zemí. Možná.
„Proč? Proč tu připomínáš Zemi? Jako by nestačilo tady to kolem.“ Harry se na něj zuřivě vrhl. „Pro nás už nebudou žádné večery, snídaně, rána, deště.....jen,“ Harry se zarazil. Na okamžik jakoby se jeho mysl osamostatnila od skomírajícího těla, chvilka rozloučení a výraz tváře zcela ztrácí inteligenci a život v něm vtisklý. Vytřeštěně před sebe zíral a svaly na jeho těle se pomalu uvolňovaly. Nejistě se sesunul do směsi popela a písku pod ním. Možná mu někdo záviděl. Možná. Měl to za sebou. Ostatní ještě museli čekat, než na ně přijde řada. Hodiny? Dny? Roky?! Jak dlouho ještě, než je ONI zbaví strastí života?
„ ONI ho dostali. Dostali dalšího. Proč ale zase jen jeden? Proč ne všechny naráz, když už nás stejně vyčmuchali?“
„Nemohu si pomoct, ale vypadá to, jako by měli čas. Spoustu času. Nemusejí nikam spěchat, my jim rozhodně neutečeme. Dříve nebo později, pro ně to nic neznamená. Pomalu ale jistě. Jakoby plnili plán,“ při těch slovech se neurčitě podíval do míst, kde pod nepropustnou vrstvou mračen tušil hvězdy. Naše naděje. A jednoho dne možná i konec.
„Škoda, že jsme si nemohli vzít transport. Nemuseli bychom se plahočit pěšky.“
„Škoda.“
Na obzoru se začal rýsovat první obrys základny. Její matný lesk způsobil na šedém pozadí jasný barevný kontrast. Oči si přivykly všem těm odstínům šedi a nyní prožívaly mírný šok. Při srovnání se vzdálenou základnou si v duchu přiznali, že jsou vlastně taky šedí. V tomto už splývali s prostředím. Tam před nimi byla naděje.
Někdo řekl: „Světla, kde jsou světla? Měly by tam být.“
Nikdo nereagoval. Podvědomě se jim na základně něco nelíbilo. Nedokázali si to ale přiznat. Nechtěli se podívat pravdě zpříma do očí. Ne poté, co viděli umírat kamarády hned vedle sebe a věděli, že příště možná oni sami..... Proč jít dál, když je stejně jednoho dne všichni musí následovat? Vsadili by se, kdyby měli věc o kterou by se vsadit dalo, že tato planetka je plná podobných poutníků za pravdou. Ztroskotanci osudu. Čí vůle je zasadila do těchto nepředvídatelných rolí? Putují podobně od základny k základně a bojí se si přiznat porážku. Když ji poznají tak rezignují. Proto je lepší nechápat a táhnout dál tou směsí popela a písku. A pak jednoho dne, který vypadá přesně jako celá řada té podivné směsi dne a noci předtím, toho konstantního šera, zemřou.
„Nikdo ?“ Neznělo to až zas tak překvapivě.
„Jen jedny stopy ven. Transport.“
Všichni to věděli. ONI si vždy vybírají jen jeden cíl. Jedno jak velký.
„Mravenci. Škoda, že už nežijí, ty by nezničili nikdy.“
„Jo. Sežehli to všechno a pokryli planetu silnou vrstvou popela. Lidé před nimi zalezli do nukleárních krytů a přežili.“ Na jak dlouho, to ale nikdo nevěděl.
„Už nemají žádné živočichy, kromě nás ovšem. Mají to teď snažší. Nemůžou se splést. Připadám si jako bych nesl na zádech terč.“
Poklekli do popela a prachu, aby pronesli vnitřní modlitbu za duše zemřelých. Co na tom, že v žádného boha vlastně nikdy nevěřili? Nemáme nějakou podobnou víru ve vlastní svět a božstvo vestavěnou v sobě už při narození? To jen několik málo jedinců přesvědčí ostatní, aby se sjednotili, a tak vznikají nové náboženství. Je pouze smutné, že potomci těchto skvělých myšlenek na sebe obvykle navzájem zanevřou. Přemýšleli o tom a nevěřili, že toto bylo kdy cílem tvůrců „lepších světů“.
Před nimi se v mírné prohlubni rozprostírala základna. Zasypané a rozbořené budovy připomínaly podivný zánik slávy lidského pokolení. Proč alespoň neumírají v přímém boji? Jak by jim připadalo krásné osobně bojovat s nepřítelem tváří v tvář. Pocit, že nemůžete nic, je strašný. Nemají si raději sednout a čekat? Zemřít tady nebo tam. Vždyť je to vlastně jedno.
Pomalu se zvedli a vyšli směrem ke vstupním dveřím. Řídící centrum jako jediné vypadalo celkem nepoškozeně. Ruce se dotkly detektorů. Kdesi v nitru budovy se znovu rozběhly kontrolní systémy. Věci znovu získávaly svůj řád. Člověk se nevzdal. Znovu organizoval, bojoval a doufal. Jeho stroje jej zase poslouchaly. A pak jednoho dne..... ONI kontrolují NÁŠ čas. Naše nadvláda nad ním skončila s JEJICH příchodem.
Vzduch nebyl přímo nedýchatelný, vzbudil však nepříjemné pocity dlouhé opuštěnosti a samoty.
„Zakonzervovali to?“
„Ještě před odjezdem. Zbytečně. Konzervace základny se používá pro desítky let. Lidé na se sem už nevrátí. Do několika měsíců bude po všem.“ Při těch slovech se záhadně podíval na špičky bot. Ano, hluboko v nitru mlčící planety pod gigantickým nánosem horniny čekali ONI. Měli ještě čas.
Skupinka se sešla na velitelském můstku. Obrazovky monitorů vyzařovaly základní údaje o zásobách, stavu a poškození základny.
Někdo zapnul vysílačku. Tichem se groteskně nesly zvuky vzdálené Země. Nesly znamení smutku a lítost nad tím, že nikdo nevyvázl. Žádná raketa se už nevznesla zpět. Planetu halilo neproniknutelné ticho. Doufali, že je zde aspoň někdo poslouchá. Následovaly modlitby za zemřelé. A tak pořád dokola. Vysílání se opakovalo. Člověk tam nahoře nedovedl žít s představou, že dole nikdo nepřežil. Co si vůbec lidé na Zemi mysleli, když vysílali signály, na něž se nevracela odpověď? Co si mysleli o planetě zahalené neproniknutelným závojem ticha?
„Neví co mají dělat. Všechno může dovnitř a nikdo nevyvázne zpět.“
Pomalu se vrátili zpět do reality.
„Vznášedla nám už nezůstala. Hangár se při posunu půdy propadl hluboko do písku. Na parkovišti ale stojí tři nepoškozené transporty. Když se rozdělíme a vyrazíme současně, mohl by aspoň jeden dorazit na Atlantis 3. Tam mají rakety schopné dorazit na orbit ukryté v betonových bunkrech. Můžeme to s nimi aspoň zkusit. Pochybuji ale, že situace tam se bude výrazně lišit od toho tady. Nějaké jiné návrhy ?“, samozvaný řečník skončil. Na 20% by mohl ve vůdcovství pokračovat i po dojezdu na Atlantis 3. Těch 20% ale vyjadřovalo jeho šance na přežití.
Co namítnout? Při přepravě transporty se sice snížil počet cílů, cesta ale probíhala rychleji a pohodlněji. Ztráty se zhruba rovnaly. Co na tom? Tady nebo tam? Zemřít je vlastně ohromně jednoduché.
S kajutami mrtvých kolonistů vyvstaly nepříjemné pocity ohledně osudu jejich obyvatel, účel však splnily. Ráno skupina naložila zásoby do transportů. Proběhla poslední kontrola stavu vozidel. Kola se roztočila. Poslední cesta? Ještě před odjezdem se dohodli, že se rozdělí. Na smrt přátel se dívá těžce.
Za den urazil transport číslo 1 polovinu vzdálenosti k Atlantisu 3. Posádka „večer“ znaveně ulehla.
„Myslíš, že žijí ostatní?“
„Možná. Někdo prostě umřít musí. Dřív nebo později. My nebo oni.“
V „noci“ ho probudil nepatrný šelest. ONI se nacházeli dost hluboko pod povrchem, ale podivným způsobem s ním byli spojeni. To představovalo nebezpečí. Opatrně zvedl hlavu. V šeru planety se mu rýsovala stojící postava. Trochu se uklidnil. ONI by neměli ovládat žijící lidi. Vždy když se napojí na některého člověka, zabijí ho.
„Co se děje? Proč nespíš? Zítra nás čeká další dlouhá cesta.“
Jimmy se na něj rezignovaně podíval. „Ty signály. Vzpomínáš si na JEJICH první signály z nitra. Na základně jsem důkladně vyhodnotil signály ze Země. Byly tam. Na Marsu a Měsíci taky. Na pozadí. Mnohem slabší a nepříliš kvalitní. Spíš jako by se tam teprve zabydlovali.“
Chvíli na něj zděšeně civěl.
Jimmy křičel:„Chápeš! Žádná záchrana neexistuje. Pokud nějací lidé ve vesmíru přežijí a budou dost chytří, aby moc nevysílali, tak sotva poletí do jámy lvové vyzvednout bandu páchnoucích šílenců.“ Chvíli se odmlčel. Nikdo ze spáčů se neprobudil. Uklidnil se. Překvapivě tichým hlasem pronesl. „ONI nám stále ještě dávají čas. Půjdem dál. Nevzdáme se přece svých marných nadějí.“