"Udělat co, pane doktore?" otázal jsem se, i když jsem věděl, kam míří.
" No přece sebevraždu," řekl a usmál se potěšeně, že to uhodl.
"Já jsem vám přece neřekl, že -" začal jsem, ale on mě přerušil: " My víme víc, než si myslíte," a pak dodal, "že my víme."
To mě trochu vystrašilo, ale radši jsem se nezeptal, koho míní tím "my". Není dobré se na takové věci ptát...
"Ale dobře, že jste se přiznal," pokračoval, "protože sebevražda je pořád ještě zločin a trest za ní je velice přísný." Podíval jsem se na něj překvapeně. "Ledaže by se povedla, ovšem, " zasmál se. "Ale to je teď, jak jistě víte, při našich nových metodách oživování prakticky nemožné. Nám nikdo - opakuji nikdo - neuteče!"
"Ale já jsem přece nechtěl utéct!" vykřikl jsem rozčileně.
"Lžete," rozzlobil se teď zase on, "a lež je také zločin!"
"Já jsem jen přišel, abyste mi dal nějaké prášky na spaní nebo co..." začal jsem znova.
"To tak - aby vás to uspalo navždy! Pane Orfeo, vy chcete abych vám napomáhal k sebevraždě? Cožpak nevíte, že to je zločin ze všech největší?"
"Ale když bych to udělal sám od sebe a vy byste jako nic nevěděl - a povedlo se to - co pak?" dělal jsem chytrého. Pak jsem si uvědomil, že se tím vlastně přiznávám a hned mi to také mrzelo.
"Nu tak vás zcela jednoduše oživíme a budete odsouzen k životu věčnému. A to znamená, že nebudete - tak jako ti druzí, co věrně sloužili - po tisíci letech terminován, vaše tělo nebude eliminováno a váš duch nebude transponován do země vyvolených. Ba ne, pane, vy tady budete muset žít věčně..."
"A co mám tedy proboha dělat?" vykřikl jsem zoufale.
"Chcete-li se odvolávat na vaše bohy, potom bych doporučoval spíše kněze. Já jsem jen lékař a podle hypokritického - totiž hipokratického - slibu jsem povinnen vás udržovat na živu, ne asistovat vašemu ilegálnímu exitu."
"Ale co mám dělat, když bez ní nemohu žít?" zaúpěl jsem.
"Bez čeho, prosím?" zeptal se doktor Charon nepřitomně, neboť si zrovna něco zapisoval.
"No bez mé ženy, Eurydiky! Vlastně podívejte se: jak to, že ona si klidně mohla umřít a já ne?"
"Ale ona přece ještě nezemřela, pane, byla jen přeřazena do mlhoviny Hades a to příkazem čislo 2X375B položka 6H. A co se týče vás, vy jste víc potřeba tady. Takže se mě neptejte, zda nemůžete být také přeřazen, protože TO prostě nejde! Opravdu se s tím nedá nic dělat."
"Vůbec nic?" zaúpěl jsem zoufale.
"Ne, ale v nejtěžších případech mohu pochopitelně navrhnout léčení Styxem."
"To je nějaká léčivá droga?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ale pane Orfeo, vždyď víte, že drogy se už nepoužívají - od té doby, co byly zničeny všechny jejich zásoby. Lidé se toho totiž předávkovali, ať už vědomě či omylem, a my je pak museli znova oživovat. A stejně z nich potom byly jen takové zombie, které se k ničemu nehodily: pořád jenom v limbu a nakonec jsme je museli stejně sešrotovat. Kdepak drogy, milý pane, dnes se všecko dělá jenom elektronicky, virtualitou! A navíc to není vůbec adiktivní - máme na to přístroj, jmenuje se to " Styx - V.R." To je jméno té bájné řeky," vysvětloval, "pamatujete se přece ze školy na řeckou mytologii, ne?"
"Tu jsme my už neměli, ale to V.R. - to je něco jako ta virtuální realita?" snažil jsem se vyhrabat své znalosti z obecné školy.
"No trochu ano, ale je to skombinováno s holografií. Ty přílby a rukavice, to už se také dávno nepoužívá. To ještě bylo, když to mohl dělat každý. Ale pak, jestli si pamatujete, soukromé používání virtuálni reality přísně zakázali a teď je to povoleno jen nám, lékařům," vysvětloval. "To se vám voperují elektrody do mozku..."
"A bolí to, to "voperování"?" přerušil jsem ho; jsem totiž na bolesti alergický.
"Ale kdepak! Za prvé, mozek vás nemůže bolet, jestli to nevíte; a za druhé, vrtání se provádí laserem. Vložení elektrod a sensorů do mozkové dutiny, to už je dneska běžné stejně jako obyčejný elektronický porod. A pak si budete moci virtuálně cestovat za svou paní a nebudete už pořád sám," ujišťoval mě. Ještě chvíli mě přemlouval a pak mi dal podepsat nějaký formulář a řekl mi, abych přišel příští středu.
Už jsem se nemohl té operace dočkat: pořád jsem přemýšlel, co Dice - tak jsme si totiž říkali, já jí Dika a ona mě Oro - co tedy povím Dice, až ji prvně uvidím. Jak jenom vyjádřím svůj cit k ní, jak jí řeknu, že mi hrozně moc chybí? A mám jí přinést květiny, nebo se to nesmí?
Čekal jsem, že mě doktor Charon nějak uspí či co, ale on mě nechal sedět v křesle, na hlavu mi nasadil nějaka sluchátka, ale jinak jsem necítil vůbec nic. Víte, já té elektronice nerozumím, ale když s ní jdou dělat takovéhle věci, zaplať pánbůh za ní, jak říkávala naše babička. Slyšel jsem jenom příjemnou hudbu a pak zase přišel doktor a řekl: " No, tak to bychom měli!" a zase mi ta sluchátka sundal.
"Ale počkejte, vždyť jsem tu mou ženu ještě ani neslyšel!" namítal jsem rozčileně.
"A také jste ji neměl slyšet - to jsme vám jenom zabudovali ty elektrody do mozku. Teď jděte pěkně domů, uložte se do křesla, udělejte si pohodlí a tady pak zmáčkněte tenhle knoflík." A podával mi přitom takovou obyčejnou krabičku, nebylo tam nic než jedno malé, zelené tlačítko. "Tenhle ovladač je radiově spojen se sensory ve vaší hlavě," dodal na vysvětlenou. " Po hodině se to vypne automaticky samo - dali jsme tam totiž watchdog, říkáme mu Cerberus, haha!" žertoval, ale když viděl, že to nechápu, dodal: "No prostě vypínat to nemusíte - ani to nejde," a zase se zasmál, ale nějak divně.
"Už po hodině?" vyrazilo ze mě zklamaně.
"Ano, to je z bezpečnostních důvodů. Ale zato si to můžete zapnout každý den!" ujistil mě a přitom na mě spiklenecky mrkl levým okem.
Postavil jsem na stolek květiny, zapálil svíce - Dika totiž měla vždycky ráda romantiku - a nalil jsem z láhve Cold Duck, "vin rosé", které jsme si spolu ještě přivezli z dovolené v New Jersey. Do dvou sklenek, pochopitelně. Nebyl jsem si vlastně vůbec jist, jestli si budeme moci připít, ale udělal jsem to stejně, pro všechny případy.
Vytáhl jsem z kapsy ovládací krabičku a dychtivě jsem zmáčkl ten malý, zelený knoflík. Chvíli mi jen tak hučelo v hlavě; mihotaly se mi před očima všelijaké obrazy, něco jako tunel či chodba, se světlem na konci - a najednou jsem byl u ní.
Dika seděla u stolku a něco si četla. Chvíli jsem obdivoval její profil - měla vždycky takový andělský výraz, když si čtla - a najednou vám mě ta moje touha přemohla a vzdechnul jsem si, nahlas. Překvapeně vzhlédla a zeptala se: "Jak to, že už jsi tady, Oro? Pokud vím, tak jsi byl vždycky zdravý jako řípa, ne?"
"No ano, ale já tady nejsem na trvalo, já jsem tu přes tu virilitu nebo jak se to jmenuje. Já zase musím zpátky na zem."
"Jo tak, ty jseš tu jen na služební cestě. Tak to chápu," řekla ironicky. "Ty teď pro změnu jezdíš na služební cesty za manželkou - no to tady ještě nebylo," zasmála se jedovatě a mě vám přitom bodlo u srdce.
"Já jsem ti jen přišel říct, jak hrozně mi chybíš, Diko," snažil jsem se vysvětlovat. "Ty mi taky chybíš," prohlásila, ale ne zrovna moc přesvědčivě. Chtěl jsem ji za to políbit, ale cukla sebou, jako by ji uštknul had. " Co děláš? " vykřikla, " Copak nevidíš, že mám čerstvě udělanou hlavu? Ještě mě rozcucháš!"
"Já myslel, že tady na tom nezáleží," blekotal jsem zaraženě. Vůbec jsem ji nepoznával - ještě nikdy nebyla na mě tak zlá!
"Jak to, nezáleží? Tobě je všecko jedno, viď? Tobě je jedno, když budu vypadat jako boží dopuštění, že jo? To jsi celej ty! Nikdy ti na mně nezáleželo!"
"Ale Dikoušku (tak jsem jí říkal jen ve chvilich intimních), vždytÜ já jsem přišel přes celou tu velkou dálku, abych ti mohl říct, jak se hrozně trápím -"
Přerušila mě: "To už jsi přece říkal, nemusíš se opakovat. Ostatně neříkej mi, že jsi tu celou dálku šlapal! Ty bys to pro mě určitě udělal, ty jo!"
"Proboha, proč se zrovna teď musíme hádat?" zasténal jsem.
"Tak já se hádám, jo? No prosím, ja prý se s ním hádám! A kdo to sám za mnou přišel, co? Přišla jsem snad za tebou já?" vztekala se. "A já bláhová doufala, že se změníš, ale ty jsi pořád stejný jako dřív! Co já jsem se s tebou natrápila, tam na zemi!" a začala mi vyčítat všecko, co si jen pamatovala. A paměť měla Dika vždycky dobrou, bohužel.
A tak jsem jenom poslouchal a poslouchal a pak už ani to ne. Nakonec mě vysvobodil ten automatický Cerberus, co odčasoval a virtuální realita se konečně vypnula. Vydechl jsem úlevou...
Pohledl jsem na stolek, kde stály ty dvě sklenice vína, kterým jsme si už nestačili ani připít. Unaveně jsem jednu zvedl a ještě unaveněji povídám: "Tak na tvoje zdraví, Diko moje drahá!" a hodil jsem to naráz do sebe. Hned nato jsem vypil druhou sklenici, teď už pomaleji, tak jak se má víno pít. A ještě třetí a čtvrtou.
Polovypitou láhev jsem si pak ještě odnesl do ložnice, i když jsem věděl, že Dika neměla ráda, aby se tam pilo. A ještě než jsem ji vyprázdnil, udělal jsem pevné rozhodnutí, že tu zpropadenou virtualitu hned zítra doktorovi vrátím. Už jsem ho viděl, jak potěšeně řekne: "No tak vidíte, zase jeden vyléčený!"