Virtuální virtuozita

(Pohled do nových dimenzí)

Jan Hurych

Představte si, že vám nasadí na hlavu přílbu, na ruce vám obléknou rukavice a posadí vás na židličku k pianu. A pak vám řeknou, ať si zahrajete. A tak vy hrajete - třeba jako virtuoz, pokud to umíte - dokud vám někdo tu helmu nesundá. Ale pak přijde ten šok: ono totiž to piano tam vůbec není! To přece není možné, řeknete si - vždyť bylo vidět, slyšet a i dotek prstů na klávesnice byl jako pravý. A maně si vzpomenete na tu anekdotu ve scénce Suchý-Šlitr, kde i ta slečna v parku nakonec "vyňá" to piano, aby vůbec mohla hrát…


Fyzický svět, tak jak ho známe, se stále více rozrůstá a to nejen do vzdáleností, které nám přibližují lety do kosmu, ale i směrem dovnitř, jak hlouběji a hlouběji nahlížíme do mikrokosmu. A ani to nám nestačí: my stále ještě hledáme nové a nové dimenze… :)

Howard Rheingold popisuje ve své knize Virtual Reality (1991), jak poprvé na univerzitě v Severní Karolině manipuloval zařízením zvaném ARM ohromné virtuální molekuly. Ty umělé ruce měly šest stupňů volnosti a molekuly pochopitelně projevovaly k tomu manévrování odpor, asi tak jako magnety o stejné polaritě, přičemž síla odporu byla patřičně znásobena, aby odpovídala rozsahu lidské síly. A účel této zábavy? Zcela praktický: výzkum pro léčbu rakoviny.

Co je to vlastně ta virtuální realita (VR)? Vzpomínám na doby, kdy se slovo "virtuální" používalo převážně jen pro teplotu PN přechodu u tranzistoru, která - jak známo - se nedá měřit přímo. Zato dnes už se to slovo používá "virtuálně " všude. Ano, nespletl jsem se, přídavné jméno virtuální totiž neznamená zdánlivý, jak by se zdálo :), ale spíše "efektivní, i když ne zrovna skutečný" a slovo "virtually" (či virtuálně) se běžně překládá jakožto "prakticky" anebo "téměř". Ve spojení s realitou je slovo "virtuální" pouhý kvalifikátor, to aby ji odlišil od té "pravé", čili skutečné.

Ale odlišuje se ta virtuální od te reálné reality tak mnoho? A je ta naše realita vůbec reálná? Vždyť i my ji vlastně snímáme jen svými smysly, které pak tu informaci předávají mozku, jež si o ní vytváří svůj vlastní, fiktivní obraz. Nakonec i vaše podobizna, kterou vám namaluje malíř, také není ta pravá reálita a přece jsem nikde neslyšel, že by jí někdo nazýval "virtuální". Kde je tedy ten rozdíl?

Připomíná mi to historku o dvou malířích, kteří se kdysi vsadili, kdo namaluje lepší, lépe řečeno "reálnější" obraz. Vyhrál malíř, co namaloval svou podobiznu s mouchou na nose, s mouchou, která byla tak reálná, že oklamala i jeho druha, který se ji dokonce snažil rukou odehnat! Ano, vtip virtuální reality je v tom, že se snaží oklamat naše smysly a že se jí to daří. Nebudu vám říkat, kde všude se VR dá použít - pomalu není dne, aby se neobjevila nějaká její nová aplikace: léčí se s ní např. strach z výšek, trénují se na ní piloti či kosmonauti, její pomocí se řídí dálkově ovládaní roboti, používá se v protetice a můžete s ní dokonce "nahlédnout" i do živého lidského těla.

A které že to jsou smysly, co se VR snaží oklamat? Především zrak (pomocí brýlí), dále sluch (sluchátky či spíkry), hmat (rukavice s převodníky elektrických signálů na tlak), méně už (tedy zatím!) čich či chuť. Teď se mi možná zlomyslně zeptáte, co že ten šestý smysl ? Máte-li na mysli intuici, tak to je prosím jiný depártment, ale myslíte -li tím situace, kdy vnímáme něco, co je mimo běžné rozsahy našich smyslů, pak tedy ano: můžeme např "vidět" elektřinu, radiaktivitu či jiné neviditelné paprsky, naslouchat nadzvukovým frekvencím delfínů, zpomalit běh času a podobně.

Já vím - řeknete si, že tohle už tady do jisté míry přece dávno bylo. Bylo, ale ty pocity tehdy nezahrnovaly většinu smyslů a rozhodně ne v nějaké koordinované souhře. Tak např. jste mohli pozorovat vnitrožilní kamerou pohyb krve, ale stále jste si přitom uvědomovali, že sedíte na židli a v ruce držíte dálkové ovládání kamery. Díky počítačům se ale dají vytvářet nové pocity našich smyslů, synchronizovat je a hle, najednou cítíte, že vlastně v té žíle jste a krev vás skutečně unáší… Jistě lze pochopit, proč má virtuální realita takový úspěch v elektronických hrách. Ale VR samotná není žádná hračka - to, co se možná na první pohled tak může zdát, má také i jiné, praktické použití.


Začalo to v šedesátých letech, kdy se čekalo po pokusech se stereoskopickou-stereoakustickou televizí, že se splní předpověď Aldouse Huxleye ("Brave New World") o totální, nebo jak on říkal "synthetické" realitě. Pak přišly 3D filmy, čtyřkanálová sterea, sorroundsound a bůhví co ještě, ale pořád to ještě nebylo ono, chyběl tomu ten pravý touch, vlastně hmat :). Ten se totiž nedá oklamat tak snadno jako druhé smysly: jednak, že má citlivost většího počtu dekád (od mili až do stovek kiloPascalů), jednak, že potřebuje velké množství sensorů koncentrovaných na malé ploše (a to ještě ani pořádně nevíme, jak se vlastně jejich signály kolektivně vyhodnocují v mozku).

Tím se dostáváme k dalšímu bodu: chtělo to prostě něco, co by stálo v pozadí všeho a navíc jaksi "myslelo", tj. ty signály kombinovalo a synchronizovalo. Nové počítače, které byly dost rychlé a měly dostatek paměti pro složitější programy, přinesly do VR podstatné vylepšení. Vyvinuly se systémy, které dokáží člověka nejen dokonale "mystifikovat", ale i vylepšit jeho vnímámí, tj. dát větší citlivost jeho smyslům. A byl to SF autor William Gibson ("Neuromancer"), který první razil pojem "cyberspace", tedy prostoru s virtuálními strukturami, které lidé přijímají ve formě "smyslových halucinací". Zbytek historie už všichni známe: VR se začala rozvíjet a cyber-prostor se začal plnit. Ne všichni se ovšem řídí slovy Yoshinobu Tonomury, výzkumného inženýra japonské firmy NTT, který řekl: "Naše představa technologie dvacátého prvého století je tato: bude vizuální, inteligentní a personální".

A tak bych měl zakončit tento článek konstatováním, že není daleko doba, kdy budou moci tu moji historku přepsat třeba takto: "Představte si, atd.," až k tomu: "A najednou - přestože vám to nikdy nešlo - najednou hrajete jako virtuoz, pardon, jako virtuální virtuoz…

Jen tak na okraj:
Na NETu se teď staví a zaplňují celá virtuální města, kde vám dokonce dají zadarmo vaši stránku (page). Na jedno z nich mě upozornil pilný čtenář AmberZinu, pan Tomáš Wagner ze Saskatoonu a máte-li zájem, můžete se tam ještě nacpat, chci říci zapsat, a to na:

http://www.FortuneCity.com

jansan

Také Howard Rheigold je pořád velmi pilný a moje intervjú s ním je tady.