Sizenna to zas přehnala, říkal si Jenn O'Lef otráveně. Veletrh spotřebního zboží, v zimě, v Demaerenu, propána v takové díře, a já tam musím být a dívat se, jak je moje bývalá vyhlašována za ideální spotřebitelku roku! Taková ptákovina! Přileť, povídala do telefonu a smála se. Jo, Sizenno, trošku logiky by neuškodilo! V letadlech není ani milimetr místa, letiště hlučí sytými hlasy spotřebitelů, slečny u pokladen žádají vyplněnou odběrovou kartu některého slavného obchoďáku a hýří igelitovými úsměvy. Takže? Vlak. Problémy s topením, pane, přivítal ho průvodčí a přinesl deku. První třída má něco do sebe, ve dvojce se s cestujícím nikdo nemazlí, tam se chlastá nebo klepe kosa. Rychlík jede, tma za okny zívá a já si ne a ne vybavit Sizenninu tvář. Pamatuju si její účesy, její styl líčení, kruci, měla pod těma šminkama vůbec tvář? Zavřel oči. Kilometry kolejí pode mnou, tma kolem mě, pusto ve mně. Děti, napadlo ho v polospánku. Spotřebitelé, odpověděl si a byl velice nešťasten.
Vlak stál. Jenn si vybavil škubnutí, náraz. Klečel v uličce kupé, lokty na protějším sedadle. Hlava je celá, kolena ochránila deka, fajn. Havárie? Vymotal se z deky a šel se podívat. "Vykolejili jsme," zavolal na něj v letu průvodčí. Chvátal někam dopředu. "Led na kolejích!"
Jenn O'Lef měl vždycky dojem, že o tohle se na železnici někdo stará. Jakživ neslyšel o zamrzlých kolejích! Pár cestujících první třídou kouřilo a vykecávalo na chodbičce. Hlavní téma: pojedeme dál? Dáma v kožichu s načechraným límcem si změřila Jennovo příliš sportovní oblečení a zasekla se na jeho tváři. Zamrkala a dalo jí práci odvrátit zrak. Přesně tohle se napoprvé stalo i Sizenně. Jenomže ta se neodvrátila... Nepojedeme, pomyslel si. Sebral tašku, hodil si ji přes rameno a tiše vystoupil. Došlápl na zmrzlou trávu s popraškem sněhu. Jak kráčel, lámal křehká stébla a lístky. Škoda. Lepší by bylo létat. Mnohem šetrnější než dupat po zemi a pořádat veletrhy.
Před lokomotivou se odehrávalo hromadné krčení rameny. Jenn O'Lef mrkl přes hlavy hustého hloučku železničářských uniforem a spatřil koleje pod vrstvou ledu. Decimetr, odhadl. "To je zlej sen," říkal kdosi. "To není možný," přitakával jiný. Jenn si pro sebe pokývl a vydal se pryč, přes pole, tam, kde v řídké mrazivé mlze tušil světla. Dědina. Přeskočil příkop, octl se na silnici, přečetl si tabuli pro motoristy. Zasmál se, protože si přeložil název té obce do své ironické mateřštiny: Ztracená Lhota. Ale hospody mají i v takových Ztracených Lhotách a Jenn měl na hospody čich. "Ubytování? Leda Rhunerův penzion," obdržel současně s pivem informaci, přičemž mávnutí ruky udalo směr. "Jó, autobus? Ráno v deset. Jestli projede. V kopcích jsou prej závěje... V Demaerenu budete večer." Silák hospodský důstojně odplul s tácem bytelných keramických půllitrů. Slušní domorodci, usoudil Jenn a natáhl si nohy. Spát... Rhunerův penzion... No uvidíme.
Penzion byl zvenčí zchátralý a uvnitř nevlídný, včetně majitele, vysokého, nahrbeného chlapíka v Jennově věku, ale s trpkým pohledem starce. Když si na otřískaném pultu zapisoval nového hosta (ano, máme volné pokoje, chcete jistě s koupelnou...), závěs za jeho zády se zavlnil, rozdělil na dvě části a mezi nimi vykoukla okatá tvářička. Jenn zalapal po dechu. Ve Ztracené Lhotě by opravdu nečekal takovou dívku! Vysunula z mezery v opraném závěsu jenom nakrátko ostříhanou hlavu a dlouhou šíji, z černočerných očí šlehla zvědavost a ještě něco, zájem, naděje, Jenn se pokoušel to pojmenovat a přehlédl náhlou nenávist Franka Rhunera, která se neškodně odrazila od jeho zaujetí. "Lieri," houkl majitel penzionu. "Zmiz!" Dívka zmizela. "Číslo dvanáct," zahučel Rhuner nezměněným tónem. Jenn si vzal klíč z dlaně, která pálila, a tiše se omluvil. "Nedivte se, prosím. Je to zvlášní dívka!"
"Je to má žena," zavrčel Frank Rhuner.
Lieri, opakoval si Jenn vleže a snažil se číst, spát nebo aspoň myslet na Sizennu, děti a autobus do Demaerenu. Marně. Viděl ty oči. Oči vězně, řekl si a vyskočil na nohy. To je ono! V téže chvíli se otevřely dveře. Zamrkal. Zamykal jsem je přece! Do pokoje vklouzla Lieri. Ostříhaná, útlá, s vůní čokoládové zmrzliny. "Zachraňte mě, prosím!" Její hlas zněl cinkotem nejjemnějších střechýlů s odrazem duhy.
"Jak?" zeptal se. Nezaváhal s otázkou. Lieri žádá pomoc, protože ji potřebuje.
"On mě vězní. Frank." Vzhlédla, jestli jí cizinec věří. Věřil. "Má moje vlasy," dotkla se neodborně oškubaných konečků. "Bez nich odtud nemohu."
Jenn si už rychle natahoval kalhoty a svetr. "Kde je schovává?"
"Na půdě." Rozzářila se jako odraz slunce na čerstvém ledu, nezaneseném sněhem a nepoškrábaném bruslemi. "Ty se neptáš. Věděla jsem, že jsi to ty!" Vedla ho po schodech do druhého patra, slyšel sbor chrápajících hlasů, samí staří lidé, starci, možná i stařeny, s pokleslými bradami a nepadnoucími protézami, jejichž scvrklým myslím začíná být tělo příliš volné, jenom se toho nedožít, prosím ne, nikdy... Lieri ukázala na padací dvířka. Bez zámku, na půdě není co ukrást.
"Ty tam nemůžeš?" zvídal Jenn. Rázně zavrtěla hlavou, z krátkých vlasů se rozletěly vločky a okamžitě roztály, byl to klam?
Spustil si dolů obvyklý slepičí žebříček, odklopil dvířka a šátral po vypínači. Bývají poruce... Tady není. Ohmatal okolí dvířek, nic. Až ťukl ramenem do jakési poličky, nazlobeně usykl. Na poličce objevil svíčku a zápalky. Aha. Zapálil svíčku, koutkem oka zahlédl, jak dívka poplašeně couvá, tvář zkřivenu nepochopitelnou hrůzou. Strach z ohně? Obrátil se. Najít vlasy. Dlouhé stříbrozlaté prameny. Frank jí je ostříhal, aby ji k sobě připoutal. Obyčejně to bývá labutí peří, ne? Ubohý Frank, který neumí tajemství milovat a chce je vlastnit...
Jenn O'Lef se prošel po cizí půdě a vyřešil snadnou hádanku. Vlasy visely na šikmém trámu těsně pod střechou, spleteny do úhledného copu. Vytáhl kapesní nožík a odřízl stříbrnou vánoční stužku, na kterou je Frank Rhuner přivázal. Pak sfoukl svíčku a vrátil vlasy dívce. "Snadná hádanka, snadná krádež," řekl jí. Lieri si přitiskla cop na srdce a usmála se místo díků.
Kdesi v chodbě se otevřelo okno, zavanul ledový průvan. Jenn se otřásl, ale ne zimou. Co se to stalo? Ach. Umlklo chrápání. A někdo jde po schodech. Těžký krok pána a majitele. Lieri se rozběhla k oknu, Frank, napůl zoufalý, napůl šílený vztekem, jí zastoupil cestu. Jenn bez přemýšlení vyrazil a udeřil ho pěstí do brady. Dlouho se už nepral a zapomněl, jak je taková cizí brada tvrdá...
Frank byl silný. Pouze mírně zakolísal, ale dívka se kolem něj stačila protáhnout, zachytila se ledového větru a vylétla ven, do tmy, na svobodu. Jenn hlasitě vydechl. A teď si zopakuju, co jsem zapomněl... Frank se rval nepříčetně, slabšího muže by nejspíš rychle zabil, Jenn byl však z dobrého materiálu a nechtěl se dát zabít. Chodba se zaplnila řevem, krví, bolestí, a pak ještě zimou, jež na koberci i stěnách vytvořila souvislou vrstvu námrazy.
Z pokojů šouravě vycházely postavy s propadlými namodralými obličeji a z hloubi očních důlků pozorovaly boj. Kostlivé, zkřivené prsty se dotýkaly cákanců krve na podlaze a ožívaly touhou také bít, škrtit, účastnit se zabíjení... To nejsou lidé, pochopil Jenn, Frank nemá penzion pro lidi! Vzápětí ho Frank Rhuner vyhodil z okna.
Jenn dopadl do závěje, která tam v tom místě zaručeně nebyla, když večer přicházel, ale už ho to ani nepřekvapilo. Ztrácel vědomí, umíral chladem. Sizenna se bude strašně zlobit, říkal si lhostejně, takhle přece neumírá slušný spotřebitel... Nikdy jsem nebyl správný spotřebitel. Chudák Sizenna. Chudák Frank. Penzion Zombie, cha! A on musel chtít zrovna princeznu. V hlavě se mu všechno mátlo, netušil, odkud ví, že je Lieri princezna, ale byl si skoro jist. Nebýt krve, vytékající z jeho ran, kvůli níž byl sníh tak červený, věděl by to úplně jistě. Proč má sníh takové jemné pacičky, pomyslel si, to mě nikdy nenapadlo...
Probral se ve vlaku. Připadal si oteklý a bolavý, měl na sobě šaty, v nichž se rozhodně nepral s Frankem ani nelezl na půdu, byly mu povědomé, a přitom cizí, asi jako by je po dvaceti letech vytáhl ze skříně a dumal, jsou moje, nebo snad bráchovy?
Do kupé strčil hlavu průvodčí. "Vidíte, ani to moc netrvalo, pojedem! Představte si, kalamita na celej okres, zatracená ledovice! A najednou je fuč!" Všiml si deky, pečlivě sbalené na sedadle. "Vám není zima? Máte tady málem mráz, beztak jste celou dobu stál v okně, co?"
"Mně není zima," řekl Jenn. Asi mi už nikdy v životě nebude zima, pomyslel si. Průvodčí přešlápl. "Víte, je to zvláštní... Chtěl jsem vám to vyklopit hned, ale nějak jsem se ostejchal..."
"Ven s tím," pobídl ho Jenn vlídně. Bude to něco hezkého, věděl.
"Moje vnučka má takovou knížku. O princeznách a tak. Na obálce je ten chlapík, co vysvobodí dceru Ledového krále. On se pořád jako mračí, ale každý hned pozná, že to je ten správný vysvoboditel..."
"Milé," zamumlal Jenn. V očích mu zajiskřilo. Znal větu, která bude následovat. Toho chlapíka určitě namalovali podle vás! Nebyla to pravda. Ještě nevěděl, jestli přikývne.